Počůrej gynekologa svého

"Ný neboj more.. to nebolí.. tak sis to měla rozmyslet.." Poslouchám hovor matky s dcerou, které mi dělají společnost v čekárně. Dcera jde evidentně prvně na gyndu, je jí tak patnáct a přemlouvá mámu, aby tam šla s ní. Trochu se děsím, jestli už rovnou nevyfasuje těhotenskou průkazku, ale obavy se rozplývají, vychází s receptem na antikoncepci. V čekárně přibyly dvě těhotné Rusky a jejich partneři, rozjedou ruskou diskuzi, ani jim nemusím rozumět, je to stejné furt dokola, termíny, pohlaví, pocity, bolesti.. Celkem se tam nudíme, tak se vzájemně posloucháme. To je celkem zábava poslouchat a dělat že neposloucháš. Přicházím na řadu. Doktor je Vietnamec, ze všech doktorů v našem městě zůstal jediný, který nabírá ještě nové pacienty. Jsem celkem vděčná za ty předsudky, díky kterým se k němu nikdo moc nehrne.

A jestli si prý prohmatávám prsa. "Ne, ale manžel jo a to celkem pravidelně". Doktor zapochybuje, jestli to prý dělá pořádně, doslova "Estli nekontloluje jen bladavky". Ujistila jsem ho, že ne, že je celkem pečlivý. Podle doktora existuje prý studie, že muži jsou velmi úspěšní při vyšetřování prsou a hledání nádorů. To už jsem ale na koze a směju se a pak si uvědomím, že jsem ho asi trochu počůrala smíchy. Dělám, že jako nic nevím. Stejná strategie jako v čekárně. Oblékám se, doktor se šel umýt, asi to zjistil. Ale což, vzhledem k tomu, kde se hrabe, je moč něco jako dezinfekce. V podstatě když to vezmu z živočišného hlediska, prostě jsem si ho označkovala. Proběhl slavnostní křest, pasovala jsem ho svým novým gynekologem. Měl by být poctěn. Tohle je ale hrozně nechutný článek, takže budu radši končit. Co si z toho tak můžeme odnést? Že předsudky jsou na hovno, a není nutné se stydět, když počůráte svého gynekologa. Čůrání a Vietnamcům zdar.

O polomrtvých králících a démonech

Vyrazili jsme do místního ekologického naučného biologického záchranného útulného bio centra, prý tam jsou dílničky a divadlo. Tyhle akce mají jednu nespornou výhodu, děti zaprasí cizí stoly, cizí židle, cizí zdi a cizí umyvadla a co je nejdůležitější, uklízí to po nich cizí lidé.

Malujeme vajíčka a já mám velkou radost, že Kvítek už používá jinou barvu, než černou, takže vedle těch černých vajec z loňska a předloňska, už je pár vajec i zelených. Dokonce se mi podaří nabarvit jedno vejce a vypít kafe, ani mi nevadí, že si děti pletou kafe s vodou a namáčí mi v něm svoje barevné štětce. Je mi fajn.

Kvítek si zařídil manufakturu na výrobu perníčků, po své levici si ochočil děvče a na jeho příkazy mu podává sypání a polevy, po jeho pravici mu nějaká paní zajišťuje přísun nových perníčků. Přispěla jsem do kasičky asi stovku, ale ani to jim zřejmě nepokryje náklady na polevy, natož aby se to dostalo těm nebohým zachráněným opeřencům, kteří na nás kulí své smutné oči z voliér.

Za chvíli začíná divadlo, od té doby, co mám děti, cítím na sobě silný pokles IQ a celkem mě ta dětská představení baví. Směju se, tleskám a je-li vyžadována spolupráce dětí s herci, ráda se hlásím jako dobrovolník. Nicméně od účasti mě zrazuje známá, že na tom byli už loni a významně koulí očima. Nevzdávám se, usazujeme se na židle. Mám depresi hned od začátku, herecký sbor se skládá ze staršího manželského páru a zřejmě jejich mladého syna. Syn je šikovný, zvesela zpívá, s písničkou přišel jako ptáček, hraje na nástroje. Jen paní mi tak hrozně připomíná ty hnusné pedantské učitelky, které jsem zažila jako dítě ve školce. Paní zpucuje hned zezačátku pár dětí, aby si daly časopisy pod židličky a narovnaly se, furt chce po dětech vědět, co je tohle za nástroj, a jak dělá kravička, děti narovnejte se, ty nejez, v divadle se nejí, ty nežvejkej a narovnej se. Jen čekám, až řekne, ať si dáme ruce za záda a jsem odhodlaná demonstativně odejít. To je masakr, mám já tohle zapotřebí? Dětem se to ale líbí, takže se já musím vypořádat se svými démony z dětství a jedeme domů.

