LEGO jako denní chléb

Dlouho jsem váhala s tímto "coming outem", ale je to tady. Jmenuji se Helga a pracuji v LEGU šest let.

Před revolucí pracovali snad všichni Kladeňáci v ocelárnách Poldi. I moji rodiče. Po směně se to hemžilo v ulicích chlápky s logem Poldi na montérkách. V jídelnách a bufetech na stojáka žmoulali rohlík a srkali polívku. Jako malou mě vzal občas táta na sváteční svačinu. Dostala jsem svůj obložený chlebíček na spodní kovové "žbrliny" vysokých stolků určené pro odložení tašek a tam jsem si pod pultem vychutnala své rychlé občerstvení. Pod pultem to chutná totiž úplně nejvíc. Mnohé to vysvětluje, například proč mám nutkání zalézat pod nejbližší stůl, když  konzumuji nějakou kalorickou lahůdku. 

Poldi propouštěla, teda vlastně asi ani nepropouštěla, ale neplatila. Spousta lidí zůstávala v zaměstnání ze setrvačnosti ve víře, že jim to hodnej Stehlík přece jednoho krásnýho dne zaplatí. Pamatuju si, jak stojím v paneláku v předsíni a sleduju tátu, jak se ráno nervózně souká do svatebního obleku, dusno, váže se kravata.  Šel na pohovor do korporátu. Stal se z něho obchodní zástupce a my se ségrou jsme se do "sytosti" nazvracely do sáčku v jeho nové služební Škodě Forman, jelikož jsme moc na cestování autem nebyly zvyklé. 

Foto z industriální části města

Netuším proč si LEGO vybralo zrovna Kladno, ale svou roli určitě sehrála vysoká míra nezaměstnanosti. Lidé zhrzeni ocelí jistě dají přednost stabilnějšímu plastu a dánským sociálním  jistotám. 

Na jižní straně města postupně vyrostly haly označené A,B,C,D. Potišťují se zde figurky a kostky, balí se stavebnice a staví  se modely pro reklamní účely. V "modelárně" právě dělám já. Kancelářskou práci podtrhuje námi již nevnímaný zvuk kladívek zatloukajících kostičky do úchvatných modelů. Některé tzv. WOW modely se musí stavět po částech a sestavují se mimo halu, protože by se do haly ani nevešly. Jo, musím říct, že v tyto okamžiky je člověk nesmírně hrdej.  

Největší model, jaký jsem kdy zažila je 15m Lego Tree postavený pro dánský LEGO House.

Teď už mi všechno přijde zcela normální a na korporátní "kulturu" jsem si snad i zvykla, ale když jsem nastoupila, nestačila jsem se divit. První věc, která mě zaujala, byly nástěnky. V LEGU není bílé zdi, která by zůstala nepopsána. Všude nástěnky. Skoro až s podivem, že nejsou nástěnky na stropech a na zemi, i když jsem si jistá, že v rámci zlepšovacích návrhů to už musel někdo přednést. Sleduje se úplně všechno. Úrazy, zpomalení, zrychlení, zastavení výroby, dlouhodobé cíle, krátkodobé úkoly, absence, průšvihy, úspěchy. A kromě tvrdých dat je zde prostor i pro pocity. Sleduje se nálada v týmech, každý tým má  na tabuli svou figurku s magnetem a posouvá jí na škále od temně rudé po zářivě zelenou. Čímž se firma tvrdě dělí na optimisty a pesimisty, protože některá oddělení se celých šest let vyskytují non stop v červené zóně, jiná v rámci sloganu z LEGO Movie "Everything is awesome" létají vysoko nad zeleným sloupcem a kdyby nekončila tabule, vylétli by až do zářivek nad ní.  

Korporátní kultura je hravá.  Někdo si odmítá hrát?  Naběhne na něj jednotka zvláštních playagentů, vrazí mu do rukou kostičky a musí je aspoň do sebe nacvaknout, a když i dál odolává, musí za trest bos chodit po náhodně roztroušených kostkách v místnosti. Kecám, ale playagenti fakt existují. Jednou za rok máme "Playday" den, kdy se NESMÍ pracovat a MUSÍ se hrát. Česká nátura samozřejmě okamžitě na nabídku hraní reaguje očmo vsloup, jako že ho teda ani náhodou nikdo nepřinutí hrát si. Střih. O dva dny později všichni nadšeně střílej mimozemšťany ve virtuální realitě a jezdí na segwayích. 

Interní časopis se jmenuje "Kostička" (překvapivě) a z kostek jsou vyrobené drobné detaily napříč továrnou, třeba rozdělovače na čajové sáčky v kuchyňce,  hodiny, obrazy. Po areálu jsou roztroušené různé sochy postavené z kostek. 

Montérkám s logem Poldinky procházejícím se po Kladně odzvonilo, ale zajdete-li po směně do jakéhokoli supermarketu, potkáte vždy hodně lidí v černo-červeném oblečení LEGO.  Postavy zůstávají, mudúr se mění.

A jestli nezkrachuje nebo mě nevyhodí, chci v LEGU zůstat až do důchodu. 

Kvízová otázka na závěr, jak se odborně v zaměstnanecké hantýrce nazývají kulaté výstupky na kostkách? 

a) legíky

b) čudlíky

c) knoby

d) klicky

e) čamrlíky

f) jau

g) cvaky

Takže tak 

Konec příběhu.

