Vražedná zátoka

Egypt mě uchvátil před třemi lety svým podmořským životem. Od té doby se zrodila tradice jezdit pravidelně do Marsy Alam a nabažit se šnorchlování na celý rok dopředu. A hezky masochisticky v létě, kdy je přes den krásných 40, v noci 30. God bless klimatizejšn. Předchozí dva pobyty sloužily jako nácvik střevní odolnosti a vyjednávání o cenách.  Tentokrát  jsme změnili destinaci a zvolili menší resort Shams Alam jižně od Marsa Alam. Takový resort pro důchodce, veškerý život a děti pohlcuje vedlejší hotel se skluzavkami a animačním programem. Klid zaručen. 

Je nás letos sedm, šest žen a jeden syn. Všichni rádi šnorchlujeme, kromě Hanky. Hanka jede relaxovat, číst. Sice jí přemlouváme, aby se šla podívat s námi do vody, marně. Je to náš suchozemský záchranný bod, vlastně je to asi dobře, pokud by nás posvačil nějaký mořský tvor, zjistí se to dřív, než na konci zájezdu. Hanka si sebou bere kolegyni z práce, která má panickou hrůzu z moře. Tentokrát nebude na břehu sama a to je dobře.

Týden ubíhá, nejodvážnější trojka se ještě před snídaní vypraví pěšky do vedlejšího 2 km vzdáleného resortu - toho se skluzavkami a animacemi. Odsud se dá splout po proudu podél korálů zpět do našeho hotelu. Bereme bójky, lékárničku, vodu, ploutve, mobil ve vodotěsném pouzdře. Pro jistotu si ukládám telefon na egyptské záchranné složky. Jediné, co mi schází ke štěstí je záchranná světlice.  Molo je zavřené, je sedm, otvírá v osm, snažíme se ho obeplout, ale mezi korály se nám nedaří najít cestu. Kromě toho zjišťujeme, že pravidelný proud dneska proudí přesně opačným směrem. Na nedochvilnost a nespolehlivost v Egyptě jsme už zvyklé, ale že jsou nespolehlivé i proudy, to nás překvapilo. Vracíme se na břeh a vidíme lidi v blízkém potápěčském centru. Marta má spásný nápad, jít se tam zeptat na zapeklitosti nadcházející cesty. Ještě, že jsme se zeptaly! Nachází se tam vražedná zátoka, ze které se těžko dostává i zkušeným plavcům. Snažíme se namemorovat mapku, nasáváme každou informaci jak se zátoce vyhnout, ale jsme z toho silně nervózní. "To je jednoduchý, až uvidíte velký korál, musíte zahnout doleva." Radí nám zkušený ploutvista. 

Molo už je otevřené, kdo půjde první? Kdo nás přivede na smrt? "Ok, tak já jdu první." nervózně vydechnu, přijmu zodpovědnost za naše tři životy a plujeme. Holky se kochají, juchají a výskají nad krásným deset metrů hlubokým korálem. Já  hledám velký korál. Sakra, co je velký korál, tady je všechno velké! U první anomálie, která by odpovídala popisem zátoce i přes pochybnosti zatáčíme doleva. Byla to ona. Konečně si začínám užívat cestu i já, i když už jsme na cestě dvě hodiny a od kopání proti proudu se nám začínají dělat z ploutví puchýře a prázdné žaludky nám škrundají. Do hotelu dorazíme v půl desáté, vysílené, ale hrdé, že jsme to daly, běžíme na snídani. Za dva dny tam vyrazíme znovu, tentokrát nasnídané a sebevědomé, proud jde správným směrem, viditelnost suprová, už si to už užijeme všechny.  

Hanky suchozemská parťačka Věrka, ta s panickou hrůzou z moře, s přezdívkou "Levák bob" (vznikla nerovnoměrným opálením levého boku) se osmělí a jde se aspoň vykoupat do moře. Zatímco na mělčině tlacháme, ostražitě se rozhlíží po podezřelých ploutvích. Najednou jí zazáří očka a vytahuje z vody mušli. "Holkyy mám mušličku!" Podlouhlou. My zkušené potapičky na ní křikneme, ať to okamžitě pustí. Může to být jedovatá homolice, a její trauma z moře je dvojitě zpečetěno.  Nebyla to ona, ale aspoň si to zapamatuje, že se v moři na nic nesahá. 

Na pláž prý připlouvá Dugong čili mořská kráva se napást, čekáme na ní 4 dny, ale vždycky na špatném místě. Píšu domů, že čekáme na mořskou krávu, odepisují mi, že je nás tam dost, že nemusíme čekat ještě na další. 

Na pláži se dá půjčit windsurf. Bilancuji, jestli prošvihnout mořskou krávu a jít surfovat. "Holky, vsaďte se, že vlezu na prkno a  kráva připluje." Proškolená Pálavou se vydávám na své první mořské dobrodružství. Dostávám instrukce, jak proplout mezi korály na volné moře. Z korálů jsem nervózní, nejen že bych je nerada zničila, ale tento typ peelingu by mým končetinám neprospěl. Dál v moři jsou plnohodnotné mořské vlny. Vlny!  Na tohle z Pálavy nejsem zvyklá. To už je skoro jako surfování na Havaji. Mám strach. Musím se otočit, ale pořád padám do vody. "Helgo, seber se," mluvím už na sebe nahlas. "Zpívej si, to ti pomůže." První co mě napadne je "U stánků, na levnou krásu.." sápu se na prkno, se zpěvem na rtech, prokládám to motivačními výkřiky "To dáš, to dáš, to dáš.. postávaj a  smějou se času.. ruku sem nohu sem, otočka, to dáš.. s cigaretou a holkou, co nemá kam jít." Pomohlo to, kurz srovnán, vracím se ke břehu s Holubím domem na rtech. Blížím se ke břehu a vidím hlouček šnorchlistů, je tam. Dugong. Já to věděla. Kamarádka mi půjčí brýle, seskočím z prkna a taky ho zažiju mazlíka. Když prkno odevzdám, zastavují mě náhodně lidi, že na mě koukali a měli strach.  "Nebojte, mám kurz na Pálavě, a padala jsem do vody záměrně, neboť jsem se chtěla osvěžit"

V našem malém resortu jsou celkem tři obchody. V jednom se dá zakoupit  místní parfém. Věrka už kdysi jeden měla a touží po něm. Najímá si mě jako smlouvače. Přicházíme do obchodu a ještě netušíme, že nás čeká dvouhodinový ceremoniál s pitím čaje, čicháním vůní, kouřením šíši a tvrdým závěrečným smlouváním. Prodavač se představuje jako Samdoktoribrahim. Parfém se prý míchá individuálně. To nám ještě nepřijde divné, ale když mi chytne ruku a nozdrama mi sjede předloktí sem tam a vrhá se vzápětí na můj krk, aby udělal totéž, uskakuju. Je to  úchylné, nechutné a perverzně vzrušující. Vůně se míchá individuálně podle vůně naší kůže. Moje kůže byla celý den v moři, pochybuju, že chobot Samadoktora vůbec něco zachytil kromě mořské soli a tělních tekutin dugonga a turistů. Dostanu svou vůni, ale je dost sladká. Okomentuju to, že to nechci, voním jako ananas. Nejsem tady kvůli vůni, ale kvůli smlouvání. Kromě toho nedůvěřuju chemickému složení čehokoli egyptského, vodou počínaje. Samadoktoraibrahima to trochu rozhodí, ale je to součástí mé strategie, připravuju si půdu na smlouvání. Věrka byla proškolena, nesmí vypadat zoufale toužebně, celé odpoledne trénovala laxní výraz tváře s náznaky nezájmu. Přichází k nám jediný chlapec zájezdu ze zvědavosti, než stihne pozdravit Samdoktor už je na něm přisátý svým mocným nosem. Chlapec vytřeští oči, ale nakonec dostane vůni, která voní na rozdíl od mého ananasu velmi dobře. Pokaždé, když se doma polije tou vůní, zakalí se mu zrak vzpomínkou na nozdry Samadoktora sjíždějícího jeho předloktí. Podařilo se nám cenu stáhnout o 15 dolarů, výkon mohl být lepší, na tento výsledek nejsem moc hrdá.

Poslední den je rozvolněná atmosféra, povolíme kohoutky s all inclusive drinky. Věrka prohlásí asi po dvaceti nápojích, že má dostatek kuráže jít s námi  šnorchlovat. Ženy jí objednají ještě dva drinky, na udržení té odvážné hladiny, dostává školení, bójku a všichni plaveme kolem ní jako její strážci. Plujeme k nejbližšímu korálu se sasankou a klaunem "nemo". Je z toho unešená. Hanka právě ztratila svého parťáka suchozemce. Konvertovala k ploutvonožcům. "Holky, to je taková nádhera, proč jsem se nevožrala už první den?" 

