Jaký máte pocit?

Sobota dopoledne. Prší. Ideální čas vyrazit na dlouho odkládaný nákup trekových bot. Necháváme děcka doma, a jedeme do nejbližšího sportu. Po otevření obchodů jsou všichni prodavači plni energie, úsměvů a optimismu. Ujímá se nás čilá padesátnice a už z první věty tuším, že tohle nebude jen tak obyčejný nákup obuvi. Protože jsme v sekci s botami sami, věnuje nám plnou péči, ale v takové míře, jakou jsem snad v životě nezažila. Svůj odborný výklad začíná hbitou přednáškou o důležitosti trekových ponožek, ponožky jsou základ, můžete mít boty za tisíce, ale bez trekových ponožek to ani nepoznáte. Koupit si trekové boty bez trekových ponožek, je jako koupit si kolo bez sedla. Představuju si jízdu na kole bez sedla, ze zasnění mě vytrhává paní záludnou otázkou:

Paní prodavačka (dále už jen PP): "Máte vůbec nějaké trekové ponožky"

Já: (přemýšlím, když řeknu, že ne, bude mi nutit ponožky za 500 Kč, přehrabávám v mysli svůj šuplík s ponožkami a skutečně objevuji tam dvoje prošoupané, ale zřejmě trekové ponožky, nebo možná jsou na in-line bruslení, nebo na běhání, nevím, ale to nebudeme paní říkat) "Ano, mám trekové ponožky."

PP: "A z jakého materiálu?"

Já: aha mrška, chce mě načapat "Nějaká syntetika to je" snažím se působit sebevědomě.

PP: "Máte nějakou vadu chodidla? Vysoký nárt, nízký nárt, široké chodidlo, úzké chodidlo, zahnuté prsty, vyhrbené prsty, blánu mezi prsty, kuří oko, bradavice? (kecám) Kterou nohu máte větší, předpokládám levou?"

Já: udivená co všechno za mrzácký hnáty může existovat: "Mám normální nohu" a nesměle ukazuji na hezkou botu na polici, aneb co si budeme povídat, nejdůležitější věc na trekových botách je jejich inovativní moderní a správně barevný vzhled, že ano.

PP mi přináší komín bot, nejsou tam ani jedny z krásných moderních inovativních a barevných prototypů, protože podle charakteristiky mé nohy paní prostě odhadla, které boty chci. Připadám si jako v jednom z těch barů, kde vám barman namíchá koktejl na míru jen podle pohledu, viděla jsem to v americkém filmu, musí to existovat. Zkouším si první kousky, paní stojí starostlivě u mě a hned přiskočí, "Posuňte si palec do špičky" a už mi šátrá prstem u paty, přesně tak jak to dělám dětem, když kupujeme boty. Takovou péči jsem v životě nezažila. "Jaký máte pocit z této boty?"

Já: "Normální, zkusím ještě další"

PP: "Nebojte se mluvit o svých pocitech z boty, je důležité abyste mluvila a už při tom mluvení si sama uvědomíte, co je na botě dobře a co je špatně"

Já: "Mám pocit, že je pohodlná" přešlapuji na místě a přemýšlím, jaké mám další pocity. Asi žádné.

PP: "Choďte! Hlavně choďte a mluvte o svých pocitech! Jen vy sama rozhodujete o tom, co budete mít na noze, jakmile vyřknete své myšlenky, ty vám napoví."

Já: chodím sem a tam a mluvím o svých pocitech "Tyhle asi vezmu, líbí se mi a jsou pohodlné."

PP: "Nenene! Nechte si čas, vyzkoušejte si další a uvidíte!" a už nese další komín trekových bot

Já: Vyzkouším si ještě pár bot, ale ty předchozí byly prostě nejlepší. Chodím po obchodě, mluvím o pocitech, a uvědomuji si, že jsou děti už dvě hodiny doma, a že bych taky už mohla uvařit oběd. "Už jsem rozhodnutá, vezmu tyhle"

PP: "A podíváme se ještě na trekové ponožky?" nevzdává se

Já: "Ne, už musím jít vařit oběd."

PP: "Takže nejlepší pocit máte z těchto bot, který pocit pro vás byl rozhodující?"

Já: "Nevím prostě mi sedí a potřebuji jít domů."

Do konverzace vstupuje Zdenda: "Také bych potřeboval trekové boty."

PP zažhnou malé plamínky radosti v očích, mně se v očích zažehnou plamenomety. Zdenda sežehnutý od hlavy až k patě mění názor: "Tak já sem zajedu třeba odpoledne."

