Běžky máte? A mohla bych je vidět?

Přísahám, že hlásím rodině už poslední dva roky, že by bylo dobré očichat, pohladit a možná se i projet na běžkách, odpočinout od sjezdovek. A co situace nechtěla, letos nám nic jiného nezbývá.  Jarní prázdniny začaly,  jedeme omrknout Krušné hory, nákaza nenákaza jsme na samotě v chatce, tak co. Běžky nemáme, půjčujeme, je fuška vůbec sehnat půjčovnu. Zkoušení probíhá chaoticky přes výdejové okénko venku na parkovišti.  [čti kňouravě]"Moc malý, moc velký, tlačí malíček, tlačí palec, nelíbí." "Nekecej to není módní přehlídka." Půjčovna vyřízena, boty v kufru, lyže na střeše.

Zora si v rámci rychlého pubertálního růstu stěžuje na bolesti kolen, Kvítek nám večer před odjezdem oznámil, že má asi rýmu. Pro jistotu ještě navštívíme lékárnu. Potřebujeme tři věci, obvazy na kolena, sprej do nosu a líh do ucha.  Jestli jste viděli Lásku nebeskou a Rowana Atkinsona jakožto zdržujícího prodavače, tak takhle jsme se přesně cítili v lékárně. Parkujeme hodně špatně, tudíž potřebujeme nákup vyřídit rychle, pokusím se popsat náš rozhovor s lékárnicí:

My " Dobrý den, potřebujeme sprej do nosu"

Lékárnice:  "A chcete sprej "A" za cenu 1, nebo sprej "B" za cenu 2... nebo sprej..?" 

My nečekáme na variantu "C" a "D" rychle vyhrkneme "Sprej "B" prosím."

Lékárnice: "Potřebujete vitamín C na posílení imunity?

My: "Ne, ten máme"

Lékárnice: "Můžu vám nabídnout i mořskou vodu do nosu která je vhodná jak pro děti tak pro dospělé?"

Probíhá mi hlavou flashback na miminka na přebalovacím pultu, kterým násilím vystříkávám dutiny  a poté pouštím vysavač s napojeným odsavačem nudlí a vysávám jim všechen obsah nosánku a kontroluji podle barvy, jestli už se nejedná o mozečky. Brr, oklepu se celkem zřetelně. 

Já: "Ne děkuji, to jsem jednou zkusila, hrozný, už chápu proč mimina tak řvala"

V lékárně jsou povolené dvě osoby, což se Zdendou naplňujeme,  fronta se tvoří pomalu ale jistě venku a to jsme teprve ve třetině nákupu.

Já: "Potřebujeme stahovací obvazy."

Lékárnice: "Na co?"

Já: "Na stahování" a na chvíli se zamyslím, na co ještě by se daly používat stahovací obvazy.

Lékárnice nehne ani brvou, profík každým coulem: "Na stažení čeho?" upřesňuje svůj dotaz.

Já: "Kolena"

Lékarnice: "Pak bych vám ještě nabídla doplněk stravy z kopyt, kostí a šlach libovolných licho a sudokopytníků a možná i nějakého toho kuru na obnovu chrupavek a želatinazi celého organismu" (kecám, doplněk stravy na klouby řekla)

My jednohlasně: "Ne, děkujeme" natolik hlasitě , že fronta na mrazu za dveřmi pokýve hlavami uznale nad naším tahem už nákup nadále nezdržovat. 

Dopracovali jsme se ke třetí položce našeho seznamu. Potřebujeme líh. Rychle si v hlavě připravuji odpovědi. Když řeknu, že to chceme kapat do ucha počínajícího zánětu, bude obchodnice nabízet hromadu dalších doplňků.

My: "A ještě bychom potřebovali líh"

Lékárnice se už nadechuje k otázce. A je to tady, Helgo mysli, mysli.

Než stihne cokoli říct, vyhrknu: "Na běžky to potřebujeme, namazat ehm vyčistit, vyleštit .. eee prostě polejt .." koktám, potím se..