Odlétáme, konec, fin, the end, z okénka zahlédnu pyramidy, taková hezká tečka za tím naším výletem.

Takže tak, a jaký máte vztah k moři vy?

Šnorchlování zdar

Vaše Helga

sýýr

najdi pyramidy

 

Modrý Windsurfing

 "Máti, to bude asi spíš vchod do metra" snaží se být nápomocen Kvítek, když se z hlavního nádraží v Brně snažíme podchodem dostat na správnou tramvaj, tedy šalinu. "Ne, dneska metrem nepojedem, musíme na šalinu" uchechtávám se a mluvím přehnaně nahlas. Šalina před námi má poruchu, máme tedy čas si jízdu, tedy stání náležitě užít. Listuju spoceně v časopise s překvapivým názvem "Šalina" a zaujalo mě, že v míjejících soupravách jsou samé řidičky ženy.V kempu máme být v pět, autobus nám ujel, další jede za hodinu. Na cestě z Kladna do Pasohlávek trávíme v horku víc času, než je příjemné. Jedeme na kurz windsufingu. Matka, syn. Proč? Protože u matky nastává krize středního věku a začíná si uvědomovat, že v šedesáti už asi bude mít všechno náhradní,  zejména klouby a možná i mozek. Syn by nejraději trávil celé prázdniny online a to se musí  překazit. Měl na výběr, buď někam pojedeme na túry anebo na windsurfing. Znuděně volí windsurfing, protože bude dělat cokoli jiného, než chodit. "A co to vlastně je?" ptá se aniž by zvednul oči od mobilu. Kemp je obrovský, nasbírám jen deset tisíc kroků, když se snažím dostat z vedlejší brány na bránu hlavní. Vidíme bary, restaurace, cirkus, kolotoče,  potěš pánbu, tady se nevyspíme. Pár zkušeností z kempů mám, proto špunty do uší balím vždycky, oddechnu si, že je mám i tentokrát. 

Druhý den nám začíná kurz, naučíme se základní pravidla. Mám dovolenou, to znamená, že teploty celý týden ráno nestoupnou nad patnáct stupňů a prší. Soukání do suchých neoprénů je luxus prvního dne, který už žádný další den nezažijeme. Neoprény neschnou, Wim Hof by z našeho nedobrovolného otužování juchal radostí a žongloval ledovými kostkami. Slejzám odpoledne z prkna a předloktí, která mi z krátkého neoprénu koukají, jsou pěkně opálená. Vtip. Nejsou opálená, ta barva je temně modrá. Společně s námi je v kurzu hádejte kdo? Řidička šaliny! Tak se dozvídám, že řízení šaliny je čistě dámská práce v Brně. To jsem nevěděla.

Třetí den se zvedne vítr a dokonce vytvoří na Novomlýnské přehradě něco jako vlny (no spíš vlnky, ale na tom prkně jsem si připadala jako na Havajských megavlnách). Všechny nás to překvapí a byť už nějaké základy známe, všechny nás vítr odnese na druhý konec přehrady. Vysílím se nekonečným padáním a nalézáním na to pekelné prkno, teď už mám modré komplet i holeně, tentokrát od modřin. Instruktoři nikde, mají sami problém  dojet k nám. Chvíli se mi chce brečet, tak a tady to je, konec, ve vodě, ve vlnách, takhle jsi to chtěla Helgo? Už se nesnažím tahat plachtu z vody. Záchrana je na cestě, vidím člun. Nasoukáme plachtu přes člun a prej si mám na tu plachtu lehnout, jinak nám v tom vichru nafackuje. Ve člunu není prostor na nějaké otáčky, zalehávám na břicho, ráhno se mi bolestivě zaboří do stehen a zadek v každé vlně hopsá na člunu. Můj zadek směle rozráží vítr směrem ke břehu.  Jestli nás někdo sleduje, musí si myslet, že sváží promáčknutou bójku, nebo nafouklou mrtvolu. Cesta je nekonečná a já už vím, že modré už nebudu mít jen holeně, ale i stehna. Když jsem zachráněna, uvědomím se, že někde v tom vlnobití se ještě stále nachází Kvítek. Bleskne mi hlavou, jaká jsem hrozná matka, když mi jde o holý život, na dítě si ani nevzpomenu, ale v zápětí se uchlácholím hláškou z letadla, nejdřív nasaďte masku sobě, pak dítěti. Tohle je ten případ. Přivezou ho taky, prý bomba. Nevím. 

Byl to největší vítr, který za ten týden zažíváme, pak už smutně stojíme na místě a čekáme, až foukne aspoň vánek. Kvítek to balí, po tom středečním adrenalinu je tohle hrozná nuda. Naštěstí se dá bezvětří strávit na paddleboardu.

Jdeme se projít po kempu. žasnu, kdo si dobrovolně v tom hluku pronajme dlouhodobé stání pro karavan, pěstuje tam muškáty a rajčata a líbí se mu to. Z jednoho karavanu vyběhne starší pán, "Tož pojďte na štamprlu" tak jdu. Prý mu noční ruch v kempu neva, zvykli si. Pokecáme, a už mám v Pasohlávkách kamaráda. 

Předchozí týden jsme strávili v Děčíně, chtěla jsem zkusit feratu (ano, krize středního věku) a půjčili jsme si kajaky a jeli po Labi. Hezká dovolená, ale je to takový drsný nevrlý kraj. Lidi buď na drogách, nebo opilí, nebo střízliví, ale hrozně nekomunikativní, čest výjimkám, taky jsme na takové natrefili, ale pomálu. Teď na Moravě to byl pravý opak, neumíš použít sprchu na dvacku? Už u tebe stojí pět lidí a předhání se, kdo ti pomůže, div že ti nepředplatí sprchování na další dvě hodiny. Jedeš do Mikulova autobusem na výlet, nejdřív tě nasměruje řidička kde vystoupit, venku se lidi perou o to, kdo ti nejlíp ukáže cestu do centra.. Učí se na moravských školách, vidíš-li zmateného cizáka, hned mu musíš pomoct, to je tvoje moravská svatá povinnost? Bylo to hezké a srdíčka nám poskočila při každé takové interakci s místními. Prostě slunce a víno a hned se líp žije. Teda slunce tam teď moc nebylo, ale víte jak to myslím. 

Slaví se výročí 100 let od nalezení Věstonické Venuše a v kempu se koná akce promítání laserem Venuše na vodní stěnu a dorazí i velká nafukovací Venuše, kdyby nebylo náhodou zřejmé, co že se to slaví. Kvítek si krátí čas tím, že se dívá v kempu po ženských kyprých tvarů. "Ta by mohla jít taky dělat maskota." Bodyshaming utnu hned v počátku, holt se narodily ve špatném tisíciletí. 

Lapu po dechu, jak je ten kraj krásný a chci se tam podívat znovu a zase hezky bez auta. Zažiješ toho víc, potkáš se s místními, chytneš pár nemocí s veřejného mhd, nebo nechytneš, protože ti ujede, prostě taková dobrodružná dovolená. Kdyby Zibura jezdil po světě autem, těžko bychom si přečetli jeho dobrodružné a vtipné knihy, že. 

Víkend v kempu znamená jeden velký mejdan od rána do večera. Stanů a karavanů jsou tam stovky. Každý je hrdým vlastníkem repráku. Při procházce kempem si člověk poslechne nespočet skladeb,  hitparáda Pasohlávky letem světem.  V sobotu ráno cestou do umývárny vidím už první lahváče na kempingových stolcích a opravdu to nejsou  zbytky od večera. Začínají hrát první repráky. Jen jednou jsem zahlédla skupinku lidí s kytarou, jak se nesměle krčí mezi stany. Nejraději bych se k nim rozeběhla a objala je, ale zase nejsem šiblá, poslala jsem jim jen vzdušný polibek zamávala a ukázala znak srdce dlaněmi. Kecám. Kempem se ozývají výkřiky "Tož hošii, tož tu pařím sám?" a podobné moravské projevy mládí. V občerstveních lze zakoupit grilovaný klobás a rizoto s okurkem. Při surfování se před Kvítkem motali lidi na šlapadle, volají na něj "Tož zavazime ti?" Kvítek nechápavě kouká. "Zavazime ti?" volají znovu v domnění, že se setkali s hluchoněmým chlapcem, začínají i znakovat. "On slyší, ale nerozumí!" Volá instruktorka, a překládá Kvítkovi, zda mu šlapadlo nepřekáží. Šlapači se spokojí s "Nee vůbec" a odšlapou dál. 

