pátek 20. listopadu 2020

LEGO jako denní chléb

Dlouho jsem váhala s tímto "coming outem", ale je to tady. Jmenuji se Helga a pracuji v LEGU šest let.

Před revolucí pracovali snad všichni Kladeňáci v ocelárnách Poldi. I moji rodiče. Po směně se to hemžilo v ulicích chlápky s logem Poldi na montérkách. V jídelnách a bufetech na stojáka žmoulali rohlík a srkali polívku. Jako malou mě vzal občas táta na sváteční svačinu. Dostala jsem svůj obložený chlebíček na spodní kovové "žbrliny" vysokých stolků určené pro odložení tašek a tam jsem si pod pultem vychutnala své rychlé občerstvení. Pod pultem to chutná totiž úplně nejvíc. Mnohé to vysvětluje, například proč mám nutkání zalézat pod nejbližší stůl, když  konzumuji nějakou kalorickou lahůdku. 

Poldi propouštěla, teda vlastně asi ani nepropouštěla, ale neplatila. Spousta lidí zůstávala v zaměstnání ze setrvačnosti ve víře, že jim to hodnej Stehlík přece jednoho krásnýho dne zaplatí. Pamatuju si, jak stojím v paneláku v předsíni a sleduju tátu, jak se ráno nervózně souká do svatebního obleku, dusno, váže se kravata.  Šel na pohovor do korporátu. Stal se z něho obchodní zástupce a my se ségrou jsme se do "sytosti" nazvracely do sáčku v jeho nové služební Škodě Forman, jelikož jsme moc na cestování autem nebyly zvyklé. 

Foto z industriální části města

Netuším proč si LEGO vybralo zrovna Kladno, ale svou roli určitě sehrála vysoká míra nezaměstnanosti. Lidé zhrzeni ocelí jistě dají přednost stabilnějšímu plastu a dánským sociálním  jistotám. 

Na jižní straně města postupně vyrostly haly označené A,B,C,D. Potišťují se zde figurky a kostky, balí se stavebnice a staví  se modely pro reklamní účely. V "modelárně" právě dělám já. Kancelářskou práci podtrhuje námi již nevnímaný zvuk kladívek zatloukajících kostičky do úchvatných modelů. Některé tzv. WOW modely se musí stavět po částech a sestavují se mimo halu, protože by se do haly ani nevešly. Jo, musím říct, že v tyto okamžiky je člověk nesmírně hrdej.  

Největší model, jaký jsem kdy zažila je 15m Lego Tree postavený pro dánský LEGO House.

Teď už mi všechno přijde zcela normální a na korporátní "kulturu" jsem si snad i zvykla, ale když jsem nastoupila, nestačila jsem se divit. První věc, která mě zaujala, byly nástěnky. V LEGU není bílé zdi, která by zůstala nepopsána. Všude nástěnky. Skoro až s podivem, že nejsou nástěnky na stropech a na zemi, i když jsem si jistá, že v rámci zlepšovacích návrhů to už musel někdo přednést. Sleduje se úplně všechno. Úrazy, zpomalení, zrychlení, zastavení výroby, dlouhodobé cíle, krátkodobé úkoly, absence, průšvihy, úspěchy. A kromě tvrdých dat je zde prostor i pro pocity. Sleduje se nálada v týmech, každý tým má  na tabuli svou figurku s magnetem a posouvá jí na škále od temně rudé po zářivě zelenou. Čímž se firma tvrdě dělí na optimisty a pesimisty, protože některá oddělení se celých šest let vyskytují non stop v červené zóně, jiná v rámci sloganu z LEGO Movie "Everything is awesome" létají vysoko nad zeleným sloupcem a kdyby nekončila tabule, vylétli by až do zářivek nad ní.  

Korporátní kultura je hravá.  Někdo si odmítá hrát?  Naběhne na něj jednotka zvláštních playagentů, vrazí mu do rukou kostičky a musí je aspoň do sebe nacvaknout, a když i dál odolává, musí za trest bos chodit po náhodně roztroušených kostkách v místnosti. Kecám, ale playagenti fakt existují. Jednou za rok máme "Playday" den, kdy se NESMÍ pracovat a MUSÍ se hrát. Česká nátura samozřejmě okamžitě na nabídku hraní reaguje očmo vsloup, jako že ho teda ani náhodou nikdo nepřinutí hrát si. Střih. O dva dny později všichni nadšeně střílej mimozemšťany ve virtuální realitě a jezdí na segwayích. 