Vaše Helga 

Playday

Park v areálu továrny

Playday

umístěno v Lego House DK vyrobeno na Kladně, tenhle fešák komplet Duplo

Eine Simulantenbande!

Pošuk- náš kocour- drží zatím ze všech našich nebožtíků nejdéle. Nejdřív jsme proti své vůli měli Silvestra,  zaběhlou kočku kterou jsme si ihned oblíbili, ale bohužel po pár dnech se našla majitelka. Pořídili jsme náhradnici Pipinu, vydržela rok, byla nemocná už od kotěte. Po Pipině byl Charlie Chaplin Škodovka, zase rok, prchnul.  A nyní Pošuk, stále drží. Doporučuji přečíst článek Hedvábně hebký možná to pomůže pochopit úmrtnost či útěky koček. 

Zatímco Škodovka nás oslňoval svou inteligencí, aportoval a dokonce jsem ho naučila za pamlsek válet sudy, Pošukovi příroda tolik inteligence nenadělila.  Možná právě jeho hloupost zařídila, že doposud nezemřel nebo neemigroval, slabou mysl prostě tyto možnosti nenapadnou.

Pošuk minulý týden přišel z noční toulky zničenější než obvykle. Teatrálně kulhal k misce se žrádlem a sotva se doplazil do pelechu, kde těžce oddychoval. To je divné, prohlídla jsem tlapky, a najednou koukám, v srsti má krvavou skvrnku. Když jsem srst odhrnula, měl tam dírku jako by dostal ránu vzduchovkou. Je to jasný, jedeme na veterinu. Kocour si ránu začal čistit.

Jsme v čekárně na veterině. Opírám si hlavu, zavírám oči a čekám, až přijdeme na řadu. Najednou slyším:

"Nešpinkej! Ty máš ale panděro, zastlč to pandělo"  

Probouzím se překvapená, kdo si dovoluje, mě budit a ještě komentovat můj pupek. Je to slečna naproti a šišlá na štěňátko. Jsou tam oba, otec i matka štěňátka a tím nemyslím psy. Oba šišlají. Pak ti psi mají mluvit normálně, mám sto chutí je napomenout, aby na něj nešišlali, nebo mu to zůstane. Stejně jako u klasických lékařů, na veterinu si zejména starší dámy chodí poklábosit. "A co mu je?" Klasická hláška z veteriny. Postupně se svěřují všichni návštěvníci čekárny, nekaká, blinká, očkování a pak přicházím já s triumfálním postřelením vzduchovkou. Všichni lítostivě pokyvují, vyhrála jsem soutěž o největšího chudáčka.  

Přicházíme na řadu,  "Tak mi tu ránu ukažte" říká veterinářka a mezitím jí zvoní telefon, mám asi dvě minuty na hledání dírky 1x1 mm v husté srsti. Pošuk má fungl novou luxusní, hustou, hřejivou, neprodyšnou, snadno čistitelnou zimní srst a já už to nemůžu najít! Měla jsem zranění označit fixou, honí se mi hlavou. Lékařka dotelefonovala, tichým zahnabeným hlasem jí svěřuji, že díru již nemohu najít. "Ukažte mi, jak tedy chodí." Pokládám ho na zem a Pošuk zaleze pod rentgen,  celkem rychle, zcela plynule a bez kulhání. Je mi trapně. Dostává pro jistotu injekci, aby si příště nevymýšlel, zaplatím pětistovku a jdeme domů.

Kocour posílen injekcí zřejmě nějakého kvalitního matroše vesele honí na dvorku králíka a nic mu není.  Mně běží hlavou hláška ze Švejka "Výplach žaludku a klystýr. Eine Simulantenbande!" 

Takže tak, simulantům zdar!

Vaše Helga

Chtěla jsem sem dát normální fotku Pošuka, ale tohle jsem našla v mobilu, Kvítkovo dílo z nějaké aplikace, myslím, že celkem výstižné.

Zlatá horečka

"Jdeme na túru." Naši kouzelnou větu děti milují. Jak se začneme chystat a balit svačinu, běží do lednice otrávit se prošlým jogurtem, padají ze schodů v naději, že si způsobí otevřenou zlomeninu, nebo aspoň předstírají covid, jen aby s námi nemuseli. Ba ne, Zora už moc neprotestuje, největší nepřítel výletů je už jen Kvítek. Tentokrát vyrážíme na naučnou stezku "Zlaté psí hory." Je to místo u Slapské přehrady, kde se nachází majestátní ložiska zlata. A to je právě jediný důvod, proč Kvítek odkládá prošlý jogurt aby později  dobrovolně vyšlapoval, protože vidina náhodně nalezeného zlatého nugetu na cestě je velmi lákavá. 

Nuget se nikde neválí ale zato narážíme na potok. Potok, kde je určitě zlato. Kvítek po lokty ve vodě. Něco našel. Hrdě nese na vztyčeném ukazováčku mikroskopický kousek něčeho třpytivého. Zastřeným hláskem a klepající se bradou se mi šeptem svěřuje, že doufá, že teď nedostane tu zlatou horečku. Naštěstí chmury zahání odhadováním hmotnosti té neviditelné šupinky na prstě. Minimálně pět gramů. Jsme boháči. 

