Viktor a jeho padák

Přála jsem si k Vánocům paragliding, a taky jsem ho dostala. Proč? Protože krize středního věku. Když ne teď, tak nikdy. Krize středního věku se děti mimo jiné projevuje tak, že si třeba ve čtyřiceti necháte udělat první kérku (není můj případ), skáčete z letadel a jiných dopravních prostředků a kupujete si motorky a jiné sebevražedné nástroje. Prostě běžíte za ujíždějícím vlakem, dech dochází, tak se aspoň chytnete za nějakej umolousanej provázek a tak nějak dovlajete až do konce. Můj umolousaný provázek je lítání v jakékoli podobě. Takže tentokrát paragliding. 

A nebude to paragliding z kopce, ale na navijáku. Naviják je kotouč s motorem. Na kotouči je navinut děsivě tenký a závratně dlouhý provázek, na jednom konci pouští motor hbitý frajer, na druhý konec provázku nelze dohlédnout, jak je daleko. Padák pošle vysílačkou signál, že už by letěli, frajer řekne, že to pouští a pustí to. Provázek se navíjí, padák letí vzhůru, a když je padák nad kotoučem, odpojí se a plachtí. To je tak stručné představení principu navijáku pro začátečníky. Zatím čekám u navijáku, až odlítají lidi přede mnou, mám dost času prozkoumat pochybovačným pohledem tloušťku provázku, sílu motoru a bystrost frajera, nazývám ho tak, protože jsem si nezapamatovala jméno. To je právě to stáří, co se už blíží a klepe na dveře a já dělám, že nejsem doma.

Naviják s frajerem a v dálce je vidět padáček

Paraglidista, střízlík, se kterým mám letět, si mě divně prohlíží, prej že poletím raději s Viktorem, ten má větší. V očích mi zajiskří, lýtka se zapálí, než dodá „křídlo“, hasím lýtka a soustředím se na instrukce. Pak následuje dlouhé čekání, až přijdu na řadu, ale to nevadí, to těšení je hezké si protahovat. 

Bohužel teplé stoupavé proudy dnes neproudí, jedná se ve většině tedy o krátký klouzavý let dolů. Nasazuji lyžařskou helmu, rukavice a dlouhé kalhoty, bezpečnost především. Zatím se bojím na škále 1-10 asi tak na 2. Potí se mi ruce, to bude asi těmi teplými rukavicemi. Potí se mi hlava, to bude tou lyžařskou helmou. Píšu to jen tak, aby to bylo dramatičtější. Naviják začíná navíjet, zapřeme se nohama podle instrukcí a rup. Provázek se zvlnil a leží na zemi. Já to věděla! Volám „Vždyť to vidí každé malé dítě, že ten provázek je jak na draka!“ Teď už se bojím tak na 7, protože vím, co se stane s drakem, když mu praskne provázek. Provádím si uklidňující dechové cvičení, říkám, že se bojím. Viktor říká, že se taky bojí a dýchá taky. V rukavicích mi to čvachtá a krůpěje potu stékají po zátylku, tentokrát se mi nic nezapaluje, jen srdce bije jako o život. Čekáme na navázání provázku pět, deset, patnáct minut.  Hoši vtipkují na téma zvracení ve vzduchu, síle provázku, jak se spojuje, když se přetrhne, a prý že ho přetrhl kůň, který před chvílí po poli projel, to se mi ulevilo, protože byť jsem velmi výrazně lehčí, než před pěti lety, tak pořád nejsem žádná štíhlice. 

A už běžíme a vzlétáme! Je to nádhera, vítr sviští kolem uší, kochám se. Ani my nechytáme „stoupák“, takže klesáme celkem rychle asi z 200 m. Přistaneme, nohy jsem si nezarazila do těla až ke krku, toho jsem se bála. Ještě se chvíli dotřásám u auta, než jsem schopná zase řídit. Ptám se, jestli dneska nebyl někdo zraněný, záměrně se ptám až po letu. Prý měli jen jednoho tuleně. Tuleň je, když to neustojíte, pročež ryjete břichem v zemi. Tohle je dobré vědět skutečně až po letu. Půjdu určitě ještě jednou, a z kopce a chci stoupák. A velkej padák.  

Létání a krizi středního věku zdar

Vaše Helga