Děsivé historky z vodních radovánek

 Pokud jste někdy navštívili veřejné koupaliště, bazén či aquapark, po přečtení tohoto příspěvku poběžíte do sprchy, kde se plačíce svezete po stěně sprchového koutu, mýdlem se budete mydlit úplně všude včetně dutiny ústní. A dost možná se může stát, že už nikdy do veřejného koupaliště nevkročíte.

Upozorňuji, že následující řádky nejsou vhodné pro slabší povahy.

Jednoho pošmourného dne jsme byli s Kvítkem v aquaparku, parta nepřizpůsobivých adolescentů řádila v bazénech, ok. Kluci, holky, celkem se tam k sobě měli. Čekám, až se uvolní wc, vyleze kluk, pak holka, oba z jedné kabinky. Budiž, když příroda zavolá, míst ke styku je v zimě pomálu. Našlapuji opatrně, snad tu nic nezůstalo, snad měli kondom. Sedám na prkénko. Neměli. Při běhu do sprchy vzpomenu na články z poradny Bravíčka  " Milé Bravo, můžu být těhotná, když jsem sedla na záchodě na sémě?"

Jdeme do vířivky, necháváme se masírovat bublinkami a příjemnými proudy. Mou pozornost přitahuje týpek, který se tváří blaženěji, než ostatní masírovaní návštěvníci. Ruce pod vodou. To ještě nic neznamená Helgo, nebuď podezíravá. Nechce se mi věřit, to snad ne.. chvíli  přemýšlím, jestli je tohle fakt možné. Pozdě, jeho výraz se změní v křeč absolutní rozkoše, rychle se zvedne a běží pryč. Ztuhnu, Kvítek mi rozjařeně šplouchá vodu na obličej, potápí se a vesele vypouští vodu z úst. "Jdeme!" Silou mysli držím žaludek na uzdě, abych do bazénu ještě něco nepřidala, jdu se zase vydrhnout do sprchy. "Milé Bravo, můžu být těhotná, když..?"  

 "Kam jdeme?" ptá se Kvítek,

"Potřebuju na záchod." zalžu, protože pravda by v tomto případě znamenala velmi dlouhou lekci z biologie a možná i doživotní odpor dítěte navštívit jakoukoli vodní plochu. 

Protočí oči "Prosim  tě, tak se vyčůrej do bazénu jako já!"

Můj syn, krev mé krve, hanba mě fackuje, dostává přednášku a pak si uvědomím, že tohle není zdaleka to nejhorší, co v bazéně plave. Co tě nezabije, to tě posílí, že.  

Děsí mě myšlenka, že vlastně ani nebudu vědět, kdo byl otcem, pokud se mi nedostaví perioda v očekávaném období. Budu mít malého úchyla, nebo malého nepřizpůsobivého? V tuto chvíli jsem vděčná Bohu, že žiju v ateistické zemi s legálními potraty.  

Googlím: 

- Jak dlouho přežije spermie v bazénu? - až 30 minut.. a dopr..

- Jak dlouho přežije spermie na záchodovém prkénku? - až 10 minut.. sakra

- Kolik moči a semene je v bazénu? -  30 litrů na menší bazén. (moči, ne semene) Při té příležitosti se už přizpůsobují nabízené články mé nové zálibě hledače tělních tekutin. IDnes tvrdí, že každý návštěvník si nese ve své čokodírce do bazénu desetinu gramu výkalů, převádí to dokonce na polévkové lžíce už jen ve vířivce. Žádný průzkum na sémě jsem nenašla, tímto vyzývám vědce k nějakému dalšímu prospěšnému měření.

Nevzdávám to, před každým vstupem do bazénu/aquaparku/vířivky si říkám,  všechny výše jmenované tělní tekutiny jsou kamarádi. Utkvěla mi v hlavě slova parazitologů, dokud tělo bojuje s okolními breberkami, nemá čas řešit sebe. Když dojdou breberky, začne se nudit a napadat samo sebe, autoimunitní nemoci jsou mrchy. Nevěšme hlavy přátelé,  všechno zlé je k něčemu dobré. 

Konec příběhu. Pokud jste dočetli až sem, můžete se jít s brekem osprchovat a zároveň zaradovat, že jste udělali něco prospěšného pro svou imunitu. A doplňky stravy na podporu imunity se můžou jít bodnout!

