Postřehy ze Sapy

Mnoho jsem toho slyšela, ale ještě nikdy nebyla v Sapě. Sestra se nabídla, že mi udělá průvodkyni, Zora se v rámci dámské jízdy přidala též. Zastrkávám si telefon do držáku na nápoj, protože v autě je držák na mobil, který jsem se rozhodla z rozmaru ignorovat. Přijíždíme a hledáme místo na zaparkování, projetím bránou Sapy končí veškerá pravidla silničního provozu, jako bychom projely portálem ze sci-fi filmu a ocitly se ve Vietnamu. Totální dopravní kolaps. Ozve se zvláštní pípání z mobilu, na obrazovce v autě se objeví něco jako "emergency" a mobil začne houkat jako alarm. Před námi projede muž na kole s klasickým asijským kloboukem na hlavě a v ruce na tácu balancuje pět mís s polévkou. Snažím se vykličkovat ze zácpy a někde nouzově zastavit, mobil vytáčí 112. Panikaříme v autě, křičím "vypněte to!", bušíme prsty na obrazovku, hlídám abych nebourala.  Telefon na druhé straně přijme pohotová dispečerka připravená zachránit lidské životy, já řvu do telefonu, že se hrozně omlouvám za tento nejapný omyl, pokládám. Volá vyděšený Zdenda, přišla mu sms, že jsem v nouzi. Totiž abych to vysvětlila, při dlouhém podržení tlačítek mobilu na obou stranách se spouští alarm a vytáčí se tísňová linka. No a to právě umí držák na nápoje. Je to šikovná věc a vsadím se, že až to budu opravdu potřebovat, tak si na to ani nevzpomenu. 

Konečně jsme zaparkovaly, vydýcháváme šok. Zastavuje nás mladík jestli nechceme adidas oblečení, zaručeně pravé samozřejmě. Nechceme. Korzujeme, divíme se, nakoupíme nějaké asijské potraviny, a ochutnávám vietnamskou kávu. Je to vlastně kafe se salkem, a protože mám ráda i kafe i salko, vůbec mi ta chuť nevadí, je to takový dezert a káva v jednom.

Samozřejmě stejně jako v domovině, jde zde hygiena a pořádek stranou, říkám si, že ten oběd nás buď neskutečně posílí, nebo úplně složí. V míse vlevo  výše byly vařené vnitřnosti, dost by mě zajímalo, jak je dál upravují.  V tomto obchodě jsme koupily dračí ovoce, jedla jsem prvně v životě. A nalákaly nás smažené sladké rýžové koule, ne, nechutnalo nám to nikomu, dovezla jsem ještě domů, zkusili, nechutnalo, vyhodili. V tom je ta záludnost, některá jídla vypadají lépe, než chutnají a naopak.

Zora škemrala, že by chtěla bubble tea, že ho měla před 4 lety jako malá, když byl ten velký boom, teď už tento nápoj žije asi jen v Sapě, ale zato totálně vytuněný různými želé kostkami, nudlemi, pudingy, radši jsem nezkoušela.

V areálu jsou kadeřnictví, doktoři dokonce i škola. Zde je prodej ryb.

Toto bylo jediné čisté místo, tipla bych konání svateb a oslav.

Sem zřejmě dojel ten pán na kole s polévkami na tácu, kolo zaparkované, polévka rozjedená.

Architektura, plech přibitý na jiném plechu přibitý na vlnitém polykarbonátu, tady podepřené, tady vycpané, drží to silou vůle, nechápu jak.

Tržnice mě překvapila, pamatuju si vietnamce v devadesátkách, každý prodával tak nějak všechno, od té doby se začali specializovat, takže co stánek, to čistě jeden druh zboží. Stánek s klobouky, vedle stánek s tepláky, vedle šaty. Pěkně přehledně, zde je obchod s plyšáky:

Zákoutí a temné uličky:

A na závěr dvě videa, provoz u bistra, kde jsme si daly oběd:

A malí krabíci, to fakt nevím, co na tom jedí, samá noha, samé klepeto. 