A jaký je moudrý a poučný závěr celého příběhu? Že pocity jsou sice pěkná věc, ale není na ně moc čas, když potřebujete zasytit hladovějící rodinu. To je ale blbej příběh. Vy, co jste dočetli až sem, můžete za odměnu chodit a mluvit o svých pocitech.

Takže tak.

Vaše Helga

V knihovně po karanténě

Otevřely se knihovny. Doporučují nezevlovat po knihovně a knížky si objednat předem. Tak to dělám vlastně vždycky. Balím do tašky všechny naše knihy ke vrácení. Co to znamená, asi tři díly Deníku malého poseroutky, což je jediná literatura, kterou Kvítek bere na milost, mám za úkol přinést další díly. Přibaluji knížky Zory, která Poseroutku už má dávno v kapse a frčí na Deníku Mimoňky, prostě deníky jsou v kurzu. Moje knihy Řekni lituji- Michael Robotham - neee.. rozvláčné, přečetla jsem začátek a po několikadenním snažení a přemáhání zase konec abych věděla jak to dopadne, ty popisy na tři stránky, jak moc hustá, převalující se, studená a depresivní byla ranní mlha, to není nic pro mě, ti autoři snad závodí o to, jak tlustou knížku vydají? Je to jako poměřování camfrlíků? Tak v tom případě opravdu na velikosti nezáleží. Nebezpečná minulost - David Morell už byla o něco lepší, napínavější a dráždila mou touhu lézt do starých opuštěných baráků, tak jsem si jí splnila aspoň prostřednictvím literatury. Ovšem nejlepší moje koronavirové čtení byla Mormonka. V knihovně díky pandemii došlo k výraznému posunu organizace práce. Dříve seděly v každém oddělení dvě až tři dámy vedle sebe a nikdy jsem se nemohla rozhodnout, kterou z nich obšťastním vracenými knihami, aby se ta druhá i nadále mohla k smrti nudit. Nyní vyzbrojeny neprodyšným plexisklem, zahradními rukavicemi a rouškami, mají jedna na starosti příjem, druhá výdej, třetí sedí u vchodu a kontroluje počet lidí v knihovně a jestli si vydezinfikovali ruce. Tohoto progresu si cením, kromě toho, že to tam vypadá teď jako v bance, určitě to vyřeší životní dilema všech příchozích, kterou dámu zvolit.

Ještě jsem nikdy nečetla nic od Betty Mac Donaldové, hanba mi! Vybrala jsem "Co život dal a vzal". Překvapilo mě, že knihu mi společně s ostatními dětskými knihami předávaly dámy v dětském oddělení. Znervózněla jsem a ptám se opatrně, jestli to je knížka pro děti. Připravuju si v případě kladné odpovědi svou odpověď, že samozřejmě to mám pro děti, že milují Betty Mac Donaldovou a hned po Shakespearovi je to jejich druhá nejoblíbenější četba. Paní knihovnice si mě změří pohledem, vědoma, že knihu chci pro sebe,ujišťuje mě, že to je kniha i pro dospělé. Kvítek má s Poseroutkou smůlu, Poseroutka je do pondělí v karanténě.

Betty mě ale dostala. Už od prvních stránek se člověk neubrání širokému úsměvu a někdy se i uchechtnu a nevěřícně kontroluji datum narození autorky. 1908(nebo 1907)-1958. - Betty se dožila pouhých 50 let, kniha je souborem tří románů, které napsala téměř před osmdesáti lety! Nikdy bych nevěřila, že by před osmdesáti lety mohl někdo sršet tak nadčasovým, čerstvým a chytrým humorem a ještě v Americe. Jsem ráda, že jsem ji našla, pozdě, ale přece. Jsem zvědavá, kolik autorů mi takhle ještě uteklo? Nějaké tipy?

Takže tak

Vaše Helga

Poštovní zázrak

Všichni tam jednou musíme. Na poštu. Roztrhané fronty s rozestupy se jak morseovka vinou ulicemi. Včera jsem tam musela taky. Skoro běžím, protože zavírají v 16.00. Jak to má asi (díkybohu) pracující člověk stihnout.

15.30 přibíhám na konec fronty. Tahle pošta disponuje 4 - slovy čtyřmi okénky, ale nikdy v životě jsem nezažila, že by byly otevřená víc než dvě. Ve frontě to hučí, brblá, nadává, přešlapuje. Lidi jsou nervózní. Aspoň je hezky. Mohlo ještě třeba pršet, že jo. Počítám si lidi, asi tak 3 vevnitř, 20 venku.. noo to by znamenalo při průměrných 5 minutách na člověka, že tohle holky pošťácký neodbaví ani do půl šestý.

