Zabaleno, nahňácáno vše do auta. Zdenda ještě instaluje rolovací stínítka na okna, italské slunce je prý mrcha. Vyrážíme. První stínítko spadlo pár metrů od našeho bydliště, druhé spadlo těsně za městem. Po 40 km Zoru to sezení už prý "vážně nebaví", jen se klidně usmějeme a mlčíme. Předjíždí nás corvette, Zdenda prohlašuje, že to mastí aspoň 200 kilo, Zora se ptá co to znamená mastit 200 kilo, pokárám Zdendu, aby aspoň na ta děcka mluvil srozumitelně a vysvětluji Zorče, že to auto jede rychlostí 200 hodin za kilometr (ano, skutečně hodin). Zdenda se dusí smíchy.
Posloucháme Bayern drei a hlášení o zácpách, zácpy jsou všude, kde nejsou zácpy, aspoň jedou "Geisterfahrer" to je další slovo do mého slovníčku.. auta ve špatném směru. Tak jsme i celkem rádi, že si následujících pár hodin postojíme v zácpách, furt lepší, než narazit na Geista, že. Přijíždíme do Alp. Děti, tohle jsou Alpy, dýchejte zhluboka ať si roztáhnete hrudní košíčky, hlásím dětem na benzínové stanici u dálnice. Děti se náležitě jeví, já se taky jevím, je to nádhera. Děti se hádají, která alpa je nejvyšší, mami a támhleta alpa je hrozně špičatá.
Přijíždíme do destinace. Lido di Jesolo - nejvíc nejmasovější nejpřeplněnější nejhlasitější nejprofláklejší středisko, jaké jsme našli :-). Pokoj je dle očekávání miniaturní, před příští dovolenou se rozhodně na týden musíme uzavřít v dětském pokojíčku, abychom nebyli tak zmlsáni velkým prostorem a pak si na dovolené náležitě vážili každého čtverečního metru. Děti během 3 minut stihnou 20x vylézt a slézt z palandy, je to radost. Cesta trvala asi dvanáct hodin, ještě v deset hodin večer jdeme okouknout móře, krása, děti pijou vodu, já se rozplývám, utírám slzu, částečně dojetím, částečně nad bolestí z dvaceti štípanců za minutu.
Druhou noc mi přibylo zase pár šedých vlasů, Zora spadla z palandy. Ohmatala jsem jí jestli jí nikde netrčí kost, neteče krev.. Pochválila jsem ji, že umí opravdu skvěle padat, utírá slzy a hrdě se usmívá. Říká: mami, já jsem spadla a nevěděla jsem, jestli mám vstávat, nebo brečet, tak jsem brečela. Ráno dostáváme větší a bytelnější zábranu. Po zbytek dovolené má Zora modrou tvář. Jdeme na pláž, Kvítek vyhrožuje bábovičkám " Bábovičko jestli se mi nepovedeš, tak na dovolenou nepojedeš.". Máme k pokoji přidělená plážová lehátka, praktická věc, vejdou se na to tašky, ručníky, nakousaná broskev, bábovky, rukávky.. všechno, kromě rodičů.
Kvítek se vydal na výlet. Naštěstí ho vidíme, včas odlovíme zpět. Vyrážíme do aquaparku, já přemýšlím o tom, proč se mačká tolik lidí v umělých vlnách, když o 1 km dál je skutečné moře se skutečnými vlnami? Přichází večerní představení černošských tanečníků, mají elasťáky. Nazvala bych to vrcholným okamžikem celého pobytu v aquaparku. Minimálně pro mě a pár dalších žen, které doma mají bělocha nebo nemají nikoho.
I další dny se pravidelně vydává Kvítek na průzkum 15 km pláže, naposledy se mu podaří pláchnout v momentě, kdy nám obchodník zatarasí výhled na prolejzky pravými lujs vujton kabelkami. Panika, běháme, hledáme. Přivádí ho plavčík. Pevně doufáme, že si to už snad zapamatuje, i když mám pocit, že pro něj to vůbec nebyl tak nepříjemný zážitek, jak pro nás. Když už jsme u těch plážových obchodníků, "NOu" volala na ně už z dálky Zora.A když už se obchodník vzdaloval, Kvítek na něj volal "YEŠ YEŠ". Jednoho tak dokonale zmátli, že zakroutil nechápavě hlavou a odešel.
Vyrážíme do Benátek, jsem mile překvapená, nádherné místo. Zoru zaujal turista Arab se dvěma ženami, mami, já jsem viděla opravdický sudičky! Kvítka zaujali holubi. Mě zaujala architektura, Zdendu množství selfie tyček. Zítra jdeme do práce, trochu si odpočinout. Tak zase za rok :-).