Nemůžete-li cestovat, jeďte na výlet do Sapy, zážitek je autentický, domluvíte se a není tu tropické vedro a vlhko jak ve skutečném Vietnamu, podpoříte místní mafie, obchod s drogami a můžete už jen spekulovat nad tím, jaký druh masa jste právě měli v bun bo nam bo. A když se pak vrátíte domů a jdete na procházku, tak už se zas tak moc neročilujete, že sem tam leží na zemi vajgl a v lese se válí roušky.

Takže tak.

Vaše Helga

 

O hovně

Po dlouhé době se mi ozval můj výživový exporadce, že možná přišel na kloub mojí záhadě  (sportuju, jím dobře, ale pokles váhy se zastavil). Jestli prý mám v pořádku střevní mikroflóru. Podle nejnovějších průzkumů stojí za všemi lidskými neduhy mikroflóra.  Pustila jsem si přednášku Radkina Honzáka a Radkin to taky říkal. A když to říkal i Radkin, tak na tom musí něco být. Střeva jsou druhým mozkem. Je třeba o ně pečovat. Po dalších mnoha rešerších na odborných stránkách jako bleskprozeny.cz a idnes.cz jsem ubila myšlenku, že je to jen tahání peněz z lidí a šla do toho. Výsledek bude jasný, podle Radkina jsme si všechny bakterie vybili antibiotiky a průmyslově zpracovanými potravinami. Dostanu pár probiotik a začnu zázračně hubnout. 

Jak to probíhalo.  Ano, odebírá se kousek toho, co si myslíte. O velikosti lískového ořechu, ani víc, ani míň. Překvapila mě sofistikovanost celého procesu, i tak ponižující a nechutná akce se rázem proměnila ve vědecký výzkum, toaleta se proměnila v laboratoř a s doslova zatajeným dechem jsem provedla co se provést mělo. Akce musela proběhnout zcela tajně, Zora by už asi zájem nejevila, ale jakmile by Kvítek zjistil, že dělám takovou zajímavou věc bez něj, bylo by zle. 

Objednala jsem si odvoz vzorku kurýrem. Bála jsem se že přijede "diskrétní" vůz s nápisem ve stylu "vaše ho.na, naše radost", naštěstí to bylo jenom GLS bez podružných nápisů.  Předání proběhlo rychle, bez očního kontaktu a zbytečných slov, snažila jsem se tvářit ležérně,  že odesílám rtěnku nebo parfém. 

One month later..

Se zatajeným dechem otevírám výsledky, zřím jak moc mrtvé jsou mé útroby, kolik peněz ještě zasyčí v průmyslu s potravinovými doplňky a hle, padá mi myš z ruky: "Váš lacto-bifi věk je 0-1 let"  Jinými slovy mám bakterií na rozdávání, tímto nabízím svůj materiál pro případné zájemce, protože prý frčí i transplantace stolice, kdy se nezdravému jedinci transplanují ehm bakterie zdravého jedince. 

Radost z výsledků a hrdost na mé nové kámoše bakterie se mísí se zklamáním, že prostě musím bojovat sportovat a nežrat dál, zázraky se nekonají. Ale musím přiznat, že si kvasím zeleninu a piju kefírové mléko, asi to k něčemu fakt je. 

Takže tak,

Stolici a kvašení zdar,

Vaše Helga

Není svišť jako sysel

Asi pět kilometrů od našeho bydliště se nachází malé letiště. Jedná se tedy o ideální trasu pro  vycházku. 

Před pár týdny jsme zjistili,  že na letištní ploše žije mnoho svišťů, postávají nad svými norami jako surikaty.  Bohužel mám u sebe jen mobil, ale i tak natáčím ten kousek přírody a rozesílám  videa příbuzným. "Je to sysel" odpovídá mi otec. Tímto děkuji kapele Chaozz, která vymyslela píseň "Svišti na golfovém hřišti", tomuto bludu jsem věřila dodnes.  

Sysli na letišti

Svišti na golfovym hřišti

Později vyprávím doma můj hajlajt dne, týdne a možná i měsíce. Absolutní nezájem všech mi ale nevezme nadšení a druhý den beru zrcadlovku s tím nejdelším objektivem, abych sviště, teda sysly  mohla navždy zvěčnit a hezky zblízka. Představuju si, jak ležím v letištní trávě jako reportérka National Geographic a čekám na ten správný moment, úhel a světlo. Těším se. Po pěti kilometrech rychlé chůze se přede mnou rozevře zelená letištní plocha. Sysli nikde. Kromě dvou seniorů, kteří roznáší syslům mrkev a jinou kořenovou zeleninu na přilepšenou nic. Ani syslí chlup.  Vyfotím si seniory a letadlo. Cestou domů lovím objektivem ptactvo v lese, nic moc, zpívají hlasitě, ale nejsou vidět, připomíná mi to snahu najít v cikádu v Řecku. Naše ptactvo to jsou takové naše cikády. Jednu pěnkavu jsem akorát našla.

Pěnkava obecná

A dnes nastává další pokus. Kvítek odtržen násilím od počítače, svačina zabalena. Své nadšení jsem přenesla trochu i na něj, protože si bere dalekohled, aby ta nebohá zviřátka utlačovaná  letadly mohl také sledovat. Po hodině přicházíme na staré známé místo. A světe div se. Nic. Sysli zalezlí. Senioři zalezlí. Sem tam proletí letadlo. Nuda. Aspoň máme to jídlo, protože bez jídla by to byl pro Kvítka už totální propadák. Cestou opět lovíme v lese, ale Kvítek si zapomněl brýle, takže spíš asi dělá, že se dívá, ale moc toho chudák nevidí. 

Cestou z letiště, kvíz najdi Kvítka, dělali jsme testovací fotku s novou maskáčovou soupravou

Co o syslích říká Wikipedie? 

"Sysel je denní zvíře. Hloubí si nory, ve kterých spí. Vyskytuje se na místech s trvale nízkým travním porostem, aby měl přehled o blížících se predátorech. Díky tomu si často k životu vybírá travnatá sportovní letiště nebo golfová hřiště.

Sysel je kvalifikován jako kriticky ohrožený druh (C1) a podléhá ochraně z celoevropského hlediska (dle zákona č. 114/1992 Sb. a vyhlášky č. 395/1992 Sb.)."

Dobře, takže denní zvíře, už jsem začala mít podezření, že kladenská odnož syslů bude nějaká "night club" verze, paří v norách a na povrch vylézá jen pro mrkev přidělenou místními seniory. 

O dalším vývoji lovu syslů vás budu informovat, jelikož se k tomu momentálně upíná celá podstata mé existence. Chcete unikat realitě? Hledejte sysly. 

Syslům zdar a svišťům též

Vaše Helga

Test najdi srnku, maskovaná je tedy o dost lépe, než Kvítek

Sběratel kroků

Chlubím se své sestře svým narozeninovým dárkem. O věku jsem se zmínila zde,  Přála jsem si hodinky. Nejsou to ale obyčejné hodinky, jsou ručičkové a zároveň na pozadí velmi chytré, dá se dokonce říci i inteligentní. Jak to sestra viděla, začala shánět něco podobného, od koupě chytrých hodinek ji prý doposud odrazoval jejich výhradně sportovní vzhled a černý displej. Teď máme obě prudce elegantní a chytré přístroje a zjistily jsme, že se můžeme propojit přes aplikaci Garminu a vzájemně se vyzývat a soutěžit v počtu nasbíraných kroků.

Vypadají, jako úplně obyčejné ručičkové hodinky..

.. ale jsou velmi mazané

Zleva: Nové hodinky Garmin vivomove Style, chytrý náramek Mi band a moje úplně nejstarší hodinky na měření tepu Sigma. Zachyceno při testování měření tepové frekvence.

První výzva vytvořena. Zatím jen na víkend.  V pátek společně ještě vyrazíme na kalibrační procházku a sledujeme si vzájemně tepové frekvence. Vypadáme obě jak idioti, mobil v jedné ruce, druhá  ruka s  hodinkami skrčená před obličejem. Při stejném tempu jsem já už dávno v infarktozóně, jí hodinky hlásí, že odpočívá. Párkrát se proběhne, aby trochu vyšvihla tepovku aspoň do spalovací zóny. Moje hodinky jsou v červených číslech, až se bojím, aby se tajně nespojily přes mobil se záchrankou. 