Střih. Flashback. Mlhavý snový záběr, tenkrát před virem. Jako by se zastavil čas, nebo zpomalil. Fronta sahá vždycky až ven, i když není pandemie. Jedou rekordní dvě okénka. Dámy nespěchají. Kdo by se jim divil. Ty pohyby. Pomalinku utrhne lísteček, vsune ho do tiskárny, jde na pět minut hledat balíček dozadu do hromady bordelu, pomalu přichází, cestou prohodí pár slov se šéfovou, šnečím tempem podsouvá lístek k podpisu, předá balíčekt tempem, za které by se nemusel stydět žádný zpomalený záběr hollywoodského romantického filmu. A bleskurychle zasune roletku a jde na svačinu. Patnácti lidem ve frontě právě praskla žilka, dva dostali infarkt a jeden mrtvici. Zbývá jedno okénko. Né že bych jí to holce nepřála, svačit je důležité, ale kurňa tak tam dám člověka na víc, ne? Nudíte se? Pořiďte si balíček a jděte ho poslat. Párkrát jsem se přistihla, jak jim tlačím do rukou pohledem, silou mysli, telepaticky je nutím se zrychlit. Nic. Ale ještě netuším, že všechno bude brzy jinak.

15:45 ale pozor, fronta postupuje nezvykle rychle. Už jsem skoro v polovině! To dám! Co se stalo? Že by jelo více okének? Lidé jsou stále nervóznější. Jedna extrovertní paní schválně mluví nahlas a čeká kdo se chytne "Ty roušky prej budeme ještě muset nosit dlouho, bůhví, kdy to zrušej".

"No v létě se v tom upečeme" návnada se chytila. Ob tři lidi se přidává paní s červenou rouškou.

"To je hrozný, viďte, člověk je celej den doma, a oni mu hodí lístek "adresát nezastižen"" Přihřívá si své želízko v ohni pán za mnou.

Z fronty se stává hlas lidu, hyde park, demonstrace, revoluce. Každý vykřikne, co ho štve:

"Ráno jsou tu fronty!"

"Já tu byla už včera a byla tu fronta až támhle za roh! To se nedalo."

"V poledne jsou tu taky fronty!"

"A předevčírem byla fronta až támhle za třetí lampu!"

"Pane, maj do čtyř! (Když přichází ke dveřím muž podívat se do kolika mají otevřeno)"

"Včera mi zavřeli před nosem!"

Pečlivě poslouchám a snažím se zapamatovat repliky, abych je mohla navždy zvěčnit. Najednou hlasy utichnou. Je řada na mně, společnost očekává, že si taky od srdce zanadávám. Sakra, na tohle jsem si nestihla připravit a všechno, co bych řekla, to už za mě řekli ostatní. Začínám se potit trémou, co mám říct sakra. Když neřeknu nic protestního, vrhne se na mě rozzuřený dav. Periferně vidím, že žena za mnou zapaluje pochodeň a její muž vytahuje vidle. Rychle musím něco vymyslet, teče mi do bot, mysli, mysli..

A konečně, nadechnu se, zamračím se, ruce zatnu v pěst: "A vsadím se, že je otevřený jen jedno okýnko!"

Pohledy se ode mě spokojeně odvrátí, splnila jsem svou společenskou povinnost.

Konečně, je 15:55, už jsem na řadě. Podávám slečně složenku a něco tu nehraje. Cvak, cvak, cvak na klávesnici, šup složenku do přístroje, šup ústřižek, už to podepisuji a tisíc, dva tisíce, tři tisíce sází mi rychle peníze na pult. Mám otevřená ústa a valím oči. Jsem odbavená asi za 30 vteřin. A pak že to nejde! Takové nasazení jsem v tomto podniku v životě neviděla! Během těch posledních pěti minut stihnou ty závratná dvě otevřená okénka odbavit snad deset lidí. Neuvěřitelné. Stal se zázrak! Do očí mi vhrknou slzy dojetí, škrtám ze svého seznamu, jak se teď odborně říká "bucket listu", že bych chtěla vidět někdy v životě svižnou poštovní úřednici. Je to napsané v těsném závěsu za plaváním s delfíny.

Takže tak, zázraky se dějí. A jak to chodí na vaší poště?