Cestou vyprávím Zdendovi, že můj táta propadl kryptoměnám. Vyplňuje dotazníky, pouští si reklamy a za to dostává nějaké halíře od bitcoinů. Po čtrnácti dnech má na kontě kryptoměnu v hodnotě devíti korun. Ale co když kurz bitcoinu klesne? Ptala jsem se táty, jestli počítá s tím, že se může hodnota jeho virtuálního bohatství smrsknout i na sedm nebo šest korun. Prý ano, je připraven to riziko podstoupit. Přidal si mě do nově vznikající skupiny kryptoměny "Pí" je to měna na bázi sociální sítě. Trochu jsem googlila, jestli je to podvod, nebo není. Zatím to ještě nikdo nezjistil, tak jsem tátovi udělala radost a přidala se do skupiny. Už mám 35,72 Pí. Chlubím se Zdendovi. Zdenda mi s vážnou tváří oznamuje, že on zase sbírá kryptoměnu "Ča" a když to dáme dohromady, tak máme velkou.. 

Z hurónského smíchu nad povedeným vtípkem nás  vytrhl Kvítek. Ztratil to jeho zlato. Tak aspoň nebudeš mít zlatou horečku, snažím se ho uchlácholit. Přicházíme příjemně unaveni k autu, Kvítek už zase něco slavnostně nese na ukazováčku. "Jé, tys našel to ztracené zlato?" 

"Ne, to je holub."

Takže tak

Zlatu zdar.

Vaše Helga

Řvoucí čtyřicítky

Díváme se na dokument o přírodě Nového Zélandu. O pobřežní skály se tříští vlny vyvolané větry zvanými "Řvoucí čtyřicítky".  Zdenda se na mě významně podívá, já se uchechtnu a už si píšu poznámku do mobilu, že tohle bude dobrý námět na článek. Jsem sice jen řvoucí devětatřicítka, ale ten název mě nutí se zamyslet. Čím jsem starší, tím jsem sice trpělivější, ale taky si nenechám už jen tak něco líbit. Takže když to zprůměruji, je to pořád stejné, jen teď s většími výkyvy na křivce. 

To takhle třeba žehlím a už mě bolí ruka, tak říkám plénu sedícímu na gauči, že mě bolí ruka. Není v tom žádný záměr, jen takové postěžování, sdílená bolest, poloviční bolest. "Tak žehli druhou rukou" odpovídá Zora, ani neodvrátí zrak od televize.  Řvoucí čtyřicítka.

Loupu jablka na žemlovku a říznu se do palce, starostlivý Kvítek běží do koupelny pro náplasti a s radostí převyšující lítost, mi lepí jednu batmanovskou na palec. Radost má asi proto, že to není palec jeho. Jsem ráda, aspoň někdo z rodiny má nějakou empatii v sobě. Pak mě čeká loupání ořechů a mytí hrnců. U obojího asistuje svou přítomností Zdenda. Když mi při mytí odpadá druhá náplast, s klidem mi doporučuje "Tak si vem gumový rukavice." Řvoucí čtyřicítka se dere do našeho domu a splachuje všechny živé bytosti z obytných místností domu. Je sice pravda, že makal dopoledne na dvorku, a užívá si svoje volníčko, ale nedráždi čtyřicítku bosou nohou.

Pozor na větry. Pozor na ženy. Pozor na řvoucí čtyřicítky, ty jsou nejhorší. 

Čtyřicítkám zdar

Vaše Helga 

Není to Nový Zéland, ani vítr, ani vlny, ale aspoň nějaká fotka lepší než žádná.

Když se bojíš vlastních muškátů

Když nastane ten posvátný okamžik, kdy jsem sama doma, vypukne hysterie. Pobíhám po domácnosti, a najednou nevím, co si s tím volnem počnu. Co dřív? Musím nutně vytřídit skříně podle Marie Kondo, podívat se na zanedbaný záhonek a vytrhat, co tam roste, jestli okrasné rostliny nebo plevel se rozhodnu podle toho, čeho bude míň. Chci si tajně zahrát na malé elektronické piáno, zazpívat karaoke, a neohrozit tím vývoj svých dětí a poslední mikroskopické zbytky iluzí mého manžela. Chci si dát  lžičku arašídového másla tajně do pusy a nedávat tak špatný příklad dětem a podívat se na všechny horory a thrillery. 

 

Skříně jsem stihla, přede mnou se jako pět modrých medůz válí pět odpadkových pytlů. Jsou plné oblečení, kterému jsem se slzami v očích děkovala za to, že mně a mé rodině sloužilo se ctí a vší parádou. To vše jen proto,  abych následující týden šla s Livií darovat krev  a poté při second-handových orgiích v důsledku volného dne donesla tři růžové igelitové medůzy zpátky. Nutno dodat, že všechny balíčky složené s láskou podle Marie Kondo jsou sežvýkané, jakoby je skládala cvičená surikata a skladovala ve sloní zadnici. 

skládání "na výšku" podle Marie Kondo a cvičených surikat

Záhonek hyperaktivně  poházím sušeným koňským trusem, zryju, vytrhám všechno, o čem si myslím, že je plevel, kvetoucí plevel nechávám, jinak by tam nic moc nezbylo. Hnůj se rozmočí a ještě další dva měsíce dodává našemu dvorku a přilehlým 500 metrům sousedních pozemků aroma luxusních koňských stájí, až mám nepopsatelnou chuť si od srdce zařehtat. 

