neděle 4. dubna 2021

Sběratel kroků

Chlubím se své sestře svým narozeninovým dárkem. O věku jsem se zmínila zde,  Přála jsem si hodinky. Nejsou to ale obyčejné hodinky, jsou ručičkové a zároveň na pozadí velmi chytré, dá se dokonce říci i inteligentní. Jak to sestra viděla, začala shánět něco podobného, od koupě chytrých hodinek ji prý doposud odrazoval jejich výhradně sportovní vzhled a černý displej. Teď máme obě prudce elegantní a chytré přístroje a zjistily jsme, že se můžeme propojit přes aplikaci Garminu a vzájemně se vyzývat a soutěžit v počtu nasbíraných kroků.

Vypadají, jako úplně obyčejné ručičkové hodinky..

.. ale jsou velmi mazané

Zleva: Nové hodinky Garmin vivomove Style, chytrý náramek Mi band a moje úplně nejstarší hodinky na měření tepu Sigma. Zachyceno při testování měření tepové frekvence.

První výzva vytvořena. Zatím jen na víkend.  V pátek společně ještě vyrazíme na kalibrační procházku a sledujeme si vzájemně tepové frekvence. Vypadáme obě jak idioti, mobil v jedné ruce, druhá  ruka s  hodinkami skrčená před obličejem. Při stejném tempu jsem já už dávno v infarktozóně, jí hodinky hlásí, že odpočívá. Párkrát se proběhne, aby trochu vyšvihla tepovku aspoň do spalovací zóny. Moje hodinky jsou v červených číslech, až se bojím, aby se tajně nespojily přes mobil se záchrankou. 

Pak si porovnáme míru stresu v zaměstnání, zde zase vítězím já. Zatímco ona je ve stresu v podstatě pořád, já při práci odpočívám, podle hodinek to vypadá na hezkých osm hodin relaxu, jediné výkyvy do extrémních hodnot jsou v momentě, kdy zadávám Kvítkovi práci na domácí školu a když ji pak po dvou hodinách vyžaduji. 

Je sobota ráno, výzva začíná. V sobotu  jsem zmákla velmi dlouhou procházku, už to vypadá, že vyhraju. V neděli mi přistane na chatu (čti "četu", nejedná se o rekreační objekt) zpráva:

"Dneska mám "restday" (u dnešních třicátníků oblíbené cizí slůvko pro odpočinkový den), tak to asi vyhraješ."

Tuším, že restday u mé sestry znamená, že nepoběží dvacet kilometrů, ale ujde jen deset, takže se i tak snažím nachodit co nejvíc, abych měla výhru jistou. Zdenda sestru odpoledne potkal v našem městě, ačkoliv bydlí v přilehlé vesnici vzdálené minimálně 4 km, šla pěšky, žádný restday se nekonal. Píšu jí rozzuřeně:

"Špinavá hra!"

Běhám po domě, a dívám se ven, leje jak z konve a kdo mi zaručí, když teď v osm večer nachodím pět tisíc kroků, tak ona nepůjde v noci ještě můj náskok stáhnout. Kašlu na to, vzdávám se, vyhrála.

Víkend byla zkouška. Nyní máme měsíční výzvu a zjišťujeme,jak moc jsme obě chorobně soutěživé. 

Včera jsem pochodovala na místě, když jsem se sprchovala, dneska jsem pochodovala na místě, když jsem vařila. Večer v Lidlu na nákupu jsem záměrně objela s vozíkem všechny regály dvakrát, každý krok se počítá. Zatímco jsem stála s vozíkem ve frontě, pochodovala jsem lehce s nákupním vozíkem sem a tam, tudíž jsem nabízela střídavě prostor lidem, kteří chtěli projet skrz frontu k jiné pokladně, taková živoucí závora. Mezi projíždějícími byl i malý starší Vietnamec. "Děkuju pany." Po zaplacení se ke mě hrne a podává mi hrst lepíků (promoakce v Lidlu, k nákupu veleúspěšné miniatury ovoce a zeleniny). "Pany, máte těti?" Kývu, děkuji a raduji se z přírůstku do sbírky.  Trojitá výhra, mám asi třicet kroků navíc, deset lepíků a ještě dobrou karmu za pouštění tolika lidí, kdo se nikdy nepokusil projet skrz frontu, neví o čem mluvím. 