Dívá se na mě s kamenným výrazem profesionální lékárnice: "Chtěla jsem se zeptat jestli budete chtít tašku."

Odcházíme, vyhýbám se očnímu kontaktu s rozzuřenými očiskami studené fronty stojící před lékárnou. 

Vracíme se na chalupu. 45 minut cesty od nejbližší půjčovny, abychom na chalupě zjistili, že Zora má obě boty levé a pro jistotu ještě každou jinou velikost. Výrazně se jí ulevilo, že minimálně dalších 90 minut nebude muset běžkovat, protože to jedou se Zdendou  vyměnit. 

Kooonečně vyrážíme na běžky. Neměla jsem přehnaná očekávání. Předbíhá mě do kopce cizí pětileté dítě, nenaštve mě to.  Zatímco za sebou slyším "To podkluzuje, to nejede, to je blbý, chci pauzu na svačinu, chci domu" Házím přes rameno zadýchanou odpověď:  "Ty běžky mají protiskluzové šupiny, nemůže ti to podkluzovat." 

Střídavě se válíme na zemi a vzpomínáme na techniku z mládí,   vybavujeme si naše výkony na Artiskách. Děti umlčíme a protiskluzové  šupiny plníme stoupacím voskem, doufám, že tohle nebude nikdy číst žádný majitel půjčovny. Tentokrát se děti přilepí permanentně ke svahu. "Kašlem na ně, sundáme je cestou zpátky," funí Zdenda do kopce. Později večer sháníme cokoli, čím vosk sundáme. Ano, přichází na řadu i ten líh. Vítězné famfáry!  Já to věděla! 

Pokus nevyšel, líh není totéž co benzín, lihem to prostě nejde.  

Děti prohlašují, že už běžky nechtěj v životě vidět, teda Zora později nekonečný údaj zkrátí že "minimálně do příštích Vánoc je nechci vidět" a to je pozitivní. Člověka hned hřeje u srdce, že probudil pozitivní vztah aspoň poloviny dětí ke sportu. 

Po pár dnech se začínáme chytat, teda jenom my dospělí a po příjezdu se rozhodneme, že je ideální doba na koupi nových či ojetých běžek. Ejhle, stejný originální nápad měli úplně všichni. Běžky došly, teda běžné velikosti běžek. Naši hrabou na půdě, posílají nám fotky starobylých pokladů přes whatsapp na naši rodinnou diskuzi. Odepisuji "A máte hůlky?" A moje vtipná sestra ihned dodává "A mohla bych je vidět?" No a to je asi konec příběhu, právě mi píšou z e-shopu, že boty, které jsem si objednala, jsou už vyprodané. 

Takže tak

Sportu zdar

Vaše Helga

Procházka po Kraslicích do nás vnesla naději a osvícení

Kterak jsme si všichni užili sáňkování

Vytáhli jsme sáňky a hurá na nejbližší kopec společně s dalšími tisíci obyvateli našeho města. Letos jsem si uhnala prvně v životě vánočního housera, tímto bych chtěla poděkovat houserovi že kromě nočních porodních bolestí mě požehnal naprostým klidem a odpočinkem v ten sváteční čas. Ležení se ale negativně promítlo jak na váze, tak na kondičce, když jsem si našich patnáct schodů musela dělit na třetiny a v průběhu výstupu odpočívat, usoudila jsem, že je na čase začít zase sportovat. Housera prostě musím ubít mokrým chladem a pohybem, dost bylo suchého tepla a klidu. 