Vaše Helga

Velikonoční lehárko

"Děti, mazejte na dvorek, je tam pěkně." Volám od počítače, ještě musím být chvíli "v práci", ale oni už si můžou hrát na dvorku, je tam skoro dvacet stupňů. Nechce se jim, používám strategii "vystrč a zamkni". Rozloží si na dece lego a hrají si. Aby náhodou neměli k tomu čerstvýmu vzduchu moc pohybu.

Blíží se Velikonoce, další dny vařím, peču i výlet do lesa stihneme, ale v neděli to na mě padlo. Touha nic nedělat. Tajně si vařím kafe. Po špičkách jdu na dvorek, počasí k tomu vybízí. Vzpomínám si, já už mám dva roky lehátko, ležela jsem na něm jednou. Nastal ten správný okamžik lehátko najít a pohovět si. Ležím, kniha v ruce, káva v druhé, ach jak krásné dlouhé tři minuty relaxu a odpočinku. Čtu druhou stránku napínavého thrilleru.

"Mami, co děláš?" Kvítek vykukuje ze dveří. Zvedám knihu v ruce, aby viděl.

"Aha".

Přečtu další dvě krásné stránky a vylézá znovu.

"Kde jsi vzala to lehátko?" Diví se. Vysvětluju že už jsme ho měli, ale nikdy jsem na něm neležela.

"Aha" Zalézá zpátky.

O dvě stránky později cvaknou dveře "Mami, a můžu si na to lehátko lehnout s tebou?"

"Tam se oba nevejdeme, najdi si nějakou židli". Mám celkem dobrou náladu, nastat tahle situace v jiný týden měsíčního cyklu, klid bych nezachovala. Jen si tak vždycky v duchu říkám, jen povídej, jen vyrušuj svojí unavenou matku, tvoje děti ti tohle přesně budou dělat taky, a až ty budeš velkej/velká, budete rodit děti v padesáti a to to budete teprv unavení. Hrozně uspokojující pocit. A vzpomínám si, jak jsem přesně taky vždycky vycítila, když si máma udělala kafe a už jsem otravovala. Tady to mám, kruh se uzavírá.

Zora vylézá. "Co tady děláte?"

Opakuje se zase stejný scénář. Kvítek přesně po mém vzoru usedá na židli s nápojem v ruce. Zora zmizí ve dveřích, vrátí se ve spodním prádle a volá "Balónková bitva ou jé". Relax skončil, jdu s knihou dovnitř aspoň dočíst kapitolu. Tak je to jasný, příště, až je budu potřebovat dostat ven, stačí si lehnout na lehátko. A mně je to v podstatě jedno, život s dětmi člověka naučí, relaxovat se dá i na záchodě. Dočítám tu načatou kapitolu na wc, sakra, nezamkla jsem se, cvaknou dveře, "Mami, uděláš mi uzel na balónku?" Ale jistě. Dělám uzel, balónek se vysmekne, voda mě ohodí. Věděli jste, že takhle na jaře je voda z potrubí úplně nejledovější za celý rok? Já už to vím. Osuším se, schovávám se do ložnice, tu kapitolu prostě dočtu. Venku ječí děti, štěkají psi, agresivní soused začal sprostě řvát na svoji rodinu, což podkresluje víkendový kolorit naší ulice. K dokonalosti snad jen chybí v dálce ječící cirkulárka. Dočítám kapitolu. Dneska by to nešlo. Jdu radši ven, balónky, to zní dobře. A jak jste si odpočinuli o svátky vy?

Vaše Helga

5 tipů jak neztloustnout v karanténě

Jak udržet váhu během karantény na uzdě, ptáte se? Helga radí, Helga zasahuje, Helga pomáhá, čtěte a dosáhnete vyššího osvícení:

1. Oblečení - Pohodlné tepláky a volné tričko? Ne, tak na to zapomeňte. Pěkně do kalhot a do těch nejtěsnějších. A upnuté triko k tomu. A trpět a škrtit se. Tepláky jsou volné, strečové, pohodlné a hlavně kromě sbírání skvrn různého původu rostou s námi. A to nechceme. Znáte akci "moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě"? No tak navrhuju všem firmám, co teď reklamní prostor propůjčili hlášením o rouškách, aby rozjeli novou kampaň: "moje tepláky dám do koše, tvoje tepláky dej do koše"
   
