Bubovické suchopády

Vyrazili jsme na výlet. Bubovické vodopády, nebo spíš vlastně suchopády. Jdeme lesem, sem tam potkáme člověka, přes roušku se přidušeně pozdravíme. Kocháme se probouzející se přírodou, něco už taky kvete. Slyšíme ptáky, zastavujeme se a radujeme se z každého živého tvora, z každé květiny. Kvítek se raduje z každého kamene a strká ho do kapsy. Já si klekám ke květinám, cítíte to lidi, ty kytky voní. Zastavujeme u každého opeřence. Googlíme co to je. "Hele děti, žabička," sklání se Zdenda nad něčím seschlým na cestě. Radujeme se i z té mumie. Zora se neraduje z ničeho. Protože puberta. Vypadáme jak banda šílenců. Zora má za úkol vyfotit a popsat jarní květiny, tak jí s nadšením ukazujeme nalezenou květenu, "Zori, foť, to bude asi jaterník" Zora nic nefotí a žbrblá do roušky, ať si to učitelka vyfotí sama, když jí to tak zajímá. Kvítek řeší. proč psi nemusí nosit roušku. "Protože pak by si nemohli vzájemně očuchávat zadky." Jo mohla jsem říct že psi tu nemoc nemůžou chytnout, ale to mě v tu chvíli nenapadlo. Zdenda přikazuje dětem, když sestupujeme k suchopádu, "Držte se toho řetězu co je tu místo zábradlí" Já se na něj zle podívám "Až 72 hodin vydrží koronavirus na kovech, děti nesahejte na to zábradlí, dívejte se na pevný bod a přejděte ten terén bez držení" Tak co je lepší, spadnout ze skály nebo chytnout koronu, já tvrdím, že by si maximálně zlomili nohu, Zdenda tvrdí, že radši koronu než zlomenou nohu. Diskuzi přerušujeme svačinou, jelikož je doba oběda a rozhovor stejně nikam nevede. Cestou zpátky nastává krize, Zoře je moc teplo a asi brzo umře. Kvítek už nemůže, nepomáhá ani odlehčení v podobě vyhození kamenů z kapes. Na tyhle situace jsem připravená, vítězoslavně vytahuju z tajné kapsy v batohu balení sušenek. Poslední záchrana. Do roušek si svačinou slušně nadrobili, vypadají jak koně, kterým se připíná sáček s obilím k hubě. Po zbytek cesty tiše vyzobávají drobky z roušek, no to asi není taky úplně přehlídka sterility. Děti nakopla rychlá energie ze sušenek, Zdendu evidentně taky, protože začíná vtipkovat, a šeptá mi do ucha, že si budeme hrát doma na doktory, když už jsme konečně sehnali ty roušky. Výlet to byl pěkný jen jsme hodně odvykli chození co jsme doma. Sice nadávám na děti, že nechtějí chodit. ale sama jsem toho měla plné kecky, když jsme se na rozcestí rozhodovali, jestli oklikou, nebo přímo k autu, připojila jsem se srabácky k dětem.

Takže tak.

Vaše Helga