Jaký máte pocit?

Sobota dopoledne. Prší. Ideální čas vyrazit na dlouho odkládaný nákup trekových bot. Necháváme děcka doma, a jedeme do nejbližšího sportu. Po otevření obchodů jsou všichni prodavači plni energie, úsměvů a optimismu. Ujímá se nás čilá padesátnice a už z první věty tuším, že tohle nebude jen tak obyčejný nákup obuvi. Protože jsme v sekci s botami sami, věnuje nám plnou péči, ale v takové míře, jakou jsem snad v životě nezažila. Svůj odborný výklad začíná hbitou přednáškou o důležitosti trekových ponožek, ponožky jsou základ, můžete mít boty za tisíce, ale bez trekových ponožek to ani nepoznáte. Koupit si trekové boty bez trekových ponožek, je jako koupit si kolo bez sedla. Představuju si jízdu na kole bez sedla, ze zasnění mě vytrhává paní záludnou otázkou:

Paní prodavačka (dále už jen PP): "Máte vůbec nějaké trekové ponožky"

Já: (přemýšlím, když řeknu, že ne, bude mi nutit ponožky za 500 Kč, přehrabávám v mysli svůj šuplík s ponožkami a skutečně objevuji tam dvoje prošoupané, ale zřejmě trekové ponožky, nebo možná jsou na in-line bruslení, nebo na běhání, nevím, ale to nebudeme paní říkat) "Ano, mám trekové ponožky."

PP: "A z jakého materiálu?"

Já: aha mrška, chce mě načapat "Nějaká syntetika to je" snažím se působit sebevědomě.

PP: "Máte nějakou vadu chodidla? Vysoký nárt, nízký nárt, široké chodidlo, úzké chodidlo, zahnuté prsty, vyhrbené prsty, blánu mezi prsty, kuří oko, bradavice? (kecám) Kterou nohu máte větší, předpokládám levou?"

Já: udivená co všechno za mrzácký hnáty může existovat: "Mám normální nohu" a nesměle ukazuji na hezkou botu na polici, aneb co si budeme povídat, nejdůležitější věc na trekových botách je jejich inovativní moderní a správně barevný vzhled, že ano.

PP mi přináší komín bot, nejsou tam ani jedny z krásných moderních inovativních a barevných prototypů, protože podle charakteristiky mé nohy paní prostě odhadla, které boty chci. Připadám si jako v jednom z těch barů, kde vám barman namíchá koktejl na míru jen podle pohledu, viděla jsem to v americkém filmu, musí to existovat. Zkouším si první kousky, paní stojí starostlivě u mě a hned přiskočí, "Posuňte si palec do špičky" a už mi šátrá prstem u paty, přesně tak jak to dělám dětem, když kupujeme boty. Takovou péči jsem v životě nezažila. "Jaký máte pocit z této boty?"

Já: "Normální, zkusím ještě další"

PP: "Nebojte se mluvit o svých pocitech z boty, je důležité abyste mluvila a už při tom mluvení si sama uvědomíte, co je na botě dobře a co je špatně"

Já: "Mám pocit, že je pohodlná" přešlapuji na místě a přemýšlím, jaké mám další pocity. Asi žádné.

PP: "Choďte! Hlavně choďte a mluvte o svých pocitech! Jen vy sama rozhodujete o tom, co budete mít na noze, jakmile vyřknete své myšlenky, ty vám napoví."

Já: chodím sem a tam a mluvím o svých pocitech "Tyhle asi vezmu, líbí se mi a jsou pohodlné."

PP: "Nenene! Nechte si čas, vyzkoušejte si další a uvidíte!" a už nese další komín trekových bot

Já: Vyzkouším si ještě pár bot, ale ty předchozí byly prostě nejlepší. Chodím po obchodě, mluvím o pocitech, a uvědomuji si, že jsou děti už dvě hodiny doma, a že bych taky už mohla uvařit oběd. "Už jsem rozhodnutá, vezmu tyhle"

PP: "A podíváme se ještě na trekové ponožky?" nevzdává se

Já: "Ne, už musím jít vařit oběd."

PP: "Takže nejlepší pocit máte z těchto bot, který pocit pro vás byl rozhodující?"

