Helga hubne II.

Dostala jsem jídelníček, zajásala jsem, jídla lehká na přípravu a všechno celkem "normální". Žádný "bez mouky" nebo "bez mlíka" nebo "bez všeho", prostě od všeho je tam něco, i když asi tak 1/2 množství, než jsem byla zvyklá. Nebudu se rozepisovat, jak jsem nevěděla, co je Quinoa a Tilápie, ale spíš shrnu svoje dojmy z prvních dnů nového jídelníčku:

Den 1. Jsem plná energie, cítím se báječně, ta nová strava mě nabíjí... hovno! Tak tahle otřepaná fráze, která vypadne snad z každé hubnoucí osoby je mystifikace a lež. Je mi zle, hladina cukru mi klesla do záporných hodnot, bolí mě hlava, poslala jsem asi už tři lidi v práci do hajzlu. Jdu spát v osm hodin, protože nemám sílu žít. Převaluju se v posteli, nemám sílu ani usnout.

Den 2. Odpočítávám hodiny, minuty, sekundy do dalšího jídla. Kolegové si tajně po mailech rozeslali šifru: 6,9,12,15 - to jsou hodiny, kdy jsem po jídle, tudíž se mnou můžou řešit svoje požadavky, aniž bych je poslala do hajzlu. Přestávám se dívat na TV, protože buď u nás běží pořady o vaření, nebo reklamy na jídlo a to nedávám. Jdu spát v půl deváté, abych zahnala myšlenky na ledničku.

Den 3. V práci se slaví. Máme koláčky a medovník. Klávesnice je nasáklá mými slinami, vidím dvojmo a stahovacím páskem jsem se přivázala k noze stolu, mám pěnu u huby, vrčím a občas i štěknu, když jde někdo kolem.

Den 4. Vařím si rizoto z 25 g rýže- pro představu to je asi 1 polévková lžíce, vodu osolím vlastními slzami nad tím plýtváním energií. Zase pozitivní je, že toto množství mě nutí k jisté hospodárnosti. Každé jednotlivé vysypané zrníčko seberu ze země, z linky, ze dřezu, jakmile bych přišla o 10 zrníček rýže, sníží se mi o čtvrtku můj dnešní oběd. Sběrem ze země si jídlo obohatím ještě i o pár kočičích chlupů, sice to není žádné terno, ale taky zasytí. Samozřejmě porce je doplněna masem a zeleninou, na konci je z toho včetně chlupů celkem slušná porce.

Den 5. V práci se zase slaví, na stole jsou chlebíčky. Snažím se od nich duševně oprostit, medituju u stolu. Hledám vnitřní sílu, hledám vnější sílu, provádím dechová cvičení. Odolala jsem koláčkům, odolám i chlebíčkům.

Den 6. Vařím Quinou, dětem tvrdím, že je to něco jako kus-kus. Zora si to prohlíží a konstatuje, že to vypadá jak ty špunty z ucha z náušnicové dírky, to co vypadne, když si mění náušnice. Tím mi to tedy trochu znechutila, ale mám takový hlad, že bych sežrala i ty špunty z uší.

Den 7. Už jsem si na malé porce celkem zvykla a mám asi o 1cm menší břicho a to mě mírně žene kupředu, ještě takových tisíc týdnů a je to. Dokonce jsem už trochu i nakazila Zdendu. Štrachal ve špajzu, a slyším jak hudruje, že ve všem je skrytý cukr. No a pak si šel opéct klobásu, tam prý žádný cukr není..

Tak a já pokračuju dalších 1000 týdnů, připravená ty ušní špunty jíst do smrti smrťoucí. To by bylo, abych to svoje tělo nezdolala!

Hubnutí zdar!