Od našich vím, že ségra schválně chodí sem tam po baráku, tak jsem jim řekla, ať jí neprozrazují, že jsem k nim přišla pěšky (6,4 km, 9900 kroků jedna cesta ou jé). Těš se ségra, tentokrát tě roznesu na kopytech!

Chůzi zdar.

Vaše Helga 

Tulipány moje nejoblíbenější, narozeniny v březnu to je prostě klika.

.. někdo se chodí jenom projít, ale já sbírám kroky

Takhle se se Zdendou zlobíme, v kalendáři se posmíváme vzájemně svému věku, naštěstí jsem to včas uvedla na pravou míru. On je o pět let starší, takže já se vždycky směju víc od srdce, u něj už je to jen takové hořké postesknutí maskované posměchem.




úterý 16. března 2021

Dálkové nešvary

Distanční výuka se stala již pevnou součástí našich životů, proto bych ráda shrnula veškeré poznatky.

Dálkové zlobení:

Už jsem si docela i zvykla na telefonáty ze školy se stížnostmi na Kvítkovy výstřelky, od školky vynikal kadeřnickými službami, ničením majetku školky (potřeboval udělat z proutěného ozdobného košíku loď z okny v podpalubí), ve škole lákal holky na záchod, že jim ukáže jablíčko a červíčka (a nejedná se o ovoce, zapoj fantazii), házel do záchodu pomůcky k výuce, nikdy jsem z něj nedostala, proč. Vše okamžitě přestalo nastolením domácí výuky, žádné telefony, žádný stres, co zase provedl, pohoda. Jeden týden. První telefonát zvoní po týdnu výuky na dálku. Kvítek kreslí na společnou interaktivní tabuli kosočtverce. Já se z toho zblázním, on zlobí ve škole, i když ve škole není! Výuka na dálku má dva nebezpečné aspekty- chat a interaktivní tabuli. Obojí se dá slušně sabotovat. Rychlým zásahem jsem už párkrát smazala z chatu pár nebezpečných vět  (Simonko, zpíváš falešně; Je to nuda; Máma je docela stará atd.) Interaktivní tabule je doslova zbraň na uštědření pár životních traumat učitelce, která se snaží udržet obrázky  a nápisy na tabuli svou myší na jednom místě, zatímco pět dětí proti ní šoupe zbylým obsahem. Beznaděj prosakuje přes obrazovku.

Napovídání:

Rodiče chtě- nechtě se vžijí natolik do výuky, že mimoděk vykřikují odpovědi místo dětí, nebo dětem aspoň tajně radí. Tak doprčic, radíme dětem aspoň tak, aby to nebylo poznat, takhle ne:

- (probírají vyjmenovaná slova po M) "Děti a jestlipak víte, co znamená slovo Litomyšl"

- Ticho

- hlásí se Anička

"Litomyšl je město, kde se narodil Bedřich Smetana v roce 1824"

.. a vůbec jí to nikdo neporadil...tak určitě..

Pokračují vyjmenovaná slova po M a učitelka se snaží děti nasměrovat na slovo "smýčit"

- "Děti a jak se jinak řekne něco jako vymést, zamést, uklidit?"

- Děti neví, začíná souboj rodičů, my prozíravější si vypínáme mikrofon, z ostatních slyším tiché napovídající hlasy: 

"smést.. smíst ...nevim vysát?"

Atmosféra houstne, u Sárinky dokonce přestala maminka mlátit hrnci v kuchyni a tiše přemýšlí, připadám si jako ve znalostní soutěži, otázka za 5 tisíc korun.  

Mají říkat různá odvozená slova od vyjmenovaných slov. Kvítek zrovna pod stolem skládá nějaký hlavolam. Dloubnu ho do žeber, ať dává pozor a už se vezu a radím ".. co udělá auto když jede moc rychle do zatáčky?" "Smyk!" Vykřikne nadšeně do mikrofonu. Utěšuji se, že na to konec konců přišel skoro sám.. jen maličký švindl.