Zpátky zamlouvám Regiojet, cesta tam s Českými drahami nebyla žádné terno. I když má taky zpoždění, aspoň je to příjemnější cesta v hezčím a pohodlnějším vlaku. Chvílemi člověk podlehne iluzi, že je v letadle, až pohled z okénka tě vyděsí, jak to letadlo letí pekelně nízko.  A hlavně, stejně jako cesta tam, při cestě zpět už jsou opět třicítky, proč? Protože mi končí dovolená. Oceňujeme klimatizaci. 

"Tož zme tu" hlásím doma zbytku rodiny. Je večer. Ráno do práce. Kvítek už na surf nechce,  nuda. Ale pojede prý příště taky, pronajme si šlapací vozík v kempu a bude rozvážet opilce a jiné zájemce. Objevil díru na trhu, tedy díru v kempu. No co, taky pohyb na čerstvém vzduchu.

A kde jste letos šlapali vy?

Takže tak

Surfování zdar.

Vaše Helga

To nejsme my

V týdnu bylo v kempu pusto, těch pár stanů, které tam byly, porovnala vichřice.

Topím, topíš, topíme se

Ano, topná sezona se blíží, ale o té tento článek nebude. Některé ženy v krizi středního věku flirtují s muži, my s Alenou flirtovaly s kraulem. Přihlásily jsme se loni do kurzu kondičního plavání, kde krom jiného budeme po absolvování oplývat nebesky ladným stylem kraulu. Myšlenka to byla vzrušující. Natěšeně pořizujeme barevné plavecké čepičky, je to praktické, nelezou vlasy do brejlí, a samozřejmě, teď když se dáváme na profesionální dráhu, musíme taky vypadat profesionálně.

budoucí plavecká hvězda

Po první hodině si vzpomenu, proč jsem přestala se Zorou chodit na kojenecké plavání: "Tak a příští kurz se budou potápět i maminky!" Hysterie, panika. Neumím se potopit bez zacpaného nosu! 

Splýváme.  Na zádech, dobře, na břiše, dobře, ale na boku? Prohrávám svůj boj s fyzikou. Trenérka je přísná,  prohrávám i boj s psychikou. Tady vůbec nejde o kraul nebo znak, všichni na kurzu si něco neseme, strach z vody, trenérů, topení se. Kuckáme, chraptíme, odkašláváme, chroptíme. Nejsme v tom sami. A to nás žene kupředu. Takový psychologický kurz beze slov. Chrchlologický kurz. 

Jediné, co si pamatuji ze školních let z kurzů plavání, je cesta kolem sprchujících se kluků do šatny. Stejný bazén, stejné sprchy, 35 let později, jen místo těch klučičích žížal se tam teď mydlíme my ženy středního věku připraveny na smrt utopením. Jediné, co zůstalo stejné, je plavání s destičkami. Taková nostalgie! Hurá destičky, pohladím ten extrudovaný plast se slzou v oku.

Naučíme se pěkně prsa, obstojně znak a něco jako kraul. Jde to ztěžka. Zvlášť když máš v žaludku kubík chlorované vody. Už vodu nechrchlám, když do mě vejde, prostě ji přijmu. Aspoň jednou za týden mám splněný pitný režim. Nemyslím na složení vody. 

Plavání je očista duše i těla. Musíš  myslet na ruce, na nohy, tělo, aby pohyby nebyly křečovité a vůbec největší výzva je dech. Není čas na deprese, na přemýšlení, co zítra uvařím, co nakoupím a koho kam odvézt. Kam se hrabe jóga. Do budoucna bych si prosím přála žábry, nebo aspoň šnorchl a pár plic navíc. 

Letos pokračujeme, však teď už ten kraul dopilujeme. 

Takže tak,

plavání zdar!

Vaše Helga

Řekni "bazén"!

Za rohem! Prase s tvarohem!

Za tebou! Prase s kamerou!

Máte mezeru, hodíme vás do sběru!

Řekni bazén! Máš prsa až na zem!

Znáte tyto ukrutně vtipné dětské  hlášky? O těch tento příběh nebude. Ale bazén, to je téma dnešního zamyšlení. Obnovily jsme s kamarádkou pravidelné návštěvy našeho místního bazénu. V tomto odborném rozboru bych se ráda zaměřila na druhy a poddruhy plavců. Rozbor vyplývá z několikaměsíčního pozorování, analýzy a rozřazení do jednotlivých skupin. Jako pozorovací nástroj jsem zvolila zamlžené plavecké brýle. Nechtěla jsem vyplašit pozorované exempláře vyzývavým zíráním, takto nebylo poznat kam se přesně dívám, efekt zrcadlových brýlí. Drobnou překážkou byla snížená schopnost přes brýle něco vidět, úroveň zamlžení jsem tedy musela regulovat pravidelným oplachem. A nyní přejdeme k výsledkům pozorování.

1. Kmen: Plavec

Plavci jsou běžný druh, objevují se samostatně či ve dvojicích, nenároční na pěstování, některé třídy mohou být nebezpečné. Jsou pro ně vhodné větší nádrže s menším počtem pěstovaných kusů.

- Třída: Obecný - snese se se všemi ostatními, ale rád kritizuje jiné plavce na svém blogu.

-  Třída: Wannabezávodník - rychlý jedinec, vyznačuje se rychlou plavbou. Příroda však tomuto druhu nenadělila adekvátní velikost srdce pro výbušnou aktivitu. Plave 5x rychleji, než ostatní. Plavbu přerušuje častými přestávkami na vydýchání a vítězné bušení pěstmi do hrudi. Celková vzdálenost uplavaná za hodinu je tedy shodná s plavcem obecným.

- Třída: Tsunami - vyvinula se z třídy Wannabezávodník. Plavci třídy tsunami se pyšní schopností generovat majestátní vlnobití. Jsou to agresivní, teritoriální a samotářské druhy. 

2. Kmen  Bójka

Bójky jsou aktivní v brzkých hodinách, plavou v hejnech v poklidném či žádném tempu. Hlavičky mají obvykle vystrčené nad hladinou. V nádrži se moc nesnesou s kmenem plavců, zejména s třídou tsunami a dále s kmenem děti třídou hopsavé. Nedoporučujeme pěstovat s žádným dalším vitálnějším druhem, pro jejich přežití je důležité uchovat hlavičku suchou. Namočení hlavy znamená okamžitý úhyn násady. Jinak nevyžadují speciální péči, jsou to nenáročné dlouhověké druhy. Samice se vyskytují zcela běžně v jakékoli vodě, samci jsou vzácnější. 

 - Třída: Statická - jedná se o statisticky nejvíce statický druh ve vodě. Doporučuji do menších nádrží, minimální nároky na prostor, je schopna i přes hodinu plavat na jednom místě, nedoporučuje se nasazovat k tomuto druhu vodní plže, jejich přítomnost může statickou třídu frustrovat svou závratnou rychlostí. Je možné pěstovat mnoho statických jedinců v jedné nádrži. 

- Třída: Středněrychlá - dokáže skvěle rozložit síly a bez přestání hodinu plavat ve stejném tempu. Snese se celkem dobře s plavci obecnými. Z této třídy se vyvinul řád "cheater- švindlíř", při pozorném sledování byla odhalena tajná chůze zadními končetinami po dně, ačkoliv horní část těla simulovala plavání.

- Třída: Křižník - je to středně rychlý druh, který nečekaně mění směr plavby, křižuje prostor, může mást ostatní osazenstvo vodní plochy náhlými odklony od trasy. Nedoporučuje se více křižníků v jedné nádrži z důvodu pravděpodobných kolizí.

3.Kmen: Děti

Plavou v hejnech i samostatně, obvykle vydávají hlasité zvuky nad vodou i pod vodou. 

- Třída: Ponorné - vyskytují se převážně u dna, fungují jako dobří čističi, hledají a vynášejí na hladinu nalezené předměty. Bohužel díky nedostatečně vyvinutému sebeovládání  zároveň bazén znečišťují. A to zejména celkem běžný a v každém bazéně k nalezení řád čůrači a vzácnější řád kakači. Jsou to jinak nenáročné druhy, o kterých většina osazenstva nádrže ani neví (dokud se neobjeví nějaký zástupce řádu kakačů)

- Třída: Hopsavé - excentričtější obojživelný druh neustále vylézající a znovu vskakující do vody z dosud neprozkoumaného důvodu. Doporučujeme pěstovat zcela samostatně, Bójkám způsobí namočení hlavy a  Plavce můžou frustrovat, což má za následek ztrátu chuti k plavání a rudé skvrny na žábrách. 

