Čundr vol II.

Pro velký úspěch předchozího čundru vyrážíme na druhý výšlap.  Startujeme v Lidlu u autobusáku, jsme tam ráno v 7:00, ke dveřím se hrnou první důchodci. Takhle brzy jsme v Lidlu nikdy nebyly. Všechno je jednou poprvé a možná se článek měl jmenovat "RanníLidlPanna" Jako správné počínající bezdomovkyně snídáme a popíjíme a kávu z automatu na zašlé rozpadlé lavičce autobusového nádraží.

Vycházíme ze Sýkořice, přes Zbečno, Křivoklát, Velkou Bukovou, Pustověty, Rozvědčík do Skryjí. Tentokrát je vedro a terén kolem Berounky je kopcovitý. Naším nejlepším kamarádem se na následující kilometry stává pot. Je všude. Heslo tohoto výšlapu je: "Co se na tebe nalepí, to na tobě zůstane". Nesaháme na nic, co bychom si nechtěly vzít s sebou. Stáváme se chodícími mucho-, vlaso-, chlupo- a pracho-lapkami. 

Jsme v Pustovětech a již tradičně, déšť nás upoutá v hospodě a opět to máme i s konzertem! Tolik kultury během našich putování, jsme ohromeny. Stmívá se. Nestihneme už najít místo na přespání v lese a spíme na fotbalovém hřišti za střídačkou v Pustovětech. Taková rovina! Tetelíme se blahem, když uléháme. Tetelení znemožněno, nalepily se na nás spacáky.  Spacákolapky. V noci štěkala liška. Tentokrát už nás to nevyděsilo. Mazačky voe.

Hotel za střídačkou

Ráno nás odmění oparem, ne,  nemluvím o herpes.  

 a po tom kafi je hned lepší den, když si ho nezvrhnete

 

Jde se do cíle, cestou se nasnídáme, rozdmýcháme ohýnek na ohřátí vody na kávu, jako jo, mohly bychom zabalit vařič, ale jednou jsme zálesačky, takže bude oheň. A každý gram v krosně se počítá. Svoje kafe omylem zvrhávám, z nouze přežvykuju aspoň zbylý lógr. V Peru žvýkaj koku, v Asii betel,  u Berounky se žvýká lógr.

S lógrem mezi zuby se usměji u Rozvědčíka na obsluhu, objednáváme polévku a pivo
a na druhý pokus kafe, tentokrát nevylité. 

Jsme téměř v cíli, v kempu u Skryjí radostně skáču, tedy spíš bolestivě kloužu po kamenech do Berounky a smývám ze sebe všechny nalepené předměty. Je to slast. Nina odmítá koupel, chce prý ještě nalepené trofeje ukázat doma. 

Odplavuji nalepeniny

S jídlem roste chuť a obě usuzujeme, že naše cesty jsou sice krásné, ale příliš do detailu naplánované. Co takhle jít někam náhodně, bez plánu, bez cíle? A to je náš příští cíl, bezcílně se toulat. Dáme to? Vrátíme se? Nebudeme se točit v kruzích? Ale o tom až na jaře.

Takže tak,

Vaše Helga