Jak nasrat lidi v open space

Pracujete tam taky? Já jo. Asi rok trvá, než si zvyknete, ale jakmile se naučíte nevnímat hluk, je to celkem zábava. Zejména pokud vás baví provokovat své okolí. Mám pro vás pár tipů, jak opravdu vytočit své kolegy v oupn spejsu.

Mobil- samozřejmě nastavte co nejhlasitější vyzvánění, byť jste 5cm vedle telefonu, ať každý slyší, jaký pěkný song tam máte, doporučuji hity od Helenky Vondráčkové, Míši Davida, nebo DJ Boba.

Sluchátka - je to fajn věc, když potřebujete chvilku soustředění, pusťte si cokoli pořádně to osolte, ať si to užijí i ostatní.

Okna - větrejte! Otvírejte okno aspoň 2x za hodinu, naštvete tu část kanceláře, co je věčně zmrzlá. Když budou nadávat, doporučte jim zajít do kantýny na polívku, teplý čaj, obléknout si bundu.. fantazii se meze nekladou.

- Nevětrejte! Ani i když ostatní skuhrají, že nemůžou dýchat, že jim je horko, prostě to okno neotvírejte, vymluvte se na smogovou situaci, vynadejte okolí, že má příliš vysoký tlak a ať už to kafe nepijí, nekouří atd.

Soukromé telefonáty - během pracovní doby mějte dlouhé hovory s miláčkem, s dětmi, s maminkou, tchýní, ségrou, kýmkoli, povídejte si třeba i s těmi chudáky co dělají krátké monitorované hovory.

Jídlo - jezte pravidelně v malých dávkách, nenamáhejte se jídlo sníst v kuchyňce nebo v kantýně, přineste si ho hezky ke stolu a jezte ho velmi pomalu. Doporučuji ryby, nivu, cokoli s čerstvou cibulí, česnekem, na syrečky si troufne skutečný odborník, ale kupředu!

Vtipy - buďte "hrozně vtipní" povídejte vtipy, dobírejte si ostatních, smějte se, hodně hlasitě, zejména těm vlastním vtipům.

Konferenční hovory - má-li některý z vašich kolegů hovor, mrkněte na ostatní, přibližte se co nejblíže k němu a povídejte si o tom, jaký byl víkend, vyprávějte vtipy, hlasitě se smějte, nebo když dojdou nápady, prostě ho jen poslouchejte a smějte se jeho špatné angličtině.

Hluk- Cokoli děláte, dělejte to hlasitě. Přijde mail? Hlasitě na něj sprostě nadávejte, nebo ho aspoň celý čtěte hodně nahlas. Spadl zase sap? Zařvěte tak, že si zbytek kanceláře čůrne do židle. Bouchejte dveřmi, občas hoďte sešívačkou do zdi, bouchněte pěstí do stolu, nebo si zpívejte. Zpívání je skvělá věc.

Zpěv - zpívejte si, broukejte si, ideálně máte-li sluchátka na uších, k maximálnímu vydeptání je vhodné zvolit jednu melodii, kterou budete své kolegy deptat každý den po celý rok. Pokud se domluvíte s více kolegy a každý bude zpívat jinou melodii ve stejnou dobu, efekt je maximální.

Buďte šťastní - navzdory celkové náladě udržujte svou dobrou náladu a optimismus, tím vytočíte těch pár duší, které jste doposud nezvládli vytočit předchozími radami.

Pokrytí by mělo být 100%, máte-li ještě nějaké drahocenné rady jak naštvat své kolegy, pište, volejte, vyzkouším.

Vaše Helga

Vybel balvu

Dívám se na svoje okousaný nehtiska a říkám si, kurnik Helga, udělej se sebou něco, na tohle se už nedá koukat. A tak jsem šla. Je neděle, nějak kolem oběda, běžím k nejbližším vietnamcům, byť znám jednu skvělou hezkou českou manikérku, ale prostě chci zkusit ty hnusný umělotiny, chci si nechat obrousit nehty na maso, abych si pak vážila zase klasické manikůry.

Vcházím, ani se nestihnu nadechnout, a už se na mě vrhá vietnamka, přisouvá stojan asi s 100000 barvami . Ptá se: "Cete píčí?" Trochu se děsím, že rozšířili svoje služby o úpravu "spodku", kroutím hlavou, až když přichází další zákaznice a na stejnou otázku odpovídá "vodu prosím", dochází mi smysl otázky. A už pilujeme, lepíme, brousíme. Vietnamka se jmenuje Soňa, má to napsané na lampičce.

