Au-pair = vojna pro holky

Když mi bylo osmnáct, byla jsem hrozný ucho. Ale vždy jsem to úspěšně maskovala předstíráním, že jsem děsná intelektuálka. Dost jsem četla, chodila jsem na výstavy, psala jsem. Co si budu nalhávat, byla to opravdu jen maska, neboť jsem se po maturitě prostě nedostala na vejšku. "Pojedeš au-pairovat." Říká mi máma která si chce náhle splňovat mým prostřednictvím svoje sny, které za totality nebylo možné splnit. Souhlasila jsem, kluka jsem neměla (to jsem zjistila při konverzaci s ostatními vrstevníky byl důvod číslo jedna, proč v mládí nevycestovali) respektive měla, ale nic vážnýho. A už sedím v autobuse do Kolína nad Rýnem. Na nádraží mě přivítá matka, toho času 39 let (uf a mě přišla tak stará :-), nebyla stará, v nejlepších letech byla!) Rodina byla neskutečně milá. Možná proto, že matka byla v mládí také au-pair zase v USA, tak měla asi silnou míru empatie. Starala jsem se o úklid domu a dvě holky 6 a 9 let, zajímavé je, že moje děti jsou teď úplně ve stejném věku. Podotýkám že to bylo v roce 1999, bez mobilu, bez internetu. S rodičemi jsem si jednou týdně zavolala. Posílala jsem jim poštou dopisy a fotky. Je pravda, že teď je díky internetu, whatsappu atp svět menší, člověk může být v denním kontaktu s rodinou, není to takový šok.

Rodina byla super, ale nejlepší byla babička. Jak uměla nadávat, tak uměla milovat. Ta nás všechny aupairky řádně vyškolila. Cepovala celou rodinu, ale všichni jí měli rádi, protože ona takhle prostě projevovala lásku. Pamatuju si, jak mi říkala, že nemám v zimě běhat, protože dýchám studený vzduch a budu mít zápal plic, nebo že nemám jezdit na koloběžce, jsou to otřesy pro moji páteř. Člověka to svádělo v osmnácti točit oči v sloup, ona měla pravdu, ale prostě si na tu pravdu musí přijít člověk sám. Babička mi dala ale jednu životní lekci, po tomhle zážitku jsem si uvědomila, co mají lidé v 70, 80 letech za zkušenosti, teď už bych si ty oči radši vydloubla, než je točit v sloup. Seděla jsem u ní na čaji a ona mi něco vyprávěla, a najednou se zabouchly dveře. Pro mě to byl obyčejný průvan. Ona mě chytla za ruku, vztyčila ukazováček a říká "Halt, das war eine Bombe" Zasmála jsem se, co by tu dělala bomba a uklidňovala jsem ji, že to byl průvan. Jenže jsem si neuvědomila, že ona zažila válku na rozdíl ode mě. A skutečně, asi kilometr od jejího domu, explodovala v bytě plynová bomba, dům měl "svléknutou" celou čelní stranu. A ty dveře opravdu zabouchla tlaková vlna! Babička měla pravdu. Bomba to byla, plynová.

Co jsem se tam také dozvěděla: Že Němci rozhodně nejsou studení čumáci, jak se říká. Minimálně celá tato rozsáhlá rodina. Oni dokázali dělat neuvěřitelný kraviny, zejména na častých rodinných oslavách. Většinou někdo z nich připravil nějakou bojovku nebo hru, takže i babičky běhaly po zahradní restauraci a hledaly indicie. Jednou napadl sníh - asi jeden centimetr, na místní poměry celkem neobvyklé. Děti z něj udělaly velkou kouli a matku napadlo, že tu kouli nabarví na červeno, nacpou do kufru auta a odvezou jí její sestře jako dárek. Děti jí pak recitovali nějakou básničku o jablku. Oni taková překvápka milovali.

Němci zbožňují cokoli amerického, když byste před ně postavili dvě totožné krabičky od sirek a o jedné prohlásili, že je americká.. znáte to. Jakmile jsi jel na workshop tance, zpěvu, umění čehokoli do New Yorku, byl jsi něco jako Nadněmec. Matka přivážela z letů z USA bagely, všichni z nich byli hrozně odvaření, mě to přišlo jak čtyři dny stará tuhá žvejkavá houska s dírou, ale budiž, bylo to americké.

Co dalšího pro mě bylo zajímavé, překvapivě oni vychovávají děti a dávají si na tom hodně záležet. U nás se traduje, že tyto západní rozjívené nevychované děti, jsou děs. Oni ty děti ale fakt vychovávají a to dost přísně. Třeba co se sladkostí týče, měla jsem možnost sledovat dva směry. Teta vychovávala svoje děti absolutně bez sladkostí. Odměnou jim byl banán, že prý byl sladký dost. Naše matka dětem sladkosti povolovala, ale regulovala je. Výsledkem bylo, že naše děti měli sladkosti poschovávané po celém pokojíčku, při úklidu jsem nacházela obaly od bonbónů.

Potkala jsem svoje "holky" když byly před několika lety v Praze. Už jsou dospělé štíhlé, zuby vypadaly nezkaženě, takže snad to moc nepřeháněly. A vyprávěly mi, že jejich sestřenka a bratránek utrácí teď celé kapesné za sladkosti, potkali prý jednoho v noci na benzínce (měli to přes silnici), jak si kupuje sladkosti. A teď babo raď, co je správně. Bohužel reguluju sladkosti svým dětem též a ty obaly taky nacházím, stejná chyba v matrixu. Nemám na to nechat dětem volnou ruku při konzumaci sladkého, oni by to jedli k snídani, obědu večeři. Ale třeba by se toho přejedli a nebylo by to tak vzácné, kdo ví. Těžká je ta výchova, přetěžká.

Rok v Německu byl neskutečná škola života. Je to taková vojna pro holky. Člověk zažije neuvěřitelné věci, zjistí, že se dá žít jinak, než byl zvyklý. Najednou si začne uvědomovat ty drobné rozdíly. Uvědomí si, že chodit doma v trenclích je divné. Pozná, že se dá taky starat i o to, co je dál než před mým prahem, veřejný život tam hodně funguje a to díky tomu, že oni prostě nesedí doma na zadku a nečučí na seriály. Pomůže to odstřihnout pupeční šňůru od rodičů a zbavit se toho našeho "čecháčkovství" Proto fakt doporučuju všem co můžou, ať jedou. A doufám, že i moje děti jednou odjedou na "zkušenou".

Takže tak,

všem budoucím, stávajícím i minulým au-pairkám zdar!

Pokračování příště- aneb půl roku v Anglii už nebyla taková sranda.