Čundrpanna

Člověk má vyzkoušet všechno, v krizi středního věku to platí dvojnásob. Jednou jsem tak nahlas přemýšlela v práci, jaké to asi je jít na čundr. Pod širákem jsem na táborech spala, ale jít s báglem, někde přenocovat, to je něco jinýho. Hlásí se kolegyně Nina, také nepolíbena (čundrem). Slovo dalo slovo a  máme první oficiální termín ztráty naší čundrácké nevinnosti. Jenže počasí do toho hází vidle. Máme druhý termín, tentokrát viróza. Sakra, my snad nikdy nevyrazíme. Mezitím se připravuji aspoň teoreticky, sjíždím bushcraft videa, teoreticky dokážu vydlabat dřevěnou lžičku, rozdělat oheň za pomoci tamponu (nepoužitého), určit proudění vzduchu při stavění celty, a najít v lese vodu. Bohužel také poslouchám podcast "Opravdové zločiny", a zrovna na mě vyjede případ dvou stopařek z osmdesátých let, které se nikdy nevrátily z čundru z Kokořínska. Poslouchám také mnoho dalších poutavých krvavých historek. Když příprava, tak pořádně. Z několika variant Kokořínsko škrtáme, ani ne tak kvůli pověrčivosti, ale zrušili nám během teoretické přípravy spoje.    

A je to tady, je červen a konečně jsme zdravé, no zdravé, Nina trpí silnou alergií, různé tekutiny jí vytékají ze všech otvorů v těle a cestou nás provází silné smrkání. Z Blatna jdeme podél řeky Střely do Mladotic přes Rabštejn.  Smrkání se stává předmětem šikany, směju se trubačovi a přitom se opatrně rozhlížím, jestli ten zvuk neláká nadržené laně. Kdybychom šly na čundr v Indii, tak se za námi potáhne stádo roztoužených slonic.  Nemáme vůbec odhad, kolik jsme schopné ujít s těmi těžkými batohy, plán je ca 15 km za den, bude dost času na občerstvení, usuzujeme prakticky.  Pravidlo č. jedna, kterým se řídíme hned od začátku "Otevřené hospodě či občerstvení se neříká ne." Prvních 5 km tři občerstvení,  nohy těžknou. Kocháme se přírodou a nasáváme ten klid a ticho.  

Otevřenému občerstvení se neříká ne.

V Rabštejně se chvíli zdržíme, prolézáme zříceninu. Omrkneme židovský hřbitov, navrhuju přespání na hřbitově, to by bylo něco! 

Rabštejn nad Střelou

 Blíží se přeháňky, a kde jinde přežít přeháňky než v hospodě. Zapadáme do nejbližšího podniku a hle, zrovna se tam chystá nějaký konzert. Kapela Drsná stěna nám svými drsnými punkovými texty zajistí kulturní tečku nad tím naším dnešním pochodem.

 Začíná se stmívat, sakryš a my ještě nemáme místo na přespání. A taky se mi nelíbí jeden další sólo čundrák, na batohu má připnutou půlmetrovou mačetu. Proč jsem poslouchala Opravdové zločiny? Hm? 

"Jestli půjde za námi, tak se otáčíme a spíme v hospodě na zemi." Cedím mezi zuby a nenápadně se zvedáme a běžíme do lesa. Mačetový muž se mezitím zaměstnal balením plného stolu rozjařených bab, jsme v suchu, my dnes neumřeme. 

Nacházíme dostatečně skryté místo, s vypětím všech geometrických, matematických a logických schopností vypínáme celtu.  První amatérská chyba, hledat místo na přespání v kopci nebyl dobrý nápad. Kloužeme. Nespíme. Měly jsme zůstat na tom hřbitově, tam byla rovina, myslím si. V noci ani les nespí. Bojím se. V duchu si přehrávám nastudovaná videa, na to jak se v noci v lese nebát, žádné bushcraftové video není.  Přemýšlím, co bych dělala, kdyby na nás vlítl nějaký kanec, nebo mačetový muž. Hodím po nich vydlabanou lžičkou? Tamponem?  Neboj se Helgo, kanci i mačetoví muži se tě bojí víc, než ty jich, uklidňuju se sloganem, který s oblibou používám s pavouky při uklidňování Kvítka.  Jakmile ráno chytneme první signál, googlíme: "noční zpěvný pták" "jaké zvuky dělá liška".

"A já si myslela, že v noci jsou vzhůru jenom sovy" říkám Nině žmoulajíc si oči i s černými kruhy pod nimi. Jsme nevyspalé, ale hrdé. Druhý den, pokračujeme, dojdeme do Mladotic a  jede se domů.

"Tak jsme to daly" spokojeně sedíme ve vlaku. "A kam pojedeme příště?" Neodradilo nás to, v srpnu pojedeme znovu, ale o tom zas příště.

Takže tak

Vaše Helga

A jak jste na tom s čundry vy?