Pozorování stále probíhá, bohužel jsem omezena jen na kladenské vodní plochy, ráda uslyším, jak to chodí v jiných místech republiky i světa, těším se, že společně možná objevíme nějaký vzácný druh.

Takže tak.

Plavání zdar,

Vaše Helga

Ahoj Alibaba!

Ozvala se mi kamarádka, jestli bych s ní nejela šnorchlovat do Egypta. Dámská jízda. Jede nás nakonec pět a všechny jsme před rokem oslavily 40, takže je nám celkem 200 let, uf.  Proběhlo vyjednání s rodinou se slibem podepsaným vlastními slzami, že ani okem ani jiným orgánem nezavadím o Egypťany a žraloky. 

Na radu zkušenější kamarádky jdu do banky rozměnit koruny na jednodolarové bankovky, prý ať mám na bakšiš. V bance překvapím slečnu, vybrala jsem jim celotýdenní zásobu jednodolarovek. Já jsem překvapená, že ona je překvapená. Kde berou ostatní Češi dolary na uplácení, hm?  Hotel není žádný luxus. Místo těží svůj věhlas jen díky korálové zátoce v docházkové vzdálenosti. Podle rad zkušenějších preventivně pojídám živočišné uhlí a popíjím dovezenou pálenku. Navzdory opatřením se mi třetí den začíná mstít faraon, naštěstí můžu fungovat v rádiu do 100 m od toalety. Po zbytek pobytu si střídavě pláčeme dojetím do potápěčských brýlí a nebo pištíme do šnorchlu, podle toho, jakého živočicha pod vodou potkáme. Nakupujeme suvenýry a zejména náramky samozřejmě. Náramky prostě k moři patří. Bez náramku nejsi správný turista.

Objevila jsem u sebe superschopnost krvelačného smlouvání, kamarádky si mě najímají na smlouvání cen suvenýrů. Obchodníci mě po zbytek pobytu zdraví "Ahoj Alibaba!".

Už je to skoro půl roku, co jsem zpět a pořád z toho zážitku čerpám. Dokonalé vyčištění! Mysli.. i střev.

Takže tak.

Vaše Helga

Šumná Ruda

Jedeme do Železné Rudy. Bereme sebou lyže i běžky, pro všechny případy. I když předem víme,  jestli půjdeme letos na běžky,  bude to s dětmi letos poprvé a zase naposled. Nenápadně sonduju u Kvítka, jestli se těší na běžky, prý těší, paměť je opravdu milosrdná.   Do kopce na nich neumí vyšlápnout a z kopce se bojí. Hledáme nějaký okruh s minimálním převýšením. Jenže jsme na horách. 

Na odpočinek od sjezdovek jsme zvolili rovinku na Černé jezero. Trasa byla krásně zledovatělá, plná větviček, jehličí, psích hoven a ušlapaná pěšími turisty. Jakýkoli pokus předchozích běžkařů o udržení stopy byl společně s naší představou idylické vyjížďky zadusán do ledu. Děti si vzpomněly, že loni v Krušných horách byly takové ty dvě čáry, které vám drží běžky u sebe. Ano stopa. Každopádně příští rok si aspoň všichni budeme vážit jakékoli stopy a přísahám bohu, že pokleknu a opatrně ji políbím až ji uvidím. Zhruba v půlce cesty Zora zjišťuje, že nemá bodec u hůlky, Zdenda gentlemansky vymění hůlky se Zorou a poté legračně zavrávorá (Zdenda), opře se o hůlku z půjčovny a láme ji. Poskytli jsme hůlkám důstojný odchod z tohoto světa.

Vosk podkluzuje.  Demotivace roste snahou nepodkluzovat nejen dozadu ale i doprava a doleva.  Odrazit se dá jen na větvičce, šišce či zmrzlém bobku. Kvítek už nemůže a Zdenda  odrážeje se jednou hůlkou se hrdinně šoupe všemi směry do cíle. Nakonec jsme se rozdělili, muži jdou zpátky pro boty, my se se Zorou posunujeme směrem k jezeru. Chodci, kteří nás předešli cestou, už se od jezera vrací, to znamená jediné, musíme si sundat běžky, jestli tam chceme dojít ještě dneska. Docházíme do cíle, kvůli blížící se vichřici udělám rychlou fotku místa, kde si myslím, že se jezero nachází a šlapeme zase zpátky. Mám namožená třísla a rukama už se nemůžu ani odrazit. 

Následující dny už nelyžujeme, prší, vichřice, konec světa.  Trávíme dva dny v německých aquaparcích a termálních lázních. Němci nezklamali, s neuvěřitelnou důsledností kontrolují certifikáty, občanky, pasy, trochu se bojím, jestli nebudeme muset být v bazénu s respirátorem, naštěstí ne. Shodou okolností právě čtu knížku o holokaustu (Narodili se aby přežili) a vidím až děsivě mnoho podobností. Neříkám, že pravidla se nemají dodržovat, ale snad to jde i v klidu a s rozumem. Moje životní motto je, zlatá střední cesta. Ještě teď mi zní v uších fašisticky panovačně štěkavě vyslovené "Ausweis!" (Průkaz)

Zmlsaní z maďarských termálů, kde kromě gerontosekce jsou také části pro děti, zažíváme překvapení. Zde jsou celé lázně obsazeny německými a rakouskými seniory. Naše děti jsou v areálu jedinými dětmi. A my se Zdendou jsme nejmladší dospělí. Jedná se o sirné lázně. Kvítek se bojí, že jsou jedovaté a nechce do vody. Ale pak přesune svou pozornost na vysoký počet svraštělých postav a hlasitě se tomu diví. "Ti lidé vypadají jako vyfouklé balónky." Naštěstí jsme tam jediní Češi. Je to zvláštní, chtěli jsme tam strávit půlku dne, místo toho už se po půl hodině nudím. V sauně jsme byli předchozí den v aquaparku, kde byl věkový průměr o 50 let nižší, i tak to nebyl hezký vizuální zážitek. Tady slovo sauna nevyslovím ani já ani Zdenda, a to saunování milujeme. Děti jsou naštěstí spokojené, jim stačí, že se nachází ve vodě. Po pár hodinách navrhuju, že budeme ve vodě hrát důchodcovskou babu. Pravidla jsou následující, honíme se velmi pomalou rychlostí, jakmile někdo udělá prudký pohyb, dostane trest, musí splývat po hladině a hrát mrtvolu. Já vím, je to neuctivá a sarkastická hra. Já mám staré lidi ráda a mám k nim úctu, ale černý humor a etika dohromady nejdou. 

Příjemně unaveni se ještě zastavíme v železnorudské pohádkové cukrárně. Není to úplně typická cukrárna. Většina rodičů tu popíjí vínko,  děti si hrají ve zvukotěsné místnosti (tedy naše už ne), a já oceňuji tento nápad. Majitelé cukrárny to pochopili. Rodiče malých dětí potřebují alkohol a zvukotěsnou místnost. Je to taková skrytá hospoda pro zhrzené unavené matky, hospoda pod nálepkou cukrárny. Chválím majitelce geniální myšlenku. Přiznává, že se tam rodičům líbí, že zde dokonce čepují prosecco a prý už padly i návrhy místnost pro děti vypolstrovat a zevnitř dát místo kliky kouli. Společně se zasmějeme. Děti se tedy moc nesmějí, jen my dospělí. Místo dortíku si dávám víno a vzpomínám na hodiny v dětských herničkách, kde jsme většinou trávili s dětmi krátké zimní dny, ach to byly časy.

Večeřím syrečky a využívám poslední zbytky rozbředlého sněhu na večerním lyžování.  Kotvy pomáhá nandávat zejména ženám veselý  vlekař pod vlivem. Kdybych měla sjezdovku v Čechách s našim kolísajícím počasím a vládními opatřeními, taky bych pila, nemám mu to za zlé.  S rostoucí hladinou rumu v krvi roste jeho nahodilé osahávání zadků. Je pravda, že v mém věku mě jakýkoli náznak zájmu stran opačného pohlaví může už jen těšit, nicméně jsem vdaná žena, tudíž při další jízdě dýchnu svůj syrečkový odér ve směru rumového odéru a po zbytek večera si kotvu beru už sama. 

Toliko k našim jarním prázdninám. A jak jste na tom s lyžováním, termálováním a osaháváním vy?

Takže tak.

