Záchvěvy loňských Vánoc

Blíží se nám ty Vánoce, tak nastal čas uplatnit poukázky z těch loňských. Dostala jsem voucher do japonské restaurace. Je na čase vyrazit, než poukázka propadne. Mám moc ráda sushi, ale nikdy jsem pořádně neměla tu čest s ostatními japonskými pokrmy.

Dostaneme jemný zelený čaj, přezdívaný také "popcorn tea" jak nám obsluha vysvětlila, pijí ho v Japonsku i malé děti. Srkám a nedopíjím, pachuť rybiny mi křiví pysky. Hrabu hůlkou v lógru, jestli se tam neschovává rybí hlava, rybí střeva nebo cokoli jiného pocházejícího z ryby. Ubohé japonské dětičky! V hlavě se mi rodí myšlenka uspořádat sbírku ovocných čajů pro týranou japonskou mládež. Ale to už nám donesou vývar. Ne, není to rybí polévka, má to být silný japonský vývar. Podezíravě si přivoním. Ryba! Ochutnám. Ryba! Bohužel opět nedojídám (a to mi není moc podobné).

Vypadá to, že z japonské kuchyně fakt dávám jen to sushi, tam mi rybí chuť nevadí. Sushi je většinou z ryby. Když je v jídle ryba a pokrm chutná jako ryba, je to v pořádku. Když v čaji není ryba a čaj chutná jako ryba, není to v pořádku, to ať na mě nikdo nezkouší. Dostaneme sojové boby v luscích posypané nějakou vzácnou solí. Shrnula bych to asi takhle. Je to jediné jídlo večera, které nesmrdí rybinou. Sojové boby se z lusků vysrkávají. Celkem zábavné ale i chutné, a když lusk zmáčknete, bob vystřelí náhodně do místnosti, zábava nebere konce.

Konečně přichází sushi mísa. Na tenhle okamžik jsem se těšila. Sice už nemůžeme, ale japonský dezert máme v ceně, přinesli mi nějakou neidentifikovatelnou kuličku, chutná to trochu jak sušený rýžový nákyp a kvízová otázka zní, jakou příchuť má můj rýžový dezert? Byla to taková hezká rýžová tečka za tím naším večerem. Hodně jsem si přála cestovat do Japonska, zejména jako gastroturistka, se Zdendou máme totiž nepsanou úmluvu, že až se děti za padesát tisíc let odstěhují, a my nebudeme vědět co s penězi, stanou se z nás gastroturisti. Tímto Japonsko ze svého gastroseznamu škrtám.

Takže tak

Vaše Helga