   
2. Cvičení - nechce se nám, že jo, všichni známí i neznámí sportovci si dali tu práci, vkládají tisíce videí všude možně, jak cvičit s dětmi, bez dětí, se zvířaty, bez zvířat. Jógu, domácí fitness, 30 denní výzvy. Ruku na srdce, kolikrát jste během karantény cvičili? 30 denní výzvu sledování videí a seriálů jste už skoro zvládli, gratuluji. Říká se, že nejtěžší na běhu je nazout boty. Ne, běhat nemusíte. Ale vyberte si něco z těch mraků cvičení na internetu a jedeme. A každej den, času je na to dost, a pěkně v tom hnusném těsném oblečení, ať to bolí a tlačí. Ať vás to naštve. A žádný výmluvy.. že dítě/pes/manžel/coronavirus mě nenechá a tak.. to jsou kecy v kleci.
   
   
3. Pečení- já vím, peče celá země a kdo nepeče s námi, peče proti nám. Sociální sítě se staly soutěží o nejkrásnější rohlíček, koláček, chlebíček. A času na to je dost,že jo. Droždí nikde není k sehnání, v životě jsme droždí ani nedrželi v ruce, že jo, ale teď lítáme po večerkách a sháníme. Pak ještě dáváme tipy kamarádům, který vietnamec ještě ve městě dealuje poslední zbytky droždí na světě. Až jednou dojde droždí, nastane katastrofa. Nultý rok.. Děti se pak budou učit ve škole, že Jaromír Soukup se stal prezidentem 3 roky p.k.d. (po konci droždí), anebo že Sametová revoluce byla 31 let př. k. d. (před koncem droždí). Droždí je pěkná věc, ale jestli jste řekli teplákům pápá, a denně se moříte se sportem před otevřeným notebookem, musíte se rozloučit i s droždím. "Ale já se bez pečiva neobejdu" slyším ty nářky až sem. Hele existuje taková věc jako kvásek, je to taky děsná móda, určitě ti ho někdo dá a výhodou je, že je to pečivo aspoň líp stravitelný, a taky se to dá pak vyfotit a vyvěsit na fb. A na droždí zapomeň, konec, basta a na kypřičák taky!
   
   
4. Chlast - těžké období nastalo, musíme snášet partnery/děti/samotu 24 hodin denně, a to je už nemalý důvod k tomu zlít se jako prase. Ale to neznamená, že se budeme celej den škrtit v těsných kalhotách, cvičit, nebudeme nic péct a večer se vylejeme jak cisterny. Alkohol jsou kalorie. Hodně kalorií. Jestli se nevzdáte chlastu, tak to rovnou ignorujte předchozí body. A nechci slyšet "Ale ta jedna sklenička.. i doktoři říkají.." Jo ale jestli bojujete s váhou, tak chlast je sviňa, věřte mi.
   
   
5. A pátej bod - staňte se OSVČ nebo nezaměstnaným, budete hubnout stresem z toho jak všechno utáhnete bez příjmu, pak můžete předchozí body ignorovat.

Píšu rady všem, chytrá Helga jako rádio, ale nenechte se mýlit. Ty rady jsou míněny hlavně pro mě, protože Helga se zlobí sama na sebe a dává světu vědět, že flákání skončilo. A jak bojujete s tloustnutím vy? Daří se to držet na uzdě?

