čtvrtek 19. ledna 2017

Krav Maga

Klepou se mi ruce, levá ruka už je téměř bezvládná, pravá se neřízeně cuká. Jmenovalo se to SEMINÁŘ (!!!) Za poslední léta cokoli co se jmenovalo seminář, byla činnost duševní, nikoli fyzická. Ano, čekala jsem že sem tam někoho bouchnu, sem tam se někomu budu bránit, ale tohle mě fakt překvapilo. Překvapilo mě to natolik, že se o to musím podělit se svým okolím:

Přicházím na vrátnici mého zaměstnavatele, kde má být údajně něco jako tělocvična. Drzý vrátný si neodpustí řeči jako jestli mám věci na převlečení, že mě čekají dvě hodiny pekla, já říkám "cha cha na mě leze rýmička, se nehodlám sedřít, budu spíš nasávat teorii". Ptá se, jestli vím, kde je posilovna. Fakt nevím, cedím vztekle mezi zuby, jestli snad vypadám, že chodím do posilovny. Prý vypadám. Zdravě mě to naštvalo, nu což, říkám si, možná se to hodí být naštvaná na SEMINÁŘI Krav Maga.

Vcházím do tělocvičny, potetovaní tři chlapi v černých hadrech, vypadají jako dost velcí magoři. A jedeme, nejdřív rozcvička, a už nemůžu ... stále čekám kdy začne SEMINÁŘ.


A abych to shrnula, v následujících dvou hodinách střídavě umírám a jsem mrtvá. Střídavě je do mě bušeno a buším já. Cvičíme jak vydloubnout protivníkovi oči (hrozím se a říkám už asi po stopadesáté "ježišimarjá"). Nacvičujeme jak nakopat do citlivých míst (ježišimarjá), citlivá místa sice nemám,ale můj sparing partner si to taky potřebuje nacvičit. Cítím na stehnu vznikající modřinu. Bolí to jak blázen i přes tu matraci s úchytkami.

Přemýšlím, že se nenápadně vypařím s výmluvou na počínající nemoc, v tu chvíli na nás řve trenér: Protivníka nezajímá že už nemůžete, že jste se špatně vyspali, že vás něco bolí. Jde vám kurva o život, makejte, každý deset kliků, desetkrát se zatočit dokola a bušit. Dívá se na mě a řve "dááámskýý kliky neexistujou!!!" Dělám pánský kliky, to jest v mém podání prkno a jemné pohyby v loktech cca o 1 cm.

S každým dalším nácvikem už se uchechtávám se slovy, výborně, tam ještě modřiny nemám. Přestávám vnímat co říkají, už vím, jak se cítí boxeři v ringu, když jsou právě na kameře ve zpomaleném záběru padající na zem kapající pot a sliny. Že já KRAVa nešla na jógu. Prohlížím si už jen to jejich tetování. Jeden má na lýtku Ninju, druhý má na ruce hodně pěkné umělecké dílo, je to vytetovaný obličej vousatého muže (asi tattoo selfíčko, majitel je také takhle vousatý). No nebudu to tady už dál rozepisovat, bohužel studií tetování jsem promeškala co máme dělat a poté dostala nafackováno. Pár dní si asi ani nevyčistím zuby, o fénování ani nemluvě. Rýmička se mi stala chronickou, zpestřuji klid v kanceláři tuberáckým kašlem.. Ale což "nepřítele nezajímá, že vám je špatně!!!"

Příště jdu na jógu.

úterý 10. ledna 2017

Charlie Chaplin Škodovka

A je to tady, jedeme vybírat náhradníka za zesnulou kočku. Sepsali jsme podle internetových stránek útulku jména koček, která podle popisu vyhovují do domácnosti, kde je lehce rušno. Naše požadavky se týkají zejména psychiky kočky, musí to být odolný jedinec.

V autě školím děti, co budou a hlavně nebudou dělat v útulku, vyhrožuju jim, že to je zkouška, jakmile se paní z útulku nebudeme zamlouvat, odneseme si leda tak gumovou myš. Kvítkovi se pomyšlení na gumovou myš líbí, ale o trochu víc si přeje tu kočku, tak se snaží.

Vítá nás třínohá kočka ještě venku, děti se na ní vrhnou, kupodivu se s nimi mazlí, byť jí prý o nohu připravily právě děti, které na ní uvázaly provázek. Po očku koukám, jestli v dohledu není žádný provázek a doufám, že moje děti nebudou mít žádné hloupé nápady.