Interní časopis se jmenuje "Kostička" (překvapivě) a z kostek jsou vyrobené drobné detaily napříč továrnou, třeba rozdělovače na čajové sáčky v kuchyňce,  hodiny, obrazy. Po areálu jsou roztroušené různé sochy postavené z kostek. 

Montérkám s logem Poldinky procházejícím se po Kladně odzvonilo, ale zajdete-li po směně do jakéhokoli supermarketu, potkáte vždy hodně lidí v černo-červeném oblečení LEGO.  Postavy zůstávají, mudúr se mění.

A jestli nezkrachuje nebo mě nevyhodí, chci v LEGU zůstat až do důchodu. 

Kvízová otázka na závěr, jak se odborně v zaměstnanecké hantýrce nazývají kulaté výstupky na kostkách? 

a) legíky

b) čudlíky

c) knoby

d) klicky

e) čamrlíky

f) jau

g) cvaky


Takže tak 

Konec příběhu.

Vaše Helga 



Playday

Park v areálu továrny

Playday



umístěno v Lego House DK vyrobeno na Kladně, tenhle fešák komplet Duplo






pátek 30. října 2020

Eine Simulantenbande!

Pošuk- náš kocour- drží zatím ze všech našich nebožtíků nejdéle. Nejdřív jsme proti své vůli měli Silvestra,  zaběhlou kočku kterou jsme si ihned oblíbili, ale bohužel po pár dnech se našla majitelka. Pořídili jsme náhradnici Pipinu, vydržela rok, byla nemocná už od kotěte. Po Pipině byl Charlie Chaplin Škodovka, zase rok, prchnul.  A nyní Pošuk, stále drží. Doporučuji přečíst článek Hedvábně hebký možná to pomůže pochopit úmrtnost či útěky koček. 

Zatímco Škodovka nás oslňoval svou inteligencí, aportoval a dokonce jsem ho naučila za pamlsek válet sudy, Pošukovi příroda tolik inteligence nenadělila.  Možná právě jeho hloupost zařídila, že doposud nezemřel nebo neemigroval, slabou mysl prostě tyto možnosti nenapadnou.

Pošuk minulý týden přišel z noční toulky zničenější než obvykle. Teatrálně kulhal k misce se žrádlem a sotva se doplazil do pelechu, kde těžce oddychoval. To je divné, prohlídla jsem tlapky, a najednou koukám, v srsti má krvavou skvrnku. Když jsem srst odhrnula, měl tam dírku jako by dostal ránu vzduchovkou. Je to jasný, jedeme na veterinu. Kocour si ránu začal čistit.

Jsme v čekárně na veterině. Opírám si hlavu, zavírám oči a čekám, až přijdeme na řadu. Najednou slyším:

"Nešpinkej! Ty máš ale panděro, zastlč to pandělo"  

Probouzím se překvapená, kdo si dovoluje, mě budit a ještě komentovat můj pupek. Je to slečna naproti a šišlá na štěňátko. Jsou tam oba, otec i matka štěňátka a tím nemyslím psy. Oba šišlají. Pak ti psi mají mluvit normálně, mám sto chutí je napomenout, aby na něj nešišlali, nebo mu to zůstane. Stejně jako u klasických lékařů, na veterinu si zejména starší dámy chodí poklábosit. "A co mu je?" Klasická hláška z veteriny. Postupně se svěřují všichni návštěvníci čekárny, nekaká, blinká, očkování a pak přicházím já s triumfálním postřelením vzduchovkou. Všichni lítostivě pokyvují, vyhrála jsem soutěž o největšího chudáčka.  