Poruchy mikrofonu, internetu, mozku:

Musím uznat, že udržet pozornost na meetu déle než půl hodiny je náročné i pro dospělého člověka, hlavně na angličtině. Angličtinářka má špatný mikrofon, neptejte se mě proč si za ten rok nekoupila pořádný headset, když si na to pokaždé rodiče i děti stěžují, ale budu-li se na to dívat pozitivně, celkem jsme se už naučili odezírat ze rtů, takže, v případě ztráty sluchu klidně můžeme jet na dovolenou do anglofonní země a neztratíme se. 

Neuvěřitelné je, jak moc se všechny děti těší do školy. Nejdřív jsem si myslela, že to říkají jen proto, že se to od nich očekává, ale opravdu se těší! A kdo se těší ještě víc? 

..Helga

Takže tak.





úterý 9. března 2021

Květinový vrah

V létě mě známá, pro uchování anonymity jí budu nazývat Šárka, požádala, zda bych jí během dovolené nepřišla zalít květiny. Ví, že doma nějaké květiny mám, a že rostliny poměrně prospívají, tak tuto důležitou funkci přidělila mně.  Rostliny na mých parapetech jsou odolní sparťani, kteří si svá místa vydobyli svou odolností a schopností přežít i po dvouměsíčním nezalévání, to Šárka nevěděla. Svá morčata a papoušky obdobně rozdělila mezi ostatní známé. Je důležité nemít vajíčka v jednom košíku,  jak říkávala naše profesorka ekonomie. 

Dostala jsem klíče a  instrukce. Abych nemusela lézt na balkon, všechny balkonové plodiny, jako rajčata, lusky, jahody, byly úhledně připraveny v tmavé kuchyni, připraveny absorbovat každou kapku vody, kterou jsem je hodlala obšťastnit.  Tak se i stalo, první zalévání dopadlo na jedničku, nevynechala jsem jediný květináč a truhlík.

Zalévání No2.

Hrášek začíná usychat, já si tedy myslím, že už skončilo jeho plodící období,  hrdě na něm visí dva lusky zaplněné zakrslými třemi hrášky celkem. Je na řadě další generace, která bude pokračovatelem rodu. Nicméně se snažím hrášek resuscitovat mocným zalitím. Před odchodem zvolám směrem k truhlíku, ať hlavně neodchází za světlem. Rajčata jsou stále vlhká. Jahodám navzdory (nebo možná díky) hojné závlaze začínají schnout první listy. 

Zalévání No3.

R.I.P Hrášek. Byl jsi dobrým svěřencem, určitě to není moje vina, zpytuji svědomí, jestli jsem ho zalila moc nebo málo, každopádně je po něm. Game Over. Už loví ve věčných luštěninových lovištích.  Jahodníku něžně pohladím seschlé listy, pokropím vlastními slzami, odchází, dávám mu poslední sbohem, větu o světle si neodpustím, ale už je pozdě. 

Můj zarmoucený pohled skončí na posledním hrdinovi, rajčatech.  Pod listy se skví zelené bobulky, ta nebožátka nestihla ještě ani dozrát a já jim zabiju matku. To ne Helgo! Pět minut zblízka všemi smysly  analyzuji vlhkost substrátu. Rajčata jsou stále vlhká, když je teď zaleješ, tak je zabiješ, proběhne mi hlavou. Přísahám že keřík je úzkostně skrčený a bojí se mě. Bojí se, že ho odkrouhnu, stejně jako jsem mu odkrouhla kamarády.

Tentokrát je tu se mnou i Zdenda a potřebuje si odskočit. Zjišťujeme děsivou věc. Je ucpaný záchod. To by ani tak nevadilo, kdyby Zdenda vykonal potřebu "number one", ale on musel jít na "number two" a když Zdenda něco dělá, tak to dělá pořádně. Mísa téměř přetéká naředěnými.. "number two".. a my netrpělivě čekáme, až to rychlostí 1 ml/min odteče. Příjezd Šárky je až za pár dní, to snad do té doby vyřídíme. Necháváme domácnost mrtvou a zasranou. Posílám Šárce první přípravnou zprávu na menší ztráty, o záchodě zatím mlčím.

Zalévání No 4. 

