Horor jménem dětská obuv

Jsem nepoučitelná špatná matka, s unaveným dítětem jsem šla kupovat dětské boty. S unaveným dítětem se nechodí nakupovat, základní pravidlo všech matek. Pravidlo jsem porušila a tvrdě narazila. Kvítek zmožen pobytem ve školce a logopedií zatím nadšeně pochoduje za ruku. Taková idyla, matka se synem si hodlají užít svou hezkou půlhodinku. Otevíráme dveře obchodu a idyla se rozplývá.

" Já chči bězecký boty"

"Jdeme kupovat podzimní boty"

"Tyhle bězecký chči" a už si rve na nohu neonové žlutooranžové sportovní boty které sebral z jiné police, tudíž jsou o tři velikosti menší.

"Jdeme kupovat podzimní boty, co třeba tyhle?" stéká mi studený čůrek potu po zádech

"Ty jsou hnusný, já chci tyhle žlatý"

A vytahuje dívčí zlaté tenisky se stříbrnými hvězdami, pravda, jsem ráda, že upustil od neonu, ale pořád jsme se nepřiblížili mému nápadu, že by mohl mít podzimní boty, dokonce bych se odvážila tvrdit, že se tomu nápadu vzdalujeme. Začíná mi tikat oko, ale stále se držím v klidu, Kvítek začíná nabírat a už se podlitými očičkami slzami a krví dívá zpátky na neóny. Musím zachránit situaci.

"Hele Kvítku, tyhle mají svítivé tkaničky" a vytahuju konečně boty, které spadají do požadované kategorie. Kvítek jásá, zkouší boty a mně tuhne úsměv. Zmlsaná suchými zipy a gumovými tkaničkami zjišťuju, že pod suchým zipem se skrývá skutečná tkanička. Kvítek volá že tyhle "chči". "Kvítku ale to se musíš naučit zavazovat tkaničky" Kvítek se raduje a požaduje po mě stručný názorný návod. Následujících 15 minut se bez úspěchu snažím naučit Kvítka vázat tkaničku. Moje vnitřní já už si dvakrát prostřelilo hlavu revolverem, moje nervy už vytekly do dvaceti kýblů a tiká mi už i druhé oko. Tkaničku se nenaučil a já to prostě těm učitelkám ve školce neudělám. I když by to už vlastně měl v rámci předškolní výchovy, uvolňování zápěstí, cvičení jemné motoriky a tak podobně umět. To už Kvítek regulerně řve. Seru na motoriku. Vracíme boty do regálů a odcházíme. Ještě mě trochu vyděsí paní prodavačka, protože zaujmula psychopatický schizofrenní pohled, kdy z očí šlehají blesky, ale spodní část obličeje se usmívá. Skrz vyceněné zuby cedí "Nshldn". Obdivuju její sebekázeň a sebeovládání a tímto ji vřele pozdravuji ke sklence vínka, kterou si dneska dozajista dopřála. Kvítkovi slibuji, že běžecké boty koupíme, ale ve sportu, protože vím, že ve sportu je mají za 300 a ne za litr.

Obchod č. 2

Vcházíme do druhého obchodu, kam nerada chodím, protože je tam nepříjemná ženská, ta má obvykle výraz horní a dolní poloviny obličeje zcela synchronizovaný a úsměv tam není. Ale nedá se nic dělat. Jsme tam. Rychle skočím po prvních botách, protože vidím, že ta očička prosycena červenými tepajícími žilkami už zase těkají po nejbližších běžeckých botách. V mezičase stihne Kvítek praštit tu protivnou ženskou. Protože jsem to neviděla, tak se ptám, jestli kopnul paní, prý ne, "jen" jí dal loket. Musí se omluvit a moje reinkarnované vnitřní já začíná plakat a nabíjí další revolver.

Scénář je zase stejný, chce běžecký boty, já mu vnutím jedny podzimní, které mu konečně jsou a i se mu docela líbí. Při pohledu na cenu se mi podlomí kolena, běžím rychle zaplatit, než si to některý z nás rozmyslí a než nepříjemná paní vypustí z očí a úst blesky a lejzry.

Mám zase o pár šedých vlasů víc a ponaučení pro příště, nepůjdu nakupovat boty s unaveným dítětem, objednám je na internetu.