Romantická koupel

Děti spí u našich, bude romantický večer. Napouštíme vanu a přemýšlíme, jestli už jsme se někdy v tomto domě koupali oba v jedné vaně. Nekoupali. A to tu bydlíme už osm let. Přinutilo mě to se hluboce zamyslet a sepsat rozdílnost romantiky před dětmi a po dětech... anebo nejste-li postiženi dětmi, romantika po roce vztahu a po více než deseti letech vztahu.

Pár drobných rozdílů - pro přehlednost rozděleno na "před" a "po":

Před: Den předem se samozřejmě kompletně oholíte, provedete manikůru, pedikůru.. Zapálíte svíčky ve tvaru srdíček rozmístíte je po koupelně, zapálíte vonné tyčinky. Napustíte plnou vanu, nasypete sůl, kydnete do toho smyslnou pěnu od Manufaktury nebo cokoli ze Sephory. Oba si zalezete do vody, popíjíte šampáňo a povídáte si o tom kam budete cestovat, kam půjdete na večeři a co si koupíte na sebe. Provádíte si vzájemně masáž chodidel a snažíte se celou dobu vypadat o tři kila štíhlejší a máte pevně zatažené břicho. Na to "před" už si moc nepamatuju, proto vyzývám romantiky v ranějších stádiích vztahu o doplnění.

Po: Značně ušetříte, vody už potřebujete míň, protože máte dohromady aspoň o 30 kg víc. Pro vorvaně stačí voda jen tak na dno. Do vody nalijete dětskou pěnu, nic jiného nemáte. Najdete jakoukoli svíčku, zamyslete se, určitě někde nějaká stará bude. Měli jsme koupené vzhledem k blížícím se dušičkám jen svíčky hřbitovní, taky to stačilo. Atmosféra dokonalá. Lezete do vany. Hladina stoupá, vana je tak plná, že odtéká do přepadu. Svíčky plápolají. Povídáte si kdo půjde na třídní schůzku, že si vsadíte sportku, a co budete vařit v neděli. Ztratili jste před sebou veškeré zábrany za ta léta proto prdíte do vody. Ve vodě vám krásně změkla kůže na patách, takže je to ideální příležitost si romanticky vzájemně ostrouhat starou kůži. Hřbitovní svíčky vřele doporučuji, když vám vyšplouchne voda, jsou kryté proti dešti. Jo a rozhodně už nezatahujete břicho, za prvé to už moc nejde, za druhé už je vám to stejně jedno.

Každá fáze vztahu má něco do sebe, ta první je skutečně romantická

... v té druhé fázi vás aspoň nebolí břicho.

ještě k PMS

Kamarádka mi dneska říká:

"Tak jsem vysadila prášky a nestačím se divit, co se mnou ty hormony dělají."

Přitakávám "Jo hormony jsou mrchy, udělají ti z měsíce kolotoč, jednou jsi nadržená, další týden bys vraždila."

Ona kýve, hrozně si rozumíme, pronáší památnou větu:

"Vždycky jsem si myslela, že karma je svině, ale hormony jsou větší svině."

To bylo moudro tohoto týdne.

Asizora a Hanička

Můj muž Zdenda pochází z malého průmyslového městečka, kde každý zná každého. Jeho rodiče mají známou jménem Hanička. Hanička je ideálem maloměstského života a rodinné spokojenosti s až dětským náhledem na svět. Z toho vyplývá mnoho historek, které Hanička přivedla na svět svou úsměvnou prostotou.

Hanička se třeba jednou s tchýní do krve hádala, že ta kabelka je brčálově modrá. Smáli se, vysvětlovali, co je to brčál, Hanička si to nenechala vymluvit, podle ní je brčálová prostě sytá barva a hotovo. Poté jí kabelku pochválili, že je skladná. Ona říká, že rozhodně není z Kladna, ale z Litoměřic.

_{(pixabay.com)}

Jednou takhle potkala tchýni. Byla jsem zrovna těhotná s jejich v pořadí prvním vnoučetem. Jako hrdí prarodiče to šířili všude po městě.

Hanička nadšeně gratuluje tchýni a ptá se, jak že se to robátko bude jmenovat.

"Bude se jmenovat asi Zora." Nadšeně jí sděluje tchýně.

Hanička vytřeští oči: "Asizora? To je ale exotický jméno!"