Takže tak

Bazénům zdar!

Výměšky jsou kamarádi. 

Vaše Helga

  

Řekni "bazén"!

Za rohem! Prase s tvarohem!

Za tebou! Prase s kamerou!

Máte mezeru, hodíme vás do sběru!

Řekni bazén! Máš prsa až na zem!

Znáte tyto ukrutně vtipné dětské  hlášky? O těch tento příběh nebude. Ale bazén, to je téma dnešního zamyšlení. Obnovily jsme s kamarádkou pravidelné návštěvy našeho místního bazénu. V tomto odborném rozboru bych se ráda zaměřila na druhy a poddruhy plavců. Rozbor vyplývá z několikaměsíčního pozorování, analýzy a rozřazení do jednotlivých skupin. Jako pozorovací nástroj jsem zvolila zamlžené plavecké brýle. Nechtěla jsem vyplašit pozorované exempláře vyzývavým zíráním, takto nebylo poznat kam se přesně dívám, efekt zrcadlových brýlí. Drobnou překážkou byla snížená schopnost přes brýle něco vidět, úroveň zamlžení jsem tedy musela regulovat pravidelným oplachem. A nyní přejdeme k výsledkům pozorování.

1. Kmen: Plavec

Plavci jsou běžný druh, objevují se samostatně či ve dvojicích, nenároční na pěstování, některé třídy mohou být nebezpečné. Jsou pro ně vhodné větší nádrže s menším počtem pěstovaných kusů.

- Třída: Obecný - snese se se všemi ostatními, ale rád kritizuje jiné plavce na svém blogu.

-  Třída: Wannabezávodník - rychlý jedinec, vyznačuje se rychlou plavbou. Příroda však tomuto druhu nenadělila adekvátní velikost srdce pro výbušnou aktivitu. Plave 5x rychleji, než ostatní. Plavbu přerušuje častými přestávkami na vydýchání a vítězné bušení pěstmi do hrudi. Celková vzdálenost uplavaná za hodinu je tedy shodná s plavcem obecným.

- Třída: Tsunami - vyvinula se z třídy Wannabezávodník. Plavci třídy tsunami se pyšní schopností generovat majestátní vlnobití. Jsou to agresivní, teritoriální a samotářské druhy. 

2. Kmen  Bójka

Bójky jsou aktivní v brzkých hodinách, plavou v hejnech v poklidném či žádném tempu. Hlavičky mají obvykle vystrčené nad hladinou. V nádrži se moc nesnesou s kmenem plavců, zejména s třídou tsunami a dále s kmenem děti třídou hopsavé. Nedoporučujeme pěstovat s žádným dalším vitálnějším druhem, pro jejich přežití je důležité uchovat hlavičku suchou. Namočení hlavy znamená okamžitý úhyn násady. Jinak nevyžadují speciální péči, jsou to nenáročné dlouhověké druhy. Samice se vyskytují zcela běžně v jakékoli vodě, samci jsou vzácnější. 

 - Třída: Statická - jedná se o statisticky nejvíce statický druh ve vodě. Doporučuji do menších nádrží, minimální nároky na prostor, je schopna i přes hodinu plavat na jednom místě, nedoporučuje se nasazovat k tomuto druhu vodní plže, jejich přítomnost může statickou třídu frustrovat svou závratnou rychlostí. Je možné pěstovat mnoho statických jedinců v jedné nádrži. 

- Třída: Středněrychlá - dokáže skvěle rozložit síly a bez přestání hodinu plavat ve stejném tempu. Snese se celkem dobře s plavci obecnými. Z této třídy se vyvinul řád "cheater- švindlíř", při pozorném sledování byla odhalena tajná chůze zadními končetinami po dně, ačkoliv horní část těla simulovala plavání.

- Třída: Křižník - je to středně rychlý druh, který nečekaně mění směr plavby, křižuje prostor, může mást ostatní osazenstvo vodní plochy náhlými odklony od trasy. Nedoporučuje se více křižníků v jedné nádrži z důvodu pravděpodobných kolizí.

3.Kmen: Děti

Plavou v hejnech i samostatně, obvykle vydávají hlasité zvuky nad vodou i pod vodou. 

- Třída: Ponorné - vyskytují se převážně u dna, fungují jako dobří čističi, hledají a vynášejí na hladinu nalezené předměty. Bohužel díky nedostatečně vyvinutému sebeovládání  zároveň bazén znečišťují. A to zejména celkem běžný a v každém bazéně k nalezení řád čůrači a vzácnější řád kakači. Jsou to jinak nenáročné druhy, o kterých většina osazenstva nádrže ani neví (dokud se neobjeví nějaký zástupce řádu kakačů)

- Třída: Hopsavé - excentričtější obojživelný druh neustále vylézající a znovu vskakující do vody z dosud neprozkoumaného důvodu. Doporučujeme pěstovat zcela samostatně, Bójkám způsobí namočení hlavy a  Plavce můžou frustrovat, což má za následek ztrátu chuti k plavání a rudé skvrny na žábrách. 

Pozorování stále probíhá, bohužel jsem omezena jen na kladenské vodní plochy, ráda uslyším, jak to chodí v jiných místech republiky i světa, těším se, že společně možná objevíme nějaký vzácný druh.

Takže tak.

Plavání zdar,

Vaše Helga

Ahoj Alibaba!

Ozvala se mi kamarádka, jestli bych s ní nejela šnorchlovat do Egypta. Dámská jízda. Jede nás nakonec pět a všechny jsme před rokem oslavily 40, takže je nám celkem 200 let, uf.  Proběhlo vyjednání s rodinou se slibem podepsaným vlastními slzami, že ani okem ani jiným orgánem nezavadím o Egypťany a žraloky. 

Na radu zkušenější kamarádky jdu do banky rozměnit koruny na jednodolarové bankovky, prý ať mám na bakšiš. V bance překvapím slečnu, vybrala jsem jim celotýdenní zásobu jednodolarovek. Já jsem překvapená, že ona je překvapená. Kde berou ostatní Češi dolary na uplácení, hm?  Hotel není žádný luxus. Místo těží svůj věhlas jen díky korálové zátoce v docházkové vzdálenosti. Podle rad zkušenějších preventivně pojídám živočišné uhlí a popíjím dovezenou pálenku. Navzdory opatřením se mi třetí den začíná mstít faraon, naštěstí můžu fungovat v rádiusu do 100 m od toalety. Po zbytek pobytu si střídavě pláčeme dojetím do potápěčských brýlí a nebo pištíme do šnorchlu, podle toho, jakého živočicha pod vodou potkáme. Nakupujeme suvenýry a zejména náramky samozřejmě. Náramky prostě k moři patří. Bez náramku prostě nejsi správný turista.

Objevila jsem u sebe superschopnost krvelačného smlouvání, kamarádky si mě najímají na smlouvání cen suvenýrů. Obchodníci mě po zbytek pobytu zdraví "Ahoj Alibaba!".

Už je to skoro půl roku, co jsem zpět a pořád z toho zážitku čerpám. Dokonalé vyčištění! Mysli.. i střev.

Takže tak.

Vaše Helga

80 let

Včera jsem se zastavila v květinářství, máma měla narozeniny. V květinářství byla uvolněná atmosféra, bavili se na účet nebohých květin. Květinářky se hihňají jak puberťačky, některé květiny díky svým falickým tvarům získaly přízvisko ocásky, jiné z neznámých důvodů "osteospermum".  A jestli prý ty ocásky vydrží? Ptá se jedna zákaznice a všechny svým zrakem spočineme na povadlých stvolech skutečně připomínajících pánské přirození. Jiná zákaznice jí odpovídá "Takhle zvadlé to vydrží dlouho, za to vám ručím." Její muž se hanbou vsakuje do květinové výzdoby. Vznáším obavu, snad že to osteospermum snad nevoní tak, jak zní název. Pubertální syn jedné ze zákaznic hodí oči tak vysoko v sloup, bojím se aby ty bulvy neprorazily strop, hned si vzpomenu na tu pověst s čertem a Faustem a dírou ve střeše. 