Už nemám co zalévat, všechno  je buď mrtvé, nebo mokré. Již jen zalévám  záchod savem, neboť no ehm.. čemu bych to přirovnala. Když máte rybník se žabincem a ten rybník by měl uprostřed díru a vodu bychom vypustili, tak si žabinec usedne po všech stranách rybníka  a uschne. Tak takhle nějak vypadal ten záchod. Po zbytek dní chodím šťouchat, prorážet, oškrabovat, otesávat, zalévat a čistit záchod. Na kytky už kašlu, těm už není pomoci. 

Šárčina dovolená je u konce. Musím s pravdou ven, Šárce popíšu situaci s velikými omluvami jí předávám klíče. Není nadšená, když k tomu přičte jendo mrtvé morče od dalšího pěstouna, má skoro slzy v očích. Já si oddychnu, že jsem nehlídala žádného živočicha, jeho úmrtí bych si nikdy neodpustila, stejně tak jako stále vzpomínám na mou rukou zavražděné rostliny.

Jedno vím jistě, že  už mě nikdy nepožádá o zalévání květin.

A to je konec příběhu.

Takže tak

Vaše Helga

U mě vydrží jenom sukulenty, to Šárka nevěděla




Tohle sice není sukulent, ale hortenzie a naučila se vyžít s minimem vody.


středa 3. března 2021

Nicota nás požírá

Naše bytí se smrsklo už jen na malé procházky a velké nákupy a zbožná přání. A o nákupech bude dneska řeč. Literární hlad zasahuje postupně všechny blogery, kteří neprchli na Maledivy nebo do Egypta. Je potřeba radovat se z maličkostí, jak říkají všichni životní gaučové. Sesbírala jsem střípky ze svých nákupů, je to poslední stéblo, kterého se tonoucí Helga chytá, poté už nastane absolutní nicota, prázdno, tma. 

Takže hot, breaking news z kladenských obchodů:

V obchodě, který je jednička v čerstvosti a tudíž i správná volba jakási matka synovi vztekle odpovídá:  

"Ne, z těch banánů na tebe fakt nevyleze banánovej pavouk"

Tatínek se svým 1,5 letým synem: 

"Vezmeme pomeranče? Ano?" Syn kroutí hlavou.

 "Tak dobře, nevezmeme".. 

"Vezmeme toustový chlebíček?"

Little Boss rozhoduje, že nikoli a přitom dloube prstem díru do máslového croisantu, protože bílej rohlík je pro socky.

Představuji si, jak celá rodina večer příborem porcuje na talíři Brumíka s hrdostí v srdci a pýchou v očích, že rozvinuli osobnost svého malého syna.

Večerka Eso, ještě stále v rukou českého majitele, mám nákup za 90Kč

Já: "Mám jen tisícovku, nebo to můžu zaplatit kartou?" 

Prodavačka: "Nemám drobný, tak radši kartou."
na tom by nebylo nic zvláštního.. áállee:

Vietnamská večerka, mám nákup za 100 kč

Já: "Mám jen tisícovku, nebo to můžu zaplatit kartou."

Vietnamka: "Kaltou né, to moc poplatki platila, dej tisíc, já miluju tisíc" a při těch slovech, přísahám že se zavrtěla v pase s tisícovkou v malých ručkách  a pohlédla na mě svými jiskřícími očičkami.

Vietnamská večerka podruhé

Kupuji procházející máslo (to je ještě doblý, plochází zílta) a hledám tvrdý tvaroh, není.

"Co eště hledáš?" Ptá se Ta-která-miluje-tisíc.

"Tvaroh na strouhání"

"Nemam, mam měkej, chceš sýl na stlouhání?

"Ne"

"A chceš depiatol pro děti?"

Zašklebím se nevěřícně, že už prodávají depilátory pro děti, pravda, jsou zarostlé velmi, ale depilovat jsem se je ještě nechystala.

Depiatol je respirátor.. pochopím záhy.

V obchodě "Podle mého gusta" nakupuji jen občas. Pracují tam na pokladně důchodkyně na přivýdělek a s takovou radostí z kontaktu s lidmi, hned se lépe nakupuje.

Vykládám nákup na pás, veselá důchodkyně zboží markuje a zpěvavým hláskem si práci komentuje: "A to máme dvě okurky, dva vanilkové cukry, sýreček, šunčička.. "
 
Mám toho málo, zato drahého a ona zazpívá: "1560 korun! No to jste se dneska rozšoupla!"

Modlím se, abych neměla vyčerpaný limit na kartě, nebo nedejbože nedostatek, protože už mám vypozorované, že tenhle typ ženských s radostí křičí přes celý obchod "nedostatek prostředkůůůů!"

Peněz mám dost, doma svůj velkolepý zážitek z nákupu vyprávím postupně všem členům rodiny, kteří odloží mobily a jůtuby a dychtivě hltají zprávy z temného světa.  Zdenda dodá, že jsem měla na pás hodit i kondomy, co by si tak paní zazpívala..


Takže tak 

na článek nejsem nijak hrdá, ale nedá se jinak, témata dochází, nicota nás požírá.. odkazuji na Nekonečný příběh.. ten momentálně všichni žijeme.. NICOTA! A jak nicota požírá vás?

Vaše Helga










čtvrtek 25. února 2021

Sádlo

Před nedávnem jsem zaregistrovala nový podcast Sádlo  od Ridiny Ahmedové. Pořady o vaření sleduji ráda  a vaření se sádlem mi přišlo jako skvělá myšlenka.  

Na rozhlasových vlnách jsem ale nenašla seznam cholesterolových receptů, podcast se týká ženského pochroumaného sebevědomí! Když už jsem tady, tak si to poslechnu. Sluchátka na uších a již pouštím první příběh, ideální poslouchat večer před usnutím, takže po každé zpovědi zhrzené ženy, energicky gestikuluji rukou v pěst a potichu šeptám "Yes" a "Ámen" a "Svatá pravda" a "Dobře vona", opravdu velmi potichu, abych neprobudila spícího Zdendu.

Předem upozorňuji, že se mi nelíbí "legalizace" obezity, obezita je nemoc a je potřeba ji léčit, bez urážení, bez zavrhnutí společností, je to psychická nemoc. Lidé, kteří jsou od přírody štíhlí to nikdy nepochopí "Stačí přece nežrat a hýbat se." Jednoduché. Kdyby to bylo tak jednoduché, tak jsme národ proutků a špagetek.  Zaměřím se spíš na mozky nás žen, zejména těch, které nemají ani nadváhu, ale považují se za tlusté. V podcastu jsou rozhovory a výpovědi žen, které si samy sebe neváží, ale zato se váží furt na váze. A nemusí být vlastně ani tlusté, jen jim někdo někdy řekl, že mají tlusté lýtko, příliš otylé oční víčko nebo že jim trčí tlustý vlas na hlavě, ideálně v pubertálním věku, tudíž se to stalo na věky svatou nejpraudivější praudou v celém vesmíru.  

Když ta závratná informace o nějaké nedokonalosti nepřijde od rodiny, přijde to od prvního přítele. Asi mají kluci mezi sebou soutěž, kdo bude chodit se štíhlejší holkou? Jak jednou řekl Kazma.. "Jízda na skůtru je jako chodit s tlustou holkou, je to super, ale nechceš aby tě viděli kamarádi."  Ale nejsmutnější na tom je, že hledají špeky na absolutně normálních holkách. Stabilnější dívčiny to hodí za hlavu a vytisknou hochům reklamu na zvětšení pimpulína (opravdu se stalo, viz výpověď v podcastu), ale většina věčně pochybujících samic si to zapíše navždy do nejhlubších vrstev sama sebe a začne se nenávidět. 

Další skupina  jsou trenéři a trenérky. Moje dcera Zora má kamarádku, velmi štíhlou, myslím že možná až moc a je moc šikovná na sporty. Trenérka jí  řekla, že má moc velký břicho. A ona přestala jíst úplně. Moje ségra dělala závodně aerobik, trenérka jim soustředění proměnila na odtučňovací kůru. Dostávali tak málo jídla, že starší holky žebraly od mladších, aby jim něco ulily, protože starší prostě potřebovali víc. Tajně si prý koupily Magnum nanuk, a když to trenérka zjistila, musely za trest v přezkáčích běhat kolem chalupy.  

Navždy jsme si zapsaly do hlav: Kdy mě bude rodina/partner/trenér mít rád? Až zhubnu samozřejmě! A jsme tam. Místo toho, aby se člověk radoval z toho, že je zdravý, má práci, děti a tak, tak pořád někde vzadu hlodá ten červíček.. ALE SEŠ TLUUSTÁÁ... Z padesáti ženských co tak znám, tak 49 řeší, že jsou tlusté.. i když nejsou. 