Už je to sedm let, dnes, když potkáme Haničku, volá už zdálky "Ahoj Asizoro!"

Nese si svou kabelku. Tu už nemá brčálově modrou, ale hráškově červenou ale stále skladnou.

Jak nasrat lidi v open space

Pracujete tam taky? Já jo. Asi rok trvá, než si zvyknete, ale jakmile se naučíte nevnímat hluk, je to celkem zábava. Zejména pokud vás baví provokovat své okolí. Mám pro vás pár tipů, jak opravdu vytočit své kolegy v oupn spejsu.

Mobil- samozřejmě nastavte co nejhlasitější vyzvánění, byť jste 5cm vedle telefonu, ať každý slyší, jaký pěkný song tam máte, doporučuji hity od Helenky Vondráčkové, Míši Davida, nebo DJ Boba.

Sluchátka - je to fajn věc, když potřebujete chvilku soustředění, pusťte si cokoli pořádně to osolte, ať si to užijí i ostatní.

Okna - větrejte! Otvírejte okno aspoň 2x za hodinu, naštvete tu část kanceláře, co je věčně zmrzlá. Když budou nadávat, doporučte jim zajít do kantýny na polívku, teplý čaj, obléknout si bundu.. fantazii se meze nekladou.

- Nevětrejte! Ani i když ostatní skuhrají, že nemůžou dýchat, že jim je horko, prostě to okno neotvírejte, vymluvte se na smogovou situaci, vynadejte okolí, že má příliš vysoký tlak a ať už to kafe nepijí, nekouří atd.

Soukromé telefonáty - během pracovní doby mějte dlouhé hovory s miláčkem, s dětmi, s maminkou, tchýní, ségrou, kýmkoli, povídejte si třeba i s těmi chudáky co dělají krátké monitorované hovory.

Jídlo - jezte pravidelně v malých dávkách, nenamáhejte se jídlo sníst v kuchyňce nebo v kantýně, přineste si ho hezky ke stolu a jezte ho velmi pomalu. Doporučuji ryby, nivu, cokoli s čerstvou cibulí, česnekem, na syrečky si troufne skutečný odborník, ale kupředu!

Vtipy - buďte "hrozně vtipní" povídejte vtipy, dobírejte si ostatních, smějte se, hodně hlasitě, zejména těm vlastním vtipům.

Konferenční hovory - má-li některý z vašich kolegů hovor, mrkněte na ostatní, přibližte se co nejblíže k němu a povídejte si o tom, jaký byl víkend, vyprávějte vtipy, hlasitě se smějte, nebo když dojdou nápady, prostě ho jen poslouchejte a smějte se jeho špatné angličtině.

Hluk- Cokoli děláte, dělejte to hlasitě. Přijde mail? Hlasitě na něj sprostě nadávejte, nebo ho aspoň celý čtěte hodně nahlas. Spadl zase sap? Zařvěte tak, že si zbytek kanceláře čůrne do židle. Bouchejte dveřmi, občas hoďte sešívačkou do zdi, bouchněte pěstí do stolu, nebo si zpívejte. Zpívání je skvělá věc.

Zpěv - zpívejte si, broukejte si, ideálně máte-li sluchátka na uších, k maximálnímu vydeptání je vhodné zvolit jednu melodii, kterou budete své kolegy deptat každý den po celý rok. Pokud se domluvíte s více kolegy a každý bude zpívat jinou melodii ve stejnou dobu, efekt je maximální.

Buďte šťastní - navzdory celkové náladě udržujte svou dobrou náladu a optimismus, tím vytočíte těch pár duší, které jste doposud nezvládli vytočit předchozími radami.

Pokrytí by mělo být 100%, máte-li ještě nějaké drahocenné rady jak naštvat své kolegy, pište, volejte, vyzkouším.

Vaše Helga

Vybel balvu

Dívám se na svoje okousaný nehtiska a říkám si, kurnik Helga, udělej se sebou něco, na tohle se už nedá koukat. A tak jsem šla. Je neděle, nějak kolem oběda, běžím k nejbližším vietnamcům, byť znám jednu skvělou hezkou českou manikérku, ale prostě chci zkusit ty hnusný umělotiny, chci si nechat obrousit nehty na maso, abych si pak vážila zase klasické manikůry.

Vcházím, ani se nestihnu nadechnout, a už se na mě vrhá vietnamka, přisouvá stojan asi s 100000 barvami . Ptá se: "Cete píčí?" Trochu se děsím, že rozšířili svoje služby o úpravu "spodku", kroutím hlavou, až když přichází další zákaznice a na stejnou otázku odpovídá "vodu prosím", dochází mi smysl otázky. A už pilujeme, lepíme, brousíme. Vietnamka se jmenuje Soňa, má to napsané na lampičce.

Soňa udržuje přirozenou konverzaci, což si na ní cením, říká třeba: "Vybel balvu". Stojan za mými zády mě opravdu láká k tomu, abych si vybrala nějakou z barev, snažím se vytočit hlavu do úhlu, jaký snad umí jen sova sněžná. Vzdávám to, prostě řeknu nějakou červenou. V rámci udržení konverzace jí sděluju, že chci krátký kulatý nehty. Ona konverzuje dál: "Vybel balvu", zkouším otočku hlavy, zase bez úspěchu. Když je taková hovorná, ptám se na oplátku, jestli se jí nestýská po domově. Nechápe otázku, vysvětluju co znamená slovo "stýskat" a mám hřejivý pocit, že jsem jí naučila nové české slovo.

Prý se jí nestýská, stýskalo se jí první dva roky, ale teď už se jí tu líbí a navazuje na svou mantru: "Vybel balvu", rozpačitě se usmívám, Soňa se na mě chápavě podívá "nemůže vyblat? Poladím" A už mi radí, že č 153 je hezká, jo, třeba tu stopadesáttrojku si vybírám, bude to takové malé překvapení.

A už lakujeme, padá mi kámen ze srdce, je to fakt červená. Nudím se, oči mi těkají po salonu, zaujalo mě na zdi vylepené heslo na wifi:

Tominguienchongduibachben

Soňa povídá: "Ceš uplavit obočí?"

"Ne, díky, upravím si ho sama"

"Nabalvit?" nevzdává to..

"Ne díky."

"Pedikůru?"

"Ne díky."

Vzdává to. Říkám "a neděláte taky liposukce? Tu bych docela brala" Nechápavě se na mě dívá, musím jí vysvětlit, co je to liposukce a mám hřejivý pocit, že jsem jí naučila další krásné české slovo.

U pultu vedle nás probíhá úplně stejná konverzace. Jenže druhá zákaznice evidentně neměla to štěstí a neabsolvovala "Kurz asertivity" jako já, a neumí říkat asertivní ne. Slyším jejich hovor:

"Ceš uplavit obočí?"

"Jé já už mám hlad, musím domů na oběd, dneska už to nestihneme, ale příště jo?"

"Nabalvit?"

"Ne já fakt už umírám hlady, normálně bych tady zůstala, ale musím domů na oběd"

atd. prostě slabota, slabé argumenty, slabé "ne"

A příště už jí dostanou. Ji a její obočí.. A jednou dostanou i vás.. jo i tebe..

Datluji na počítači svými rudými nehty a vzpomínám na Soňu, v uších mi stále zní:

"Vybel balvu"

Homeless office

Dnes jsem absolvovala úspěšně home office společně s marodným dítětem. Náležitě si ten stav užívám, tepláky, špinavé tričko, bez make-upu, bez hřebenu, omáčka od oběda mi zasychá na bradě. Začíná konferenční hovor ve 12:15. Překvapivě se chce zahraniční IT mládenec bavit přes videokonferenci. A dopr.ele, hledám hřeben, chci si běžet vzít aspoň lepší vršek, nejde to, sluchátka mají drát. Olizuju omáčku z brady, upravuju vlasy, dívám se na tričko, které vypadá spíš jak omaštěné pyžamo s dírou a obrázkem lebky, vlastně je to pyžamo. Tepláky a tlustý ponožky neřeším, ty na kameře nebudou vidět, sundavám z vlasů čelenku s beruškami, kterou jsem si zapůjčila od Zorky. Ze stolu odstraňuju hračky, posmrkané kapesníky, nakousané jablko. A doprčic, za mnou je v pozadí nástěnka, je tam i mimo jiné fotka mě samotné v rozpuku puberty, pár dětských výkresů. Strhávám z nástěnky všechny doličné předměty. Zahraniční IT kolega začíná ztrácet trpělivost, Hello,can you hear me? Ale jo, slyším tě, ale fakt nemůžu, vymlouvám se na technické problémy, když zrovna zamykám Kvítka na chodbu, aby mi nelezl do záběru. Omáčka olíznutá, vlasy jakž takž, makeup už nedávám, umaštěné tričko s lebkou už taky nestíhám, nu což, jdu do toho, klikám na videokonferenci a prásk. Vypadla wifina. Klesám do židle a těžce oddychuji, to bylo o fous. Vypadat jak homeless na home office se nevyplácí.