Na zpěv a piáno nezbývá čas, je večer. Čas na horor. Pouštím si "The Boy" o holce, která se má v Anglii starat jako chůva o porcelánovou panenku chlapce. Moc se bojím. Ale ještě ne dost, přidávám "Ve vysoké trávě" napínavé, trochu blbost, ale při cestě do postele foukne vítr a muškáty za oknem se děsivě pohybují jako travnaté pole v hororu. Jsem dospělá, rozumná, vyzrálá žena, přece se nebudu bát blbého hororu. To si v duchu říkám, zatímco sprintuju ke dveřím, zamykám, a s válečkem na těsto běžím po schodech do postele, abych se ujistila, že pod postelí není the boy. Arašídové máslo jsem nestihla, ale na to kašlu, protože by mě mohly požrat muškáty. 

Jsi spokojená Helgo? Ptám se s hlavou pod peřinou, s válečkem v ruce a mobilem v druhé. Jo jsem, protože takhle přesně nakládá dospělá rozumná vyzrálá žena se svým volným časem, kterého má pomálu. 

Takže tak

Vaše Helga

Bronzová plaketa, už jsem vypustila 5 litrů krve!

Nová doba!

Doba je rychlá.  Opravdu? Co když je doba pořád stejná, jenom my se zpomalujeme? Snažím se, fakt se snažím to stíhat všechno! Zeptejte se dětí, jestli jim ta pohádka, která nemá záběry delší než setinu sekundy, přijde nevnímatelně rychlá. Zatímco se svíjím s pěnou u huby v epileptickém záchvatu na gauči z problikávající obrazovky cartoon network, děti napjatě sedí a sledují děj, který překypuje informacemi, několika dějovými liniemi, psychedelickými efekty zvukovými i optickými a hyperaktivně se pohybujícími postavami. Utírám pěnu od úst a pláču, jsem stará a pomalá. Nestíhám to. Raději si přečtu  nějaké recenze filmů, chci něco klidnějšího, s delšími střihy, něco z čeho nebudu mít psotník. Vybíhá na mě kategorie "Postapo". Ty vole?! To už jsou filmy o pilulce proti otěhotnění? A tolik jich je?! Oni už samou rozcapeností neví, o čem by natáčeli, když už může být pořad o uklízení, proč ne o tom, jak lidi zabíjej svoje shluky buněk v děloze.  Po chvilce rozčilování se dovtípím, že se jedná o postapokalyptické filmy a pilule se jmenuje postinor.

připadám si jak ten šnek..

Rychle, všechno rychle. Přizpůsobila jsem svoje čtení nesmlouvavé rychlosti doby (anebo mému zpomalení). Jenže když čtete z rychlíku, pak si přečtete "vratné studny", "kuchařka pro seru" namísto vrtaných studen a kuchařky pro dceru. Sedím smutně na zemi, Kvítek přichází "Co tady čupíš mami?" Cože co? Prej dřepíš. "Jdi si kempit jinam jo?" dává mi najevo, že mu sedím v cestě. Na otázku jak bylo ve škole odpovídá že "jsem trolil holky" naštěstí už vím, že v tom není nic sexuálního. Zora ho štípla do "hendy" (ruky), ukazuje mi modřinu. "Tak jsem jí bacnul do hedky (do hlavy)", uzavírá souboj se sestrou Kvítek. Až udělá úkoly, prý si zahraje roblox, ale předevčírem se mu lagoval (překlad zasekával) až se nakonec bugnul (prostě úplně zaseknul.. asi..). A prý je tam nějaká cápka (ženský rod od "cápek") co se s ním kamarádí, takže doufá, že ji tam zase potká. 

Máme výročí. 13 let od svatby z celkem 17 let spolu.  Zdenda se pokouší o nejapný humor, což mu nemůžu mít za zlé, protože musí snášet ode mě daleko horší poznámky. Ptá se Kvítka, jestli maminku vyměníme za mladší, nebo si jí necháme. Kvítek vece: "Je sice stará, ale je dobrá a ještě drží pohromadě, tak si jí necháme" poměřuje mě odborným okem moje vlastní dítě, krev mojí krve.  Protáčím panenky nad tou nadřazenou urážlivou a zavrženíhodnou konverzací a jdu přeleštit zrcadlo. Aby se Zdenda viděl, jakej je to mladík. 

Takže tak

Moderní době zdar

Vaše Helga

Viktor a jeho padák

Přála jsem si k Vánocům paragliding, a taky jsem ho dostala. Proč? Protože krize středního věku. Když ne teď, tak nikdy. Krize středního věku se děti mimo jiné projevuje tak, že si třeba ve čtyřiceti necháte udělat první kérku (není můj případ), skáčete z letadel a jiných dopravních prostředků a kupujete si motorky a jiné sebevražedné nástroje. Prostě běžíte za ujíždějícím vlakem, dech dochází, tak se aspoň chytnete za nějakej umolousanej provázek a tak nějak dovlajete až do konce. Můj umolousaný provázek je lítání v jakékoli podobě. Takže tentokrát paragliding. 

A nebude to paragliding z kopce, ale na navijáku. Naviják je kotouč s motorem. Na kotouči je navinut děsivě tenký a závratně dlouhý provázek, na jednom konci pouští motor hbitý frajer, na druhý konec provázku nelze dohlédnout, jak je daleko. Padák pošle vysílačkou signál, že už by letěli, frajer řekne, že to pouští a pustí to. Provázek se navíjí, padák letí vzhůru, a když je padák nad kotoučem, odpojí se a plachtí. To je tak stručné představení principu navijáku pro začátečníky. Zatím čekám u navijáku, až odlítají lidi přede mnou, mám dost času prozkoumat pochybovačným pohledem tloušťku provázku, sílu motoru a bystrost frajera, nazývám ho tak, protože jsem si nezapamatovala jméno. To je právě to stáří, co se už blíží a klepe na dveře a já dělám, že nejsem doma.

