Tatranka poslepu

Něco jsem už slyšela, ale že to bude tak působivé a rozsáhlé, to jsem netušila. Neviditelná výstava. Představa byla taková, že si ohmatáme nějaké sochy a obrazy a půjdeme domů. Na výstavu je vhodné udělat si rezervaci na konkrétní čas, ale jejich rezervační systém jsem prostě neprostřelila, tudíž jsme šli na blind. Měli jsme štěstí, volné místo bylo už za půl hodiny, která nám rychle utekla v místnosti, kde se dají hrát poslepu různé společenské hry. Zkusili jsme pexeso a musím říct že najít 5 párů nám vyšlo akorát na tu půl hodinu.

A už se nás ujímá Pavel a dává nám instrukce, jak se po místnostech pohybovat. Prohlídka bude trvat hodinu! Ocitáme se v absolutní tmě a suneme se podél zdi za povzbuzování Pavla. Jediné, co nás naviguje, je jeho hlas a luskání prsty. Překvapuje mě, jak se hned na začátku všichni celkem dobře ve tmě dokážeme spolehnout jen na sluch. Nikdy bych neřekla, jak dobře vnímáme odkud zvuk jde, pokaždé jsme došli k cíli. Procházíme jednotlivými místnostmi domácnosti a osaháváme a hádáme předměty, projdeme si ale i fiktivní ulici, les, srub, výstavní síň a skončíme v kavárně. Přikládám fotografii z výstavní síně, zleva Zora, Kvítek,já, schválně jestli uhodnete, u které sochy stojíme.

Se mnou a dětmi je ve skupině ještě jedna matka se synem, občas osahávám jejího syna v domění, že je to Kvítek, dokonce došlo i k pěkné osahávačce s kolegyní matkou. Nepříjemné to nebylo, v té tmě si pod tím osahávačem můžete představit kohokoli, takže mě osahával třeba Brad Pitt. Utíká to velmi rychle, klopýtáme, posloucháme, osaháváme a na konci v kavárně si děti dávají tatranku, já vodu. Samozřejmě stále po tmě. A máme chvíli na otázky. Já pod vlivem silných dojmů a hluboce filozofického rozpoložení se ptám, jak Pavel při prodeji tatranek v sekci kavárna pozná, která tatranka je čokoládová a která lískooříšková. Odpovídá, že to pozná to podle toho, že si kousne. Chroupání po mé levici ustalo. Druhou otázku volím už trochu normálnější, jestli je nevidomý od narození. Přestal vidět ve 14 letech po úraze. Jedna fotka z kavárny:

"Děti, máte také nějaké otázky?" vybízím do míst, kde si myslím, že sedí.

Kvítek už samozřejmě na židli není. Volám na něj a asi o tři metry dál se ozve snaživé šmátrání:

"Pavle, jak se dá dostat za bar? Chtěl bych taky prodávat."

Pavel naštěstí vychytrale ukáže ve tmě "Tudy".

Kvítek vtip samozřejmě nepobírá a ptá se "Kudy?"

"No vždyť ti to ukazuju, tudy." Odvětí Pavel.

"Já to ale nevidím." Brání se Kvítek.

"No tak vidíš."

Prohlídka končí a Pavel nám ukazuje cestu k východu velice vtipně "A východ je tamhle."

Rozjímám nad tím, jaké to musí být v té tmě strávit celý život. My po hodině ve tmě v klidu odejdeme, díváme se na orloj, díváme se na motýly v Hamleys, zkoumáme ozdobné fasády pražských domů. Pavel odchází domů se svým psem, ze tmy, jde tmou a do tmy. Vnímá zvuky, vnímá vůně, vnímá chodník. Je to nepředstavitelné a jsem ráda, že aspoň ta hodina člověka probere a profackuje. Pro děti je to spíš zábava, než nějaké hluboké uvědomění, ale říkám si, že se jim to v těch hlavičkách snad nějak rozleží a něco hlubšího v nich krom tatranky zůstalo.

Takže tak, běžte tam taky.

Helga