Běžky máte? A mohla bych je vidět?

Přísahám, že hlásím rodině už poslední dva roky, že by bylo dobré očichat, pohladit a možná se i projet na běžkách, odpočinout od sjezdovek. A co situace nechtěla, letos nám nic jiného nezbývá.  Jarní prázdniny začaly,  jedeme omrknout Krušné hory, nákaza nenákaza jsme na samotě v chatce, tak co. Běžky nemáme, půjčujeme, je fuška vůbec sehnat půjčovnu. Zkoušení probíhá chaoticky přes výdejové okénko venku na parkovišti.  [čti kňouravě]"Moc malý, moc velký, tlačí malíček, tlačí palec, nelíbí." "Nekecej to není módní přehlídka." Půjčovna vyřízena, boty v kufru, lyže na střeše.

Zora si v rámci rychlého pubertálního růstu stěžuje na bolesti kolen, Kvítek nám večer před odjezdem oznámil, že má asi rýmu. Pro jistotu ještě navštívíme lékárnu. Potřebujeme tři věci, obvazy na kolena, sprej do nosu a líh do ucha.  Jestli jste viděli Lásku nebeskou a Rowana Atkinsona jakožto zdržujícího prodavače, tak takhle jsme se přesně cítili v lékárně. Parkujeme hodně špatně, tudíž potřebujeme nákup vyřídit rychle, pokusím se popsat náš rozhovor s lékárnicí:

My " Dobrý den, potřebujeme sprej do nosu"

Lékárnice:  "A chcete sprej "A" za cenu 1, nebo sprej "B" za cenu 2... nebo sprej..?" 

My nečekáme na variantu "C" a "D" rychle vyhrkneme "Sprej "B" prosím."

Lékárnice: "Potřebujete vitamín C na posílení imunity?

My: "Ne, ten máme"

Lékárnice: "Můžu vám nabídnout i mořskou vodu do nosu která je vhodná jak pro děti tak pro dospělé?"

Probíhá mi hlavou flashback na miminka na přebalovacím pultu, kterým násilím vystříkávám dutiny  a poté pouštím vysavač s napojeným odsavačem nudlí a vysávám jim všechen obsah nosánku a kontroluji podle barvy, jestli už se nejedná o mozečky. Brr, oklepu se celkem zřetelně. 

Já: "Ne děkuji, to jsem jednou zkusila, hrozný, už chápu proč mimina tak řvala"

V lékárně jsou povolené dvě osoby, což se Zdendou naplňujeme,  fronta se tvoří pomalu ale jistě venku a to jsme teprve ve třetině nákupu.

Já: "Potřebujeme stahovací obvazy."

Lékárnice: "Na co?"

Já: "Na stahování" a na chvíli se zamyslím, na co ještě by se daly používat stahovací obvazy.

Lékárnice nehne ani brvou, profík každým coulem: "Na stažení čeho?" upřesňuje svůj dotaz.

Já: "Kolena"

Lékarnice: "Pak bych vám ještě nabídla doplněk stravy z kopyt, kostí a šlach libovolných licho a sudokopytníků a možná i nějakého toho kuru na obnovu chrupavek a želatinazi celého organismu" (kecám, doplněk stravy na klouby řekla)

My jednohlasně: "Ne, děkujeme" natolik hlasitě , že fronta na mrazu za dveřmi pokýve hlavami uznale nad naším tahem už nákup nadále nezdržovat. 

Dopracovali jsme se ke třetí položce našeho seznamu. Potřebujeme líh. Rychle si v hlavě připravuji odpovědi. Když řeknu, že to chceme kapat do ucha počínajícího zánětu, bude obchodnice nabízet hromadu dalších doplňků.

My: "A ještě bychom potřebovali líh"

Lékárnice se už nadechuje k otázce. A je to tady, Helgo mysli, mysli.

Než stihne cokoli říct, vyhrknu: "Na běžky to potřebujeme, namazat ehm vyčistit, vyleštit .. eee prostě polejt .." koktám, potím se..

Dívá se na mě s kamenným výrazem profesionální lékárnice: "Chtěla jsem se zeptat jestli budete chtít tašku."

Odcházíme, vyhýbám se očnímu kontaktu s rozzuřenými očiskami studené fronty stojící před lékárnou. 

Vracíme se na chalupu. 45 minut cesty od nejbližší půjčovny, abychom na chalupě zjistili, že Zora má obě boty levé a pro jistotu ještě každou jinou velikost. Výrazně se jí ulevilo, že minimálně dalších 90 minut nebude muset běžkovat, protože to jedou se Zdendou  vyměnit. 

Kooonečně vyrážíme na běžky. Neměla jsem přehnaná očekávání. Předbíhá mě do kopce cizí pětileté dítě, nenaštve mě to.  Zatímco za sebou slyším "To podkluzuje, to nejede, to je blbý, chci pauzu na svačinu, chci domu" Házím přes rameno zadýchanou odpověď:  "Ty běžky mají protiskluzové šupiny, nemůže ti to podkluzovat." 

Střídavě se válíme na zemi a vzpomínáme na techniku z mládí,   vybavujeme si naše výkony na Artiskách. Děti umlčíme a protiskluzové  šupiny plníme stoupacím voskem, doufám, že tohle nebude nikdy číst žádný majitel půjčovny. Tentokrát se děti přilepí permanentně ke svahu. "Kašlem na ně, sundáme je cestou zpátky," funí Zdenda do kopce. Později večer sháníme cokoli, čím vosk sundáme. Ano, přichází na řadu i ten líh. Vítězné famfáry!  Já to věděla! 

Pokus nevyšel, líh není totéž co benzín, lihem to prostě nejde.  

Děti prohlašují, že už běžky nechtěj v životě vidět, teda Zora později nekonečný údaj zkrátí že "minimálně do příštích Vánoc je nechci vidět" a to je pozitivní. Člověka hned hřeje u srdce, že probudil pozitivní vztah aspoň poloviny dětí ke sportu. 

Po pár dnech se začínáme chytat, teda jenom my dospělí a po příjezdu se rozhodneme, že je ideální doba na koupi nových či ojetých běžek. Ejhle, stejný originální nápad měli úplně všichni. Běžky došly, teda běžné velikosti běžek. Naši hrabou na půdě, posílají nám fotky starobylých pokladů přes whatsapp na naši rodinnou diskuzi. Odepisuji "A máte hůlky?" A moje vtipná sestra ihned dodává "A mohla bych je vidět?" No a to je asi konec příběhu, právě mi píšou z e-shopu, že boty, které jsem si objednala, jsou už vyprodané. 

Takže tak

Sportu zdar

Vaše Helga

Procházka po Kraslicích do nás vnesla naději a osvícení