Naviják s frajerem a v dálce je vidět padáček

Paraglidista, střízlík, se kterým mám letět, si mě divně prohlíží, prej že poletím raději s Viktorem, ten má větší. V očích mi zajiskří, lýtka se zapálí, než dodá „křídlo“, hasím lýtka a soustředím se na instrukce. Pak následuje dlouhé čekání, až přijdu na řadu, ale to nevadí, to těšení je hezké si protahovat. 

Bohužel teplé stoupavé proudy dnes neproudí, jedná se ve většině tedy o krátký klouzavý let dolů. Nasazuji lyžařskou helmu, rukavice a dlouhé kalhoty, bezpečnost především. Zatím se bojím na škále 1-10 asi tak na 2. Potí se mi ruce, to bude asi těmi teplými rukavicemi. Potí se mi hlava, to bude tou lyžařskou helmou. Píšu to jen tak, aby to bylo dramatičtější. Naviják začíná navíjet, zapřeme se nohama podle instrukcí a rup. Provázek se zvlnil a leží na zemi. Já to věděla! Volám „Vždyť to vidí každé malé dítě, že ten provázek je jak na draka!“ Teď už se bojím tak na 7, protože vím, co se stane s drakem, když mu praskne provázek. Provádím si uklidňující dechové cvičení, říkám, že se bojím. Viktor říká, že se taky bojí a dýchá taky. V rukavicích mi to čvachtá a krůpěje potu stékají po zátylku, tentokrát se mi nic nezapaluje, jen srdce bije jako o život. Čekáme na navázání provázku pět, deset, patnáct minut.  Hoši vtipkují na téma zvracení ve vzduchu, síle provázku, jak se spojuje, když se přetrhne, a prý že ho přetrhl kůň, který před chvílí po poli projel, to se mi ulevilo, protože byť jsem velmi výrazně lehčí, než před pěti lety, tak pořád nejsem žádná štíhlice. 

A už běžíme a vzlétáme! Je to nádhera, vítr sviští kolem uší, kochám se. Ani my nechytáme „stoupák“, takže klesáme celkem rychle asi z 200 m. Přistaneme, nohy jsem si nezarazila do těla až ke krku, toho jsem se bála. Ještě se chvíli dotřásám u auta, než jsem schopná zase řídit. Ptám se, jestli dneska nebyl někdo zraněný, záměrně se ptám až po letu. Prý měli jen jednoho tuleně. Tuleň je, když to neustojíte, pročež ryjete břichem v zemi. Tohle je dobré vědět skutečně až po letu. Půjdu určitě ještě jednou, a z kopce a chci stoupák. A velkej padák.  

Létání a krizi středního věku zdar

Vaše Helga

Teplá Praha

S kolegou Myšákem už jste měli čest v článku  Velká teplá svatba a Gay and Bitches Party. Byl to opět on, s kým jsme letos vyrazili na Parník Tyrš na Vltavu na věhlasnou Travesti Show Crazy Goddess.  Sraz jsme měli v restauraci Kuchyň. Složení naší skupiny odpovídá zaměření našeho progamu a sladilo se s námi i počasí, pět gayů, Samanta (známe už z článku o papoušku Žakovi a o nízkosacharidové dietě)a já. Chvilku jsme se otrkávali, ale po dvou pivech ledy povolily, a za deset minut jsme se dozvěděly kompletní detaily ze sexuálního života gayů jako "icebreaker" neboli lamač ledů to posloužilo dobře. Pak jsme usoudili, že na to ještě nejsme dost opilí a zajímavé téma bylo opuštěno.  Kluci nejsou žádné „vykrouceniny“ (takhle oni nazývají takové ty echt vykroucené homouše), kdyby nechodili po párech, tak by to na nich člověk ani nepoznal.  Ale mají bohaté zkušenosti se vším, s čím má zkušenosti průměrná žena, teda kromě menstruování a rození dětí. Probrali jsme pudrování, maskování akné, vaření i úklid. Jeden z hochů se chlubí fotkami jídel na instagramu, které vařil. „No je tě škoda“ shodujeme se Samantou a cítíme se zahanbeny, neboť taková pěkná jídla tedy rozhodně neděláme, chutná možná, ale flákneme to na talíř a žer chásko nevděčná.

Celý oběd se nese v duchu, kdo je lepší žena. Slunce praží, teplota stoupá přes třicet stupňů a hle, zachraňuji celou partu mým Vichy 50 opalovacím krémem, čímž dokážu, že jsem větší žena, protože mám krom krému v kabelce ještě: pudr, rtěnku, deodorant, hřeben, oježďovač (takovej ten lepivej váleček na ojíždění bordelu z oblečení), mušle z předpředloňské dovolené, tampony, žvýkačky, hračky z kindervajíček (nikdy nevíš, kdy narazíš na kešku), pár kamenů pro lepší balanc a větrové bonbony. (Kluci ani nemají kabelku, muheehe). Svět je stále v pořádku. 