V útulku je kolem osmdesáti koček, celkem rychle jsme pochopili, že my si nevybíráme kočku, ale odevzdaně čekáme, která kočka si vybere nás, vyplní s paní papíry a bude si nás moci odnést v přepravkách domů. Některým, zejména těm starším, jsme vysloveně nesympatičtí, ti se ani neobtěžují se na nás podívat. Mladší koťata se na nás nadšeně vrhají ze všech stran.

Povídáme si s paní, je to řehole takový útulek. Mezitím se děti postupně ptají, jak se jmenuje všech osmdesát koček. Samozřejmě si to nikdo z nás nezapamatuje, takže se ptají další hodinu průběžně stále dokola. Všímám si, že se mi o nohy stále otírá a je neodbytný jakýsi malý Hitler s knírkem. Prý se jmenuje Forest, ale všichni mu říkáme Adolf. Jede s námi. Dostaneme školení, jak doléčit uši a jaké všechny nemoci existují. "To je snad lepší nevědět", říkám paní a koutkem oka sleduju Zoru, která zrovna pusinkuje kotě a Kvítka jak prozkoumává technologii závěsu dvířek kočičího záchodu.



V autě usuzujeme, že Adolf není moc korektní jméno, volíme jméno Charlie Chaplin. Kvítek řve, že je to holčičí jméno a chce, aby se jmenoval Škodovka. Protože nám zbývá ještě hodina cesty a Charlieho chceme ušetřit řevu hned v počátku jeho adopce, schvalujeme společně jméno Charlie Chaplin Škodovka a všichni jsou spokojení.

Hned druhý den běžím do obchodu pro kočičí záchod - ten zavřený typ, v domnění, že se vyčůral na gauč, protože chudáček nepoznal, že to šedé nízké, kam jsme ho už desetkrát postavili, je záchod. Vybírám totéž stelivo a tentýž záchod, na který je asi zvyklý z útulku. Hezky mu to tady všechno naaranžujeme a on si očichá oba záchody a jde na ten nízký samozřejmě. Později opět velmi rychle chápeme, že chcaní na gauč je vyjádření nelibosti.. podruhé přidřepává, když vytahuju žehlící prkno. Tak jsem dožehlila, říkám radostně Zdendovi, když budu žehlit, budeme mít pochcaný gauč, to opravdu chceš? Takže ode dneška nežehlím, kocour na gauč už chcát nechodí a všichni jsme šťastní.

Bydlíme u něj 4. den a rychle si nás ochočil. Napsal e-mail do útulku, že se má dobře, projel co je nového na facebooku a teď kouká na televizi a líně přežvykuje uchošťour. Jakmile mu dám tento článek k autorizaci, vyjde na blogu.


Kočkám zdar.

čtvrtek 5. ledna 2017

Proč si nikdy chlapi a ženské nerozumí při popisu osoby

Když se mě Zdenda zeptá, jak vypadá maminka od jednoho Kvítkova kamaráda, že ji ve školce snad nikdy neviděl, ať popisuju jak chci, neví... A v čem je problém? Každý lidi vidíme úplně jinak.

Sledujte:


Já: Má hnědé vlasy
Z: Tak hnědý vlasy tam má snad každá

Já: Ani tlustá, ani hubená
Z: Nevím

Já: Má světlou pleť, asi dřív trpěla na akné, má trochu jizvičky.
Z: Ježiš já nevím jakou která matka ve školce má pleť

Já: Má výrazné obočí, buď si ho denně maluje, nebo ho má vytetované
Z: Furt nevím

Já: Ježiš já už nevím, nosí hnědou kabelku
Z: Kabelky jsou mi ukradený.

Já: Myslím, že má hnědé oči
Z: Ty tvoje popisy.. kdo kouká ženským na oči?

Já: Tak jak ti jí mám ještě popsat? Nosí černou bundu a vlasy stažené do culíku.
Z: Furt nevím

Já : Jo a má dost namalovaný rty.
Z: Ne, tam nikdo takový není.

Já: Má modrýho Passata a asi trojky prsa
Z: Už vím!


Takže tak...

pondělí 2. ledna 2017

Visí to na stěně

Ležíme tak s Kvítem večer v postýlce, dávám mu hádanky jako leze leze po železe.. to nedal a pravda, nevidím v této hádance taky ani za mák logiky. Tak trochu ubírám a přicházím s Holzmannovskou hádankou (ať má kvalitní základ k humoru hned v mládí)

Tak mi řekni, co to je
visí to na stěně
.
.

a slyšíš to? (tajemně to protahuji)

.
.

tiká to (že z toho vylítne kukačka vynechávám, abych zbytečně neodváděla pozornost k lesnictví)




Kvítek nadšeně zvolá:

Bomba!