Hlídáme sousedům králíky. Sousedi odjeli na týden na dovolenou. Jdu králíky nakrmit a co nevidím, králíci si organizovaně vypáčili králíkárnu a prchli na dvůr, kde si na trávníků založili asi devět nor. Co je průser, pouštěli jsme na dvůr Charlie Chaplina Škodovku a vůbec nám nebylo divné, proč je už dvě hodiny u sousedů a je z toho hrozně unavený. Honil nebohé bílé zakrslé roztomilé králíky s černými očičkami. Bílí nebozí králíčci získali nyní červené žíhání od Charlieho drápů. Kontroluju počet očiček, uf, očička mají všechna. Honíme je asi hodinu po dvorku a až za pomoci síťky na motýly se lov vydařil. Zdenda zajišťuje jejich králíkárnu stahovacími páskami. Teď už se ven nedostanete hajzlíci. Pevně doufám, že se králíci zahojí do pátku, a červené žíhání ze sebe omyjí. A taky doufám, že sousedi neví, že píšu blog.

Naproti přes ulici bydlí starší pár, kam chodíme pravidelně na koledu. Letos nám pán oznámil: "Přestávám chlastat, kouknu z vokna, venku vidím dva bílé králíky, tohle už je konečná, seru na to, nechlastám!"

Takže velikonoce jsou takový očistný svátek, já zavřu dveře za svými školkovými prazážitky, soused přestává s alkoholem a Kvítek přestal barvit černě.. ou jé.

Přeslazená čeština

Máte na kartičce 160 bodíků, budete chtít slevovou knížečku? A budete mít tu korunku? Stojím v drogerii DM na pokladně, usmívám se, ale mé vnitřní já si zrovna vyškrábává vnitřní očíčko, vzteky buší do lebky zevnitř a taky trochu blinkánkuje. "Ne, děkuji, nechci slevovou knížečku, korunku mám" Zase jsem to nevydržela a v průběhu odpovědi se mi vydralo krátké neomalené "checht" z mého hrdla. Prodavačka se tváří překvapeně, vždyť je na mě přece tak milá, přemilá, přemiloulinká, přepřemiloučkovinovatá. Proč jsem na ní drzá? Proč to vůbec řeším? Snažím se už několik let sama sobě namluvit, že řeším blbosti, nechci to řešit, ale pořád se k tomu vracím a toho zdrobňování je každým rokem víc a víc.

Zdenda následující týden navštěvuje stejný řetězec s drogerií a scénář na pokladně je tak nějak podobný. Ale on je frajer, proto jsem si ho taky vzala. On se drze neuchechtává. On drze odpoví "Já nic nechci, ale manželčičce to vyřídím, že má na kartičce tolik bodíčků".

Pracovně nazývám skupinu těchto lidí "Ťutínci", podle "ťuťuňuňu". Ťutínci jsou všude kolem nás, dokonce jsem odhalila jednoho Ťutínka v marketingovém oddělení nějaké drogistické firmy - prostředek na čištění krbu.. jak se asi tak jmenuje.. Krbík.

Mám v práci kolegyni, která vyloženě dělá čest Ťutínkům a protože ví, že to hrozně řeším, občas ještě přitlačí a řekne zdrobnělinu i tam, kde by jí normálně neřekla, jen extra kvůli mně, aby se mé vnitřní já zase poveselilo a já jsem jí za to vděčná, protože je mým věčným zdrojem inspirace a bez ní by možná ani tento článek nevyšel.

Co už z mé milé kolegyně vyšlo:

"Zítra jedu do Ikeušky, chcete tam někdo něco"

"Už jsi byla na chlupíkách? " (myšlena trvalá depilace chlupů)

"Je 11:45, bude baštizna" (míněn oběd)

Ale abych si nebrala na mušku jen chudáka kolegyni, i od ostatních kolegů mám pár dobrých úlovků, všimněte si obzvlášť zajímavých zdrobnělin anglických slov:

"Uděláme si na to malý workshopík"

"My tady prostě facilitujeme lidičky"

"Otevřete si sheetík 1"

A přichází nevyčerpatelná studnice zdrobnělin - mimibazar. Začíná to u nadpisů prodávaného zboží a dobije mě to při komunikaci o zaslání balíku:

"Korunky jsem Vám poslala na účet, budu se těšit na balíček"

"Sukničku malá unosila málo, ráda papká tak už se jí do ní nevejde bříško"

A následné hodnocení :

"Balíček dorazil, věcičky jsou překrásné, moc děkuji za obchůdek" a k tomu tři miliony hopsajících, smějících se tleskajících vibrujících smajlíků, tomu, kdo vymyslel na mimibazaru tu snůšku psychosmajlíků bych při této příležitosti udělila titul "Nejkreativnější Ťutínek 2017".

Můj odpor ke zdrobnělinám jsem asi nepřímo přenesla na děti, oni nezdrobňují. Co mě trochu děsí, Kvítek dokonce slova "zdrsňuje", takže:

"Motora" - motorka

"Jablo" - jablko

"Okura" - okurka

"Kšilta" - kšiltovka

A poslední záležitost, kterou tady musím zmínit, jsou samolepky se jmény dětí na kufrech aut. Zdenda, zaslepen návaly čerstvé otcovské lásky, také takové dvě samolepky přinesl a radši to rovnou rychle nalepil na auto, protože to věděl, samolepky by neprošly schvalovacím řízením. Takže jsme asi dva roky jezdili s těma opičárnama na zadku, naštěstí pak jsme auto prodali včetně opičáren. Sám později uznal, že to byl asi nějaký úlet, nic tak kreativního už na autě nemáme. Ale mají to mraky jiných lidí, co jsem stihla zaregistrovat:

- "Šimonek a Mikulášek v autě"

- "Tobísek a Matýsek v autě"

- "Alenka a Helenka on board" (ano, ať tomu rozuměj i cizincí)

No a to je asi všechno, co jsem chtěla sdělit světu o mém vztahu ke zdrobnělinám. A jak jste na tom se zdrobňováním vy? Také jste Ťutínci medové tlamičky, anebo se řadíte spíš do skupiny "Brutální Helga" a hodláte se také rozčilovat nad stavem české přeslazené řeči?

Královna alobalů

Ta zvláštní atmosféra u kadeřníka. Nejde jenom o vlasy, je to celý soubor rozkoší, zvláštního klidu, nahodilých konverzací a časopisů o módě. Nastal ten správný čas, kdy mi vlasy přesahují přes uši a stříbrňáky v pěšince hází prasátka po celé koupelně, to je znamení, že je potřeba sestřihnout a dobarvit. Přede mnou je na řadě pán, mluví s přízvukem, laškuje s kadeřnicí, ona se hihňá, slyším jenom útržky, hlavně tedy toho, co říká ona: "Ale vy máte husté vlasy... ne, nejste zas tak šedivej, některý ženský za to tady platí těžký prachy, aby byly šedivé, to je teď v kurzu... obočí nechcete zastřihnout? .. jo pěstujete.. hihihi."

Přicházím na řadu já, barva, tlachání, klídek, klasika. A nastává ten okamžik, kdy se mi dostává do rukou módní časopis. Je to zvláštní, čím jsem starší, tím mi tyhle časopisy připadají směšnější. Je to velká reklamní brožura, vlastně ani v něm nic ke čtení není, jen se prohlíží obrázky. Abych jim nekřivdila, čtou se tam ceny a značky oblečení, kabelek, šperků a kosmetiky.

_{pixabay.com/khfalk}

Říkám si, že se vzdělám v líčení. Píšou, že máme popustit uzdu fantazii a zároveň že v jednoduchosti je síla, takže z tvářenky si máme udělat oční stíny. Na fotce to vypadá stylově, modelka vypadá jak když si opařila oči, zrovna právě nakukovala do rychlovarné konvice, jestli už se voda vaří. Prohlížím dál, zaujala mě fotografie koženého modelu, modelka má zakryté koženým černou kombinézou jen jedno ňadro, druhé je volně ložené v prostoru, bradavka je zakrytá kouskem alobalu. Připadá mi to velmi kreativní a upadám do snění, dívám se do zrcadla a vidím ten můj kulaťoučký obličej, na vlasech alobaly, krasavice na pohled. Nanáším si tvářenku na oči, abych se vyrovnala svou krásou světovým topmodelkám. Sním dál, představuju si na sobě ten kožený model, s jedním alobalovým prsem venku. Úchylná myšlenka, kouknu kolem sebe jestli není v okolí někdo, kdo by dokázal číst myšlenky a sním dál, kráčím po molu, kroutím zadkem, kulím ta rudá očiska, odhalené ňadro se bimbá vzduchem, jsem topmodelka, publikum volá:

"Pojď! Pojď! Pojďte.. Pojďte si mýt hlavu... Haló, už je čas, umyjeme hlavu!"