Soňa udržuje přirozenou konverzaci, což si na ní cením, říká třeba: "Vybel balvu". Stojan za mými zády mě opravdu láká k tomu, abych si vybrala nějakou z barev, snažím se vytočit hlavu do úhlu, jaký snad umí jen sova sněžná. Vzdávám to, prostě řeknu nějakou červenou. V rámci udržení konverzace jí sděluju, že chci krátký kulatý nehty. Ona konverzuje dál: "Vybel balvu", zkouším otočku hlavy, zase bez úspěchu. Když je taková hovorná, ptám se na oplátku, jestli se jí nestýská po domově. Nechápe otázku, vysvětluju co znamená slovo "stýskat" a mám hřejivý pocit, že jsem jí naučila nové české slovo.

Prý se jí nestýská, stýskalo se jí první dva roky, ale teď už se jí tu líbí a navazuje na svou mantru: "Vybel balvu", rozpačitě se usmívám, Soňa se na mě chápavě podívá "nemůže vyblat? Poladím" A už mi radí, že č 153 je hezká, jo, třeba tu stopadesáttrojku si vybírám, bude to takové malé překvapení.

A už lakujeme, padá mi kámen ze srdce, je to fakt červená. Nudím se, oči mi těkají po salonu, zaujalo mě na zdi vylepené heslo na wifi:

Tominguienchongduibachben

Soňa povídá: "Ceš uplavit obočí?"

"Ne, díky, upravím si ho sama"

"Nabalvit?" nevzdává to..

"Ne díky."

"Pedikůru?"

"Ne díky."

Vzdává to. Říkám "a neděláte taky liposukce? Tu bych docela brala" Nechápavě se na mě dívá, musím jí vysvětlit, co je to liposukce a mám hřejivý pocit, že jsem jí naučila další krásné české slovo.

U pultu vedle nás probíhá úplně stejná konverzace. Jenže druhá zákaznice evidentně neměla to štěstí a neabsolvovala "Kurz asertivity" jako já, a neumí říkat asertivní ne. Slyším jejich hovor:

"Ceš uplavit obočí?"

"Jé já už mám hlad, musím domů na oběd, dneska už to nestihneme, ale příště jo?"

"Nabalvit?"

"Ne já fakt už umírám hlady, normálně bych tady zůstala, ale musím domů na oběd"

atd. prostě slabota, slabé argumenty, slabé "ne"

A příště už jí dostanou. Ji a její obočí.. A jednou dostanou i vás.. jo i tebe..

Datluji na počítači svými rudými nehty a vzpomínám na Soňu, v uších mi stále zní:

"Vybel balvu"

Homeless office

Dnes jsem absolvovala úspěšně home office společně s marodným dítětem. Náležitě si ten stav užívám, tepláky, špinavé tričko, bez make-upu, bez hřebenu, omáčka od oběda mi zasychá na bradě. Začíná konferenční hovor ve 12:15. Překvapivě se chce zahraniční IT mládenec bavit přes videokonferenci. A dopr.ele, hledám hřeben, chci si běžet vzít aspoň lepší vršek, nejde to, sluchátka mají drát. Olizuju omáčku z brady, upravuju vlasy, dívám se na tričko, které vypadá spíš jak omaštěné pyžamo s dírou a obrázkem lebky, vlastně je to pyžamo. Tepláky a tlustý ponožky neřeším, ty na kameře nebudou vidět, sundavám z vlasů čelenku s beruškami, kterou jsem si zapůjčila od Zorky. Ze stolu odstraňuju hračky, posmrkané kapesníky, nakousané jablko. A doprčic, za mnou je v pozadí nástěnka, je tam i mimo jiné fotka mě samotné v rozpuku puberty, pár dětských výkresů. Strhávám z nástěnky všechny doličné předměty. Zahraniční IT kolega začíná ztrácet trpělivost, Hello,can you hear me? Ale jo, slyším tě, ale fakt nemůžu, vymlouvám se na technické problémy, když zrovna zamykám Kvítka na chodbu, aby mi nelezl do záběru. Omáčka olíznutá, vlasy jakž takž, makeup už nedávám, umaštěné tričko s lebkou už taky nestíhám, nu což, jdu do toho, klikám na videokonferenci a prásk. Vypadla wifina. Klesám do židle a těžce oddychuji, to bylo o fous. Vypadat jak homeless na home office se nevyplácí.