Dozvěděla jsem se, co je to Šnyt  - čepované pivo jen do půlky na jeden zátah, což jsem pokládala za módní trend centra Prahy, ale podle wikipedie je to celkem staré označení.

Šnyt

Přesouváme se na parník. Je plno. Je vedro, není stín, asi mám úpal. Rozhlížím se po lidech. Po chlapech se můžu dívat na plno,  jak chci a ani si mě nevšimnou,  a že je tady na co koukat! Znáte to, občas si chcete prohlídnout nějakou ženskou, co má na sobě a tak, že ano.. tak to jsem udělala jen jednou a hned si mě všimla a už na mě mrká. Bořím zrak cudně do země, a sakryš, na ženský nekoukat! 

Parník pluje, show je v plném proudu. Říkáte si, kdo tak může chodit na travesti show.. ptám se to samé a rozhlížím se kolem sebe statistickým analytickým okem:

70% gayové

20% lesby

15 % hetero kamarádky gayů (sem patříme i my se Samantou)

5% další nespecifikovatelní divní lidé, hetero páry a lidé, co se tam ocitli omylem

Na akci se událo mnoho veselých momentů, tímto zdravím Bárta z Polska, protože používá dezinfekci místo svěcené vody, aby odehnal „fuj ďábelský ženský“ a poprvé v životě rozbaloval dámský tampon a moc se tomu divil a vůbec byla to moje záškodnická krevní skupina. Chudák Samanta jako jediný nepijící člen výpravy odpadá na přídi buď s mořskou nemocí nebo s úpalem, nikdo jí nevěří, že nic nepila.  

Chceš mít třpytivý plnovous a vypadat jako námořník? Ať si. 

A co je na takové párty pro nás heteráky vůbec zajímavé? Přemýšlím nad tím už od minulé akce. Dívám se po lidech, jak se baví, ještě ani nejsou moc opilí, ani já ne, ale děláme všichni kraviny, blbneme, lidé se baví všichni spolu. A už to vím, tady si nikdo na nic nehraje, nikdo nic neskrývá, chceš být tranďák v podpatcích?  Tak si buď! A nikdo tě nesoudí! Chceš si se svým submisivním přítelem hrát na páníčka a psa (člověk v psí masce lezoucí po čtyřech po celé akci) veřejně?  Hrajte si, nikdo nehne ani brvou. (Teda kromě mě, musela jsem si tuhle novotu nechat vysvětlit.) A největší výhoda? Fronta na pánské záchody je delší než na dámské! Myšákovi děkujeme za pěknou akci a koronavirus jsme nechytli, i když kam se na Tyrš hrabe nějaký Techtle Mechtle, Jestli to nechytnu tady, tak už nikde. 

Takže tak

Vaše Helga

O hraboších a úchylech

Přemotivována „balícím“ zážitkem na mé poslední cyklovyjížďce opět usedám na svůj stroj s očekáváním, co zábavného zažiji dnes. Tentokrát si dám cíl 30 km, sice vím, že pak nesejdu druhý den schody, ale je to potřeba. Vybírám kopcovitý terén, ve Pcherách funím do kopce po silnici a naproti mně pěkná, udržovaná starší paní, vyfiknutá, nalíčená, nejde se na ní aspoň na vteřinu nepodívat. Kouknu na ní a ona vyloženě na ten kontakt čeká a volá na mě: „A že se vám chce v tom vedru šlapat do kopce!“ Moje tiché vytí, kňučení, chrčení, pláč, smích, sípot a vrzání kolen jsou jí odpovědí. Nechce, ale co mám dělat karanténa + dovolená = 5 kg navíc. Zamačkávám sebelítostivou slzu v oku a chrčím dál. V polích mi mezi koly probíhají stovky hrabošů, mají štěstí, že jedu tak pomalu. Z okna ve Švermově na mě volá zfetovaný cigoš, jestli chci š..kat.  Už si začínám na to balení zvykat, i když musím uznat, že tato forma dvoření je poněkud výstřední. Vjíždím do lesa a na lavičku usedá právě cyklista a je na něm cosi podivně nevyváženého. Jeho dres je zvláštní, aha, má na sobě jen vrchní část. Sedí na lavičce holou pr.elí a chystá se právě k velkolepému honu. Šlápnu do pedálů, aby ho náhodou nenapadlo mě pronásledovat s holou řiťkou na kole. Při představě, jak by to vypadalo asi zepředu, zvýším rychlost na závratných 13 km/h. V tom momentě mě předbíhá běžec. Trochu mě to naštve, ale musím ocenit, že tento sportovec má na rozdíl od toho předchozího i spodní část oblečení.  Z kopečka mu obrazně natrhnu legíny.  Cestou stihnu ještě udělat pár ilustračních fotografií, protože už teď vím, že mám zase o čem psát.

 

Odpočinek mezi hraboši

Majestátní kousek, tak velký, že byl vidět při jízdě na kole, pro tohle stojí za to zastavit :-)

Odpružená vidlice, základ  pro silnice Středočeského kraje

Takže tak.