Přicházíme na řadu,  "Tak mi tu ránu ukažte" říká veterinářka a mezitím jí zvoní telefon, mám asi dvě minuty na hledání dírky 1x1 mm v husté srsti. Pošuk má fungl novou luxusní, hustou, hřejivou, neprodyšnou, snadno čistitelnou zimní srst a já už to nemůžu najít! Měla jsem zranění označit fixou, honí se mi hlavou. Lékařka dotelefonovala, tichým zahnabeným hlasem jí svěřuji, že díru již nemohu najít. "Ukažte mi, jak tedy chodí." Pokládám ho na zem a Pošuk zaleze pod rentgen,  celkem rychle, zcela plynule a bez kulhání. Je mi trapně. Dostává pro jistotu injekci, aby si příště nevymýšlel, zaplatím pětistovku a jdeme domů.

Kocour posílen injekcí zřejmě nějakého kvalitního matroše vesele honí na dvorku králíka a nic mu není.  Mně běží hlavou hláška ze Švejka "Výplach žaludku a klystýr. Eine Simulantenbande!" 

Takže tak, simulantům zdar!

Vaše Helga

Chtěla jsem sem dát normální fotku Pošuka, ale tohle jsem našla v mobilu, Kvítkovo dílo z nějaké aplikace, myslím, že celkem výstižné.









středa 21. října 2020

Zlatá horečka

"Jdeme na túru." Naši kouzelnou větu děti milují. Jak se začneme chystat a balit svačinu, běží do lednice otrávit se prošlým jogurtem, padají ze schodů v naději, že si způsobí otevřenou zlomeninu, nebo aspoň předstírají covid, jen aby s námi nemuseli. Ba ne, Zora už moc neprotestuje, největší nepřítel výletů je už jen Kvítek. Tentokrát vyrážíme na naučnou stezku "Zlaté psí hory." Je to místo u Slapské přehrady, kde se nachází majestátní ložiska zlata. A to je právě jediný důvod, proč Kvítek odkládá prošlý jogurt aby později  dobrovolně vyšlapoval, protože vidina náhodně nalezeného zlatého nugetu na cestě je velmi lákavá. 


Nuget se nikde neválí ale zato narážíme na potok. Potok, kde je určitě zlato. Kvítek po lokty ve vodě. Něco našel. Hrdě nese na vztyčeném ukazováčku mikroskopický kousek něčeho třpytivého. Zastřeným hláskem a klepající se bradou se mi šeptem svěřuje, že doufá, že teď nedostane tu zlatou horečku. Naštěstí chmury zahání odhadováním hmotnosti té neviditelné šupinky na prstě. Minimálně pět gramů. Jsme boháči. 


Cestou vyprávím Zdendovi, že můj táta propadl kryptoměnám. Vyplňuje dotazníky, pouští si reklamy a za to dostává nějaké halíře od bitcoinů. Po čtrnácti dnech má na kontě kryptoměnu v hodnotě devíti korun. Ale co když kurz bitcoinu klesne? Ptala jsem se táty, jestli počítá s tím, že se může hodnota jeho virtuálního bohatství smrsknout i na sedm nebo šest korun. Prý ano, je připraven to riziko podstoupit. Přidal si mě do nově vznikající skupiny kryptoměny "Pí" je to měna na bázi sociální sítě. Trochu jsem googlila, jestli je to podvod, nebo není. Zatím to ještě nikdo nezjistil, tak jsem tátovi udělala radost a přidala se do skupiny. Už mám 35,72 Pí. Chlubím se Zdendovi. Zdenda mi s vážnou tváří oznamuje, že on zase sbírá kryptoměnu "Ča" a když to dáme dohromady, tak máme velkou.. 





Z hurónského smíchu nad povedeným vtípkem nás  vytrhl Kvítek. Ztratil to jeho zlato. Tak aspoň nebudeš mít zlatou horečku, snažím se ho uchlácholit. Přicházíme příjemně unaveni k autu, Kvítek už zase něco slavnostně nese na ukazováčku. "Jé, tys našel to ztracené zlato?" 

"Ne, to je holub."

Takže tak

Zlatu zdar.