Pak si porovnáme míru stresu v zaměstnání, zde zase vítězím já. Zatímco ona je ve stresu v podstatě pořád, já při práci odpočívám, podle hodinek to vypadá na hezkých osm hodin relaxu, jediné výkyvy do extrémních hodnot jsou v momentě, kdy zadávám Kvítkovi práci na domácí školu a když ji pak po dvou hodinách vyžaduji. 

Je sobota ráno, výzva začíná. V sobotu  jsem zmákla velmi dlouhou procházku, už to vypadá, že vyhraju. V neděli mi přistane na chatu (čti "četu", nejedná se o rekreační objekt) zpráva:

"Dneska mám "restday" (u dnešních třicátníků oblíbené cizí slůvko pro odpočinkový den), tak to asi vyhraješ."

Tuším, že restday u mé sestry znamená, že nepoběží dvacet kilometrů, ale ujde jen deset, takže se i tak snažím nachodit co nejvíc, abych měla výhru jistou. Zdenda sestru odpoledne potkal v našem městě, ačkoliv bydlí v přilehlé vesnici vzdálené minimálně 4 km, šla pěšky, žádný restday se nekonal. Píšu jí rozzuřeně:

"Špinavá hra!"

Běhám po domě, a dívám se ven, leje jak z konve a kdo mi zaručí, když teď v osm večer nachodím pět tisíc kroků, tak ona nepůjde v noci ještě můj náskok stáhnout. Kašlu na to, vzdávám se, vyhrála.

Víkend byla zkouška. Nyní máme měsíční výzvu a zjišťujeme,jak moc jsme obě chorobně soutěživé. 

Včera jsem pochodovala na místě, když jsem se sprchovala, dneska jsem pochodovala na místě, když jsem vařila. Večer v Lidlu na nákupu jsem záměrně objela s vozíkem všechny regály dvakrát, každý krok se počítá. Zatímco jsem stála s vozíkem ve frontě, pochodovala jsem lehce s nákupním vozíkem sem a tam, tudíž jsem nabízela střídavě prostor lidem, kteří chtěli projet skrz frontu k jiné pokladně, taková živoucí závora. Mezi projíždějícími byl i malý starší Vietnamec. "Děkuju pany." Po zaplacení se ke mě hrne a podává mi hrst lepíků (promoakce v Lidlu, k nákupu veleúspěšné miniatury ovoce a zeleniny). "Pany, máte těti?" Kývu, děkuji a raduji se z přírůstku do sbírky.  Trojitá výhra, mám asi třicet kroků navíc, deset lepíků a ještě dobrou karmu za pouštění tolika lidí, kdo se nikdy nepokusil projet skrz frontu, neví o čem mluvím. 

Od našich vím, že ségra schválně chodí sem tam po baráku, tak jsem jim řekla, ať jí neprozrazují, že jsem k nim přišla pěšky (6,4 km, 9900 kroků jedna cesta ou jé). Těš se ségra, tentokrát tě roznesu na kopytech!

Chůzi zdar.

Vaše Helga 

Tulipány moje nejoblíbenější, narozeniny v březnu to je prostě klika.

.. někdo se chodí jenom projít, ale já sbírám kroky

Takhle se se Zdendou zlobíme, v kalendáři se posmíváme vzájemně svému věku, naštěstí jsem to včas uvedla na pravou míru. On je o pět let starší, takže já se vždycky směju víc od srdce, u něj už je to jen takové hořké postesknutí maskované posměchem.

Dálkové nešvary

Distanční výuka se stala již pevnou součástí našich životů, proto bych ráda shrnula veškeré poznatky.