Probírám se ze snění, už jsem zase zpátky ve vytahaném triku a roztrhaných džínách, alobal už mám jen na hlavě, rozpačitě se usmívám na kadeřnici a říkám si, že je ten náš svět celkem fajn, jsem ráda, že si neumíme číst myšlenky, protože za moje myšlenky bych šla minimálně do blázince. Myje mi vlasy, masíruje mi hlavu, je to žůžo, upadám do transu, jsem zpátky na molu, publikum tleská, já se nakrucuju, jsem modelka, jsem topmodelka, jsem královnou všech alobalů, jsem vládkyní všech tvářenek na očích... takže tak.

XS vs XL

Ráno stojím u skříně, jedno triko s dírou, druhé vysrážené takovým způsobem, že je z něho bolérko. Další má nějaký těžko identifikovatelný fleky, co si vezmu do práce? Beru nejmenší zlo, svetřík s flekem za krkem, flek zakrývám šátkem, vypadá to stylově a ještě to poslouží, že. Proč to tady všechno píšu, předchozí večer jsem objednala kočce a králíkovi žrádlo, podestýlku, kočkolit, zrní, hračku, další hračku, další hračku, další hračku. Nebudu se ani chlubit za kolik. Dneska je řada na mně! Chodím jak šupák, hlavně že zvířata se mají jako v nebi. Usedám k PC, otevírám nějaký e-shop. Holky z práce tam furt něco objednávají, tak se chci taky nějak voháknout. Jenže jsem jaksi zapomněla, že holky z práce jsou o 30 kg a 5 velikostí jinde. Takže co.. hmm .. trička.. filtruju cenu, filtruju velikost.. Co to jako je?

..

..

Velikosti "XS" mají 360 triček

"S" 450 triček

"M" 600 topíků na výběr

od "L" je tam 400 věcí

"XL" - to už začíná být zajímavé.. 50 triček.. a to už začínám být naštvaná

"XXL" 15 kusů????

To je diskriminace?! Zavírám laptop, pro zvěř a děti se nakupuje snadněji než na mě. Jsem fakt vytočená. Zavírám oči a čekám na další ráno, zase stojím u skříně, tentokrát to vyhrálo triko s dírou. díru zakrývám šátkem. Kocour si spokojeně hraje s plyšovou myší, králík si vesele ohlodává dřevěnou mrkev, a já si dávám celý den pozor na to, aby mi šátek nesklouznul a nebyla vidět ta blbá díra. Takže tak.

Poštovní výkladový slovník

Myslím že každému z nás pošta už někdy (ne)doručila zásilku. Ty dlouhé chvíle napětí, čekání, dojde balíček, nedojde balíček, bude fronta až ven na poště anebo se zrovna zasekne počítačový systém, známe všichni. Rozhodla jsem se využít své základní znalosti poštovní hantýrky abych vám, široké veřejnosti přeložila některé poštovní výrazy a situace:

1. SMS: Dobry den, dnes Vam budeme dorucovat zasilku DR....od podavatele XY

Překlad: Dnes zásilka možná dorazila na hlavní poštu a ještě si tam pár dní poleží, možná to dneska někdo stihne doručit, ale spíš asi ne, moc se na tuto informaci neupínejte, ať nejste naštvaní.

2. Vzkaz ve schránce - Adresát nezastižen

Překlad: Je nám úplně u prdele, že jste celý den doma a čekáte na zásilku, řidič to prostě dneska nestíhal, tak vám druhý den dává do schránky lístek doručovatelka, že vás řidič předchozí den nezastihnul. Je to divné, úchylné a alibistické, ale je to tak. Dnes nedodáme, zítra nedostanete.

3. Malá matematická slovní úloha:

Na poště je fronta 30 lidí. Na poště pracuje 5 poštovních úřednic. Na poště jsou 4 okénka. Kolik okének je otevřených?

Odpověď: Je otevřené jedno okénko, na kterém zrovna chce nějaký kretén výpis z rejstříku trestů, z katastru, nebo si penzijní pojištění, kupuje padesát losů nebo dvacet bublifuků a jedno pexeso, nevím, každopádně provázek od balíčku už vám odkrvil všechny prsty, které postupně za tu dobu čekání uhnívají a odpadávají na zem. Já vím, můžu balík položit na zem, ale to bych pak neměla o čem psát.