Kočka (je) Pipina

Máme kočku Pipinu. O jménu se nebudu moc rozepisovat, jen přiblížím, že jméno měl na starosti 4 letý syn, který právě procházel (a prochází) rektálním obdobím (tzn. vše co je o prdění, kadění, zadku atp.. je cool napříč celou školkou). Jméno bylo nejschůdnější a nejmírnější mezi návrhy: Prdilka, Prdelka, Bobinka, Hovnilka, Smradlavka..

Zpátky k Pipině. Chtěli jsme kočku, co se přijde pomazlit, nebude pouštět srst, nebude tlustá, bude mňoukat, bude něco dělat, hrát si a tak, a třeba bude i čistotná, jak se to o kočkách tak povídá... shrnula bych to asi takhle v šesti největších mýtech, které jsme si mysleli o kočkách:

1. Kočka pouští chlupy, když dvakrát do roka přesrsťuje... Realita: Kočka přesrsťuje od narození do smrti.

2. Kočky se rády mazlí.. Ne všechny kočky se rády mazlí, Pipina má jedinou erotogení zónu, a to na hlavě. Občas nestihnu proškolit návštěvu, která kočku naivně pohladí po celém těle. Ale tohle už máme ošetřené, jakmile je ve dveřích návštěva, fasuje krabičku s náplastmi.

3. Kočky jsou čistotné.. králík je čistotnější než kočka! Hanba! Kočka si dvakrát lízne packu a tím její hygiena končí, prase je to.

4. Kočky mňoukají.. jak která..

5. Kočky lezou po výškách. Koupili jsme luxusní škabadlo asi 1,5 metru vysoké. Neleze na to. Pipina má strach z výšek.

6. Když budete dodržovat dávkování žrádla, kočka bude štíhlá a zdravá. Pipina je tlustá a líná. Žrádlo jsme jí omezili na minimum. Máme podezření, že se tajně přežírá pavoukama a octomilkama..

Nechci aby tento článek vyzněl jako nějaké pošahané chvalořečení domácích mazlíčků, vyléčila mě celkem jedna diskuze pod článkem o kočkách, na který jsem narazila, když jsem se obohacovala o znalosti, jak se o to nebohé zvíře starat. Pod článkem jsem nevěřila vlastním očím, úplná obdoba mimibazaru, jen ve zvířecí formě, taková malá ukázka:

Anna B.: Náš Tadeášek mňouká jako malé miminko, když mu nedám mlíčko, týden se se mnou nebaví, je to takové malé zlobidýlko. Myšky mi teda nechytá.

Běta C.: Kočeny jsou prostě můj život, ráno se se mnou přijdou pomazit, přes den rošťačíme, dokonce i na záchod mě Bedříšek provází, nehne se ode mě miláček můj chlupaťoučkej, večer ho pusinkuju na faldíčky, to miluje nejvíc

Cecilie D: My kupujeme Fridolíně ty nejlepší konzervy na trhu a vaříme jí bio kuřecí masíčko, po tom se může utlouct. Rybky jsme jí zkoušeli dávat, ty jen očichá a nechá je být, hubička naše mlsňoučká

Všechny vás prosím, jestli začnu někdy šišlat a rozplývat kvůli kočce, nafackujte mi. To mi tak připomíná, stejnou prosbu jsem vyslovila když jsem byla v očekávání - říkám Zdendovi: jestli budu říkat "my jsme kakali" a šišlat, propleskni mě..

P.S. Naší Pipinečku všichni milujeme, je to taková naše dámička roztomilá, pouští chlupíky, ale nám to nevadí, meleme jí každý den jatýrka a tuňáčka už taky ochutnala. Chodí za námi jako pejsek, a na záchůdku jsme uměli kakat hned od koťátka..

PLESK..