Vaše Helga

Řitní energie

Jak se blíží konec roku, zdá se mi, že ta planeta nějak rychleji rotuje, všeho je moc, všechno se kupí, záda tuhnou, kdyby byl můj stres stromem, měla by Česká republika sekvojový park. Potřebovala jsem nutně navštívit jógu, protože se člověk zastaví, vyklidní. A jako bonus si protáhnu ten ztuhlej chrchel, co mám místo zad. 

Šla jsem na cvičení které mělo v názvu "zdraví" a taky "jóga". Znělo to dobře. Neproběhlo to dobře. 

Čistíme auru, nabíráme energii z  nekonečného (!!!)* vesmíru, ale máme pořádně roztáhnout prstíky a natáhnout krčky k vesmíru, abychom tu vesmírnou šťávu správně nasály. 

Já to lidem neberu, někdo věří na vesmír, já zase věřím na to, že jsou mezi námi. Ano oni. Jako v MIB, mají kostým člověka a zmáčknete tlačítko, odklopí se lebka a tam sedí malej mimozemšťan s páčkami a tlačítky. Každej prostě věří něčemu, a je to dobře. A tvrdím snad všem že maj v hlavě mimozemšťana? Netvrdím!  Teda teď jo vlastně.

...to mi právě probíhá při čistění třetí čakry hlavou. Poté si sedneme na bobek a snažíme se řitní otvor co nejblíže přiblížit zemi. Když už jsme nejblíž, jak to jde, máme začít nasávat řití energii ze zemského jádra. Podotkla bych, že jsou pod námi dvě patra, sklep a protiradonová izolace. Vlastně to není zas tak pitomý, jak to zní, spustila se mi představivost a vidím ohnivý lávový paprsek zařezávající se všem ženám ve studiu mezi půlky. Idea hodná zfilmování. 

Bohužel v ten moment, kdy si koleny tlačím na břicho, chci spíše něco vydávat paprsek do zemského  jádra, nežli přijímat. 

Já vím, já vím, řekneš mi, tak nelez na jógu, když nechceš ezo řeči. Chci si zacvičit, lehnout a chci si tím případným duchovnem projít sama v sobě. Protože jak to člověk vysloví, je to kravina. Jako když si prožijete krásný západ slunce, co to ve vás zanechá vs. když ten západ slunce vyfotíte a rvete to každýmu na potkání před obličej. Kýč. Apeluji na všechny jogínské cvičitelky, opatrně na nás, jinak se rozzlobíme a řitním otvorem  pošleme něco jiného, než zemskou energii. 

Takže tak

Józe zdar

Vaše Helga

Fotka od mohamed Hassan z Pixabay

 *Nejnovější vědecké studie odkazují na to, že vesmír je s největší pravděpodobností konečný a má tvar doughnutu.

Sběratel kroků

Chlubím se své sestře svým narozeninovým dárkem. O věku jsem se zmínila zde,  Přála jsem si hodinky. Nejsou to ale obyčejné hodinky, jsou ručičkové a zároveň na pozadí velmi chytré, dá se dokonce říci i inteligentní. Jak to sestra viděla, začala shánět něco podobného, od koupě chytrých hodinek ji prý doposud odrazoval jejich výhradně sportovní vzhled a černý displej. Teď máme obě prudce elegantní a chytré přístroje a zjistily jsme, že se můžeme propojit přes aplikaci Garminu a vzájemně se vyzývat a soutěžit v počtu nasbíraných kroků.

Vypadají, jako úplně obyčejné ručičkové hodinky..

.. ale jsou velmi mazané

Zleva: Nové hodinky Garmin vivomove Style, chytrý náramek Mi band a moje úplně nejstarší hodinky na měření tepu Sigma. Zachyceno při testování měření tepové frekvence.

První výzva vytvořena. Zatím jen na víkend.  V pátek společně ještě vyrazíme na kalibrační procházku a sledujeme si vzájemně tepové frekvence. Vypadáme obě jak idioti, mobil v jedné ruce, druhá  ruka s  hodinkami skrčená před obličejem. Při stejném tempu jsem já už dávno v infarktozóně, jí hodinky hlásí, že odpočívá. Párkrát se proběhne, aby trochu vyšvihla tepovku aspoň do spalovací zóny. Moje hodinky jsou v červených číslech, až se bojím, aby se tajně nespojily přes mobil se záchrankou. 

Pak si porovnáme míru stresu v zaměstnání, zde zase vítězím já. Zatímco ona je ve stresu v podstatě pořád, já při práci odpočívám, podle hodinek to vypadá na hezkých osm hodin relaxu, jediné výkyvy do extrémních hodnot jsou v momentě, kdy zadávám Kvítkovi práci na domácí školu a když ji pak po dvou hodinách vyžaduji. 

Je sobota ráno, výzva začíná. V sobotu  jsem zmákla velmi dlouhou procházku, už to vypadá, že vyhraju. V neděli mi přistane na chatu (čti "četu", nejedná se o rekreační objekt) zpráva:

"Dneska mám "restday" (u dnešních třicátníků oblíbené cizí slůvko pro odpočinkový den), tak to asi vyhraješ."

Tuším, že restday u mé sestry znamená, že nepoběží dvacet kilometrů, ale ujde jen deset, takže se i tak snažím nachodit co nejvíc, abych měla výhru jistou. Zdenda sestru odpoledne potkal v našem městě, ačkoliv bydlí v přilehlé vesnici vzdálené minimálně 4 km, šla pěšky, žádný restday se nekonal. Píšu jí rozzuřeně:

"Špinavá hra!"

Běhám po domě, a dívám se ven, leje jak z konve a kdo mi zaručí, když teď v osm večer nachodím pět tisíc kroků, tak ona nepůjde v noci ještě můj náskok stáhnout. Kašlu na to, vzdávám se, vyhrála.

Víkend byla zkouška. Nyní máme měsíční výzvu a zjišťujeme,jak moc jsme obě chorobně soutěživé. 

Včera jsem pochodovala na místě, když jsem se sprchovala, dneska jsem pochodovala na místě, když jsem vařila. Večer v Lidlu na nákupu jsem záměrně objela s vozíkem všechny regály dvakrát, každý krok se počítá. Zatímco jsem stála s vozíkem ve frontě, pochodovala jsem lehce s nákupním vozíkem sem a tam, tudíž jsem nabízela střídavě prostor lidem, kteří chtěli projet skrz frontu k jiné pokladně, taková živoucí závora. Mezi projíždějícími byl i malý starší Vietnamec. "Děkuju pany." Po zaplacení se ke mě hrne a podává mi hrst lepíků (promoakce v Lidlu, k nákupu veleúspěšné miniatury ovoce a zeleniny). "Pany, máte těti?" Kývu, děkuji a raduji se z přírůstku do sbírky.  Trojitá výhra, mám asi třicet kroků navíc, deset lepíků a ještě dobrou karmu za pouštění tolika lidí, kdo se nikdy nepokusil projet skrz frontu, neví o čem mluvím. 

Od našich vím, že ségra schválně chodí sem tam po baráku, tak jsem jim řekla, ať jí neprozrazují, že jsem k nim přišla pěšky (6,4 km, 9900 kroků jedna cesta ou jé). Těš se ségra, tentokrát tě roznesu na kopytech!

Chůzi zdar.

Vaše Helga 

Tulipány moje nejoblíbenější, narozeniny v březnu to je prostě klika.

.. někdo se chodí jenom projít, ale já sbírám kroky

Takhle se se Zdendou zlobíme, v kalendáři se posmíváme vzájemně svému věku, naštěstí jsem to včas uvedla na pravou míru. On je o pět let starší, takže já se vždycky směju víc od srdce, u něj už je to jen takové hořké postesknutí maskované posměchem.

Epická Mystická Prdelová Metoda

Mise splněna, sehnali jsme běžky, částečně vyhrabáno z půdy, částečně koupě, jedeme to vyzkoušet. Okolí města je doslova zasíťované běžkařskými dráhami. Je to paráda, notoricky známá krajina je najednou úplně jiná, zářivá, bílá, třpytivá, tichá, prosluněná. Můžeme  jet přes pole, louky, kam by člověk jako pěšák v žádnou roční dobu nepronikl. Kam se hrabou Krušné hory. Rozplývám se, fotím.

Poznáte nás z dálky, hůlky máme nejen na odraz, ale i na balanc a brždění a pícháme jimi zběsile všude kolem sebe. Pejskaři si raději přivolávají psy, rodiče si přidržují děti, protože běžkařské hůlky se v našich rukou stávají nebezpečnou zbraní.  Naše děti jsou doma, protože jedno řeklo "už nikdy", druhé řeklo "až po Vánocích" myšleno po těch příštích.  Dostali podmínku, že půjdou aspoň ven na procházku. Se Zdendou cestou uzavíráme sázky, kam dojdou. 