Ke změně tématu dojde posléze, prý je tento víkend samá oslava 80. a 85. narozenin. Floristky vážou už dvacátý pugét pro letité dámy. A v tu ránu mi to docvakne, Heydrich, Lidice, válka. Když je válka, dělají se děti. Silné ročníky zplozené za války slaví. Výročí 80 let od vypálení Lidic mě neminulo, v týdnu jsem byla na setkání s paní Jaroslavou Skleničkovou, poslední žijící lidickou ženou, přežila koncentrák a pochod smrti, neuvěřitelná dáma. S napětím jsem přečetla "Dva proti říši" již loni a letos sledovala rekonstrukci atentátu na Heydricha. Na oslavu tohoto smutného výročí poslouchám audioknihu "Jako chlapce by mě zastřelili" - vyprávění paní Skleničkové. Fascinuje mě, co všechno dokážou lidi vydržet, aby přežili, je to takový masochistický způsob, jak si uvědomit, jakým blahobytem oplýváme. Sedím na oslavě máminých narozenin a vyprávím o květinářství, jubileích a pochodu smrti, vkusná témata na oslavu, to se musí nechat. Kvítek procedí mezi zuby, že pro něj je pochod smrti každá naše 10km túra a zakousne se spokojeně do opečeného masa.

Vím, že u nás se to moc nenosí, každý si raději od srdce postěžuje, ale ano, máme se dobře, máte se taky dobře?

Vaše Helga

Přednášky využila i ČT ke své reportáži

Pugét z květinářství

Cesta k píchačkám

Při cestě do práce vídám kavky. Chodí po sídlišti jako lidé, kývají při tom hlavami, jako by poslouchali ve sluchátkách pohodovou muziku. Vykračují ve dvojicích, odpoledne vyzobávají z chodníků kousky rohlíků vypadnuvší batolatům z buclatých ruček, ráno si vychutnávají kousky knedlíků z blitek opilců. Kladenské chodníky by se daly vydat knižně. Kladenské chodníky by se mohly zfilmovat jako napínavý thriller. Tak jako dlouhá léta existuje kulturní akce "Kladenské dvorky", udělám únikovou hru "Kladenské chodníky - projdi bez poskvrny". Cesta do práce je taková hra. Začíná mírným stoupáním, díky němu potřebuju i v zimě o vrstvu oblečení méně, než běžný člověk. 

V kopci jsou zrádné nebezpečné viklany - viklavé dlaždice, které skrývají po dešti tajné zásoby dešťové vody. Mám naučené pozice té proradné dlažby,  a přesně jako ve Hře na oliheň, i já mám takové svoje skleněné desky, některé stabilní, jiné na mne šplouchnou smrtící kladenský zatuchlý déšť smíchaný s blátíčkem pod dlažbou. Když na tebe taková nálož šplouchne, těžce to budeš v práci vysvětlovat.  Další nástrahy číhají v podobě psích hoven. Naštěstí jsou často kontrastní ku světlé dlažbě. Někteří psíci však umí vytvořit dílo s dokonalými mimikry, to jsou pak takové neviditelné pasti. Náš firemní koberec by mohl vyprávět.

Nepodklouzneš, vyhraješ. 

Nezúčastněný pozorovatel by řekl, že kopec vytančím stylem waltz, který jsem nikdy nechápala. Na konci kopce se dostávám rovnou do třetího levelu (pokud se ovšem nepodklouznu či se neošplouchnu).

Další výzva je tu,  křižuju  migrační trasu opilců z nedaleké pivnice. Úkol je jasný, vyhnout se neobvyklým obrazcům na chodníku pravidelného tvaru a párům kavek i za cenu, že ozobávají pouze rohlík, jistota je jistota. Blížím se ke stavebním buňkám, které kdosi po revoluci umístil mezi zástavbu, doteď stojí a fungují jako malá pizzerie. Zde se koncentrace kavek zvyšuje. Dvě čekají dokonce před dveřmi pizzerie, jakoby čekaly až otevřou.

 "Mámo, co si dáme k snídani?" Štěkne jedna. Druhá odpoví: "Kladenskou" (Ano, kladenská pizza tam je, ještě jsem jí neměla - šunka, sýr, brambory, cibule, vajíčko, salám) Doufám, že jí pořádně vypečou do černa, jako kladenské uhlí, na počest horníků a hutníků, na konci bych přikořenila rudým chilli odkazujícím na rudou záři.

 A to je zajímavé, nedávno jsme se s tátou přeli o tom, zda Rudá záře nad Kladnem je jen knižní výtvor Tondy Zápotondy nebo fakt existovala. Táta tvrdí, že je to jen z knihy a je ochotný připustit, že záře se linula z pecí do dáli. Podle mě záře vznikala vyléváním žhavé strusky na haldy a to pak rudě zářilo. Táta byl pracovníkem oceláren, asi bude mít pravdu, ale schválně ho škádlím:

 "Hořely haldy, od toho to rudě zářilo"

 On na to: "Na haldy se toho vozilo málo, to nemohlo zářit. To byly pece."