"Mami, tak to zkus, svez se se mnou", prosí mne se sepjatými rukavičkami Kvítek a nabízí sáňky. Sáňky jsme kupovali, když byla Zora ještě mimino, jedná se o super závodní kousek s nosností do 50 kg, tudíž na spolujízdu naprosto nevhodné. Na kopci se sešli místní romové, nejprve se nahoře postrkují, připomíná mi to dokument o tučňácích na ledovém útesu. Tučňáci se tak dloho pošťuchují, až ten nejnešikovnější spadne do vody a když ho nic nesežere, skáčou tam i ostatní. Nejslabší tučňák z party-  vytřeštěné hnědooké batole na bobech s volantem je strčeno z kopce. V půlce kopce začnou ostatní  lehce panikařit, mimino neumí zatáčet natož brzdit. Vychytávám letící mimino levitující za přírodním skokánkem, jeho starší sourozenci nebo rodiče, nevím, mi děkují a posléze všichni svorně bourají do jediného stromu na svahu, vzdávají to se slovy že "Cigání dyk more neumí bóbovat" a odchází. 

Stmívá se, na blízkou lavičku usedl pán, zřejmě venčí psa, dávám pozor, aby do něj děti nenajely.

V roli zachránce zůstávám dál. Na kopci nyní může vyniknout asi tak 4 letý Denis. Denis má prasklé boby a ulomené brzdy. Denis je nesmrtelný. Už dvakrát vzal strom, jednou zeď přilehlého Baumaxu. Pokaždé vyskočí, oklepe sníh a zvolá "To bylo super" a "Jedu ještě!" Ve mně a ve dvou dalších matkách pod kopcem se probudí instinkty divokých matek lvic a s písní na rtech "Hakuna matata"  si  stoupneme na nejnebezpečnější místa a Denise vychytáváme. S lehce naraženými holeněmi od  bobů ale s dobrým pocitem u srdce, že jsme dnes už po osmé zachránily život malého Denise. 

Nakonec mě přemůže  mráz a navzdory nosnosti a housera usedám na sáňky a jedeme, sáňky přežívají. Kvítek spokojen. Záda drží.  Denis radostně křičí vzpříčen ve křoví, které jsem přestala jistit, "Super, jedu ještě." 

Pán na lavičce se podivně klepe. Asi je mu zima. Helgo mysli. Hledám toho psa, kterého venčí. Kterej blázen vydrží takhle dlouho sedět na lavičce. Pes nikde. Pán se klepe. Dochází mi to. Pán sice venčí, ale ne psa. Kvítku  jdeme! Taktně ještě poučím ostatní osazenstvo kopce a kopec se vylidní. 

"To jsme si užili mami viď?" říká mi cestou domů Kvítek. Přitakávám "Jo jo, nejen my jsme si užili." 

Takže tak

A jak si užíváte sněhu vy?

Vaše Helga

Ilustrační fotografie z blízkých kopců, kde nebylo třeba vychytávat děti, tudíž byl čas na focení:

LEGO jako denní chléb

Dlouho jsem váhala s tímto "coming outem", ale je to tady. Jmenuji se Helga a pracuji v LEGU šest let.

Před revolucí pracovali snad všichni Kladeňáci v ocelárnách Poldi. I moji rodiče. Po směně se to hemžilo v ulicích chlápky s logem Poldi na montérkách. V jídelnách a bufetech na stojáka žmoulali rohlík a srkali polívku. Jako malou mě vzal občas táta na sváteční svačinu. Dostala jsem svůj obložený chlebíček na spodní kovové "žbrliny" vysokých stolků určené pro odložení tašek a tam jsem si pod pultem vychutnala své rychlé občerstvení. Pod pultem to chutná totiž úplně nejvíc. Mnohé to vysvětluje, například proč mám nutkání zalézat pod nejbližší stůl, když  konzumuji nějakou kalorickou lahůdku. 

Poldi propouštěla, teda vlastně asi ani nepropouštěla, ale neplatila. Spousta lidí zůstávala v zaměstnání ze setrvačnosti ve víře, že jim to hodnej Stehlík přece jednoho krásnýho dne zaplatí. Pamatuju si, jak stojím v paneláku v předsíni a sleduju tátu, jak se ráno nervózně souká do svatebního obleku, dusno, váže se kravata.  Šel na pohovor do korporátu. Stal se z něho obchodní zástupce a my se ségrou jsme se do "sytosti" nazvracely do sáčku v jeho nové služební Škodě Forman, jelikož jsme moc na cestování autem nebyly zvyklé. 