Čas plyne a je to tady, budu muset vystrčit zadek na mráz, potřebuju čůrat. Zajímavé zjištění, v zimě nemají keře listy (wow), není se kam skrýt. Asi 50 m od nás, jde muž na běžkách, zatáčí, a odchází zády ke mně, ale vynoří se jeho žena a on na ní čeká. Čeká, otáčí se a kouká. Chvíli vyčkávám a přemýšlím, jak moc velké detaily mého pozadí na dálku uvidí. Usuzuji, že uvidí leda tak prd a usedám. Pro jistotu bořím svůj zadní výstup do sněhu a libuji si, jak jsem na to vyzrála. 50% zadku kryto sněhem, 50% venku. Sníh má o pár stupňů vyšší teplotu, než vzduch. Chytrá seš Helgo, v přírodě se neztratíš. Cítím jak taje, vzhůru stoupá pára, je to mystický, éterický až vesmírný zážitek, velmi doporučuji každému vyzkoušet.  Všimnu si, že pán se dívá. Ty jo, dědku, co z toho máš na tu dálku. Když vidím, že někdo potřebuje na záchod, tak se taktně otočím, né?  Ne.  Nechápu, co je na mém z 50% krytém měsíci ve sněhu k vidění. Rychle natahuji kalhoty a jdu nazout lyže.

Mám zvláštní pocit v kalhotách. Jako bych měla větší pozadí. Nevejde se mi do kalhot, a divně křupe na omak. Zdenda se hrozně směje. Hrábnu rukou do kalhot a mám tam tunu sněhu. Zadkem jsem ho natála, přilepila a pořádnou hroudu sněhu oblíkla do kalhot. Néééé vyhazuju sníh z kalhot, jenže už docela pozdě, už to taje. Tentokrát stud nestud, kalhoty jdou dolů, vyklepávám co se dá. Zdenda se baví, k pánovi už dorazila paní a dívají se teď oba. Nemáte zač, právě jste byli svědky mého duchovního posunu do vesmírné sněhové extáze. Vzniku Epické Mystické Prdelové Metody. A tímhle hodlám porazit Wima Hofa a jeho dechová cvičení. Příští zimu se budou všechny celebrity fotit s prdelí ve sněhu.

S promočenou zadnicí se došoupu domů. Bylo to skvělé. Sázku jsme nevyhráli, tipovali jsme, že děti nikam nešly. Šly, k Baumaxu (300m), od Baumaxu kolem vietnamského obchodu, kde si koupili "odměnu" a rychle domů.

Takže tak, a zkuste fakt zadek do sněhu, Helgy EpMyPrMe. Nechávám patentovat.

Vaše Helga

Běžky máte? A mohla bych je vidět?

Přísahám, že hlásím rodině už poslední dva roky, že by bylo dobré očichat, pohladit a možná se i projet na běžkách, odpočinout od sjezdovek. A co situace nechtěla, letos nám nic jiného nezbývá.  Jarní prázdniny začaly,  jedeme omrknout Krušné hory, nákaza nenákaza jsme na samotě v chatce, tak co. Běžky nemáme, půjčujeme, je fuška vůbec sehnat půjčovnu. Zkoušení probíhá chaoticky přes výdejové okénko venku na parkovišti.  [čti kňouravě]"Moc malý, moc velký, tlačí malíček, tlačí palec, nelíbí." "Nekecej to není módní přehlídka." Půjčovna vyřízena, boty v kufru, lyže na střeše.

Zora si v rámci rychlého pubertálního růstu stěžuje na bolesti kolen, Kvítek nám večer před odjezdem oznámil, že má asi rýmu. Pro jistotu ještě navštívíme lékárnu. Potřebujeme tři věci, obvazy na kolena, sprej do nosu a líh do ucha.  Jestli jste viděli Lásku nebeskou a Rowana Atkinsona jakožto zdržujícího prodavače, tak takhle jsme se přesně cítili v lékárně. Parkujeme hodně špatně, tudíž potřebujeme nákup vyřídit rychle, pokusím se popsat náš rozhovor s lékárnicí:

My " Dobrý den, potřebujeme sprej do nosu"

Lékárnice:  "A chcete sprej "A" za cenu 1, nebo sprej "B" za cenu 2... nebo sprej..?" 

My nečekáme na variantu "C" a "D" rychle vyhrkneme "Sprej "B" prosím."

Lékárnice: "Potřebujete vitamín C na posílení imunity?

My: "Ne, ten máme"

Lékárnice: "Můžu vám nabídnout i mořskou vodu do nosu která je vhodná jak pro děti tak pro dospělé?"

Probíhá mi hlavou flashback na miminka na přebalovacím pultu, kterým násilím vystříkávám dutiny  a poté pouštím vysavač s napojeným odsavačem nudlí a vysávám jim všechen obsah nosánku a kontroluji podle barvy, jestli už se nejedná o mozečky. Brr, oklepu se celkem zřetelně. 

Já: "Ne děkuji, to jsem jednou zkusila, hrozný, už chápu proč mimina tak řvala"

V lékárně jsou povolené dvě osoby, což se Zdendou naplňujeme,  fronta se tvoří pomalu ale jistě venku a to jsme teprve ve třetině nákupu.

Já: "Potřebujeme stahovací obvazy."

Lékárnice: "Na co?"

Já: "Na stahování" a na chvíli se zamyslím, na co ještě by se daly používat stahovací obvazy.

Lékárnice nehne ani brvou, profík každým coulem: "Na stažení čeho?" upřesňuje svůj dotaz.

Já: "Kolena"

Lékarnice: "Pak bych vám ještě nabídla doplněk stravy z kopyt, kostí a šlach libovolných licho a sudokopytníků a možná i nějakého toho kuru na obnovu chrupavek a želatinazi celého organismu" (kecám, doplněk stravy na klouby řekla)

My jednohlasně: "Ne, děkujeme" natolik hlasitě , že fronta na mrazu za dveřmi pokýve hlavami uznale nad naším tahem už nákup nadále nezdržovat. 

Dopracovali jsme se ke třetí položce našeho seznamu. Potřebujeme líh. Rychle si v hlavě připravuji odpovědi. Když řeknu, že to chceme kapat do ucha počínajícího zánětu, bude obchodnice nabízet hromadu dalších doplňků.

My: "A ještě bychom potřebovali líh"

Lékárnice se už nadechuje k otázce. A je to tady, Helgo mysli, mysli.

Než stihne cokoli říct, vyhrknu: "Na běžky to potřebujeme, namazat ehm vyčistit, vyleštit .. eee prostě polejt .." koktám, potím se..

Dívá se na mě s kamenným výrazem profesionální lékárnice: "Chtěla jsem se zeptat jestli budete chtít tašku."

Odcházíme, vyhýbám se očnímu kontaktu s rozzuřenými očiskami studené fronty stojící před lékárnou. 

Vracíme se na chalupu. 45 minut cesty od nejbližší půjčovny, abychom na chalupě zjistili, že Zora má obě boty levé a pro jistotu ještě každou jinou velikost. Výrazně se jí ulevilo, že minimálně dalších 90 minut nebude muset běžkovat, protože to jedou se Zdendou  vyměnit. 

Kooonečně vyrážíme na běžky. Neměla jsem přehnaná očekávání. Předbíhá mě do kopce cizí pětileté dítě, nenaštve mě to.  Zatímco za sebou slyším "To podkluzuje, to nejede, to je blbý, chci pauzu na svačinu, chci domu" Házím přes rameno zadýchanou odpověď:  "Ty běžky mají protiskluzové šupiny, nemůže ti to podkluzovat." 

Střídavě se válíme na zemi a vzpomínáme na techniku z mládí,   vybavujeme si naše výkony na Artiskách. Děti umlčíme a protiskluzové  šupiny plníme stoupacím voskem, doufám, že tohle nebude nikdy číst žádný majitel půjčovny. Tentokrát se děti přilepí permanentně ke svahu. "Kašlem na ně, sundáme je cestou zpátky," funí Zdenda do kopce. Později večer sháníme cokoli, čím vosk sundáme. Ano, přichází na řadu i ten líh. Vítězné famfáry!  Já to věděla! 

Pokus nevyšel, líh není totéž co benzín, lihem to prostě nejde.  