Chvíli ho při tom nechám, pak odvětím:"Ale stejně si myslím, že to byly haldy".

"Povídám pece!" 

Zpátky k cestě, nastává příjemnější část, z cukrářského učňáku se linou libé vůně. Po dvou stech metrech z továrny na výrobu pudingových prášků cítím zrovna vanilkovou vůni, a za dalších tři sta metrů je velká pekárna, kde ta vůně až skoro bolí v žaludku a za mnou se táhne taková slinná stopa, že místní rezaví slimáci blednou závistí.

Přicházím k posledním dvěma překážkám. Projít na úzkém chodníku skrz hordu romských teenagerů a dětí. V dobu, kdy jdu do práce, míří za vzděláním, bohužel nikoli vpravo, nikoli vlevo, nýbrž všude. Pomáhá strategie dělat, že je nevidím, zabořím oči do chodníku, rozestoupí se jako moře před Mojžíšem. Funguje to. 

Poslední level je přechod přes silnici, po které jede šňůra spěchajících kolegů z noční. Přejít nemožno. Je to sebevražedná mise, nasazuju si na čelo pásku s rudým sluncem, pomodlím se a jako kamikaze se vrhám přes přechod.  Když to přežiju, vycházím poslední mírný stoupáček a vítězoslavně si připíchnu příchod.

Podle toho, jak ten den reagují  píchačky, vím, jaký budu mít den. Když se karta nechce chytnout a píchačky reagují pomalu, obvykle je pak špatný den, padá SAP, seká se Excel a tak (to vždycky někdo vykřikne "Padá SAP! Něco si přejte!") Jinak víte co znamená zkratka SAP? Slzy A Pot. 

(Pro nepolíbené korporátem - SAP je systém na všechno- řízení zásob, účetnictví, docházka, fakturace. Je drsný, německý, strnulý a odolný vůči jakékoli inovaci.) 

A co říci závěrem. Vidíte divnou skvrnu na chodníku? Vyhněte se. Nevidíte žádnou skvrnu? Vyhněte se také. 

Takže tak, a jakou cestu do práce máte vy?

Vaše Helga

copak západy, ale ty východy slunce, to je odměna za cestu do práce

Šumná Ruda

Jedeme do Železné Rudy. Bereme sebou lyže i běžky, pro všechny případy. I když předem víme,  jestli půjdeme letos na běžky,  bude to s dětmi letos poprvé a zase naposled. Nenápadně sonduju u Kvítka, jestli se těší na běžky, prý těší, paměť je opravdu milosrdná.   Do kopce na nich neumí vyšlápnout a z kopce se bojí. Hledáme nějaký okruh s minimálním převýšením. Jenže jsme na horách. 

Na odpočinek od sjezdovek jsme zvolili rovinku na Černé jezero. Trasa byla krásně zledovatělá, plná větviček, jehličí, psích hoven a ušlapaná pěšími turisty. Jakýkoli pokus předchozích běžkařů o udržení stopy byl společně s naší představou idylické vyjížďky zadusán do ledu. Děti si vzpomněly, že loni v Krušných horách byly takové ty dvě čáry, které vám drží běžky u sebe. Ano stopa. Každopádně příští rok si aspoň všichni budeme vážit jakékoli stopy a přísahám bohu, že pokleknu a opatrně ji políbím až ji uvidím. Zhruba v půlce cesty Zora zjišťuje, že nemá bodec u hůlky, Zdenda gentlemansky vymění hůlky se Zorou a poté legračně zavrávorá (Zdenda), opře se o hůlku z půjčovny a láme ji. Poskytli jsme hůlkám důstojný odchod z tohoto světa.

Vosk podkluzuje.  Demotivace roste snahou nepodkluzovat nejen dozadu ale i doprava a doleva.  Odrazit se dá jen na větvičce, šišce či zmrzlém bobku. Kvítek už nemůže a Zdenda  odrážeje se jednou hůlkou se hrdinně šoupe všemi směry do cíle. Nakonec jsme se rozdělili, muži jdou zpátky pro boty, my se se Zorou posunujeme směrem k jezeru. Chodci, kteří nás předešli cestou, už se od jezera vrací, to znamená jediné, musíme si sundat běžky, jestli tam chceme dojít ještě dneska. Docházíme do cíle, kvůli blížící se vichřici udělám rychlou fotku místa, kde si myslím, že se jezero nachází a šlapeme zase zpátky. Mám namožená třísla a rukama už se nemůžu ani odrazit. 

Následující dny už nelyžujeme, prší, vichřice, konec světa.  Trávíme dva dny v německých aquaparcích a termálních lázních. Němci nezklamali, s neuvěřitelnou důsledností kontrolují certifikáty, občanky, pasy, trochu se bojím, jestli nebudeme muset být v bazénu s respirátorem, naštěstí ne. Shodou okolností právě čtu knížku o holokaustu (Narodili se aby přežili) a vidím až děsivě mnoho podobností. Neříkám, že pravidla se nemají dodržovat, ale snad to jde i v klidu a s rozumem. Moje životní motto je, zlatá střední cesta. Ještě teď mi zní v uších fašisticky panovačně štěkavě vyslovené "Ausweis!" (Průkaz)

Zmlsaní z maďarských termálů, kde kromě gerontosekce jsou také části pro děti, zažíváme překvapení. Zde jsou celé lázně obsazeny německými a rakouskými seniory. Naše děti jsou v areálu jedinými dětmi. A my se Zdendou jsme nejmladší dospělí. Jedná se o sirné lázně. Kvítek se bojí, že jsou jedovaté a nechce do vody. Ale pak přesune svou pozornost na vysoký počet svraštělých postav a hlasitě se tomu diví. "Ti lidé vypadají jako vyfouklé balónky." Naštěstí jsme tam jediní Češi. Je to zvláštní, chtěli jsme tam strávit půlku dne, místo toho už se po půl hodině nudím. V sauně jsme byli předchozí den v aquaparku, kde byl věkový průměr o 50 let nižší, i tak to nebyl hezký vizuální zážitek. Tady slovo sauna nevyslovím ani já ani Zdenda, a to saunování milujeme. Děti jsou naštěstí spokojené, jim stačí, že se nachází ve vodě. Po pár hodinách navrhuju, že budeme ve vodě hrát důchodcovskou babu. Pravidla jsou následující, honíme se velmi pomalou rychlostí, jakmile někdo udělá prudký pohyb, dostane trest, musí splývat po hladině a hrát mrtvolu. Já vím, je to neuctivá a sarkastická hra. Já mám staré lidi ráda a mám k nim úctu, ale černý humor a etika dohromady nejdou. 

Příjemně unaveni se ještě zastavíme v železnorudské pohádkové cukrárně. Není to úplně typická cukrárna. Většina rodičů tu popíjí vínko,  děti si hrají ve zvukotěsné místnosti (tedy naše už ne), a já oceňuji tento nápad. Majitelé cukrárny to pochopili. Rodiče malých dětí potřebují alkohol a zvukotěsnou místnost. Je to taková skrytá hospoda pro zhrzené unavené matky, hospoda pod nálepkou cukrárny. Chválím majitelce geniální myšlenku. Přiznává, že se tam rodičům líbí, že zde dokonce čepují prosecco a prý už padly i návrhy místnost pro děti vypolstrovat a zevnitř dát místo kliky kouli. Společně se zasmějeme. Děti se tedy moc nesmějí, jen my dospělí. Místo dortíku si dávám víno a vzpomínám na hodiny v dětských herničkách, kde jsme většinou trávili s dětmi krátké zimní dny, ach to byly časy.

Večeřím syrečky a využívám poslední zbytky rozbředlého sněhu na večerním lyžování.  Kotvy pomáhá nandávat zejména ženám veselý  vlekař pod vlivem. Kdybych měla sjezdovku v Čechách s našim kolísajícím počasím a vládními opatřeními, taky bych pila, nemám mu to za zlé.  S rostoucí hladinou rumu v krvi roste jeho nahodilé osahávání zadků. Je pravda, že v mém věku mě jakýkoli náznak zájmu stran opačného pohlaví může už jen těšit, nicméně jsem vdaná žena, tudíž při další jízdě dýchnu svůj syrečkový odér ve směru rumového odéru a po zbytek večera si kotvu beru už sama. 

Toliko k našim jarním prázdninám. A jak jste na tom s lyžováním, termálováním a osaháváním vy?

Takže tak.