Kočka (je) Pipina

Máme kočku Pipinu. O jménu se nebudu moc rozepisovat, jen přiblížím, že jméno měl na starosti 4 letý syn, který právě procházel (a prochází) rektálním obdobím (tzn. vše co je o prdění, kadění, zadku atp.. je cool napříč celou školkou). Jméno bylo nejschůdnější a nejmírnější mezi návrhy: Prdilka, Prdelka, Bobinka, Hovnilka, Smradlavka..

Zpátky k Pipině. Chtěli jsme kočku, co se přijde pomazlit, nebude pouštět srst, nebude tlustá, bude mňoukat, bude něco dělat, hrát si a tak, a třeba bude i čistotná, jak se to o kočkách tak povídá... shrnula bych to asi takhle v šesti největších mýtech, které jsme si mysleli o kočkách:

1. Kočka pouští chlupy, když dvakrát do roka přesrsťuje... Realita: Kočka přesrsťuje od narození do smrti.

2. Kočky se rády mazlí.. Ne všechny kočky se rády mazlí, Pipina má jedinou erotogení zónu, a to na hlavě. Občas nestihnu proškolit návštěvu, která kočku naivně pohladí po celém těle. Ale tohle už máme ošetřené, jakmile je ve dveřích návštěva, fasuje krabičku s náplastmi.

3. Kočky jsou čistotné.. králík je čistotnější než kočka! Hanba! Kočka si dvakrát lízne packu a tím její hygiena končí, prase je to.

4. Kočky mňoukají.. jak která..

5. Kočky lezou po výškách. Koupili jsme luxusní škabadlo asi 1,5 metru vysoké. Neleze na to. Pipina má strach z výšek.

6. Když budete dodržovat dávkování žrádla, kočka bude štíhlá a zdravá. Pipina je tlustá a líná. Žrádlo jsme jí omezili na minimum. Máme podezření, že se tajně přežírá pavoukama a octomilkama..

Nechci aby tento článek vyzněl jako nějaké pošahané chvalořečení domácích mazlíčků, vyléčila mě celkem jedna diskuze pod článkem o kočkách, na který jsem narazila, když jsem se obohacovala o znalosti, jak se o to nebohé zvíře starat. Pod článkem jsem nevěřila vlastním očím, úplná obdoba mimibazaru, jen ve zvířecí formě, taková malá ukázka:

Anna B.: Náš Tadeášek mňouká jako malé miminko, když mu nedám mlíčko, týden se se mnou nebaví, je to takové malé zlobidýlko. Myšky mi teda nechytá.

Běta C.: Kočeny jsou prostě můj život, ráno se se mnou přijdou pomazit, přes den rošťačíme, dokonce i na záchod mě Bedříšek provází, nehne se ode mě miláček můj chlupaťoučkej, večer ho pusinkuju na faldíčky, to miluje nejvíc

Cecilie D: My kupujeme Fridolíně ty nejlepší konzervy na trhu a vaříme jí bio kuřecí masíčko, po tom se může utlouct. Rybky jsme jí zkoušeli dávat, ty jen očichá a nechá je být, hubička naše mlsňoučká

Všechny vás prosím, jestli začnu někdy šišlat a rozplývat kvůli kočce, nafackujte mi. To mi tak připomíná, stejnou prosbu jsem vyslovila když jsem byla v očekávání - říkám Zdendovi: jestli budu říkat "my jsme kakali" a šišlat, propleskni mě..

P.S. Naší Pipinečku všichni milujeme, je to taková naše dámička roztomilá, pouští chlupíky, ale nám to nevadí, meleme jí každý den jatýrka a tuňáčka už taky ochutnala. Chodí za námi jako pejsek, a na záchůdku jsme uměli kakat hned od koťátka..

PLESK..

PMS - rady pro partnery

Znáte to (možná ty šťastné s antikoncepcí tolik ne), těch pár dní nervozity, výbušnosti. Čas nadávat, zuřit, brečet, zabíjet, nenávidět, brečet, vztekat se, řvát, mlčet, spát, bláznit, křičet, hudrovat, spílat, šílet, plakat, smrkat, litovat se..