 

Vaše Helga

Nesbalená

Kdy mě oslovil nějaký muž a pozval mě třeba na kafe? Když nebudu počítat podnapilá drmolení na diskotékách a klubech, tak snad jen jednou, asi tak v šestnácti. Připadala jsem si prašivá. Kdykoli jsem někam šla s nějakou hezkou kamarádkou, všichni se mohli zbláznit z ní, mě si nikdo ani nevšiml, výhodou pařeb s hezkými kamarádkami bylo akorát to, že jsem prostě vždycky tak nějak zbyla na kamaráda, který stejně pošilhával po ní, ale holt se musel spokojit s tou divnou vtipnou, místo té žádoucí krásné, že jo. Nebyla jsem žádná příšera, ale nemám prostě dlouhé blond vlasy a anorektickou postavu. Vypěstovala jsem si za ta pubertální léta úplnou nenávist k povrchnosti druhého pohlaví a mám jí dodnes. Málokdy se najde muž, který má adekvátní ambice co se týče žen. Ale většinou míří o čtyři příčky výše, než je on sám. Setkávám se s tím dodnes. A hlavně, vůbec nejsem zvyklá na to, že by mě někdo balil. No a dneska si tak jedu na kole a najednou se mnou souběžně jede cyklista a ptá se, kudy jedu. Překvapena oslovením odpovídám: „Rovně“. „Tak jedem“ odpovídá on, a jedeme spolu asi tři sta metrů. Za těch třista metrů mi proběhne hlavou:

• Je to masový vrah

• Je to úchyl

• Viděl mě proboha jenom zezadu, ten už musí být fakt zoufalej

• Jsem vdaná!

• Jestli si ze mě nedělá prdel, tak to mi lichotí.

• Dělá si ze mě prdel.

• Ty vole, kde jsi byl, když mi bylo šestnáct he? Jsi čuměl po mých blond kamarádkách a teď jsem ti dobrá co?

Tok myšlenek přerušuje dotazem: „Kolik už máš kiláků?“ „Málo“ Odpovídám stroze, protože nás učili na kurzu sebeobrany se nevybavovat s cizíma lidma.

• Je to vrah, je to jasný

• Nebo mě fakt balí

• Ne, je to vrah

„A nešla by jsi na kafe?“ „Promiň, ne.“ Nesměle odpovídám.

• ty vole mám dvě děti a jsem šťastně vdaná,.

"Čau," loučíme se na křižovatce, kvapně odbočím, jedu domů.

"Tak Kvítku, mohl jsi mít nového tatínka," vyprávím veselou příhodu doma. Říkám Zdendovi, ať si mě váží, protože venku na mě stojí fronta nadržených, svalnatých, kávomilných cyklistů v přiléhavých legínách. Když to shrnu, zájem cizího kolemjedoucího cyklisty mě potěšil, o to méně Zdendu.

Takže tak.

Vaše Helga

Slovinsko potřetí a naposledy

Přejíždíme do posledního místa- historické město Ptuj s termálními prameny. 

Ptuj

Na místě se vytermálujeme až hanba, navštívíme Ptujský hrad včetně expozice masopustních masek.

Začínáme se loupat a stýská se nám po domově, kde nám teče střechou do domu díky odbornému zásahu řemeslníků před dovolenou. A pracuje nám tam anarchistický obkladač, který obkládá velmi rychle, zato nekvalitně.To nás trochu znervózňuje. 

Kvítek se diví, proč má u postele mravence. Mravenci vytvořili cestičku na balkon a něco dychtivě  z bytu odnáší. Každý jeden menší či větší kousek. Zkoumáme, co to odnáší z našeho apartmánu? Rozluštěno, jsou to kousky naší kůže. Aspoň někdo má z našeho hadího svlékacího období radost. Odjíždíme o den dříve domů, protože poslední ubytování za prvé hrozně smrdí, za druhé máme v sousedním bytě asi dvacet podnapilých Rusů a tím nemyslím brouky, za třetí máme pocit, že ještě jednou se namočíme do termální vody, tak se seběhnou místní řezníci a začnou nás porcovat. Ale bylo tu krásně, nejkrásnější byly ty hory, určitě se tam ještě někdy vrátíme.

Takže tak.

Vaše Helga

Nejstarší památka Slovinska Ptuj - Orfeův památník 2. století -  dříve sloužilo jako pranýř. 

Kreativní asfalt Ptuj

Západ slunce Ptuj řeka Dráva

Velký Vezíre, děkuji

Když jsem před měsícem pláchla z blog.cz, nejdřív jsem si myslela, že těch mých pár článků prostě jenom zkopíruju a nazdar, ale je to děsná práce.

Tak budu mít prostě část blogu  na blog.cz a navazovat s novými články budu na bloggeru, byla moje teorie. Teorie skončila před pár dny, blog. cz končí, musím to vyřešit.

Požádala jsem tedy nadšence, o kterých jsem věděla, že svými geniálními mozky vymysleli způsob, jak blog převést. Kdokoli umí vytvořit program, je pro mě vyšší kasta, jeho výsost, božstvo, vesmír, Budha, Aláh, Svatý Dyndy, Svatá Dala, Svatá Nedala, velký Manitu. Prostě uctívám je a klaním se a děkuji za převod, nadosmrti se budu k božstvu modlit a při každém novém článku zapálím vonnou tyčinku na počest Velkých Vezírů Veroniky a Martina a budu kolem ní minimálně pět minut divoce tančit, až protančím svoje mokasíny. Děkuji. 