Foto z industriální části města

Netuším proč si LEGO vybralo zrovna Kladno, ale svou roli určitě sehrála vysoká míra nezaměstnanosti. Lidé zhrzeni ocelí jistě dají přednost stabilnějšímu plastu a dánským sociálním  jistotám. 

Na jižní straně města postupně vyrostly haly označené A,B,C,D. Potišťují se zde figurky a kostky, balí se stavebnice a staví  se modely pro reklamní účely. V "modelárně" právě dělám já. Kancelářskou práci podtrhuje námi již nevnímaný zvuk kladívek zatloukajících kostičky do úchvatných modelů. Některé tzv. WOW modely se musí stavět po částech a sestavují se mimo halu, protože by se do haly ani nevešly. Jo, musím říct, že v tyto okamžiky je člověk nesmírně hrdej.  

Největší model, jaký jsem kdy zažila je 15m Lego Tree postavený pro dánský LEGO House.

Teď už mi všechno přijde zcela normální a na korporátní "kulturu" jsem si snad i zvykla, ale když jsem nastoupila, nestačila jsem se divit. První věc, která mě zaujala, byly nástěnky. V LEGU není bílé zdi, která by zůstala nepopsána. Všude nástěnky. Skoro až s podivem, že nejsou nástěnky na stropech a na zemi, i když jsem si jistá, že v rámci zlepšovacích návrhů to už musel někdo přednést. Sleduje se úplně všechno. Úrazy, zpomalení, zrychlení, zastavení výroby, dlouhodobé cíle, krátkodobé úkoly, absence, průšvihy, úspěchy. A kromě tvrdých dat je zde prostor i pro pocity. Sleduje se nálada v týmech, každý tým má  na tabuli svou figurku s magnetem a posouvá jí na škále od temně rudé po zářivě zelenou. Čímž se firma tvrdě dělí na optimisty a pesimisty, protože některá oddělení se celých šest let vyskytují non stop v červené zóně, jiná v rámci sloganu z LEGO Movie "Everything is awesome" létají vysoko nad zeleným sloupcem a kdyby nekončila tabule, vylétli by až do zářivek nad ní.  

Korporátní kultura je hravá.  Někdo si odmítá hrát?  Naběhne na něj jednotka zvláštních playagentů, vrazí mu do rukou kostičky a musí je aspoň do sebe nacvaknout, a když i dál odolává, musí za trest bos chodit po náhodně roztroušených kostkách v místnosti. Kecám, ale playagenti fakt existují. Jednou za rok máme "Playday" den, kdy se NESMÍ pracovat a MUSÍ se hrát. Česká nátura samozřejmě okamžitě na nabídku hraní reaguje očmo vsloup, jako že ho teda ani náhodou nikdo nepřinutí hrát si. Střih. O dva dny později všichni nadšeně střílej mimozemšťany ve virtuální realitě a jezdí na segwayích. 

Interní časopis se jmenuje "Kostička" (překvapivě) a z kostek jsou vyrobené drobné detaily napříč továrnou, třeba rozdělovače na čajové sáčky v kuchyňce,  hodiny, obrazy. Po areálu jsou roztroušené různé sochy postavené z kostek. 

Montérkám s logem Poldinky procházejícím se po Kladně odzvonilo, ale zajdete-li po směně do jakéhokoli supermarketu, potkáte vždy hodně lidí v černo-červeném oblečení LEGO.  Postavy zůstávají, mundúr se mění.

A jestli nezkrachuje nebo mě nevyhodí, chci v LEGU zůstat až do důchodu. 

Kvízová otázka na závěr, jak se odborně v zaměstnanecké hantýrce nazývají kulaté výstupky na kostkách? 

a) legíky

b) čudlíky

c) knoby

d) klicky

e) čamrlíky

f) jau

g) cvaky

Takže tak 

Konec příběhu.