Dálkové zlobení:

Už jsem si docela i zvykla na telefonáty ze školy se stížnostmi na Kvítkovy výstřelky, od školky vynikal kadeřnickými službami, ničením majetku školky (potřeboval udělat z proutěného ozdobného košíku loď z okny v podpalubí), ve škole lákal holky na záchod, že jim ukáže jablíčko a červíčka (a nejedná se o ovoce, zapoj fantazii), házel do záchodu pomůcky k výuce, nikdy jsem z něj nedostala, proč. Vše okamžitě přestalo nastolením domácí výuky, žádné telefony, žádný stres, co zase provedl, pohoda. Jeden týden. První telefonát zvoní po týdnu výuky na dálku. Kvítek kreslí na společnou interaktivní tabuli kosočtverce. Já se z toho zblázním, on zlobí ve škole, i když ve škole není! Výuka na dálku má dva nebezpečné aspekty- chat a interaktivní tabuli. Obojí se dá slušně sabotovat. Rychlým zásahem jsem už párkrát smazala z chatu pár nebezpečných vět  (Simonko, zpíváš falešně; Je to nuda; Máma je docela stará atd.) Interaktivní tabule je doslova zbraň na uštědření pár životních traumat učitelce, která se snaží udržet obrázky  a nápisy na tabuli svou myší na jednom místě, zatímco pět dětí proti ní šoupe zbylým obsahem. Beznaděj prosakuje přes obrazovku.

Napovídání:

Rodiče chtě- nechtě se vžijí natolik do výuky, že mimoděk vykřikují odpovědi místo dětí, nebo dětem aspoň tajně radí. Tak doprčic, radíme dětem aspoň tak, aby to nebylo poznat, takhle ne:

- (probírají vyjmenovaná slova po M) "Děti a jestlipak víte, co znamená slovo Litomyšl"

- Ticho

- hlásí se Anička

"Litomyšl je město, kde se narodil Bedřich Smetana v roce 1824"

.. a vůbec jí to nikdo neporadil...tak určitě..

Pokračují vyjmenovaná slova po M a učitelka se snaží děti nasměrovat na slovo "smýčit"

- "Děti a jak se jinak řekne něco jako vymést, zamést, uklidit?"

- Děti neví, začíná souboj rodičů, my prozíravější si vypínáme mikrofon, z ostatních slyším tiché napovídající hlasy: 

"smést.. smíst ...nevim vysát?"

Atmosféra houstne, u Sárinky dokonce přestala maminka mlátit hrnci v kuchyni a tiše přemýšlí, připadám si jako ve znalostní soutěži, otázka za 5 tisíc korun.  

Mají říkat různá odvozená slova od vyjmenovaných slov. Kvítek zrovna pod stolem skládá nějaký hlavolam. Dloubnu ho do žeber, ať dává pozor a už se vezu a radím ".. co udělá auto když jede moc rychle do zatáčky?" "Smyk!" Vykřikne nadšeně do mikrofonu. Utěšuji se, že na to konec konců přišel skoro sám.. jen maličký švindl.

Poruchy mikrofonu, internetu, mozku:

Musím uznat, že udržet pozornost na meetu déle než půl hodiny je náročné i pro dospělého člověka, hlavně na angličtině. Angličtinářka má špatný mikrofon, neptejte se mě proč si za ten rok nekoupila pořádný headset, když si na to pokaždé rodiče i děti stěžují, ale budu-li se na to dívat pozitivně, celkem jsme se už naučili odezírat ze rtů, takže, v případě ztráty sluchu klidně můžeme jet na dovolenou do anglofonní země a neztratíme se. 

Neuvěřitelné je, jak moc se všechny děti těší do školy. Nejdřív jsem si myslela, že to říkají jen proto, že se to od nich očekává, ale opravdu se těší! A kdo se těší ještě víc? 

..Helga

Takže tak.

Květinový vrah

V létě mě známá, pro uchování anonymity jí budu nazývat Šárka, požádala, zda bych jí během dovolené nepřišla zalít květiny. Ví, že doma nějaké květiny mám, a že rostliny poměrně prospívají, tak tuto důležitou funkci přidělila mně.  Rostliny na mých parapetech jsou odolní sparťani, kteří si svá místa vydobyli svou odolností a schopností přežít i po dvouměsíčním nezalévání, to Šárka nevěděla. Svá morčata a papoušky obdobně rozdělila mezi ostatní známé. Je důležité nemít vajíčka v jednom košíku,  jak říkávala naše profesorka ekonomie. 

