O pocení a mločáčeti

 "Helgo, mám tam ještě volný víkend na konci prázdnin." Přikloní se ke mně spiklenecky Nina. A Nina, přátelé, nikdy volno nemá. Když má Nina volno, tak se jde na čundr. Zdenda se mě ptá, co že si přeju k svátku, přeju si propustku na další čundr. Je to levný dárek a prospěšný pro všechny strany, domů se vrátí unavený poštípaný pračlověk s absencí základních sociálních a hygienických návyků, nicméně nabitý  přežít život ve městě až do jara a být na své okolí aspoň trochu milý.

Do poslední chvíle nevíme, kam půjdeme, dolaďujeme den předem poněvadž Nina sehnala hlídání pro psa v důchodovém věku (jak hlídání, tak pes) v jiné lokaci, než jsme myslely. Z místa nám jede autobus do Nového Strašecí, dáme si tam startovacího malého Bohéma a jde se. Nina trpí nadměrnou potivostí. Ačkoliv teploty nepřesáhly 25 stupňů, z Niny lije. Chce sprchu. 

Vyrazily jsme celkem pozdě a stmívá se brzy, v Novém Domě nás zachraňuje hospoda s dobrým vývarem, ale už je skoro tma, rychle to zhltneme, prohodíme pár slov s místními opilci, na družení není čas, jdeme hledat nocoviště.

Neházej mu to, poučuje mě Nina, jinak už se ho nezbavíš. Hodila jsem. 

 Tímto bych chtěla silně nedoporučit čelovku z Lidlu v barvách Lidlu. Je malá, je hezká, ale vhodná tak akorát na čůrání v křoví. Hledání nocoviště se nezdařilo. Všude kopřivy o velkosti ženy středního věku. Na kopci vidíme světýlko. Nejdřív si pomyslíme, že se jedná o nocoviště, ale pak pochopíme, to je posed s myslivcem. Opakovanými světelnými signály nám buď říká, ať tam přijdeme, nebo  ať táhneme do háje. Bé je správně. V tom nás někdo vyfotí. Ne, to nebyl foťák, blíží se bouřka. Ve stroboskopových světelných efektech zrychlíme chůzi na maximální otáčky. Nina se potí. Nina padá. Padá elegantně, nic se jí nestalo. Jdeme po poli na kopec. Z Niny tečou proudy, pálí jí oči.  Nadávám, že to jsme teda pěkný krávy, lézt na kopec v bouřce. Vedle mě nejde Nina, ale v solném roztoku vyráchaný hromosvod. Solný roztok je vodivý, vzpomínám si na hodiny fyziky.  Nina mě uklidní, bouřka je ještě daleko, zatímco jí kape pot do mobilu hledajíc kam se schováme. "Hele, tady je hotel." A udělá prstem loužičku na mapě. Hotel je asi osmset metrů daleko. 

Já: "Ty vole, ale jsme na čundru, nemůžeme spát v hotelu. To už pak není čundr."

Nina: "Já chci sprchu."

Já: "Tak jsem ochotná spát u hotelu někde v kůlně, nebo na záchodě, jinak to není čundr."

Nina. "Seru na čundr, já chci sprchu."

Je deset večer, blesky se přibližují, hotel zamčený, recepce prázdná. Niny naděje na sprchu se vypařuje, stejně jako její pot. Obešly jsme ho kolem dokola a objevily pěkný dřevník slash pergolu. Tady by to šlo. Ale co když na nás někdo zavolá policajty? Dovoláme do hotelu, vysvětlíme situaci s bouřkou síly orkánu a ženách v ohrožení, prý si máme srazit lavice a přespat tam. Jupí!