Já: "Nevím prostě mi sedí a potřebuji jít domů."

Do konverzace vstupuje Zdenda: "Také bych potřeboval trekové boty."

PP zažhnou malé plamínky radosti v očích, mně se v očích zažehnou plamenomety. Zdenda sežehnutý od hlavy až k patě mění názor: "Tak já sem zajedu třeba odpoledne."

A jaký je moudrý a poučný závěr celého příběhu? Že pocity jsou sice pěkná věc, ale není na ně moc čas, když potřebujete zasytit hladovějící rodinu. To je ale blbej příběh. Vy, co jste dočetli až sem, můžete za odměnu chodit a mluvit o svých pocitech.

Takže tak.

Vaše Helga

V knihovně po karanténě

Otevřely se knihovny. Doporučují nezevlovat po knihovně a knížky si objednat předem. Tak to dělám vlastně vždycky. Balím do tašky všechny naše knihy ke vrácení. Co to znamená, asi tři díly Deníku malého poseroutky, což je jediná literatura, kterou Kvítek bere na milost, mám za úkol přinést další díly. Přibaluji knížky Zory, která Poseroutku už má dávno v kapse a frčí na Deníku Mimoňky, prostě deníky jsou v kurzu. Moje knihy Řekni lituji- Michael Robotham - neee.. rozvláčné, přečetla jsem začátek a po několikadenním snažení a přemáhání zase konec abych věděla jak to dopadne, ty popisy na tři stránky, jak moc hustá, převalující se, studená a depresivní byla ranní mlha, to není nic pro mě, ti autoři snad závodí o to, jak tlustou knížku vydají? Je to jako poměřování camfrlíků? Tak v tom případě opravdu na velikosti nezáleží. Nebezpečná minulost - David Morell už byla o něco lepší, napínavější a dráždila mou touhu lézt do starých opuštěných baráků, tak jsem si jí splnila aspoň prostřednictvím literatury. Ovšem nejlepší moje koronavirové čtení byla Mormonka. V knihovně díky pandemii došlo k výraznému posunu organizace práce. Dříve seděly v každém oddělení dvě až tři dámy vedle sebe a nikdy jsem se nemohla rozhodnout, kterou z nich obšťastním vracenými knihami, aby se ta druhá i nadále mohla k smrti nudit. Nyní vyzbrojeny neprodyšným plexisklem, zahradními rukavicemi a rouškami, mají jedna na starosti příjem, druhá výdej, třetí sedí u vchodu a kontroluje počet lidí v knihovně a jestli si vydezinfikovali ruce. Tohoto progresu si cením, kromě toho, že to tam vypadá teď jako v bance, určitě to vyřeší životní dilema všech příchozích, kterou dámu zvolit.

Ještě jsem nikdy nečetla nic od Betty Mac Donaldové, hanba mi! Vybrala jsem "Co život dal a vzal". Překvapilo mě, že knihu mi společně s ostatními dětskými knihami předávaly dámy v dětském oddělení. Znervózněla jsem a ptám se opatrně, jestli to je knížka pro děti. Připravuju si v případě kladné odpovědi svou odpověď, že samozřejmě to mám pro děti, že milují Betty Mac Donaldovou a hned po Shakespearovi je to jejich druhá nejoblíbenější četba. Paní knihovnice si mě změří pohledem, vědoma, že knihu chci pro sebe,ujišťuje mě, že to je kniha i pro dospělé. Kvítek má s Poseroutkou smůlu, Poseroutka je do pondělí v karanténě.

Betty mě ale dostala. Už od prvních stránek se člověk neubrání širokému úsměvu a někdy se i uchechtnu a nevěřícně kontroluji datum narození autorky. 1908(nebo 1907)-1958. - Betty se dožila pouhých 50 let, kniha je souborem tří románů, které napsala téměř před osmdesáti lety! Nikdy bych nevěřila, že by před osmdesáti lety mohl někdo sršet tak nadčasovým, čerstvým a chytrým humorem a ještě v Americe. Jsem ráda, že jsem ji našla, pozdě, ale přece. Jsem zvědavá, kolik autorů mi takhle ještě uteklo? Nějaké tipy?

Takže tak

Vaše Helga