Mastňáci kempují

A už je to oficiální, stávají se z nás kempaři mastňáci. Koupili jsme v Lidlu skládací kempingový stolek s židličkami, skládací kempingový gril. Už nebudeme sedět na zemi, už nebudeme večer chodit spát v osm, protože je ku..evská zima. Posedíme si na skládacích židličkách a ohřejeme prokřehlé prsty u skládacího grilu. Loni jsem si pořídila mastňácký spacák. Komfortní teplota do -2 stupňů. Jedeme do Sedmihorek, jelikož je to kemp roku s bohatým programem pro děti, vzniká zde šance, mít nerušených pět až deset minut denně pro sebe. První krásná horká červencová noc, sedíme, hřejeme se u grilu, protože už zase začíná být ta kua zima, otáčím se u grilu jako ten špekáček, abych se zahřála ze všech stran. Gril je ale nízký, což vyžaduje otáčky v polodřepu, je mi úplně jedno, že to vypadá divně, teplo je důležitější, kolem desáté hodiny jsem jen jeden malý krůček od toho, abych si lehla na rozpálený rošt.

Jakmile gril vyhasne, už se sápu do mého ultrateplého spacáku. Teplota klesá, mobil hlásí 6 stupňů. Dělám si sérii sklapovaček a přikrývám děti. Poučena z minulých stanování v tuzemských arktických létech sebou beru vždy do kempu i peřinu, Kvítka přikrývám ještě peřinou, Zoru rezervním spacákem. Já v mém ultrateplém spacáku samozřejmě žádnou další peřinu už nepotřebuju, proto dělám sklapovačky průběžně celou noc. Ráno se mi na břiše rýsuje skoro pekáč (ne, kecám, pupek je furt stejný) a pod očima kruhy. A protože jsem se rozhodla, že budu v kempu #nomakeup, tak moje kruhy ráno děsí děti. Mám tak velké kruhy, že se večer nabídnu jako názorná ukázka pro přednášku "Proč ta sova tolik houkala?" Při noční výpravě do lesa na mě děti z kempu zvědavě svítí baterkou a drze na mě pohukují. Druhá noc se nese v podobném duchu, tentokrát volím kliky. Teplota klesá na 4 stupně. Kempem se line řev omrzlých dětí z ostatních stanů. Nejsme v tom sami. Ráno mám namožené prsní svaly a kruhy pod kruhama pod očima. Ke kempu se začínají sjíždět odborníci na kruhy v obilí, zdá se, že úkaz na mém obličeji se již rozkřiknul. Jedeme do Šťastné země. To je takový park, kde si rodič lehne na deku a spí a děti si tam hrají a konzumují smažená jídla. Príma věc po dvou probdělých nocích. Když se dostatečně prospím, vytáhnou mě děti na trampolínu. Je to taková ta nafouknutá obří. Na trampošce je dalších pět dětí. Fyzice moc nerozumím, ale tak nějak tuším, že když skočím plnou vahou, zbylé děti vystřelím do stran jak pecky z višně. Párkrát skočím a zjišťuji, že děti se drží a že pánevní dno jsem odložila před osmi lety v porodnici a ještě jsem si ho nevyzvedla, tudíž nevím, jestli mám dřív chytat moč nebo vyhřezlou dělohu. Právě probíhá vystoupení kouzelníka. Jako dobrovolník se přihlásí Kvítek.. samozřejmě. Chlapče tady máš kapesníček, zamávej s ním nad hlavou a zakřič tady na celou Šťasnou zemi, co je to za barvu. Kvítek zamává energicky kapesníčkem nad hlavou "Co je to za barvu?". Za odměnu dostává meč umotaný z balónku. Nějaké dítě to komentuje, že je to vocas, doufám, že myslí ten balónek.

Pokračování zde: Mastňáci kempují II - O bleším trhu v kempu a malé časované bombě, o klisnách ve sprchách, proč v kempu nevařím a proč vůbec furt jezdím do kempu