Dostala jsem klíče a  instrukce. Abych nemusela lézt na balkon, všechny balkonové plodiny, jako rajčata, lusky, jahody, byly úhledně připraveny v tmavé kuchyni, připraveny absorbovat každou kapku vody, kterou jsem je hodlala obšťastnit.  Tak se i stalo, první zalévání dopadlo na jedničku, nevynechala jsem jediný květináč a truhlík.

Zalévání No2.

Hrášek začíná usychat, já si tedy myslím, že už skončilo jeho plodící období,  hrdě na něm visí dva lusky zaplněné zakrslými třemi hrášky celkem. Je na řadě další generace, která bude pokračovatelem rodu. Nicméně se snažím hrášek resuscitovat mocným zalitím. Před odchodem zvolám směrem k truhlíku, ať hlavně neodchází za světlem. Rajčata jsou stále vlhká. Jahodám navzdory (nebo možná díky) hojné závlaze začínají schnout první listy. 

Zalévání No3.

R.I.P Hrášek. Byl jsi dobrým svěřencem, určitě to není moje vina, zpytuji svědomí, jestli jsem ho zalila moc nebo málo, každopádně je po něm. Game Over. Už loví ve věčných luštěninových lovištích.  Jahodníku něžně pohladím seschlé listy, pokropím vlastními slzami, odchází, dávám mu poslední sbohem, větu o světle si neodpustím, ale už je pozdě. 

Můj zarmoucený pohled skončí na posledním hrdinovi, rajčatech.  Pod listy se skví zelené bobulky, ta nebožátka nestihla ještě ani dozrát a já jim zabiju matku. To ne Helgo! Pět minut zblízka všemi smysly  analyzuji vlhkost substrátu. Rajčata jsou stále vlhká, když je teď zaleješ, tak je zabiješ, proběhne mi hlavou. Přísahám že keřík je úzkostně skrčený a bojí se mě. Bojí se, že ho odkrouhnu, stejně jako jsem mu odkrouhla kamarády.

Tentokrát je tu se mnou i Zdenda a potřebuje si odskočit. Zjišťujeme děsivou věc. Je ucpaný záchod. To by ani tak nevadilo, kdyby Zdenda vykonal potřebu "number one", ale on musel jít na "number two" a když Zdenda něco dělá, tak to dělá pořádně. Mísa téměř přetéká naředěnými.. "number two".. a my netrpělivě čekáme, až to rychlostí 1 ml/min odteče. Příjezd Šárky je až za pár dní, to snad do té doby vyřídíme. Necháváme domácnost mrtvou a zasranou. Posílám Šárce první přípravnou zprávu na menší ztráty, o záchodě zatím mlčím.

Zalévání No 4. 

Už nemám co zalévat, všechno  je buď mrtvé, nebo mokré. Již jen zalévám  záchod savem, neboť no ehm.. čemu bych to přirovnala. Když máte rybník se žabincem a ten rybník by měl uprostřed díru a vodu bychom vypustili, tak si žabinec usedne po všech stranách rybníka  a uschne. Tak takhle nějak vypadal ten záchod. Po zbytek dní chodím šťouchat, prorážet, oškrabovat, otesávat, zalévat a čistit záchod. Na kytky už kašlu, těm už není pomoci. 

Šárčina dovolená je u konce. Musím s pravdou ven, Šárce popíšu situaci s velikými omluvami jí předávám klíče. Není nadšená, když k tomu přičte jendo mrtvé morče od dalšího pěstouna, má skoro slzy v očích. Já si oddychnu, že jsem nehlídala žádného živočicha, jeho úmrtí bych si nikdy neodpustila, stejně tak jako stále vzpomínám na mou rukou zavražděné rostliny.

Jedno vím jistě, že  už mě nikdy nepožádá o zalévání květin.

A to je konec příběhu.