Vaše Helga 

Playday

Park v areálu továrny

Playday

umístěno v Lego House DK vyrobeno na Kladně, tenhle fešák komplet Duplo

Eine Simulantenbande!

Pošuk- náš kocour- drží zatím ze všech našich nebožtíků nejdéle. Nejdřív jsme proti své vůli měli Silvestra,  zaběhlou kočku kterou jsme si ihned oblíbili, ale bohužel po pár dnech se našla majitelka. Pořídili jsme náhradnici Pipinu, vydržela rok, byla nemocná už od kotěte. Po Pipině byl Charlie Chaplin Škodovka, zase rok, prchnul.  A nyní Pošuk, stále drží. Doporučuji přečíst článek Hedvábně hebký možná to pomůže pochopit úmrtnost či útěky koček. 

Zatímco Škodovka nás oslňoval svou inteligencí, aportoval a dokonce jsem ho naučila za pamlsek válet sudy, Pošukovi příroda tolik inteligence nenadělila.  Možná právě jeho hloupost zařídila, že doposud nezemřel nebo neemigroval, slabou mysl prostě tyto možnosti nenapadnou.

Pošuk minulý týden přišel z noční toulky zničenější než obvykle. Teatrálně kulhal k misce se žrádlem a sotva se doplazil do pelechu, kde těžce oddychoval. To je divné, prohlídla jsem tlapky, a najednou koukám, v srsti má krvavou skvrnku. Když jsem srst odhrnula, měl tam dírku jako by dostal ránu vzduchovkou. Je to jasný, jedeme na veterinu. Kocour si ránu začal čistit.

Jsme v čekárně na veterině. Opírám si hlavu, zavírám oči a čekám, až přijdeme na řadu. Najednou slyším:

"Nešpinkej! Ty máš ale panděro, zastlč to pandělo"  

Probouzím se překvapená, kdo si dovoluje, mě budit a ještě komentovat můj pupek. Je to slečna naproti a šišlá na štěňátko. Jsou tam oba, otec i matka štěňátka a tím nemyslím psy. Oba šišlají. Pak ti psi mají mluvit normálně, mám sto chutí je napomenout, aby na něj nešišlali, nebo mu to zůstane. Stejně jako u klasických lékařů, na veterinu si zejména starší dámy chodí poklábosit. "A co mu je?" Klasická hláška z veteriny. Postupně se svěřují všichni návštěvníci čekárny, nekaká, blinká, očkování a pak přicházím já s triumfálním postřelením vzduchovkou. Všichni lítostivě pokyvují, vyhrála jsem soutěž o největšího chudáčka.  

Přicházíme na řadu,  "Tak mi tu ránu ukažte" říká veterinářka a mezitím jí zvoní telefon, mám asi dvě minuty na hledání dírky 1x1 mm v husté srsti. Pošuk má fungl novou luxusní, hustou, hřejivou, neprodyšnou, snadno čistitelnou zimní srst a já už to nemůžu najít! Měla jsem zranění označit fixou, honí se mi hlavou. Lékařka dotelefonovala, tichým zahnabeným hlasem jí svěřuji, že díru již nemohu najít. "Ukažte mi, jak tedy chodí." Pokládám ho na zem a Pošuk zaleze pod rentgen,  celkem rychle, zcela plynule a bez kulhání. Je mi trapně. Dostává pro jistotu injekci, aby si příště nevymýšlel, zaplatím pětistovku a jdeme domů.

Kocour posílen injekcí zřejmě nějakého kvalitního matroše vesele honí na dvorku králíka a nic mu není.  Mně běží hlavou hláška ze Švejka "Výplach žaludku a klystýr. Eine Simulantenbande!" 

Takže tak, simulantům zdar!

Vaše Helga

Chtěla jsem sem dát normální fotku Pošuka, ale tohle jsem našla v mobilu, Kvítkovo dílo z nějaké aplikace, myslím, že celkem výstižné.