Taky to řeším, ale na rozdíl od vás všech řešitelek, já opravdu jsem obézní, takže to musím řešit, protože bych se ráda taky ještě něčeho dožila.  Nějaký úbytek mám za sebou viz Helga hubne, 20 kg dole, ale karanténa na mě negativně zapracovala a váha začala zase růst. Zaregistrovala jsem se na STOB, abych si zapisovala jídelníček. Narazila jsem tam na diskuzi, jedna z diskutujích měla přezdívku "Macatice" a hádejte co? Macatice vážila 70 kg při 165 cm, což je vlastně pěkná normální holka. Proč? Pak taky moje blogová víla Míša Padesátka píše na blogu děsivou a zavrženíhodnou zprávu o tom, že se ve svých letech, kdy je metabolismus na bodu mrazu "vyžrala" na 63 kg. Jako fakt?  NORMÁLNÍ VÁHA! Když vidím jenom tohle, chce se mi zajít do nejbližších lahůdek a demonstrativně se zavraždit se půl kilem vlašáku, takovej Jan Palach za všechny "jsemstrašnětlustá" ženy.  To by byl titulek v novinách panečku: "Zhrzena nesebevědomými ženami spáchala sebevraždu vlašským salátem". Rozjela by se pak instagramová kampaň, kde by ženy fotily svoje špeky/celulitidu/strie s heštegem #jsemtlustakrava, nebo #fatlivematters, nebo #metoofat.

Na parté by se psalo: 

"Zemřela tragicky v lahůdkách U Labužníka se smutkem v duši a vlašákem na plicích." 

A co teď ptám se? Už jsem to asi přenesla taky na svoje děti a jestli ne, tak jim to řekne přítel nebo trenér. Jak ten řetěz přerušit, jak si to vymazat z hlavy? Nevím. Ví někdo? Pěstovat v nich zdravé sebevědomí? 

Takže tak

Vaše zhrzená Helga




sobota 13. února 2021

Epická Mystická Prdelová Metoda

Mise splněna, sehnali jsme běžky, částečně vyhrabáno z půdy, částečně koupě, jedeme to vyzkoušet. Okolí města je doslova zasíťované běžkařskými dráhami. Je to paráda, notoricky známá krajina je najednou úplně jiná, zářivá, bílá, třpytivá, tichá, prosluněná. Můžeme  jet přes pole, louky, kam by člověk jako pěšák v žádnou roční dobu nepronikl. Kam se hrabou Krušné hory. Rozplývám se, fotím.

Poznáte nás z dálky, hůlky máme nejen na odraz, ale i na balanc a brždění a pícháme jimi zběsile všude kolem sebe. Pejskaři si raději přivolávají psy, rodiče si přidržují děti, protože běžkařské hůlky se v našich rukou stávají nebezpečnou zbraní.  Naše děti jsou doma, protože jedno řeklo "už nikdy", druhé řeklo "až po Vánocích" myšleno po těch příštích.  Dostali podmínku, že půjdou aspoň ven na procházku. Se Zdendou cestou uzavíráme sázky, kam dojdou. 

Čas plyne a je to tady, budu muset vystrčit zadek na mráz, potřebuju čůrat. Zajímavé zjištění, v zimě nemají keře listy (wow), není se kam skrýt. Asi 50 m od nás, jde muž na běžkách, zatáčí, a odchází zády ke mně, ale vynoří se jeho žena a on na ní čeká. Čeká, otáčí se a kouká. Chvíli vyčkávám a přemýšlím, jak moc velké detaily mého pozadí na dálku uvidí. Usuzuji, že uvidí leda tak prd a usedám. Pro jistotu bořím svůj zadní výstup do sněhu a libuji si, jak jsem na to vyzrála. 50% zadku kryto sněhem, 50% venku. Sníh má o pár stupňů vyšší teplotu, než vzduch. Chytrá seš Helgo, v přírodě se neztratíš. Cítím jak taje, vzhůru stoupá pára, je to mystický, éterický až vesmírný zážitek, velmi doporučuji každému vyzkoušet.  Všimnu si, že pán se dívá. Ty jo, dědku, co z toho máš na tu dálku. Když vidím, že někdo potřebuje na záchod, tak se taktně otočím, né?  Ne.  Nechápu, co je na mém z 50% krytém měsíci ve sněhu k vidění. Rychle natahuji kalhoty a jdu nazout lyže.

