Řecko s Kvítkem, neuhořeli jsme

"Vždyť tam uhoříme", říkám Zdendovi, díváme se na zprávy. Požáry v Řecku. A přesně tam, kam za týden máme odjíždět. Kvítek už se nemůže dočkat, bude to jeho první let. Ve sprše trénuje šnorchlování, zatímco my si vyměňujeme desítky e-mailů s cestovkou a snažíme se o změnu destinace.

V našem hotelu prý strávili hosté noc na recepci s namočenými ručníky na hlavě. Takhle dopadnout opravdu nechceme. Bohužel cestovka nás válcuje smluvními podmínkami, to by musel vyloženě shořet hotel na popel, aby nám nabídli jiný zájezd a možná ani to ne. Plácali bychom si pod širákem bábovky z popela.

Odlétáme, táta nám ještě na rozloučenou píše, ať nepospícháme, vždyť nehoří. Vtipálek. Sedíme už hodinu v letadle a stále neletíme, z 2,5 hodinového letu se stává 3,5 hodinový let. Hráli jsme už desetkrát Prší, jednou Černého Petra a naučila jsem Kvítka i Voko bere. Velmi ho totiž zaujal sklápěcí stolek a tohle byl jediný způsob, jak nechat stolek dole a neobtěžovat tak člověka před námi. Já nevím, ale podle mě by v letadlech automaticky posadit všechny děti za sebe, ať se otravují vzájemně sklápěním stolků a sedaček. Samozřejmě všude okolo nás samí dospěláci nebo puberťáci, kteří by to samozřejmě všechno seřezali na hromadu spratky nevychovaný. A já si tak říkám, jen počkej, ty budeš mít dítě ještě 3x hyperaktivnější než je to moje, a hrozně se mi uleví při tom pomyšlení.

Všechny hry vyčerpány. Konečně startujeme, Kvítek se prý na to už nemůže koukat a zatahuje roletky okének kam až dosáhne, tudíž i lidem před sebou a za sebou. Jsme napomenuti stevardkou, že při vzletu musí být rolety nahoře. Kvítek se diví proč a já přemýšlím, jak mu to jenom popsat, abych ho nestrašila s hořícíma mrtvolama v letadle a jejich viditelností zvenčí. Zora se Zdendou vzorně sedí vedle přes uličku, a poslouchají hudbu. Kvítek dostal dětský balíček, je v něm krom omalovánek i nafukovací balón. Ideální hračka pro děti do letadla, vskutku! Než ho stihnu sebrat, má ho nafouknutý a pinká si o sedadlo před sebou. Sklápění stolku upgradoval na vyšší level, člověk před ním má božskou trpělivost (no .. holka se významně otáčí, ale ještě nás nezčubala a to se cení) Zabavuju, vyfukuju. " ..a jestli tady budeš ještě něco dělat,tak spadne letadlo a hasiči tě ani nenajdou, protože budeš mít stažený roletky" lítá ze mě vztekle. Trpělivá matka odešla, nastupuje matka Bitch. (Matka Bitch = nový moderní světový pojem - matka, které došla trpělivost, nebo matka v průběhu PMS. Je to přesný opak Matky Andělky, která sundává dítě z hořícího vánočního stromečku s úsměvem a nadhledem)

Dorážíme do Athén a za hodinku do letoviska autobusem. Když projíždíme ohořelou krajinou, celý autobus ztichne. Je to šok, ohořelé stromy, domy. Je to neštěstí, nedokážeme si ani ve snu představit, co tam před týdnem probíhalo. Hotel neshořel. Přicházíme do pokoje dostatečně unaveni a na posteli leží kotě. "Škoda, že si ho nemůžeme vzít domů," kňučí děti. Druhý den zjišťujeme, že v hotelu je dětský klub s česky mluvící holčinou. Omrkneme ji, zdá se být sympatická, ale dá Kvítka? Dala ho! Dokonce si jí zamiloval, což je 90 % úspěchu komunikace s Kvítkem, jak někoho miluje, je jak beránek. Dovolená s dětmi, kde je minimálně jedno neplavec znamená, že celý den člověk hlídá, jestli se mu netopí v moři a tváří se u toho, že děsně relaxuje. Předstíraný relax, to je něco jako předstíraný orgasmus, máte z toho hovno a usmíváte se jak blbec. Díky dětskému klubu se pobyt náhle stává skutečným relaxem a my zažíváme dva dny labůža. Nevíme co dřív, jestli ležet, nebo pít, nebo třeba zapomeneme na pokoji knížky a musíme pro ně "skočit". Jindy jsme nechali vodu v lednici, tak jsme pro ni "zaběhli" na pokoj, no prostě jak to tak říci, takové líbánky po 16 letech vztahu.

Další dny podnikneme pár výletů do Athén (zajímavé) , Koryntský průplav (úchvatný) a po antických památkách (prostě šutry no, je to obdivuhodný a smekám před dávnými civilizacemi, ale v 36 stupních je mi to v tu chvíli úplně volný a chci do vody). Takové antické divadlo tam stojí 3000 let a drží, a naše dálnice se po pěti letech rozpadnou na prach, to je k zamyšlení. Athény se mi obzvášť líbily, provedl nás tam Zdendův kolega s rodinou, ochutnali jsme pravou řeckou kávu a znovu se potkali s babičkami, které na nás mluví jenom řecky, ony babičky, které jsme už znali z "Moje velká řecká tlustá oslava" příběhu.

Odlétáme a se slzou v oku děkujeme Johance z dětského klubu za hlídání dětí. Zejména Zdendu musím hlídat, aby nepoklekl a nelíbal jí nohy za ty nečekané líbánky. Sbohem moře, sbohem vůně soli a rybiny. Po týdnu, kde jsme opravdu všechny starosti nechali doma, vzhůru zpátky domů. Týden utekl moc rychle, ale o to víc jsme si ho užili. Tak zase někdy příště.

Řecku zdar a řeckému salátu zvlášť.

P.S, a pár fotek - klasika mořská:

Antické divadlo Epidauros a Koryntský průplav

Athény:

Suvenýry v Athénách, které nás velmi zaujaly:

Mykény už zajímaly v 38 stupních jenom Zdendu, děti zkoumaly koťata u popelnic a já fotila děti zkoumající koťata u popelnic: