Sádlo

Před nedávnem jsem zaregistrovala nový podcast Sádlo  od Ridiny Ahmedové. Pořady o vaření sleduji ráda  a vaření se sádlem mi přišlo jako skvělá myšlenka.  

Na rozhlasových vlnách jsem ale nenašla seznam cholesterolových receptů, podcast se týká ženského pochroumaného sebevědomí! Když už jsem tady, tak si to poslechnu. Sluchátka na uších a již pouštím první příběh, ideální poslouchat večer před usnutím, takže po každé zpovědi zhrzené ženy, energicky gestikuluji rukou v pěst a potichu šeptám "Yes" a "Ámen" a "Svatá pravda" a "Dobře vona", opravdu velmi potichu, abych neprobudila spícího Zdendu.

Předem upozorňuji, že se mi nelíbí "legalizace" obezity, obezita je nemoc a je potřeba ji léčit, bez urážení, bez zavrhnutí společností, je to psychická nemoc. Lidé, kteří jsou od přírody štíhlí to nikdy nepochopí "Stačí přece nežrat a hýbat se." Jednoduché. Kdyby to bylo tak jednoduché, tak jsme národ proutků a špagetek.  Zaměřím se spíš na mozky nás žen, zejména těch, které nemají ani nadváhu, ale považují se za tlusté. V podcastu jsou rozhovory a výpovědi žen, které si samy sebe neváží, ale zato se váží furt na váze. A nemusí být vlastně ani tlusté, jen jim někdo někdy řekl, že mají tlusté lýtko, příliš otylé oční víčko nebo že jim trčí tlustý vlas na hlavě, ideálně v pubertálním věku, tudíž se to stalo na věky svatou nejpraudivější praudou v celém vesmíru.  

Když ta závratná informace o nějaké nedokonalosti nepřijde od rodiny, přijde to od prvního přítele. Asi mají kluci mezi sebou soutěž, kdo bude chodit se štíhlejší holkou? Jak jednou řekl Kazma.. "Jízda na skůtru je jako chodit s tlustou holkou, je to super, ale nechceš aby tě viděli kamarádi."  Ale nejsmutnější na tom je, že hledají špeky na absolutně normálních holkách. Stabilnější dívčiny to hodí za hlavu a vytisknou hochům reklamu na zvětšení pimpulína (opravdu se stalo, viz výpověď v podcastu), ale většina věčně pochybujících samic si to zapíše navždy do nejhlubších vrstev sama sebe a začne se nenávidět. 

Další skupina  jsou trenéři a trenérky. Moje dcera Zora má kamarádku, velmi štíhlou, myslím že možná až moc a je moc šikovná na sporty. Trenérka jí  řekla, že má moc velký břicho. A ona přestala jíst úplně. Moje ségra dělala závodně aerobik, trenérka jim soustředění proměnila na odtučňovací kůru. Dostávali tak málo jídla, že starší holky žebraly od mladších, aby jim něco ulily, protože starší prostě potřebovali víc. Tajně si prý koupily Magnum nanuk, a když to trenérka zjistila, musely za trest v přezkáčích běhat kolem chalupy.  

Navždy jsme si zapsaly do hlav: Kdy mě bude rodina/partner/trenér mít rád? Až zhubnu samozřejmě! A jsme tam. Místo toho, aby se člověk radoval z toho, že je zdravý, má práci, děti a tak, tak pořád někde vzadu hlodá ten červíček.. ALE SEŠ TLUUSTÁÁ... Z padesáti ženských co tak znám, tak 49 řeší, že jsou tlusté.. i když nejsou. 

Taky to řeším, ale na rozdíl od vás všech řešitelek, já opravdu jsem obézní, takže to musím řešit, protože bych se ráda taky ještě něčeho dožila.  Nějaký úbytek mám za sebou viz Helga hubne, 20 kg dole, ale karanténa na mě negativně zapracovala a váha začala zase růst. Zaregistrovala jsem se na STOB, abych si zapisovala jídelníček. Narazila jsem tam na diskuzi, jedna z diskutujích měla přezdívku "Macatice" a hádejte co? Macatice vážila 70 kg při 165 cm, což je vlastně pěkná normální holka. Proč? Pak taky moje blogová víla Míša Padesátka píše na blogu děsivou a zavrženíhodnou zprávu o tom, že se ve svých letech, kdy je metabolismus na bodu mrazu "vyžrala" na 63 kg. Jako fakt?  NORMÁLNÍ VÁHA! Když vidím jenom tohle, chce se mi zajít do nejbližších lahůdek a demonstrativně se zavraždit se půl kilem vlašáku, takovej Jan Palach za všechny "jsemstrašnětlustá" ženy.  To by byl titulek v novinách panečku: "Zhrzena nesebevědomými ženami spáchala sebevraždu vlašským salátem". Rozjela by se pak instagramová kampaň, kde by ženy fotily svoje špeky/celulitidu/strie s heštegem #jsemtlustakrava, nebo #fatlivematters, nebo #metoofat.

Na parté by se psalo: 

"Zemřela tragicky v lahůdkách U Labužníka se smutkem v duši a vlašákem na plicích." 

A co teď ptám se? Už jsem to asi přenesla taky na svoje děti a jestli ne, tak jim to řekne přítel nebo trenér. Jak ten řetěz přerušit, jak si to vymazat z hlavy? Nevím. Ví někdo? Pěstovat v nich zdravé sebevědomí? 

Takže tak

Vaše zhrzená Helga