Děti prohlašují, že už běžky nechtěj v životě vidět, teda Zora později nekonečný údaj zkrátí že "minimálně do příštích Vánoc je nechci vidět" a to je pozitivní. Člověka hned hřeje u srdce, že probudil pozitivní vztah aspoň poloviny dětí ke sportu. 

Po pár dnech se začínáme chytat, teda jenom my dospělí a po příjezdu se rozhodneme, že je ideální doba na koupi nových či ojetých běžek. Ejhle, stejný originální nápad měli úplně všichni. Běžky došly, teda běžné velikosti běžek. Naši hrabou na půdě, posílají nám fotky starobylých pokladů přes whatsapp na naši rodinnou diskuzi. Odepisuji "A máte hůlky?" A moje vtipná sestra ihned dodává "A mohla bych je vidět?" No a to je asi konec příběhu, právě mi píšou z e-shopu, že boty, které jsem si objednala, jsou už vyprodané. 

Takže tak

Sportu zdar

Vaše Helga

Procházka po Kraslicích do nás vnesla naději a osvícení

Kterak jsme si všichni užili sáňkování

Vytáhli jsme sáňky a hurá na nejbližší kopec společně s dalšími tisíci obyvateli našeho města. Letos jsem si uhnala prvně v životě vánočního housera, tímto bych chtěla poděkovat houserovi že kromě nočních porodních bolestí mě požehnal naprostým klidem a odpočinkem v ten sváteční čas. Ležení se ale negativně promítlo jak na váze, tak na kondičce, když jsem si našich patnáct schodů musela dělit na třetiny a v průběhu výstupu odpočívat, usoudila jsem, že je na čase začít zase sportovat. Housera prostě musím ubít mokrým chladem a pohybem, dost bylo suchého tepla a klidu. 

"Mami, tak to zkus, svez se se mnou", prosí mne se sepjatými rukavičkami Kvítek a nabízí sáňky. Sáňky jsme kupovali, když byla Zora ještě mimino, jedná se o super závodní kousek s nosností do 50 kg, tudíž na spolujízdu naprosto nevhodné. Na kopci se sešli místní romové, nejprve se nahoře postrkují, připomíná mi to dokument o tučňácích na ledovém útesu. Tučňáci se tak dloho pošťuchují, až ten nejnešikovnější spadne do vody a když ho nic nesežere, skáčou tam i ostatní. Nejslabší tučňák z party-  vytřeštěné hnědooké batole na bobech s volantem je strčeno z kopce. V půlce kopce začnou ostatní  lehce panikařit, mimino neumí zatáčet natož brzdit. Vychytávám letící mimino levitující za přírodním skokánkem, jeho starší sourozenci nebo rodiče, nevím, mi děkují a posléze všichni svorně bourají do jediného stromu na svahu, vzdávají to se slovy že "Cigání dyk more neumí bóbovat" a odchází. 

Stmívá se, na blízkou lavičku usedl pán, zřejmě venčí psa, dávám pozor, aby do něj děti nenajely.

V roli zachránce zůstávám dál. Na kopci nyní může vyniknout asi tak 4 letý Denis. Denis má prasklé boby a ulomené brzdy. Denis je nesmrtelný. Už dvakrát vzal strom, jednou zeď přilehlého Baumaxu. Pokaždé vyskočí, oklepe sníh a zvolá "To bylo super" a "Jedu ještě!" Ve mně a ve dvou dalších matkách pod kopcem se probudí instinkty divokých matek lvic a s písní na rtech "Hakuna matata"  si  stoupneme na nejnebezpečnější místa a Denise vychytáváme. S lehce naraženými holeněmi od  bobů ale s dobrým pocitem u srdce, že jsme dnes už po osmé zachránily život malého Denise. 

Nakonec mě přemůže  mráz a navzdory nosnosti a housera usedám na sáňky a jedeme, sáňky přežívají. Kvítek spokojen. Záda drží.  Denis radostně křičí vzpříčen ve křoví, které jsem přestala jistit, "Super, jedu ještě." 

Pán na lavičce se podivně klepe. Asi je mu zima. Helgo mysli. Hledám toho psa, kterého venčí. Kterej blázen vydrží takhle dlouho sedět na lavičce. Pes nikde. Pán se klepe. Dochází mi to. Pán sice venčí, ale ne psa. Kvítku  jdeme! Taktně ještě poučím ostatní osazenstvo kopce a kopec se vylidní. 

"To jsme si užili mami viď?" říká mi cestou domů Kvítek. Přitakávám "Jo jo, nejen my jsme si užili." 

Takže tak

A jak si užíváte sněhu vy?

Vaše Helga

Ilustrační fotografie z blízkých kopců, kde nebylo třeba vychytávat děti, tudíž byl čas na focení:

O hraboších a úchylech

Přemotivována „balícím“ zážitkem na mé poslední cyklovyjížďce opět usedám na svůj stroj s očekáváním, co zábavného zažiji dnes. Tentokrát si dám cíl 30 km, sice vím, že pak nesejdu druhý den schody, ale je to potřeba. Vybírám kopcovitý terén, ve Pcherách funím do kopce po silnici a naproti mně pěkná, udržovaná starší paní, vyfiknutá, nalíčená, nejde se na ní aspoň na vteřinu nepodívat. Kouknu na ní a ona vyloženě na ten kontakt čeká a volá na mě: „A že se vám chce v tom vedru šlapat do kopce!“ Moje tiché vytí, kňučení, chrčení, pláč, smích, sípot a vrzání kolen jsou jí odpovědí. Nechce, ale co mám dělat karanténa + dovolená = 5 kg navíc. Zamačkávám sebelítostivou slzu v oku a chrčím dál. V polích mi mezi koly probíhají stovky hrabošů, mají štěstí, že jedu tak pomalu. Z okna ve Švermově na mě volá zfetovaný cigoš, jestli chci š..kat.  Už si začínám na to balení zvykat, i když musím uznat, že tato forma dvoření je poněkud výstřední. Vjíždím do lesa a na lavičku usedá právě cyklista a je na něm cosi podivně nevyváženého. Jeho dres je zvláštní, aha, má na sobě jen vrchní část. Sedí na lavičce holou pr.elí a chystá se právě k velkolepému honu. Šlápnu do pedálů, aby ho náhodou nenapadlo mě pronásledovat s holou řiťkou na kole. Při představě, jak by to vypadalo asi zepředu, zvýším rychlost na závratných 13 km/h. V tom momentě mě předbíhá běžec. Trochu mě to naštve, ale musím ocenit, že tento sportovec má na rozdíl od toho předchozího i spodní část oblečení.  Z kopečka mu obrazně natrhnu legíny.  Cestou stihnu ještě udělat pár ilustračních fotografií, protože už teď vím, že mám zase o čem psát.

 

Odpočinek mezi hraboši

Majestátní kousek, tak velký, že byl vidět při jízdě na kole, pro tohle stojí za to zastavit :-)

Odpružená vidlice, základ  pro silnice Středočeského kraje

Takže tak.

 

Vaše Helga

Nesbalená

Kdy mě oslovil nějaký muž a pozval mě třeba na kafe? Když nebudu počítat podnapilá drmolení na diskotékách a klubech, tak snad jen jednou, asi tak v šestnácti. Připadala jsem si prašivá. Kdykoli jsem někam šla s nějakou hezkou kamarádkou, všichni se mohli zbláznit z ní, mě si nikdo ani nevšiml, výhodou pařeb s hezkými kamarádkami bylo akorát to, že jsem prostě vždycky tak nějak zbyla na kamaráda, který stejně pošilhával po ní, ale holt se musel spokojit s tou divnou vtipnou, místo té žádoucí krásné, že jo. Nebyla jsem žádná příšera, ale nemám prostě dlouhé blond vlasy a anorektickou postavu. Vypěstovala jsem si za ta pubertální léta úplnou nenávist k povrchnosti druhého pohlaví a mám jí dodnes. Málokdy se najde muž, který má adekvátní ambice co se týče žen. Ale většinou míří o čtyři příčky výše, než je on sám. Setkávám se s tím dodnes. A hlavně, vůbec nejsem zvyklá na to, že by mě někdo balil. No a dneska si tak jedu na kole a najednou se mnou souběžně jede cyklista a ptá se, kudy jedu. Překvapena oslovením odpovídám: „Rovně“. „Tak jedem“ odpovídá on, a jedeme spolu asi tři sta metrů. Za těch třista metrů mi proběhne hlavou:

• Je to masový vrah

• Je to úchyl

• Viděl mě proboha jenom zezadu, ten už musí být fakt zoufalej

• Jsem vdaná!

