Královna větrů

K loňským Vánocům jsem krom poukázky do japonské restaurace dostala i poukázku na let ve větrném tunelu. I když se jedná o celkem bezpečnou zábavu v porovnání se skokem padákem, s blížícím se termínem letu jsem byla čím dál nervóznější. Poslední rok a půl jsem zasvětila změně jídelníčku a nasazení sportů, velký kus cesty za mnou (22kg), menší kus cesty přede mnou (10kg + udržovací mód), stále budu podle bmi v nadváze, ale to už bude oproti tomu, do čeho jsem se dokázala vyžrat, těžká pohoda. I přes to se moje hlavní obava točí kolem výkonnosti turbíny, motoru, větráku, prostě toho, co tam fouká ten vítr. Noc před letem se mi zdá noční můra, jak v poloze padajícího paragána ležím na spodní síti a větrák se mnou ani nehne.

Jsem v Praze Letňanech ve Skydive aréně, absolvovali jsme asi minutovou instruktáž a právě se soukám do kombinézy. Hrozně se potím, jak tím fyzickým úkonem, ale i ten nervík tam nějaký bude. Hecuju se, Helgo to dáš, pot vysuší ten velkej fén, do kterýho právě jdeš, užiješ si to. Strkám si špunty do uší, odteď se s instruktorem domlouváme už jen posunky. Ten fén dělá hroznej kravál. Můj štědrý milý Zdenda mi věnoval šest minut zážitku, zdá se to málo, ale je to tak intenzivní, že to pro začátek fakt stačí. Mám je rozdělené na tři dvouminutové vstupy.

Vstupuju do fénu, podle instrukcí se pokládám na proud větru a lidi, já lítáám, já se vznáším. Jsem královna všech větrů, vládkyně všech moří.. Kombinéza mi vlaje, pot odlétá. Zůstali jste někdy v automyčce v autě při sušení? Fén, co odfoukává kapky z auta. Přesně takhle mi vítr odstranil pot z tváří, akorát ne směrem dolů, ale nahoru do výšin. A jako bonus jsem dostala lifting obličeje a plastickou operaci prsou (přesun ze břicha na záda). Zpátky ke vznášení, raduju se z letu, začnu se hystericky smát a to jsem neměla dělat. Celá moje celodenní zásoba slin v ústech, slinných žlázách i sliny, které ještě ani nebyly tou dobou na světě, vše bylo nemilosrdně vycucnuto někam nahoru pryč ode mě rychlostí světla.. no kecám.. ale rychlostí zvuku určitě. Rychle jsem zavřela pusu v obavě, že mi vítr ještě vyndá pár plomb či nedejbože mojí jedinou korunku. A jak jsem vydechla nosem, vichřice se s nadšením chopila mých soplů a odsála veškerý obsah nosní dutiny.. kam jinam než někam nahoru.

Nevěřili byste, co všechno dokáže ženě proběhnout hlavou za dvě minuty (nechci tedy nějak diskriminovat muže, ale jak je tak znám, tak v tunelu na nic určitě nemyslí). Propočítávám si, kolik lidí za den se v aréně prolétne, kolik slin a nudlí je tam někde na stropě, když nudli má každý druhý návštěvník a usměje se každý třetí návštěvník. Dvě minuty jsou pryč a já s vypuštěnými tělními tekutinami a napumpovaným adrenalinem čekám venku na další vstupy.

Na poslední let už se se mnou vydává instruktor až nahoru tunelu a to je panečku adrenalin lítat nahoru dolů. Mám možnost zkontrolovat soply na konci tunelu, ale té šance nevyužiju, protože jsem zavřela oči a ječím a přidávám tam další čerstvou dávku. Na konci nám instruktor předvede leteckou akrobatickou šou, je to fakt krásné sledovat to mladé, kombinézou obepnuté mužské tělo, jak se vznáší v tunelu, společně s druhou paní v naší skupině jihneme a se slzou v oku odcházíme domů. Tímto zravím instruktory ve Skydive aréně. Až si tohle Zdenda přečte, tak mě zabije, ale je to taková zkouška, jestli ten můj blog vůbec čte.

Končíme, loučíme se s instruktorem, jen já mám na něj poslední otázku. Je na konci tunelu nějaký zásobník? Prý ne, ale čistí se to pravidelně. Dobře budu mu věřit. Jinak tento zážitek je fakt boží, je to dost drahé, ale něco takového prostě jinde nezažijete. Skok padákem je asi pro hrstku nejodvážnějších, skok z mostu už nikomu nepřevyprávíte, ale Skydive aréna je pro každého. Je to parádní pocit. Samozřejmě nudle a sliny jsem náležitě přehnala, jak už mám ve zvyku, ale nebylo to tak hrozné, když se pořádně vysmrkáte, vezmete pevné spodní prádlo a nebudete otvírat ústa, sliny a ňadra vám zůstanou tam kde mají.

Létání zdar

Helga