Vaše Helga




neděle 11. října 2020

Řvoucí čtyřicítky

Díváme se na dokument o přírodě Nového Zélandu. O pobřežní skály se tříští vlny vyvolané větry zvanými "Řvoucí čtyřicítky".  Zdenda se na mě významně podívá, já se uchechtnu a už si píšu poznámku do mobilu, že tohle bude dobrý námět na článek. Jsem sice jen řvoucí devětatřicítka, ale ten název mě nutí se zamyslet. Čím jsem starší, tím jsem sice trpělivější, ale taky si nenechám už jen tak něco líbit. Takže když to zprůměruji, je to pořád stejné, jen teď s většími výkyvy na křivce. 

To takhle třeba žehlím a už mě bolí ruka, tak říkám plénu sedícímu na gauči, že mě bolí ruka. Není v tom žádný záměr, jen takové postěžování, sdílená bolest, poloviční bolest. "Tak žehli druhou rukou" odpovídá Zora, ani neodvrátí zrak od televize.  Řvoucí čtyřicítka.

Loupu jablka na žemlovku a říznu se do palce, starostlivý Kvítek běží do koupelny pro náplasti a s radostí převyšující lítost, mi lepí jednu batmanovskou na palec. Radost má asi proto, že to není palec jeho. Jsem ráda, aspoň někdo z rodiny má nějakou empatii v sobě. Pak mě čeká loupání ořechů a mytí hrnců. U obojího asistuje svou přítomností Zdenda. Když mi při mytí odpadá druhá náplast, s klidem mi doporučuje "Tak si vem gumový rukavice." Řvoucí čtyřicítka se dere do našeho domu a splachuje všechny živé bytosti z obytných místností domu. Je sice pravda, že makal dopoledne na dvorku, a užívá si svoje volníčko, ale nedráždi čtyřicítku bosou nohou.

Pozor na větry. Pozor na ženy. Pozor na řvoucí čtyřicítky, ty jsou nejhorší. 

Čtyřicítkám zdar

Vaše Helga 


Není to Nový Zéland, ani vítr, ani vlny, ale aspoň nějaká fotka lepší než žádná.


sobota 3. října 2020

Když se bojíš vlastních muškátů

Když nastane ten posvátný okamžik, kdy jsem sama doma, vypukne hysterie. Pobíhám po domácnosti, a najednou nevím, co si s tím volnem počnu. Co dřív? Musím nutně vytřídit skříně podle Marie Kondo, podívat se na zanedbaný záhonek a vytrhat, co tam roste, jestli okrasné rostliny nebo plevel se rozhodnu podle toho, čeho bude míň. Chci si tajně zahrát na malé elektronické piáno, zazpívat karaoke, a neohrozit tím vývoj svých dětí a poslední mikroskopické zbytky iluzí mého manžela. Chci si dát  lžičku arašídového másla tajně do pusy a nedávat tak špatný příklad dětem a podívat se na všechny horory a thrillery. 
 
Skříně jsem stihla, přede mnou se jako pět modrých medůz válí pět odpadkových pytlů. Jsou plné oblečení, kterému jsem se slzami v očích děkovala za to, že mně a mé rodině sloužilo se ctí a vší parádou. To vše jen proto,  abych následující týden šla s Livií darovat krev  a poté při second-handových orgiích v důsledku volného dne donesla tři růžové igelitové medůzy zpátky. Nutno dodat, že všechny balíčky složené s láskou podle Marie Kondo jsou sežvýkané, jakoby je skládala cvičená surikata a skladovala ve sloní zadnici. 

skládání "na výšku" podle Marie Kondo a cvičených surikat

Záhonek hyperaktivně  poházím sušeným koňským trusem, zryju, vytrhám všechno, o čem si myslím, že je plevel, kvetoucí plevel nechávám, jinak by tam nic moc nezbylo. Hnůj se rozmočí a ještě další dva měsíce dodává našemu dvorku a přilehlým 500 metrům sousedních pozemků aroma luxusních koňských stájí, až mám nepopsatelnou chuť si od srdce zařehtat. 

Na zpěv a piáno nezbývá čas, je večer. Čas na horor. Pouštím si "The Boy" o holce, která se má v Anglii starat jako chůva o porcelánovou panenku chlapce. Moc se bojím. Ale ještě ne dost, přidávám "Ve vysoké trávě" napínavé, trochu blbost, ale při cestě do postele foukne vítr a muškáty za oknem se děsivě pohybují jako travnaté pole v hororu. Jsem dospělá, rozumná, vyzrálá žena, přece se nebudu bát blbého hororu. To si v duchu říkám, zatímco sprintuju ke dveřím, zamykám, a s válečkem na těsto běžím po schodech do postele, abych se ujistila, že pod postelí není the boy. Arašídové máslo jsem nestihla, ale na to kašlu, protože by mě mohly požrat muškáty. 

Jsi spokojená Helgo? Ptám se s hlavou pod peřinou, s válečkem v ruce a mobilem v druhé. Jo jsem, protože takhle přesně nakládá dospělá rozumná vyzrálá žena se svým volným časem, kterého má pomálu. 

Takže tak

Vaše Helga


Bronzová plaketa, už jsem vypustila 5 litrů krve!





sobota 26. září 2020

Nová doba!

Doba je rychlá.  Opravdu? Co když je doba pořád stejná, jenom my se zpomalujeme? Snažím se, fakt se snažím to stíhat všechno! Zeptejte se dětí, jestli jim ta pohádka, která nemá záběry delší než setinu sekundy, přijde nevnímatelně rychlá. Zatímco se svíjím s pěnou u huby v epileptickém záchvatu na gauči z problikávající obrazovky cartoon network, děti napjatě sedí a sledují děj, který překypuje informacemi, několika dějovými liniemi, psychedelickými efekty zvukovými i optickými a hyperaktivně se pohybujícími postavami. Utírám pěnu od úst a pláču, jsem stará a pomalá. Nestíhám to. Raději si přečtu  nějaké recenze filmů, chci něco klidnějšího, s delšími střihy, něco z čeho nebudu mít psotník. Vybíhá na mě kategorie "Postapo". Ty vole?! To už jsou filmy o pilulce proti otěhotnění? A tolik jich je?! Oni už samou rozcapeností neví, o čem by natáčeli, když už může být pořad o uklízení, proč ne o tom, jak lidi zabíjej svoje shluky buněk v děloze.  Po chvilce rozčilování se dovtípím, že se jedná o postapokalyptické filmy a pilule se jmenuje postinor.

připadám si jak ten šnek..

Rychle, všechno rychle. Přizpůsobila jsem svoje čtení nesmlouvavé rychlosti doby (anebo mému zpomalení). Jenže když čtete z rychlíku, pak si přečtete "vratné studny", "kuchařka pro seru" namísto vrtaných studen a kuchařky pro dceru. Sedím smutně na zemi, Kvítek přichází "Co tady čupíš mami?" Cože co? Prej dřepíš. "Jdi si kempit jinam jo?" dává mi najevo, že mu sedím v cestě. Na otázku jak bylo ve škole odpovídá že "jsem trolil holky" naštěstí už vím, že v tom není nic sexuálního. Zora ho štípla do "hendy" (ruky), ukazuje mi modřinu. "Tak jsem jí bacnul do hedky (do hlavy)", uzavírá souboj se sestrou Kvítek. Až udělá úkoly, prý si zahraje roblox, ale předevčírem se mu lagoval (překlad zasekával) až se nakonec bugnul (prostě úplně zaseknul.. asi..). A prý je tam nějaká cápka (ženský rod od "cápek") co se s ním kamarádí, takže doufá, že ji tam zase potká. 

Máme výročí. 13 let od svatby z celkem 17 let spolu.  Zdenda se pokouší o nejapný humor, což mu nemůžu mít za zlé, protože musí snášet ode mě daleko horší poznámky. Ptá se Kvítka, jestli maminku vyměníme za mladší, nebo si jí necháme. Kvítek vece: "Je sice stará, ale je dobrá a ještě drží pohromadě, tak si jí necháme" poměřuje mě odborným okem moje vlastní dítě, krev mojí krve.  Protáčím panenky nad tou nadřazenou urážlivou a zavrženíhodnou konverzací a jdu přeleštit zrcadlo. Aby se Zdenda viděl, jakej je to mladík. 