• Jestli si ze mě nedělá prdel, tak to mi lichotí.

• Dělá si ze mě prdel.

• Ty vole, kde jsi byl, když mi bylo šestnáct he? Jsi čuměl po mých blond kamarádkách a teď jsem ti dobrá co?

Tok myšlenek přerušuje dotazem: „Kolik už máš kiláků?“ „Málo“ Odpovídám stroze, protože nás učili na kurzu sebeobrany se nevybavovat s cizíma lidma.

• Je to vrah, je to jasný

• Nebo mě fakt balí

• Ne, je to vrah

„A nešla by jsi na kafe?“ „Promiň, ne.“ Nesměle odpovídám.

• ty vole mám dvě děti a jsem šťastně vdaná,.

"Čau," loučíme se na křižovatce, kvapně odbočím, jedu domů.

"Tak Kvítku, mohl jsi mít nového tatínka," vyprávím veselou příhodu doma. Říkám Zdendovi, ať si mě váží, protože venku na mě stojí fronta nadržených, svalnatých, kávomilných cyklistů v přiléhavých legínách. Když to shrnu, zájem cizího kolemjedoucího cyklisty mě potěšil, o to méně Zdendu.

Takže tak.

Vaše Helga

Pumpuj!

Objevili jsme v našem městě pumptrackovou dráhu. Pro neznalé je to boulovatá dráha pro kola, trikové koloběžky, asi i skateboardy a inline brusle. Ten divný název si dráha vysloužila kvůli tomu, že se v ní člověk pohybuje pumpováním tělem, prostě hrátky s gravitací a fyzikou, takže nemám šajn. Nic pro čajíčky. Správná úzkostlivá matka má před zraky okamžitě otevřené zlomeniny a otřes mozku. Kvítek nějakou dobu sbírá odvahu, jezdí tam už asi pět kluků na kolech, nakonec objede jedno kolo a vítězoslavně zastaví a spadne. Koleno. Odřený. Krev. Řve. Zkontroluji, kost nekouká, mozek nepoškozen. Pokračuje.

Čtu si ceduli, volám "Kvítku, máš prej přenášet váhu a pumpovat." Kvítek nechápe, je rád, že má šlapky, kterými poctivě drhne o hrboly. Protože tady se nemá šlapat, má se pumpovat. Kluci si dávají pauzu, dráha je prázdná. Teď nebo nikdy, jdu to zkusit. Srdce mi buší, spánky mi tepou, potím se všude i tam kde snad ani nemám potní žlázy. Jedu, v zatáčkách ječím jak kráva, málem jsem se vymázla, drhnu pedály o kopečky, to poslední, na co myslím, je nějaké pumpování. Jediné, co teď pumpuje, je moje srdce. Pumpuje tak, že by na něj mohli napojit menší přečerpávací elektrárnu. Kroužím, ječím, potím se, třeštím oči, panikařím, snažím se udržet slzy a moč, nevím jak ven. Děti na dráze mi radí: "Musíte takhle a takhle, nebojte se, podívejte!" A chlapec projede dráhu s výskokem hodí smyk a zastaví." To uhodl zmetek namyšlenej. "Výskoky zkusím příště!" Volám třesoucím se hlasem. Už vidím, kde má dráha cestičku na výjezd, jen se do ní trefit, ještě párkrát objedu kolečko a konečně vyjíždím. Tep 300, popraskané žilky v očích, lapám po dechu a hystericky se směji. To byla jízda!

Na závěr musím říct, jsem ráda, že ve městech krom dětských hřišť vznikají i místa pro starší děti. Tímto děkuji i za matky, jejichž život je natolik chudý na zážitky, že na takovou jízdu na pumptrackové dráze budou vzpomínat do konce svého mrzkého života.

Takže tak.

Vaše Helga

Královna větrů

K loňským Vánocům jsem krom poukázky do japonské restaurace dostala i poukázku na let ve větrném tunelu. I když se jedná o celkem bezpečnou zábavu v porovnání se skokem padákem, s blížícím se termínem letu jsem byla čím dál nervóznější. Poslední rok a půl jsem zasvětila změně jídelníčku a nasazení sportů, velký kus cesty za mnou (22kg), menší kus cesty přede mnou (10kg + udržovací mód), stále budu podle bmi v nadváze, ale to už bude oproti tomu, do čeho jsem se dokázala vyžrat, těžká pohoda. I přes to se moje hlavní obava točí kolem výkonnosti turbíny, motoru, větráku, prostě toho, co tam fouká ten vítr. Noc před letem se mi zdá noční můra, jak v poloze padajícího paragána ležím na spodní síti a větrák se mnou ani nehne.

Jsem v Praze Letňanech ve Skydive aréně, absolvovali jsme asi minutovou instruktáž a právě se soukám do kombinézy. Hrozně se potím, jak tím fyzickým úkonem, ale i ten nervík tam nějaký bude. Hecuju se, Helgo to dáš, pot vysuší ten velkej fén, do kterýho právě jdeš, užiješ si to. Strkám si špunty do uší, odteď se s instruktorem domlouváme už jen posunky. Ten fén dělá hroznej kravál. Můj štědrý milý Zdenda mi věnoval šest minut zážitku, zdá se to málo, ale je to tak intenzivní, že to pro začátek fakt stačí. Mám je rozdělené na tři dvouminutové vstupy.

Vstupuju do fénu, podle instrukcí se pokládám na proud větru a lidi, já lítáám, já se vznáším. Jsem královna všech větrů, vládkyně všech moří.. Kombinéza mi vlaje, pot odlétá. Zůstali jste někdy v automyčce v autě při sušení? Fén, co odfoukává kapky z auta. Přesně takhle mi vítr odstranil pot z tváří, akorát ne směrem dolů, ale nahoru do výšin. A jako bonus jsem dostala lifting obličeje a plastickou operaci prsou (přesun ze břicha na záda). Zpátky ke vznášení, raduju se z letu, začnu se hystericky smát a to jsem neměla dělat. Celá moje celodenní zásoba slin v ústech, slinných žlázách i sliny, které ještě ani nebyly tou dobou na světě, vše bylo nemilosrdně vycucnuto někam nahoru pryč ode mě rychlostí světla.. no kecám.. ale rychlostí zvuku určitě. Rychle jsem zavřela pusu v obavě, že mi vítr ještě vyndá pár plomb či nedejbože mojí jedinou korunku. A jak jsem vydechla nosem, vichřice se s nadšením chopila mých soplů a odsála veškerý obsah nosní dutiny.. kam jinam než někam nahoru.

Nevěřili byste, co všechno dokáže ženě proběhnout hlavou za dvě minuty (nechci tedy nějak diskriminovat muže, ale jak je tak znám, tak v tunelu na nic určitě nemyslí). Propočítávám si, kolik lidí za den se v aréně prolétne, kolik slin a nudlí je tam někde na stropě, když nudli má každý druhý návštěvník a usměje se každý třetí návštěvník. Dvě minuty jsou pryč a já s vypuštěnými tělními tekutinami a napumpovaným adrenalinem čekám venku na další vstupy.

Na poslední let už se se mnou vydává instruktor až nahoru tunelu a to je panečku adrenalin lítat nahoru dolů. Mám možnost zkontrolovat soply na konci tunelu, ale té šance nevyužiju, protože jsem zavřela oči a ječím a přidávám tam další čerstvou dávku. Na konci nám instruktor předvede leteckou akrobatickou šou, je to fakt krásné sledovat to mladé, kombinézou obepnuté mužské tělo, jak se vznáší v tunelu, společně s druhou paní v naší skupině jihneme a se slzou v oku odcházíme domů. Tímto zravím instruktory ve Skydive aréně. Až si tohle Zdenda přečte, tak mě zabije, ale je to taková zkouška, jestli ten můj blog vůbec čte.

Končíme, loučíme se s instruktorem, jen já mám na něj poslední otázku. Je na konci tunelu nějaký zásobník? Prý ne, ale čistí se to pravidelně. Dobře budu mu věřit. Jinak tento zážitek je fakt boží, je to dost drahé, ale něco takového prostě jinde nezažijete. Skok padákem je asi pro hrstku nejodvážnějších, skok z mostu už nikomu nepřevyprávíte, ale Skydive aréna je pro každého. Je to parádní pocit. Samozřejmě nudle a sliny jsem náležitě přehnala, jak už mám ve zvyku, ale nebylo to tak hrozné, když se pořádně vysmrkáte, vezmete pevné spodní prádlo a nebudete otvírat ústa, sliny a ňadra vám zůstanou tam kde mají.

Létání zdar

Helga