Zlatá horečka

"Jdeme na túru." Naši kouzelnou větu děti milují. Jak se začneme chystat a balit svačinu, běží do lednice otrávit se prošlým jogurtem, padají ze schodů v naději, že si způsobí otevřenou zlomeninu, nebo aspoň předstírají covid, jen aby s námi nemuseli. Ba ne, Zora už moc neprotestuje, největší nepřítel výletů je už jen Kvítek. Tentokrát vyrážíme na naučnou stezku "Zlaté psí hory." Je to místo u Slapské přehrady, kde se nachází majestátní ložiska zlata. A to je právě jediný důvod, proč Kvítek odkládá prošlý jogurt aby později  dobrovolně vyšlapoval, protože vidina náhodně nalezeného zlatého nugetu na cestě je velmi lákavá. 

Nuget se nikde neválí ale zato narážíme na potok. Potok, kde je určitě zlato. Kvítek po lokty ve vodě. Něco našel. Hrdě nese na vztyčeném ukazováčku mikroskopický kousek něčeho třpytivého. Zastřeným hláskem a klepající se bradou se mi šeptem svěřuje, že doufá, že teď nedostane tu zlatou horečku. Naštěstí chmury zahání odhadováním hmotnosti té neviditelné šupinky na prstě. Minimálně pět gramů. Jsme boháči. 

Cestou vyprávím Zdendovi, že můj táta propadl kryptoměnám. Vyplňuje dotazníky, pouští si reklamy a za to dostává nějaké halíře od bitcoinů. Po čtrnácti dnech má na kontě kryptoměnu v hodnotě devíti korun. Ale co když kurz bitcoinu klesne? Ptala jsem se táty, jestli počítá s tím, že se může hodnota jeho virtuálního bohatství smrsknout i na sedm nebo šest korun. Prý ano, je připraven to riziko podstoupit. Přidal si mě do nově vznikající skupiny kryptoměny "Pí" je to měna na bázi sociální sítě. Trochu jsem googlila, jestli je to podvod, nebo není. Zatím to ještě nikdo nezjistil, tak jsem tátovi udělala radost a přidala se do skupiny. Už mám 35,72 Pí. Chlubím se Zdendovi. Zdenda mi s vážnou tváří oznamuje, že on zase sbírá kryptoměnu "Ča" a když to dáme dohromady, tak máme velkou.. 

Z hurónského smíchu nad povedeným vtípkem nás  vytrhl Kvítek. Ztratil to jeho zlato. Tak aspoň nebudeš mít zlatou horečku, snažím se ho uchlácholit. Přicházíme příjemně unaveni k autu, Kvítek už zase něco slavnostně nese na ukazováčku. "Jé, tys našel to ztracené zlato?" 

"Ne, to je holub."

Takže tak

Zlatu zdar.

Vaše Helga

Řvoucí čtyřicítky

Díváme se na dokument o přírodě Nového Zélandu. O pobřežní skály se tříští vlny vyvolané větry zvanými "Řvoucí čtyřicítky".  Zdenda se na mě významně podívá, já se uchechtnu a už si píšu poznámku do mobilu, že tohle bude dobrý námět na článek. Jsem sice jen řvoucí devětatřicítka, ale ten název mě nutí se zamyslet. Čím jsem starší, tím jsem sice trpělivější, ale taky si nenechám už jen tak něco líbit. Takže když to zprůměruji, je to pořád stejné, jen teď s většími výkyvy na křivce. 

To takhle třeba žehlím a už mě bolí ruka, tak říkám plénu sedícímu na gauči, že mě bolí ruka. Není v tom žádný záměr, jen takové postěžování, sdílená bolest, poloviční bolest. "Tak žehli druhou rukou" odpovídá Zora, ani neodvrátí zrak od televize.  Řvoucí čtyřicítka.