Mám zvláštní pocit v kalhotách. Jako bych měla větší pozadí. Nevejde se mi do kalhot, a divně křupe na omak. Zdenda se hrozně směje. Hrábnu rukou do kalhot a mám tam tunu sněhu. Zadkem jsem ho natála, přilepila a pořádnou hroudu sněhu oblíkla do kalhot. Néééé vyhazuju sníh z kalhot, jenže už docela pozdě, už to taje. Tentokrát stud nestud, kalhoty jdou dolů, vyklepávám co se dá. Zdenda se baví, k pánovi už dorazila paní a dívají se teď oba. Nemáte zač, právě jste byli svědky mého duchovního posunu do vesmírné sněhové extáze. Vzniku Epické Mystické Prdelové Metody. A tímhle hodlám porazit Wima Hofa a jeho dechová cvičení. Příští zimu se budou všechny celebrity fotit s prdelí ve sněhu.

S promočenou zadnicí se došoupu domů. Bylo to skvělé. Sázku jsme nevyhráli, tipovali jsme, že děti nikam nešly. Šly, k Baumaxu (300m), od Baumaxu kolem vietnamského obchodu, kde si koupili "odměnu" a rychle domů.

Takže tak, a zkuste fakt zadek do sněhu, Helgy EpMyPrMe. Nechávám patentovat.

Vaše Helga






středa 10. února 2021

Běžky máte? A mohla bych je vidět?

Přísahám, že hlásím rodině už poslední dva roky, že by bylo dobré očichat, pohladit a možná se i projet na běžkách, odpočinout od sjezdovek. A co situace nechtěla, letos nám nic jiného nezbývá.  Jarní prázdniny začaly,  jedeme omrknout Krušné hory, nákaza nenákaza jsme na samotě v chatce, tak co. Běžky nemáme, půjčujeme, je fuška vůbec sehnat půjčovnu. Zkoušení probíhá chaoticky přes výdejové okénko venku na parkovišti.  [čti kňouravě]"Moc malý, moc velký, tlačí malíček, tlačí palec, nelíbí." "Nekecej to není módní přehlídka." Půjčovna vyřízena, boty v kufru, lyže na střeše.

Zora si v rámci rychlého pubertálního růstu stěžuje na bolesti kolen, Kvítek nám večer před odjezdem oznámil, že má asi rýmu. Pro jistotu ještě navštívíme lékárnu. Potřebujeme tři věci, obvazy na kolena, sprej do nosu a líh do ucha.  Jestli jste viděli Lásku nebeskou a Rowana Atkinsona jakožto zdržujícího prodavače, tak takhle jsme se přesně cítili v lékárně. Parkujeme hodně špatně, tudíž potřebujeme nákup vyřídit rychle, pokusím se popsat náš rozhovor s lékárnicí:

My " Dobrý den, potřebujeme sprej do nosu"

Lékárnice:  "A chcete sprej "A" za cenu 1, nebo sprej "B" za cenu 2... nebo sprej..?" 

My nečekáme na variantu "C" a "D" rychle vyhrkneme "Sprej "B" prosím."

Lékárnice: "Potřebujete vitamín C na posílení imunity?

My: "Ne, ten máme"

Lékárnice: "Můžu vám nabídnout i mořskou vodu do nosu která je vhodná jak pro děti tak pro dospělé?"

Probíhá mi hlavou flashback na miminka na přebalovacím pultu, kterým násilím vystříkávám dutiny  a poté pouštím vysavač s napojeným odsavačem nudlí a vysávám jim všechen obsah nosánku a kontroluji podle barvy, jestli už se nejedná o mozečky. Brr, oklepu se celkem zřetelně. 

Já: "Ne děkuji, to jsem jednou zkusila, hrozný, už chápu proč mimina tak řvala"

V lékárně jsou povolené dvě osoby, což se Zdendou naplňujeme,  fronta se tvoří pomalu ale jistě venku a to jsme teprve ve třetině nákupu.

