Monínec

Kdysi jsem byla vášnivou lyžařkou, sňatkem s nelyžařem se ze mě stal také nelyžař, ale letos končím s lenošením, "děti by se měly naučit lyžovat" říkám Zdendovi, je mu to celkem jedno. Ujímám se velení. Vyprala jsem dětské zimní oblečení, aby nám na tom bílém sněhu haranti nedělali ostudu. Vyrážíme na Monínec. Děti se už v autě nemůžou dočkat, usuzuji podle toho, že se mlátí víc, než obvykle.

Jsme na místě, k mému překvapení je tam i trocha sněhu. Děti jásají, Zora volá "hurá sníh" a válí radostně sudy v břečce směsice bláta, vody a sněhu. Stojíme frontu na půjčení lyží. Stojíme frontu na hranolky. V časech čekání vyháníme děti z bláta a z louží. Chvilku je učíme lyžovat. Já se snažím hodit Kvítkovi lyže do pluhu a ozve se trhavý zvuk. Praskly mi kalhoty.. aj karamba.

Kvítek odjíždí kamsi a padá. Řve, že si zlomil kost. Pak řve dalších dvacet minut a nutí mě, abych ho nazývala chudinkou. Ostatní rodiče se mi tajně smějí. Tvářím se jako starostlivá matka a snažím se mu koleno masírovat, Kvítek řve ještě víc, ať ho nemasíruju a ať mu řeknu, že je chudinka. "Jsi chudinka".

A přichází ta chvíle, je na nás řada v Brumíkově školičce. Děti fasují oranžové vestičky s obrázkem Brumíka. Zora prohlašuje, že ta vesta je cituji "megatrapná". Oba už jsou notně protivní tlačí je přeskáče. A já už předem lituji instruktory, kteří je vyfasují. Zora dostává mladíka, je celkem veselý, laškuje s ní, a ona se hihňá. Kvítek fasuje slečnu, ta tolik vtipná sice není, ale Kvítek se ihned zastane funkce průvodce po sjezdovce a mluví a mluví, slečna jenom kouká a když se Kvítek nadechuje k další větě, snaží se mu rychle předat nějaké instrukce.

Samozřejmě kouzlo "cizích lidí" funguje perfektně, do té doby ukňourané protivné děti se stávají nadšenými malými lyžaři a my jen zamačkáváme slzu, částečně nad tím historickým okamžikem, částečně nad tím, že slunce zapadlo a mráz kurňa štípe a částečně nad cenou instruktorů. Později ale uznáváme, že služba, kterou nám hodinovou lekcí prokázali, je nevyčíslitelná.

Využívám volné hodiny a běžím aspoň na polívku.. no běžím, jdu malými krůčky jako gejša v křeči, aby nebyla vidět díra na zadku. V restauraci potkávám kolegyni z práce, jaká náhoda, tvářím se mile a zcela normálně, jako člověk, který vůbec nemá prasklé kalhoty až do půl zadku. Myslím, že to nepoznala.

Vracím se na sjezdovku, děti nadšené, Zora se stále hihňá a záměrně se nechává chytat instruktorem, jako že "nestihla zabrzdit", Kvítek mele pantem, slečna instruktorka se na nás pak divně dívá, radši ani nechci vědět, co jí všechno vyzradil.

Co je nejdůležitější, baví je to a já doufám, že se to rychle naučí, aby se mnou mohli křižovat sjezdovky v příštích letech.