Loupu jablka na žemlovku a říznu se do palce, starostlivý Kvítek běží do koupelny pro náplasti a s radostí převyšující lítost, mi lepí jednu batmanovskou na palec. Radost má asi proto, že to není palec jeho. Jsem ráda, aspoň někdo z rodiny má nějakou empatii v sobě. Pak mě čeká loupání ořechů a mytí hrnců. U obojího asistuje svou přítomností Zdenda. Když mi při mytí odpadá druhá náplast, s klidem mi doporučuje "Tak si vem gumový rukavice." Řvoucí čtyřicítka se dere do našeho domu a splachuje všechny živé bytosti z obytných místností domu. Je sice pravda, že makal dopoledne na dvorku, a užívá si svoje volníčko, ale nedráždi čtyřicítku bosou nohou.

Pozor na větry. Pozor na ženy. Pozor na řvoucí čtyřicítky, ty jsou nejhorší. 

Čtyřicítkám zdar

Vaše Helga 

Není to Nový Zéland, ani vítr, ani vlny, ale aspoň nějaká fotka lepší než žádná.

Když se bojíš vlastních muškátů

Když nastane ten posvátný okamžik, kdy jsem sama doma, vypukne hysterie. Pobíhám po domácnosti, a najednou nevím, co si s tím volnem počnu. Co dřív? Musím nutně vytřídit skříně podle Marie Kondo, podívat se na zanedbaný záhonek a vytrhat, co tam roste, jestli okrasné rostliny nebo plevel se rozhodnu podle toho, čeho bude míň. Chci si tajně zahrát na malé elektronické piáno, zazpívat karaoke, a neohrozit tím vývoj svých dětí a poslední mikroskopické zbytky iluzí mého manžela. Chci si dát  lžičku arašídového másla tajně do pusy a nedávat tak špatný příklad dětem a podívat se na všechny horory a thrillery. 

 

Skříně jsem stihla, přede mnou se jako pět modrých medůz válí pět odpadkových pytlů. Jsou plné oblečení, kterému jsem se slzami v očích děkovala za to, že mně a mé rodině sloužilo se ctí a vší parádou. To vše jen proto,  abych následující týden šla s Livií darovat krev  a poté při second-handových orgiích v důsledku volného dne donesla tři růžové igelitové medůzy zpátky. Nutno dodat, že všechny balíčky složené s láskou podle Marie Kondo jsou sežvýkané, jakoby je skládala cvičená surikata a skladovala ve sloní zadnici. 

skládání "na výšku" podle Marie Kondo a cvičených surikat

Záhonek hyperaktivně  poházím sušeným koňským trusem, zryju, vytrhám všechno, o čem si myslím, že je plevel, kvetoucí plevel nechávám, jinak by tam nic moc nezbylo. Hnůj se rozmočí a ještě další dva měsíce dodává našemu dvorku a přilehlým 500 metrům sousedních pozemků aroma luxusních koňských stájí, až mám nepopsatelnou chuť si od srdce zařehtat. 

Na zpěv a piáno nezbývá čas, je večer. Čas na horor. Pouštím si "The Boy" o holce, která se má v Anglii starat jako chůva o porcelánovou panenku chlapce. Moc se bojím. Ale ještě ne dost, přidávám "Ve vysoké trávě" napínavé, trochu blbost, ale při cestě do postele foukne vítr a muškáty za oknem se děsivě pohybují jako travnaté pole v hororu. Jsem dospělá, rozumná, vyzrálá žena, přece se nebudu bát blbého hororu. To si v duchu říkám, zatímco sprintuju ke dveřím, zamykám, a s válečkem na těsto běžím po schodech do postele, abych se ujistila, že pod postelí není the boy. Arašídové máslo jsem nestihla, ale na to kašlu, protože by mě mohly požrat muškáty. 

Jsi spokojená Helgo? Ptám se s hlavou pod peřinou, s válečkem v ruce a mobilem v druhé. Jo jsem, protože takhle přesně nakládá dospělá rozumná vyzrálá žena se svým volným časem, kterého má pomálu. 

Takže tak

Vaše Helga

Bronzová plaketa, už jsem vypustila 5 litrů krve!