Na velikonoční tvoření rodičů s dětmi přicházím po menší rallye po městě o půl hodiny později. Přesto nelituji, zábava je v plném proudu, děti se matlají v barvách, ve slaném těstě a bystřejší děcka objevila kouzlo rozmačkávání vyfouknutých vajec. Koneckonců vajec je dost, nikoho to moc nevzrušuje.
Aby se neřeklo, usedám ke stolečku na židličku velikosti poloviny mého pozadí a jímám se slaného těsta k vytvoření velikonoční dekorace. Po půlhodině snažení zjišťuji, že na to prostě nemám a tvářím se, že výsledek patří dítěti vedle mě a nenápadně olupuji těsto z prstů.
Na stanovišti pletení pomlázek je nával. Každé děcko postupně dostává jednu až dvě hodovačky, podle výkonnosti rodičů. Nechávám si vysvětlit systém osmi proutků, kupodivu to i chápu, ale proutky se tak nějak kroutí jak chtějí a pomlázka mi jde do zatáčky.
Začínají řvát první sešvihané děti. Děti, které mají dvě pomlázky, mají navrch nad dětmi s jednou pomlázkou. Děti s jednou pomlázkou terorizují děti bez pomlázky. Děti bez pomlázky terorizují rodiče, ať už to dopletou, aby se mohli aspoň bránit. Školka se stala malou šermířskou arénou. Některé souboje jsou vskutku napínavé, okolo bojovníků se shlukuje dav a fandí. Dva chlapci se škrtí vzájemně stužkami z pomlázek.
Ztrácím proutek a už nevím, kde jsem skončila. Zbytek pomlázky doplétám jako cop, vypadá to taky pěkně a je to podstatně rychlejší. Osmiletá slečna vedle mě právě dopletla pomlázku z osmi proutků správně až do konce. Cítím se opět zahanbeně a zkouším to s ní vyměnit. Nechce. Kvítek má konečně pomlázku na sebeobranu. Stává se součástí šermířského kroužku. Po chvíli přichází se slzami, je pokousaný, nečistá hra. Odcházíme domů.
Mami mami a kdy budeme barvit doma vajíčka? Ptají se děti v autě cestou domů, dávám rádio víc nahlas a dělám, že jsem je neslyšela. Ať žijí Velikonoce..