Mějte bomba den!

A pamatujte, někdy věci nejsou takové, jak se zdají býti, obzvlášť v dnešní době..

neděle 1. ledna 2017

O Silvestru, kočkách a lidech

Loni o Silvestra k nám dorazila zatoulaná kočka. Když ji Zdenda osvobodil ze zdi, odkud se nemohla dostat, a nesl ji domů, trochu jsem se vyděsila, že sem z lesa doběhl rys. Byla obrovská a měla štětinky na uších. Jediné, co se z ledničky dalo použít jako žrádlo pro kočku, byl uzený losos, musela se u nás cítit neskutečně dobře. Nemajíce základních znalostí v péči o kočku jsme jí nalili i mléko. Ona zase za odměnu chodila srát do vany (po mléku to bylo výživné), byť jsme jí vytvořili provizorní wc z králičí podestýlky a lavoru. Rychle jsme se sžili.


Zdálo se, že to bude krásný a dojemný vstup do nového roku. Protože ale vypadala trochu vznešeně a asi někomu patřila, svědomí nám nedovolilo si jí nechat, aniž bychom se nepokusili najít majitele. Rozvěsila jsem letáčky, Zdenda dal fotku na FB. Říkali jsme si, jestli se do 14 dnů nikdo neozve, bude naše. Po pár dnech se ozvala majitelka a já to skoro obrečela.. no skoro.. úplně obrečela. Za ty 4 dny jsme si na ní tak zvykli, že jsme okamžitě začali shánět "náhradní" kočku. Náhradnice se našla, byť už nebyla taková milá jak ta silvestrovská, společnost nám dělala necelý rok. Psala jsem o ní v článku Kočka je pipina.

Přišel další Silvestr. Zora ráno hlásí "Pipina jen leží a spí a je studená". Odvezli jsme ji na veterinu. Veterinář jen zkonstatoval, že je to infekce a prý má špatné ledviny a už s tím nic nenadělá, dostala poslední injekci. Oznámili jsme to dětem. Kvítek řval, já jsem řvala, Zora kroutila hlavou, že prý se na to nemůže koukat, jak řveme, že je umírání přece normální a patří k životu. Pak mě průběžně celý den kontrolovala "Mami, ty zase brečíš?" ptala se mě skoro až otráveně, a já jsem se vždycky vymluvila na cibuli, smítko v oku, rýmu.. atd. Kvítek ještě chvílemi hledá kočku, než si to uvědomí.. "Kde je kočka? .. a jo já jsem žapomněl, je mutvá".




Dneska celý den sháním další náhradnici. Máme domluvené návštěvy dvou útulků příští týden, tak třeba si nás vybere už nějaká, která s námi zůstane déle. Tedy jestli budeme posouzeni jako vhodní osvojitelé, jeden útulek se mnou dělal předběžnou prověrku už po telefonu, nevím, jestli jsem uspěla. Paní se vyptávala, kde kočka bude, co jí budeme dávat žrát, a jestli s námi bude spát v posteli, kolik bude mít hraček a jaký používáme kočkolit. Vyděšeně jsem paní ujišťovala, že se u nás kočka bude mít jako v nebi, že je neustále někdo doma. Mám trochu strach, že když jim řeknu, že kočka s námi nebude spát v posteli, tak nám ji ani nedají. Ale chápu na druhou stranu, že nechtějí dát kočku jen tak leckomu a mají můj obdiv co se týká zapálení pro péči o tolik zvířat, která musí být náročná jak fyzicky, tak finančně.

A také musím ocenit originalitu některých útulků při volbě jmen: Tak třeba kočky nalezené ve sběrném dvoře se jmenují Hliník a Sutinka, kočka odchycená v asijské tržnici se jménem "Bun bo nam bo". Hospozínský útulek má zase kočky pojmenované v IT tematice: Google, Jobs, Dell, LG, Sharp, Sony, Fuji a Mac.


Silvestr je u nás poslední dva roky ve znamení ztrát a nálezů, a já přeji Vám všem do roku 2017, abyste našli všichni také "náhradu" za to, co jste kdy ztratili. Prázdná místa v životě i srdci je potřeba zaplnit.


Vaše


Helga