Sepsala jsem pár tipů pro muže, podaří-li se vám dodržet aspoň 14. z 14. bodů, máte vyhráno a možná se dožijete dalšího PMS Vaší partnerky:

1. Trávíte-li společný čas u televize, nepřepínejte na fotbal, hokej, formuli 1, tenis, biatlon, triatlon.. (samozřejmě můžete, je-li milovnicí těchto sportů)

2. Blíží-li se ony dny, vemte děti, psi, plyšáky, nebo cokoli, o co se společně staráte, a odjeďte někam hodně daleko, nechte jí doma, vyzuří se, vypláče se, rozbije pár talířů, přečte si knížku, bude spát, bude jí srát celý svět, ale nikoho za to nebude obviňovat.

3. V žádném případě se nesmí dostat k žehličce. Pokud to vypadá, že se schyluje k žehlení ( takovou hlavní indicíí je, že právě rozkládá vztekle žehlící prkno, mrská oblečením z jednoho prádelního koše do druhého, a lije vodu do žehličky rovnou z kohoutku plným proudem.) Mírumilovně, opatrně jí žehličku vyjměte z ruky, prkno složte, pošlete jí do postele ať si čte. Silnější nátury můžou vyžehlit pár kousků jako vyjádření soustrasti, a aby měli zítra co na sebe.

4. V žádném případě nesmí připravovat jídlo, s největší pravděpodobností se vzteky řízne, jídlo bude od krve, popřípadě do něj nabrečí nebo naplive.

5. Nekrkejte, neprďte, nekýchejte nahlas, nekašlete, to všechno ona celý měsíc nějak zvládala v pohodě, ale teď, těch pár dní vás za každý hlasitý projev "mužnosti" bude v tom lepším případě propichovat pohledem, v tom horším dostanete seřváno za každý prd.

6. Nesahejte na ní, vůbec.. fakt vůbec na nic! Ne, ani na prsa ne, dotykem se aktivují a explodují.

7. Nemluvte.

8. Teď jste na ní chtěli sáhnout, nesahat! Dotykem se celá aktivuje a exploduje.

9. Její náladu nijak nekomentujte, ona to moc dobře ví, že je protivná, je protivná i sama sobě.

10. Poznačujte si tyto kritické dny do kalendáře a jakmile se blíží víkend s PMS vmíchávejte jí do jídla uspávací prášky.

11.. Pošlete jí co nejrychleji do práce, ať je protivná taky na někoho jiného, než na rodinu.

12. V žádném případě nesmí v onen kritický víkend uklízet, nedej bože mýt okna!

13. Vydržte dodržovat body 1-12

14. Pokud je to pro vás příliš těžké, vyměňte partnerku za partnera.

Lázně Libverda

Sedíme na terase apartmánu a kocháme se, ta zeleň, ta příroda, ta nádhera... Jsme zase na dovolené. Jizerské hory, Lázně Libverda. Plně se uvědomujeme, jak nás ten městský život ubíjí.

V koupelně je dokonce i vířivka, nejdřív v ní smočíme potomstvo kteréžto skáče šipky v domnění, že je to bazén. Upozorňuji je, že vířivka nespadá do kategorie bazén, nýbrž do kategorie vana a zklidňuji jejich počínání pouze na vzájemné topení.

Poté, co jsem varhánkovatou rozmočenou zvěř sprovodila do postele, nakládám se já a užívám si vířivku. Přichází Kvítek, že se mu chce čůrat. Za tři minuty přichází Zora, jelikož ji Kvítek ruší hlasitým předstíraným chrápáním. Přesvědčuji ji, že z mé ponořené pozice ztěžka podniknu nápravná opatření a posílám ji do hajan. Přichází Zdenda předčítat mi z mobilní aplikace nejnovější zprávy o počasí, počítám v duchu do 542. Odchází.

Konečně nastává 5 minut nerušeného odpočinku a bublání, děti pravděpodobně už spí, nebo se škrtí, manžel zalezl s mobilem někam daleko a já bublám a bublám a ani se mi z již vychladlé vířivky nechce. Nabírám síly na nadcházející tůry.

Nadešla nadcházející tůra, vyrážíme na nějaké vodopády. Kvítek v podstatě celou cestu prořve byť se snažím ho motivovat ústním podáním pohádek všeho možného žánru, dokonce i na remixy jsem si troufla (Jak červená karkulka potkala batmana Karla a společně loupali perníček z perníkového domečku ježidědka Rumcajse). Podařilo se, cíl jsme zdolali, vyfotíme se vítězoslavně u vodopádu a valíme si to zpět dolů.

