Souboj vlajek

Začal to náš soused, pověsil si malou vlaječku z okna, maličkou, takovou tu co se dává na auta, když jednou za tisíc let něco vyhrajeme. Dívám se na vlajku a jihnu, jak je to krásný, když vyvěsí vlajku někdo spontánně, nikoli jako za komunismu, kdy se to "muselo". Vzpomněla jsem si na svou první třídu, když jsme vyvěšovali vlaječky ve škole a já nutila rodiče, abychom si v devátém patře vyvěsili vlajku také. Rodiče se tvářili hrozně tajemně a nedovolili mi to. Konečně můžu vyvěsit tu vlajku z dětství a bez žádného diktovaného podttextu. Přece jen máme nějakou národní hrdost! Vyvěsíme taky vlajku. A my nejsme žádní troškaři, Zdenda zajel do baumaxu pro nějakou trubku či co, jako stožár. Je sice poněkud zmoklá, ale je tam a je to vlajka s velkým V. Visí u dětského pokoje, děti se jí trochu bojí, ale musí to přežít, hrdost je hrdost. Soused okamžitě odpověděl odvetou a vedle chcípáka vyvěsil vlajku větší, ale stále co do rozměrů vyhráváme. Dívám se z okna a kromě toho že se té soutěži hrozně směju, jsem fakt hrdá. Jsem ráda, že jsme překousli minulost. A hlavně konečně mám svojí vlastní vlajku a vyvěšenou a největší a nejkrásnější.

Čím víc vlajek, tím víc Čech,

Kdo nevlaje není Čech

Takže tak

Helga