Poštovní zázrak

Všichni tam jednou musíme. Na poštu. Roztrhané fronty s rozestupy se jak morseovka vinou ulicemi. Včera jsem tam musela taky. Skoro běžím, protože zavírají v 16.00. Jak to má asi (díkybohu) pracující člověk stihnout.

15.30 přibíhám na konec fronty. Tahle pošta disponuje 4 - slovy čtyřmi okénky, ale nikdy v životě jsem nezažila, že by byly otevřená víc než dvě. Ve frontě to hučí, brblá, nadává, přešlapuje. Lidi jsou nervózní. Aspoň je hezky. Mohlo ještě třeba pršet, že jo. Počítám si lidi, asi tak 3 vevnitř, 20 venku.. noo to by znamenalo při průměrných 5 minutách na člověka, že tohle holky pošťácký neodbaví ani do půl šestý.

Střih. Flashback. Mlhavý snový záběr, tenkrát před virem. Jako by se zastavil čas, nebo zpomalil. Fronta sahá vždycky až ven, i když není pandemie. Jedou rekordní dvě okénka. Dámy nespěchají. Kdo by se jim divil. Ty pohyby. Pomalinku utrhne lísteček, vsune ho do tiskárny, jde na pět minut hledat balíček dozadu do hromady bordelu, pomalu přichází, cestou prohodí pár slov se šéfovou, šnečím tempem podsouvá lístek k podpisu, předá balíčekt tempem, za které by se nemusel stydět žádný zpomalený záběr hollywoodského romantického filmu. A bleskurychle zasune roletku a jde na svačinu. Patnácti lidem ve frontě právě praskla žilka, dva dostali infarkt a jeden mrtvici. Zbývá jedno okénko. Né že bych jí to holce nepřála, svačit je důležité, ale kurňa tak tam dám člověka na víc, ne? Nudíte se? Pořiďte si balíček a jděte ho poslat. Párkrát jsem se přistihla, jak jim tlačím do rukou pohledem, silou mysli, telepaticky je nutím se zrychlit. Nic. Ale ještě netuším, že všechno bude brzy jinak.

15:45 ale pozor, fronta postupuje nezvykle rychle. Už jsem skoro v polovině! To dám! Co se stalo? Že by jelo více okének? Lidé jsou stále nervóznější. Jedna extrovertní paní schválně mluví nahlas a čeká kdo se chytne "Ty roušky prej budeme ještě muset nosit dlouho, bůhví, kdy to zrušej".

"No v létě se v tom upečeme" návnada se chytila. Ob tři lidi se přidává paní s červenou rouškou.

"To je hrozný, viďte, člověk je celej den doma, a oni mu hodí lístek "adresát nezastižen"" Přihřívá si své želízko v ohni pán za mnou.

Z fronty se stává hlas lidu, hyde park, demonstrace, revoluce. Každý vykřikne, co ho štve:

"Ráno jsou tu fronty!"

"Já tu byla už včera a byla tu fronta až támhle za roh! To se nedalo."

"V poledne jsou tu taky fronty!"

"A předevčírem byla fronta až támhle za třetí lampu!"

"Pane, maj do čtyř! (Když přichází ke dveřím muž podívat se do kolika mají otevřeno)"

"Včera mi zavřeli před nosem!"

Pečlivě poslouchám a snažím se zapamatovat repliky, abych je mohla navždy zvěčnit. Najednou hlasy utichnou. Je řada na mně, společnost očekává, že si taky od srdce zanadávám. Sakra, na tohle jsem si nestihla připravit a všechno, co bych řekla, to už za mě řekli ostatní. Začínám se potit trémou, co mám říct sakra. Když neřeknu nic protestního, vrhne se na mě rozzuřený dav. Periferně vidím, že žena za mnou zapaluje pochodeň a její muž vytahuje vidle. Rychle musím něco vymyslet, teče mi do bot, mysli, mysli..

A konečně, nadechnu se, zamračím se, ruce zatnu v pěst: "A vsadím se, že je otevřený jen jedno okýnko!"

Pohledy se ode mě spokojeně odvrátí, splnila jsem svou společenskou povinnost.

Konečně, je 15:55, už jsem na řadě. Podávám slečně složenku a něco tu nehraje. Cvak, cvak, cvak na klávesnici, šup složenku do přístroje, šup ústřižek, už to podepisuji a tisíc, dva tisíce, tři tisíce sází mi rychle peníze na pult. Mám otevřená ústa a valím oči. Jsem odbavená asi za 30 vteřin. A pak že to nejde! Takové nasazení jsem v tomto podniku v životě neviděla! Během těch posledních pěti minut stihnou ty závratná dvě otevřená okénka odbavit snad deset lidí. Neuvěřitelné. Stal se zázrak! Do očí mi vhrknou slzy dojetí, škrtám ze svého seznamu, jak se teď odborně říká "bucket listu", že bych chtěla vidět někdy v životě svižnou poštovní úřednici. Je to napsané v těsném závěsu za plaváním s delfíny.

Takže tak, zázraky se dějí. A jak to chodí na vaší poště?

Vaše Helga