Potkáváme další rodiny se řvoucími dětmi, Kvít jim škodolibě sděluje, že je to ještě "huozně daleko a ze budou muset uezt po bauvanech", rodiče na nás spiklenecky mrkají, "ne není to daleko, viď chlapče, je to už za zatáčkou," mrkají na něj, mrkají na mě, nicméně 4 leté dítě není ještě schopno tu hru hrát s nimi a stále přesvědčuje stoupající děcka, aby už dál nepokračovala.

Děcka se hromadí u nás, odmítají jít dál a společně s našimi staví z kamenů komíny. Na cestě nastává zácpa, nově příchozí už jsou vlastně jen zvědaví, co se na místě děje a zůstávají stát také. Tatínkové, maminky, dědečkové, babičky se snaží děti přesvědčit, že to není daleko, už nemrkají spiklenecky, nýbrž neuroticky. Děti se nakonec líně rozcházejí, slabší jedinci s řevem, silnější s blbýma kecama.

Ale je tady krásně, prohlašuje Zdenda, hlášku o hrudních košíčcích vypouštím už asi popáté, perfektně jsme naplánovali, jak se tam přestěhujeme, a budeme mít slepice a pracovat na dálku. No nic, zpátky v našem průmyslovém městě, zpátky v práci, už se těšíme, až si příště zase zasníme.

Mozek a módní trendy

Ještě před pár lety jsme si šli zaběhat, na kolo, chodili jsme bosí. Doba se mění, činnosti děláme stále stejné, jen pod jinými názvy a za víc peněz. Došlo mi to až teď, když jsme se chystaly na pracovní sraz - v módnější terminologii teambuilding kamsi na něčí chatu.

A že pojedeme na kole. Celý den jsem sledovala meteoradar, hypnotizovala každý srážkový mrak a doufala že se z něj stane minimálně tornádo, abych mohla jet autem. Bohužel neprší, vyrážíme fakt na kole. Na sobě obyčejné legíny a bavlněné tričko. Trochu jsem se zastyděla, ostatní mé spolupracovnice měly krásné cyklistické dresy, kola bez blatníků, vypolstrované zadky. A zvonek bajkeři taky nemají. Aha, bajkeři, dobře, říkám si, hned jsem si připadala nesmírně důležitá.

Bajkuju, nejedu na kole, sice mám blatníky a zvonek na dámském 13 let starém dobrém Authorovi, ale i tak jsem trochu bajker. Skvělý pocit z bajkování mi vydržel jen chvíli, poněvadž nebajkuju moc často, poslední léta jsem vlastně vůbec nebajkovala a po deseti kilometrech a dvou malých pivech (já vím, já vím, ale pšt) jsem si šáhla na své bajkerské dno. Nejen že nohy vůbec nespolupracovaly, ale začaly mě brnět, brnění s každým dalším kilometrem a pivem rostlo. Abych se brnění zbavila, střídavě vyvěšuju jednu či druhou nohu, brnění odeznívá. Tento styl jsem si držela následujících 5 km, ale přišla další zrada, sjely jsme ze silnice na hrubý štěrk, klepání řídítek rozbolavělo moje zápěstí. Moje bajkerské souputnice toto samozřejmě měly ošetřené odpruženými vidlicemi, proklínám svůj kostitřas.

Následujících pět kilometrů jsem ke střídavému vyvěšování nohou přidala střídavé vyvěšování a vyklepávání rukou. Bylo důležité dodržet jistá pravidla, nevyvěšovat ruku i nohu zároveň na jedné straně. S vyvěšováním jsem byla už celkem psychicky srovnaná, v tom přišla další zrada, mouchy v očích. Ty nemáš bajkerské brýle? Uchechtávají se bajkerky.

Dorážíme do cíle, jediné, co mě pohání, je myšlenka na flašku červeného a opečený špekáček.

Rychle zdravím ostatní moudřejší nebajkerské kolegyně, které se do cíle prozíravě přesunuly automobily, nařezávám špekáček a sundavám boty, po zbytek večera chodím bosa. S ubývajícím vínem v lahvi to i míň bolí. Co děláš? Ptají se mě. Barefootuju vole, říkám jim, náležitě poučená z bajkování. A až doberfůtuju, půjdu si zadžogovat, nakonec dobajkuju zpátky domů. Jsem prostě dobrá a jdu s dobou.

Proč se to takhle všechno jmenuje? Abychom za to utráceli! Mám pocit že bychom si měli koupit mozek a podléhat trendům s mírou.. nebo s láďou. A ten zvonek a blatníky fakt nesundám! Protože občas musím zaringovat, jako takový malý warning pro walkery a taky moje kolo má pokročilou mudprotection.

Bajkování zdar!