4. Můžete na ČP koupit: samolepky do domácnosti , modelovací hmotu KERA, kšiltovku Pat a Mat, hrací karty, knížky, omalovánky, reflexní prvky, pojištění, spoření, účet, zařídit roznos letáků, home credit, sazka, stírací losy..

Překlad: můžete tady zařídit a nakoupit úplně cokoli, to poslední co nás zajímá je doručování zásilek, doručíme vám akorát tunu reklamy do schránky.

5. Reklama: Získejte díky zákaznické kartě odměny a slevy od našich partnerů

Překlad: místo toho, abychom zásilky doručili včas, vás uchlácholíme slevou 5% na balené uhlí. Marketing je hezká věc a máme ho rádi, sice na nás v poštovních službách není spoleh, ale kupte si pexeso, stírací losy a uhlí a budete v teple čekat na svůj zpožděný balíček krátit si čas hraním pexesa a stíráním losů.

6. Reklama: Pošlete svoji kariéru na správnou adresu

Překlad: Přijďte pracovat k nám, dostanete počítač na kterém se dá stále hrát původní Prince of Persia, naučíte se odolávat pokušení obsloužit lidi rychle a zásadně neotvírat druhé okénko ze čtyř. Nechte u nás čas plynout pomalu, někdy i pozpátku. Vraťte se do dávných dob bez počítačů, pište do sešitů ručně poznámky, protože Prince of Persia se právě zasekl. Trhejte potvrzení o převzetí zásilky ručně na menší kousky abyste je mohli vsunout do jehličkové tiskárny a zároveň šetřili naše lesy. Naučte se správnému time- managementu a určení priorit při flexibilní a dynamické práci v našem týmu.

7. Balík do ruky

Překlad: Balík doručíme na poštu a pošleme vám o tom sms.

8. Balík na poštu

Překlad: Balík doručíme k vám domů, předáme vašemu partnerovi, protože to byl supertajný dárek pro něj a stejně byste mu ho pak dali, takže jaký je to problém?

9. Dnes podáte, zítra dodáme

Překlad: Předevčírem jste podali, popopozítří dodáme. A pro jistotu jsme to z těch aut už strhali, marketing je hezká věc, máme ho rádi, ale tudy ne soudruzi.

10. Změna doručovací adresy

Překlad: Už jste jim 3x vyplnili žádost o změnu doručovací adresy, ale balíky stále chodí na tu vzdálenější poštu, a za každé 4. požádání o změnu adresy dostanete jako bonus malou loterii, kdy vám balíky chodí střídavě na jednu, střídavě na druhou poštu. A při 5. požádání o změnu doručovací adresy vyhráváte hlavní soutěž, na uložence přestáváme vypisovat, na které poště je balík uložen a hledej šmudlo!

Podala jsem pár inzerátů na prodej sportovního náčiní po dětech, píšu "pouze osobní předání" a děsím se, kdo se ozve z druhého konce republiky a bude to chtít poslat na dobírku. píše paní z Ostravy, chce to poslat poštou... Provázek připraven, ruce rozmasírovány.. neeee.

Einmal gespritzt bitte

Odjíždíme lyžovat. Úplně poprvé. Tedy já jsem na lyže jezdívala a Zoru naučili ve škole na lyžáku. Poprvé jedeme všichni jako rodina. Zdenda a Kvítek na lyžích stáli dvě hodiny na Božím Daru, jsou tedy dostatečně proškoleni na to vyrazit k našim sousedům do Rakouska. Odhadli jsme, že přežijeme se zdravou myslí 3 noci. Děti se těší, my nevíme, co máme čekat.

Zora se ptá, kdy už budeme v tom Rakousku-Uhersku, Kvítka Uhersko moc nezajímá, sleduje dění za okénkem a říká, že na drátě sedí ptáky a hobuly, a při každém tunelu prožívají něco jako orgasmus. Se zvyšující se koncentrací tunelů se mění cesta na malý mejdan na zadních sedačkách. Snažíme se je trochu usměrnit: "Tak ty tunely počítejte děti, schválně kolik jich bude." Byl to skvělý nápad a doporučuji vřele všem zoufalým rodičům cestujícím do horských středisek. Mezi 10. a 27. tunelem jsem upadla do klasického cestovního kómatu, takže mi to hezky uteklo, probouzely mě občasné hádky dětí:

"Dvacet osm, dvacet devět, dvacet deset"

"Dvacet deset Kvítku neexistuje"

"Ale existuje!"