Já: "Potřebujeme stahovací obvazy."

Lékárnice: "Na co?"

Já: "Na stahování" a na chvíli se zamyslím, na co ještě by se daly používat stahovací obvazy.

Lékárnice nehne ani brvou, profík každým coulem: "Na stažení čeho?" upřesňuje svůj dotaz.

Já: "Kolena"

Lékarnice: "Pak bych vám ještě nabídla doplněk stravy z kopyt, kostí a šlach libovolných licho a sudokopytníků a možná i nějakého toho kuru na obnovu chrupavek a želatinazi celého organismu" (kecám, doplněk stravy na klouby řekla)

My jednohlasně: "Ne, děkujeme" natolik hlasitě , že fronta na mrazu za dveřmi pokýve hlavami uznale nad naším tahem už nákup nadále nezdržovat. 

Dopracovali jsme se ke třetí položce našeho seznamu. Potřebujeme líh. Rychle si v hlavě připravuji odpovědi. Když řeknu, že to chceme kapat do ucha počínajícího zánětu, bude obchodnice nabízet hromadu dalších doplňků.

My: "A ještě bychom potřebovali líh"

Lékárnice se už nadechuje k otázce. A je to tady, Helgo mysli, mysli.

Než stihne cokoli říct, vyhrknu: "Na běžky to potřebujeme, namazat ehm vyčistit, vyleštit .. eee prostě polejt .." koktám, potím se..

Dívá se na mě s kamenným výrazem profesionální lékárnice: "Chtěla jsem se zeptat jestli budete chtít tašku."

Odcházíme, vyhýbám se očnímu kontaktu s rozzuřenými očiskami studené fronty stojící před lékárnou. 

Vracíme se na chalupu. 45 minut cesty od nejbližší půjčovny, abychom na chalupě zjistili, že Zora má obě boty levé a pro jistotu ještě každou jinou velikost. Výrazně se jí ulevilo, že minimálně dalších 90 minut nebude muset běžkovat, protože to jedou se Zdendou  vyměnit. 

Kooonečně vyrážíme na běžky. Neměla jsem přehnaná očekávání. Předbíhá mě do kopce cizí pětileté dítě, nenaštve mě to.  Zatímco za sebou slyším "To podkluzuje, to nejede, to je blbý, chci pauzu na svačinu, chci domu" Házím přes rameno zadýchanou odpověď:  "Ty běžky mají protiskluzové šupiny, nemůže ti to podkluzovat." 

Střídavě se válíme na zemi a vzpomínáme na techniku z mládí,   vybavujeme si naše výkony na Artiskách. Děti umlčíme a protiskluzové  šupiny plníme stoupacím voskem, doufám, že tohle nebude nikdy číst žádný majitel půjčovny. Tentokrát se děti přilepí permanentně ke svahu. "Kašlem na ně, sundáme je cestou zpátky," funí Zdenda do kopce. Později večer sháníme cokoli, čím vosk sundáme. Ano, přichází na řadu i ten líh. Vítězné famfáry!  Já to věděla! 

Pokus nevyšel, líh není totéž co benzín, lihem to prostě nejde.  

Děti prohlašují, že už běžky nechtěj v životě vidět, teda Zora později nekonečný údaj zkrátí že "minimálně do příštích Vánoc je nechci vidět" a to je pozitivní. Člověka hned hřeje u srdce, že probudil pozitivní vztah aspoň poloviny dětí ke sportu. 

Po pár dnech se začínáme chytat, teda jenom my dospělí a po příjezdu se rozhodneme, že je ideální doba na koupi nových či ojetých běžek. Ejhle, stejný originální nápad měli úplně všichni. Běžky došly, teda běžné velikosti běžek. Naši hrabou na půdě, posílají nám fotky starobylých pokladů přes whatsapp na naši rodinnou diskuzi. Odepisuji "A máte hůlky?" A moje vtipná sestra ihned dodává "A mohla bych je vidět?" No a to je asi konec příběhu, právě mi píšou z e-shopu, že boty, které jsem si objednala, jsou už vyprodané. 

Takže tak

Sportu zdar

Vaše Helga







Procházka po Kraslicích do nás vnesla naději a osvícení