Vaše Helga

Bubovické suchopády

Vyrazili jsme na výlet. Bubovické vodopády, nebo spíš vlastně suchopády. Jdeme lesem, sem tam potkáme člověka, přes roušku se přidušeně pozdravíme. Kocháme se probouzející se přírodou, něco už taky kvete. Slyšíme ptáky, zastavujeme se a radujeme se z každého živého tvora, z každé květiny. Kvítek se raduje z každého kamene a strká ho do kapsy. Já si klekám ke květinám, cítíte to lidi, ty kytky voní. Zastavujeme u každého opeřence. Googlíme co to je. "Hele děti, žabička," sklání se Zdenda nad něčím seschlým na cestě. Radujeme se i z té mumie. Zora se neraduje z ničeho. Protože puberta. Vypadáme jak banda šílenců. Zora má za úkol vyfotit a popsat jarní květiny, tak jí s nadšením ukazujeme nalezenou květenu, "Zori, foť, to bude asi jaterník" Zora nic nefotí a žbrblá do roušky, ať si to učitelka vyfotí sama, když jí to tak zajímá. Kvítek řeší. proč psi nemusí nosit roušku. "Protože pak by si nemohli vzájemně očuchávat zadky." Jo mohla jsem říct že psi tu nemoc nemůžou chytnout, ale to mě v tu chvíli nenapadlo. Zdenda přikazuje dětem, když sestupujeme k suchopádu, "Držte se toho řetězu co je tu místo zábradlí" Já se na něj zle podívám "Až 72 hodin vydrží koronavirus na kovech, děti nesahejte na to zábradlí, dívejte se na pevný bod a přejděte ten terén bez držení" Tak co je lepší, spadnout ze skály nebo chytnout koronu, já tvrdím, že by si maximálně zlomili nohu, Zdenda tvrdí, že radši koronu než zlomenou nohu. Diskuzi přerušujeme svačinou, jelikož je doba oběda a rozhovor stejně nikam nevede. Cestou zpátky nastává krize, Zoře je moc teplo a asi brzo umře. Kvítek už nemůže, nepomáhá ani odlehčení v podobě vyhození kamenů z kapes. Na tyhle situace jsem připravená, vítězoslavně vytahuju z tajné kapsy v batohu balení sušenek. Poslední záchrana. Do roušek si svačinou slušně nadrobili, vypadají jak koně, kterým se připíná sáček s obilím k hubě. Po zbytek cesty tiše vyzobávají drobky z roušek, no to asi není taky úplně přehlídka sterility. Děti nakopla rychlá energie ze sušenek, Zdendu evidentně taky, protože začíná vtipkovat, a šeptá mi do ucha, že si budeme hrát doma na doktory, když už jsme konečně sehnali ty roušky. Výlet to byl pěkný jen jsme hodně odvykli chození co jsme doma. Sice nadávám na děti, že nechtějí chodit. ale sama jsem toho měla plné kecky, když jsme se na rozcestí rozhodovali, jestli oklikou, nebo přímo k autu, připojila jsem se srabácky k dětem.

Takže tak.

Vaše Helga

Bez roušky

Tak už jsme 6. den doma. Dospělí na home office, děti na home škola. Jak bych to zhodnotila, připadám si jako matka, zaměstnanec, učitelka a kuchařka v závodní jídelně v jednom. Vytáhla jsem největší hrnec, který máme a přemýšlela jsem, jestli není lepší vyrvat vanu a uvařit to v ní. Ráno rozdám dětem úkoly, Zora se k tomu staví rozumně a opravdu celé dopoledne dělá nějakou školní práci. Kvítek se snaží ze všeho vykroutit, nejdřív počítal matiku tajně na kalkulačce, když už je nebaví počítat na papír, můžou se dívat na vzdělávací videa.. no samozřejmě tam tajně ladí něco jiného, jak to říct, kdyby se dělala státnice z minecraftu a robloxu, tak by prošli.

Odpoledne pak jdeme do blízkého lesa. Venku svítí slunce, ve vzduchu voní krokusy, fialky a dezinfekce. Nemáme roušky, říkám si, že v lese snad není takové riziko nákazy jako třeba v MHD. Nicméně rozsáhlá kampaň, která během včerejška proběhla v médiích má za následek to, že i v lese potkáváme téměř všechny lidi orouškované. Vyhýbáme se na cestičkách vzájemně obloukem. Bojím se jejich vyčítavých pohledů. Začínám si uvědomovat, že se z nás stávají černé ovce, infikovaná hovada, co chodí do lesa bez roušky. Děti jsou prý největší přenašeči. Proboha, já mám sebou dvě časovaný bomby! Dvě chuchle bakterií a virů na nožičkách! Dva rozsévače infekce, dvě neřízené střely. Plně si riziko uvědomuji a nenápadně stahuju děti k sobě, po půl hodince už si je vycvičím a procedím jen lehce přes zuby "Děti, k noze!" když je potřeba. Hezky se zarovnají za sebe a obloukem obcházíme kolemjdoucí paní se psem, která uznale pokývá, že mám ta psiska dobře vycvičená.

V lese je hodně lidí, zítra už si ze šátků uvážeme taky něco na ústa, Zora našla na tik toku nějaký návod s šátkem a gumičkami, aspoň na něco je ten tik tok dobrej. Právě jsem dovařila tunu kapustových karbanátků, snad to vydrží aspoň na dva dny, a zítra zase nanovo. Na druhou stranu ten každodenní frmol, do školy, do práce, ze školy, z práce, na kroužky, na schůzky, na nákup, do masny mi ani vlastně až tak nechybí. Jen se teď nějak sladit doma, najet si nějaký rytmus aby se z toho člověk nezbláznil. No a jak vypadají vaše dny v této nelehké době?

Vaše Helga