"Neexistuje!"

"Existuje" atd..

Prostě idylická cesta, co vám budu povídat.

Přijíždíme na místo, zabydlujeme se, vybaluju v pořadí třetí tašku žrádla, bo nehodláme porušit české dekórum paštikářů. Vyskládávám konzervy a pytlíkové polévky, Zdenda remcá vlastně už od začátku cesty, že nemáme nasmažené řízky, uklidňuju ho chlebem s paštikou, druhou rukou rozmíchávám rodinné balení gulášové polévky v 1,5 litru studené vody a pozvolna vařím za občasného míchání deset minut.

Další den vstáváme a vyrážíme do lyžařského střediska, konkrétně do Wurzeralmu, je to prý menší středisko vhodné pro rodiny. A hned při koupi permanentek problém. Slečna u okénka mi dala tři permanentky, i když jsem jí zaplatila čtyři, asertivně se dožaduji čtvrté permanentky. Slečna je milá, ale velmi tvrdohlavá, po deseti minutách se za mnou vytvořila fronta asi dvaceti lidí, raději se neohlížím, ale stojím si za svým, vyhádala jsem si to. Po lehkých 45 minutách, kdy se soukáme do přeskáčů, potíme se a nadáváme dětem, si to šineme do spojovací lanovky, která nás vyváží nahoru do lyžařského centra. Tam tak nějak lyžujeme, slunce svítí, krása. Podobně probíhá i druhý den s tím rozdílem , že je to náš poslední lyžovací den. Zdenda už se osmělil, ukončil tvrdý tréning v dětském parku mezi tříletými dětmi a vydává se i na větší sjezdovky mezi osmileté, já si brázdím sjezdovku s názvem "Juniorpiste", protože už jsem v podstatě profík.Došly zásoby ztvrdlého českého pečiva, skočíme si do místní knajpy na nějaký ten oběd, číšník se mě ptá, jestli chci "gespritzt" nervózně se rozhlížím a červenám se, co mi ten hoch dělá za návrhy? Ale je tam se mnou rodina, s díky jeho spritz odmítám, ale leží mi to v hlavě.

Mám hodně trapný nápad, že pojedu podél lanovky dolů po červené k parkovišti. Trapný nápad to je, protože mi nedochází tři věci, že pojedu mrakem, že pod mrakem prší a sjezdovka je dlouhá 3,5 km. Dělám si přestávky, najednou to nesjedu. Asi tady umřu, plivu na zem při jedné přestávce, masíruju si stehna. Slyším v mlze kabinku lanovky, narovnám se a zvesela mávám manželovi a dětem, všechno v pohoděěě dětii, maminka sjede naprosto lehce tuhle krásnou sjezdovku a potkáme se dole. Jedu dál, ten mrak houstne, už ani nevidím, kam jedu, bílá tma. Při další přestávce vytahuju telefon a fotím si to, o tom napíšu na blog, jestli to teda přežiju. Nikdo další kromě mě už tenhle debilní nápad neměl. Chrčím a asi mám hypoglykemický epileptický bronchitický křečový záchvat. Slyším v mlze svištění lyží. Aspoň nějací lyžaři, jsem ráda, že neumrznu, že tady neumřu, z mlhy vyjel tatínek s dvěma osmiletými kluky, budu se jich držet. Jenže jak rychle se objevili, tak rychle zmizeli. Ježišikriste, sjedou to malý děti, vyhecovalo mě to. Vyjela jsem z mraku a jela v totální rozmoklé břečce k parkovišti. Mám chuť odevzdat lyže a sepsat přísahu, že už na ně nikdy nevlezu, že už na to nemám. Příště si tyhle blbé nápady nechám jen v hlavě.

Po lyžovačce nenápadně rozmasírovávám v autě křeč v nohou. Zastavujeme v místní sámošce a je objasněna záhada se spritzem. Je tam celý regál nápojů, všechny jsou "gespritzt". Spritzujou si všechny džusy a limonády sodovkou, prasata rakouský.

Jedeme domů, jsme na sebe hrdí, zvládli jsme to bez újmy na zdraví, jak fyzické, tak psychické, děti počítají tunely a já padám u 10. tunelu do kómatu.

Ve snu mi zní němčina.. "Einmal gespritzt bitte"..