Takže tak

Moderní době zdar

Vaše Helga




středa 9. září 2020

Viktor a jeho padák

Přála jsem si k Vánocům paragliding, a taky jsem ho dostala. Proč? Protože krize středního věku. Když ne teď, tak nikdy. Krize středního věku se děti mimo jiné projevuje tak, že si třeba ve čtyřiceti necháte udělat první kérku (není můj případ), skáčete z letadel a jiných dopravních prostředků a kupujete si motorky a jiné sebevražedné nástroje. Prostě běžíte za ujíždějícím vlakem, dech dochází, tak se aspoň chytnete za nějakej umolousanej provázek a tak nějak dovlajete až do konce. Můj umolousaný provázek je lítání v jakékoli podobě. Takže tentokrát paragliding. 

A nebude to paragliding z kopce, ale na navijáku. Naviják je kotouč s motorem. Na kotouči je navinut děsivě tenký a závratně dlouhý provázek, na jednom konci pouští motor hbitý frajer, na druhý konec provázku nelze dohlédnout, jak je daleko. Padák pošle vysílačkou signál, že už by letěli, frajer řekne, že to pouští a pustí to. Provázek se navíjí, padák letí vzhůru, a když je padák nad kotoučem, odpojí se a plachtí. To je tak stručné představení principu navijáku pro začátečníky. Zatím čekám u navijáku, až odlítají lidi přede mnou, mám dost času prozkoumat pochybovačným pohledem tloušťku provázku, sílu motoru a bystrost frajera, nazývám ho tak, protože jsem si nezapamatovala jméno. To je právě to stáří, co se už blíží a klepe na dveře a já dělám, že nejsem doma.

Naviják s frajerem a v dálce je vidět padáček

Paraglidista, střízlík, se kterým mám letět, si mě divně prohlíží, prej že poletím raději s Viktorem, ten má větší. V očích mi zajiskří, lýtka se zapálí, než dodá „křídlo“, hasím lýtka a soustředím se na instrukce. Pak následuje dlouhé čekání, až přijdu na řadu, ale to nevadí, to těšení je hezké si protahovat. 

Bohužel teplé stoupavé proudy dnes neproudí, jedná se ve většině tedy o krátký klouzavý let dolů. Nasazuji lyžařskou helmu, rukavice a dlouhé kalhoty, bezpečnost především. Zatím se bojím na škále 1-10 asi tak na 2. Potí se mi ruce, to bude asi těmi teplými rukavicemi. Potí se mi hlava, to bude tou lyžařskou helmou. Píšu to jen tak, aby to bylo dramatičtější. Naviják začíná navíjet, zapřeme se nohama podle instrukcí a rup. Provázek se zvlnil a leží na zemi. Já to věděla! Volám „Vždyť to vidí každé malé dítě, že ten provázek je jak na draka!“ Teď už se bojím tak na 7, protože vím, co se stane s drakem, když mu praskne provázek. Provádím si uklidňující dechové cvičení, říkám, že se bojím. Viktor říká, že se taky bojí a dýchá taky. V rukavicích mi to čvachtá a krůpěje potu stékají po zátylku, tentokrát se mi nic nezapaluje, jen srdce bije jako o život. Čekáme na navázání provázku pět, deset, patnáct minut.  Hoši vtipkují na téma zvracení ve vzduchu, síle provázku, jak se spojuje, když se přetrhne, a prý že ho přetrhl kůň, který před chvílí po poli projel, to se mi ulevilo, protože byť jsem velmi výrazně lehčí, než před pěti lety, tak pořád nejsem žádná štíhlice. 

A už běžíme a vzlétáme! Je to nádhera, vítr sviští kolem uší, kochám se. Ani my nechytáme „stoupák“, takže klesáme celkem rychle asi z 200 m. Přistaneme, nohy jsem si nezarazila do těla až ke krku, toho jsem se bála. Ještě se chvíli dotřásám u auta, než jsem schopná zase řídit. Ptám se, jestli dneska nebyl někdo zraněný, záměrně se ptám až po letu. Prý měli jen jednoho tuleně. Tuleň je, když to neustojíte, pročež ryjete břichem v zemi. Tohle je dobré vědět skutečně až po letu. Půjdu určitě ještě jednou, a z kopce a chci stoupák. A velkej padák.  

Létání a krizi středního věku zdar

Vaše Helga