https://blog.veruce.cz/migrace-z-blog-cz-na-wordpress/

Slovinské móře

Předchozí díl cestování po Slovinsku zde 

Hory, řeky a jezera nechaly laťku hodně vysoko. Druhá destinace je ve vesnici Korte, tedy jižně, blízko moře. Bydlíme v bytě přímo u věže kostela uprostřed vesnice. Cestička se k němu vine úzkými romantickými uličkami, které byly stavěny tak akorát na šířku dvou koňských zadnic. Odřít zde auto je skoro nutností, nicméně nám se to naštěstí nepodařilo. Cesta k našemu bytu:

Kvalita ubytování má sestupnou tendenci, tedy byteček je pěkný, prostorný, nic mu nechybí, jenže to spaní.V ložnici je společná deka! Po 17 letech partnerského života se chcete v noci zejména vyspat. U apartmánu s palandou a s manželskou postelí se musí počítat s tím, že tam nejedou dva milenci na líbánky, nýbrž dvě strhané trosky připravené zemřít ve spánku. A rády by zemřely pokud možno každá pod svou dekou. První dvě noci se přetahujeme, třetí noc vypínám klimatizaci a světe div se, Zdendovi je vedro, kapituluje a deku mi přenechává. V noci průběžně štěkají psi, ráno v 6:30 bijí zvony ve vedlejší vesnici, v 7:00 ten náš. Proškrabujeme krví podlitá očka a přemýšlíme, proč ty kostely bijí takhle postupně. Chodí Bůh po vesnicích podle pořadníku? Kdyby ho zvony volaly najednou, byl by přepracovaný? Málo kostelníků? Jeden kostelník přejíždí na mopedu mezi jednotlivými věžemi? Proč vůbec zvony bijí? A co na to říká Jan Tleskač? Ale abych bimbání jen nekřivdila, večer zvoní náš zvon přesně ve 21:15, čas zahnat děti do postelí a mezitím vyprávět o slovinských klekánicích, které se živí dětskými zadnicemi. Vím, moje výchova není nic moc, ale je to aspoň sranda, když už nic. Když už jsme u té legrace, tady bydlí jeden povedený páreček:

Jsme obklopeni vinicemi a jedním červeným „welcome vínem“ v lednici. Víno je tak tmavé, že ho místní nenazývají červeným vínem, ale jako víno černé. Takže Blackwine. V okolí se kromě vína pěstují i olivy. Vyjíždíme na výlety do opravdu krásných křivolakých uliček měst Piraň, Izola a Koper. Absence turistů podtrhuje malebnost pobřežních městeček. Místo vypadá velmi italsky, a dokonce když se zaposloucháme do hovoru místních, vsadila bych se, že má slovinština v těchto končinách hodně italský přízvuk.

Piran

Piran

V Koperu ochutnáme „Koprski piškot“.  Dal by se přirovnat našemu lineckému cukroví.

V Izole testujeme dezert zvaný Izolanka, který má pomerančovou chuť, a tradiční sladkost zvanou „Gibanica“ je to plněné těsto mákem, ořechy a jablky, podává se ohřáté: 

 

Já jsem živa každý den o grilovaných kalamárech, mají je všude, člověk ví, že to bude čerstvé, lahoda. 

Zdenda a děti konzumují obvykle čevabčiči, které se někde podávají s ajvarem, nebo i s hořčicí, záleží na oblasti. V horách se jedlo hodně zelí na tisíc způsobů, tady se blíží kuchyně té středomořské Sladoled neboli zmrzlina je záhada, která nás provází celým Slovinskem. Prodávají se na porce. Jedna porce je 1 až 3 kopečky, vtip je v tom, že nikdy nevíte dopředu, jakou nálož dostanete. Když si chcete dát dva kopečky, dostanete třeba pět. Když ukážete na tři příchuti, tak dostanete šest až osm kopečků. Když chcete dvě příchuti a snažíte se to vysvětlit, dostanete jeden kopeček namíchaný ze dvou zmrzlin.  Snažím se celou dobu rozklíčovat tu logiku, vysvětlujeme, jak to chceme, nic.  Záhadu jsme prostě nerozluštili.

Vyjíždíme k moři, ale je tu celkem problém s parkováním, výjimkou není ani parkovné 2 EUR za hodinu, i tak jsou pláže dost plné. Jak mi dosvědčili sami Slovinci, letos zůstávají všichni místní  ve Slovinsku a toho moře mají fakt malý kousek (47km pobřeží) a většinou se jedná o betonové pobřeží se schůdky do vody. Kvítek se cestou z pláže kroutí a tahá si za kraťasy a opět poblíž ojedinělé české rodiny, tentokráte takové trochu nóbl, řve, že si měl vzít slipy, protože se mu ty kraťasy lepí na pinďoura. 

Nakonec hledáme spíš sladkovodní koupání, zadařilo se, máme skoro soukromé jezero, které během roku vyschne a opět se další rok zaplní vodou. Ještě nevyschlo.

Takový menší rozmarýn

Hrad Predjama

Vydám se jeden večer hledat vavřín neboli bobkový list, že si pár lístečků uzmu, ale nějak se zapomenu a ujdu tak daleko a vysoko, že mi přijde sms "Vítejte v Chorvatsku" zapadá slunce, trochu kýčovité, ale prostě musím. Bobkový list jsem nenašla.

Slovinsko je země mnoha tváří, a mají opravdu všechno, hory, řeky, moře, pláně, úrodnou půdu, termály, země zaslíbená. Příště se podíváme na zoubek třetí naší destinace - lázeňského a historického města Ptuj. 

Takže tak

Vaše Helga