Vaše Helga

Tajemství zoologické zahrady

Našla jsem doma na polici dobře uloženou roční permanentku do pražské Zoo. Kvítek ji vyhrál někdy na začátku pandemie v soutěži pro děti zaměstnanců u Zdendy v práci. Kolikrát jsme tam byli? Ani jednou přátelé. A permanentka končí za dva měsíce. 

 "Jedeme! Gorila Kamba má narozeniny!" Volám k otrávené rodině. Začíná klasické sebedestruktivní ráno před výletem. Zdenda se raději předávkuje lékem na cukrovku a dostane hypoglykemický záchvat, Zora otočí očima o 365 stupňů a prý radši bude uklízet pokojíček, než jít do zoologické, jediný Kvítek se nestihnul otrávit nebo zranit, jdeme jen my dva. Můj ty Tondo, já budu nutit děti do Zoo! Naposledy jsem v pražské Zoo byla před devíti lety a musím uznat, že se toho hodně změnilo. Nadšeně pobíhám od výběhu k výběhu, Kvítek mi po půl hodině stroze oznamuje, že tu se mnou jako nehodlá strávit celej den. Vypadá to, že se naše role vyměnily, vzal mě do Zoo syn.

Jít do zoologické v zimě je terno. Zvířatům chybí lidi. Teskně na nás - na pár otužilých návštěvníků- volají, pískají, kvílí ze svých klecí, terárií a výběhů. Zahvízdají na nás papoušci patagonští. Přijdeme blíž k voliéře, přiletí a dívají se na nás se stejným zájmem, jako my na ně. Role se obrátily i zde. Pro zvířata jsme větší atrakce my, než jsou oni pro nás. Kdo tu vlastně pro koho je? 

Papoušci patagonští nás nejdříve nalákali hlasitým zahvízdáním, přiletěli blíž, aby se na nás podívali.

Želva obrovská čůrá deset minut asi dvacet litrů, zíráme na to doslova s otevřenými ústy a svými udivenými výkřiky přilákáme k čůrající želvě další návštěvníky. Na minutku přestane, myslíme si, že je konec a nikoli! Vrátí se k aktivitě a soustředěně ji vykonává dalších pět minut. Je to neuvěřitelné.  Musím si vygooglit, jaký má želva objem močového měchýře. Google mlčí. Mám tu čest poprvé českému internetu vypustit zcela přesně odhadnutý objem 20l. 

Plameňáci jsou víc růžoví, než před devíti lety. Sloni si loupou led z louží a chroupou ho jako zmrzlinu, většina zvěře je překvapivě venku a čilá. Jen pár zhýčkanců předstírá zimní spánek, jinak to tam dost žije. 

Přicházíme ke zlatému hřebu dne. Komentovaná prohlídka pavilonu goril. Jediné, co nám utkvělo v paměti je fakt, že nejstarší Richard povětšinou jen sedí, když se gorilí samice hádají, tak na ně vyběhne. Rád vydloubává samicím ušní maz a poté ho konzumuje. Šklebíme se s Kvítkem nad touto informací a ten unešen chováním Richarda zvolává radostně, že Richard je úplně stejnej jako náš táta. Taky furt sedí, pak na nás vyběhne a dokonce i trochu tak vypadá.  Doufám, že lidem kolem došlo, že mi můj muž nešťourá ušní maz. I když.. po skoro dvaceti letech vztahu by se to mohlo stát zajímavým zpestřením.

Tlupa už asi vyhlíží připravovaný dárek pro Kambu

Musím do Zoo ještě jednou a sama, kolikrát bych si ráda přečetla o zvířatech víc, než je jejich název, sledovala gorily, jak moc nám jsou podobné, vydržela bych tam hodiny. Zoologická je ve skutečnosti totiž pro dospělé, děti tam sebou berou, aby to nebylo trapné. Člověk musí odolávat škemrání o koupi 105652. plyšové  hračky či 259. pamětní mince a když se zastaví déle než na tři vteřiny u informační cedule, je násilím odtažen.

A co by si z výletu vzal Zdeněk Pohlreich? Novou hlášku: "Viděl jsem veverku blít*, želvu chcát a gorilu šťourat ušní maz, ale tohle jsem ještě neviděl."

Takže tak.

Zvířatům zdar.

Vaše Helga

*blijící veverku jsme viděli v létě, někdy o ní také určitě napíšu