Mastňáci kempují II

Navazuji na první díl Mastňáci kempují. Večer v kempu probíhá bleší trh, děti vzaly z domova hračky, se kterými si už nehrají. Jde to na dračku. Já mám radost, že jsme se zbavili plné tašky cetek. Opojeni hodnotou peněz okamžitě vydělané peníze utrácejí za jiné, po chvíli nemáme jednu tašku, ale tři tašky nově nakoupených hraček. Tuhne mi úsměv na rtech, když Kvítek zakoupí na trhu hodinky, úsměv mi tuhne více, když Kvítek donese druhé hodinky. Prý na druhou ruku. Klepu si na čelo, když Kvítek zakoupí třetí hodinky, prý si je dá na nohu, ta je ještě volná. Kvítek připomínající podomácku vyrobenou časovanou bombu se začíná držet za krk a fňukat. A už brečí, bolí ho v krku. Zdenda, který doposud pracoval doma, přijíždí a bere Kvítka marodit domů, představa, že v noci dělám kliky, sklapovačky a ještě utěšuji brečící dítě, se mi vůbec nezamlouvá.

Okolo stanu se nám potuluje chlápek s foťákem, domnívám se, že je to další hledač kruhů v obilí a chci ho poslat pryč. Zavádí řeč na rozdělávání ohně v kempu a klube se z něj novinář. Tak si povídáme, napíše si pár poznámek a nečekaně mě vyfotí i s mými kruhy. Chtěl vědět, proč jezdíme do kempu. Vlastně ani sama nevím. Teď už jen napjatě čekám, kdy se článek objeví na netu.

Třetí noc usínám vyčerpáním a už je taky tepleji, krásných 9 stupňů. Děti v kempu přestaly řvát zimou, zaslechla jsem k ránu z vedlejšího stanu tu jedovatou větu "Mami, mě bolí v krku".

Boj o sprchu je taky pěkná věc. Za prvé celý den si člověk musí hlídat, aby neutratil všechny dvacky z peněženky. Kdo má dvacku, je king a může se jít vysprchovat. Mám dvacku, jdu do sprchy. V umývárně je asi 6 sprch. Dvacka se hází do CMS - centrálního mozku sprch. Ten pak přidělí člověku volnou sprchu. Už asi pět minut stojíme a čekáme s ostatními šťastnými, které vlastní dvacku a hypnotizujeme kóje se zataženými závěsy. Připomíná mi to dostihy.. napínavé, která klisna vyleze jako první. Přidává se k nám další čekající a začínáme uzavírat sázky. Klisny si ale dávají načas. I když podle CMS už jsou tři sprchy volné, klisny jsou stále na dráze. Paní vedle mě neprozíravě hází dvacku do automatu, CMS jí přiděluje kabinku č. 1 se stále sušící se klisnou, co tam ty ženské dělají, fakt netuším. Nabízím jí napůl svojí kabinku, samozřejmě ne naráz, ale rychle se vysprchuju já, pak jí tam vpouštím. Její vděčný výraz v zapařené umývárně mě dodnes naplňuje.

Jsem celkem ráda, že jsem příliš bohatá na to, abych se prala o vařič v kuchyňce. (Hovno bohatá, líná jsem) Byl by to býval pěkný příběh, jak bojuji o plynový hořáček. Místo toho jíme buď tuňákový salát (samozřejmě Lidl), nebo chodíme na jídlo do restaurace na hotovky.

Pořád tak přemýšlím nad otázkou reportéra, proč vůbec do kempu jezdíme. Vím proč, je tam spousta míst na výlety. Většina rodičů doufá, že se tam děcka s někým seznámí a dají pokoj. Většina rodičů si myslí, že děti se zúčastní bohatého programu. Naivní. Děti hrají celý den na tabletech hry, pokud zrovna nekonzumují nějakou konzervu. Neseznamují se a "Potlach s Rákosníčkem" je pro devítileté děcko už "celkem trapný". Je to smutný pohled, velké množství lidí a nikdo si s nikým nepovídá. Každý za sebe na svých pěti metrech čtverečních. Příště zvolíme asi louku "romantika", tam se nedá dojet autem a je tam málo lidí. Pravda, spíš asi mladé páry, ale radši budu v noci poslouchat romantiku, než řev promrzlé mládeže. A hlavní důvod? Dva měsíce prázdnin a 25 dní dovolené, matika mi taky moc nejde, ale něco mi říká, že tady něco nehraje.

Kempování zdar.

Vaše Helga