Takže tak

Vaše Helga

U mě vydrží jenom sukulenty, to Šárka nevěděla

Tohle sice není sukulent, ale hortenzie a naučila se vyžít s minimem vody.

Nicota nás požírá

Naše bytí se smrsklo už jen na malé procházky a velké nákupy a zbožná přání. A o nákupech bude dneska řeč. Literární hlad zasahuje postupně všechny blogery, kteří neprchli na Maledivy nebo do Egypta. Je potřeba radovat se z maličkostí, jak říkají všichni životní gaučové. Sesbírala jsem střípky ze svých nákupů, je to poslední stéblo, kterého se tonoucí Helga chytá, poté už nastane absolutní nicota, prázdno, tma. 

Takže hot, breaking news z kladenských obchodů:

V obchodě, který je jednička v čerstvosti a tudíž i správná volba jakási matka synovi vztekle odpovídá:  

"Ne, z těch banánů na tebe fakt nevyleze banánovej pavouk"

Tatínek se svým 1,5 letým synem: 

"Vezmeme pomeranče? Ano?" Syn kroutí hlavou.

 "Tak dobře, nevezmeme".. 

"Vezmeme toustový chlebíček?"

Little Boss rozhoduje, že nikoli a přitom dloube prstem díru do máslového croisantu, protože bílej rohlík je pro socky.

Představuji si, jak celá rodina večer příborem porcuje na talíři Brumíka s hrdostí v srdci a pýchou v očích, že rozvinuli osobnost svého malého syna.

Večerka Eso, ještě stále v rukou českého majitele, mám nákup za 90Kč

Já: "Mám jen tisícovku, nebo to můžu zaplatit kartou?" 

Prodavačka: "Nemám drobný, tak radši kartou."

na tom by nebylo nic zvláštního.. áállee:

Vietnamská večerka, mám nákup za 100 kč

Já: "Mám jen tisícovku, nebo to můžu zaplatit kartou."

Vietnamka: "Kaltou né, to moc poplatki platila, dej tisíc, já miluju tisíc" a při těch slovech, přísahám že se zavrtěla v pase s tisícovkou v malých ručkách  a pohlédla na mě svými jiskřícími očičkami.

Vietnamská večerka podruhé

Kupuji procházející máslo (to je ještě doblý, plochází zílta) a hledám tvrdý tvaroh, není.

"Co eště hledáš?" Ptá se Ta-která-miluje-tisíc.

"Tvaroh na strouhání"

"Nemam, mam měkej, chceš sýl na stlouhání?

"Ne"

"A chceš depiatol pro děti?"

Zašklebím se nevěřícně, že už prodávají depilátory pro děti, pravda, jsou zarostlé velmi, ale depilovat jsem se je ještě nechystala.

Depiatol je respirátor.. pochopím záhy.

V obchodě "Podle mého gusta" nakupuji jen občas. Pracují tam na pokladně důchodkyně na přivýdělek a s takovou radostí z kontaktu s lidmi, hned se lépe nakupuje.

Vykládám nákup na pás, veselá důchodkyně zboží markuje a zpěvavým hláskem si práci komentuje: "A to máme dvě okurky, dva vanilkové cukry, sýreček, šunčička.. "

 

Mám toho málo, zato drahého a ona zazpívá: "1560 korun! No to jste se dneska rozšoupla!"

Modlím se, abych neměla vyčerpaný limit na kartě, nebo nedejbože nedostatek, protože už mám vypozorované, že tenhle typ ženských s radostí křičí přes celý obchod "nedostatek prostředkůůůů!"

Peněz mám dost, doma svůj velkolepý zážitek z nákupu vyprávím postupně všem členům rodiny, kteří odloží mobily a jůtuby a dychtivě hltají zprávy z temného světa.  Zdenda dodá, že jsem měla na pás hodit i kondomy, co by si tak paní zazpívala..

Takže tak 

na článek nejsem nijak hrdá, ale nedá se jinak, témata dochází, nicota nás požírá.. odkazuji na Nekonečný příběh.. ten momentálně všichni žijeme.. NICOTA! A jak nicota požírá vás?

Vaše Helga