Takže už jsme spaly na fotbalovém hřišti, na zřícenině, v hospodě, přidáváme si další zářez neobvyklého místa na přespání. Ohňostroj! Zvolá Nina, když zaslechne výstřel. Nikoli. Myslivec na posedu se konečně dočkal, dvě zmatené čundračky jsou v hotelu a neplaší zvířata. Snad i trefil. V noci nás tam ruší přijíždějící hosté, nechápu proč se všichni rozhodli dorazit po půlnoci. Oblejzají tam nejdřív auta, hosté, myši, pak místní Garfield. Nina se ráno probudí s kočkou v nohách, což je nebezpečná záležitost, protože máme nafukovací matrace. 

skoro hotel

Nasnídáme se, uvedeme lavice do původního stavu a jdeme směr Pustověty, kde zavzpomínáme na přespávačku na fotbalovém hřišti.

Jdeme dál přírodou přes Malou Bukovou do Nezabudic. Jéé, leknu se co se mi vlní před nohami. Mloci! Malí, velcí, mám radost, je to moje první setkání s mloky. Vždycky jsem je viděla v naučných knihách, na naučných cedulích naučných stezek. Komiksovou Válku s mloky jsem louskala v časopise Kometa, ale naživo, naživo jsem je viděla až teď.  Viděly jsme mloka s mločicí a s mločáčetem.

Mlok

Mločáče

V Nezabudicích se ještě neztratila víra v lidskost. Je tam několik samoobslužných obchodů na levanduli, nápoje i keramiku. Neodolám levandulovému mýdlu, čímž si zvýším zátěž na zádech, ale už zas máme upitou vodu a odjedené zásoby, tak to není tak hrozné. V hospodě nás obě s Ninou zaujme sulc. S chutí ho spořádáme a jdeme k přívozu. Nina brečí, že chce sprchu. Můžeme se vykoupat v řece, ale nemáme plavky. Improvizujeme se spodním prádlem. Je to božské a Berounka je překvapivě průzračná. Je vidět až na dno. Nina se dočkala své sprchy.

Sulc.. no a byla žízeň

samoobslužné občerstvení v zastávce v Nezabudicích

sušíme se

Osvěžené, spokojené si děláme nděje na kávičku v mechu a kapradí, kterou jsme tam před pár lety navštívili. Je zavřeno, prý se to rozkřiklo a hulákaly tam davy lidí, místo ztratilo kouzlo, tak šlus. Ale naše kruhy pod očima si vyprosily dvě mimořádně uvařené kávičky od paní majitelky, tak jsme byly rády. Nina zjistila, že do naší další přespávačky, už nemáme cestou žádnou občerstvovnu, a to je průser. Měníme trajektorii, čert vem tajemný Zpropadený zámek, v Branově je hospoda, jde se přes hospodu. Čepují Matušku, mile překvapil.  Nakoupíme ještě vínečko na večer a jde se hledat další místo na spaní. A začíná tajemná část výpravy. Protože s ohněm v lese je to o hubu, padlo nám do oka místo, které nesmím prozradit, s krásným ohništěm a posekanou loukou. Líná huba.. zeptaly jsme se, jestli se tam můžeme usídlit. Mimořádně jsme mohly, ale nesmíme to nikomu říkat, aby jim tam pak necourali túristí. Udělaly jsme si tam hostinu, v noci nám troubili jeleni, obloha zářila hvězdami a tráva jakoby tu oblohu toužila napodobit světluškami. Ach!

večerní hostina

Je neděle. To znamená už jenom šlapat do cíle. V Roztokách jsme brzy, vytáhnu si druhé klíště. Tak máme to rozdělené. Nina stahuje všechna hovada a komáry, já zas klíšťata a sametky. Dáme si luxusní oběd, vymácháme nohy v řece a jede se domů. 

rybí pedikúra

Rychle dohnat spálené kalorie 

Na Stochově vlak zastavil a kvůli technickému problému na trati to vypadá, že dál nepojede. Napadá nás jediné, skokan. Naštěstí skokana prý našli ještě před činem, vlak se rozjíždí, ale už bez nás, nás vyzvedává Zdenda a jedeme domů. 

To zas bylo dobrodružství, viď, tetelíme se s Ninou spokojeně. Tak zas příště.

Takže tak.

A kde couráte vy?

Vaše Helga