Nem tudom

Komunistické dovolenkové destinace táhnou. Loni jsme se chtěli podívat na Rujánu, hodně jsme o ní slyšeli, zejména z učebnic němčiny, ze kterých jsem se sice učila už po převratu, ale vyšly ještě před ním. Rujána nevyšla, všechna ubytování byla plná. Někdy to ještě zkusíme, ale letos jsme se vrhli na další oblíbenou destinaci našich rodičů, k Balatonu.

Cestou samozřejmě ani jedno z mládeže nezamhouří oko a nudí se. Tablety jim kupovat nebudeme, ať se kochají přírodou. Zabaví se počítáním přejetých živočichů a dloubáním se v nose. Kvítkův nos ale dloubání neustál a půlku cesty krvácí. Pak řve že se mu chce sát. "Na kojení jsi už dost velký", říkám mu, brečí a kroutí se. Na logopedii je teprve u L, když prý se pořádně naučí L, R mu naskočí skoro samo, ujišťovala nás paní logopedka. Takže mi celkem rychle dochází, že mu ještě nenaskočilo R a stavíme na odpočívadle. Jsme už v Maďarsku. Na odpočívadle mají piknik uprchlíci. Ne to není piknik, to byl asi porod. Jedna uprchlice nese malé fialové miminko k omytí na těch hnusných smradlavých záchodcích. To miminko buď něco hroznýho chytne, nebo bude mít nadosmrti skvělou imunitu. Nic mezitím. Kvítek se "vysal" a můžeme pokračovat.

Jsme u Balatonu, vypadá to tam moc pěkně, jeden by řekl, že je u moře. A hurá k vodě. Půjčujeme šlapadlo. Zdenda stojí ve vodě a hlídá děti klouzající se do vody (šlapadlo má klouzačku) a mně nadává ať držím kurz. "Doprdele jak se drží kurz na šlapadle na Balatonu? Tak si pojď šlapat sám", řvu na něj. Vyměníme si ještě pár urážek v té vypjaté situaci na tom klidném Balatonu. Neumím si přestavit, co bychom dělali třeba na hausbótu, nebo nedejbože na jachtě. Z hádání nás přeruší hlasité skřípání. Je to zvuk, jako když se holým tělem sklouznete po suché klouzačce. Na vedlejším šlapadle je německá rodina, která právě prožívá něco podobného jako my, hádají se. Jsem si téměř jistá, že taky o držení kurzu, o čem jiném se dá na šlapadle hádat, že. Německý otec chtěl ukončit hádku sebevraždou a vrhnul se na dětskou klouzačku po břiše do mělkého Balatonu. Zasekl se někde uprostřed a jeho žena ho střídavě tlačí a tahá zpátky. Každopádně jejich rodinu to zase stmelilo krásně dohromady. Jdu se taky smočit, tedy radši ne po klouzačce. Když lezu zpátky na šlapadlo, jednou nohou se zaseknu nahoře a druhá mi visí bezvládně dolů. Sakra kde jsou vidět ty hodiny v posilovně, na józe a na plavání, když se nevytáhnu ani na šlapadlo? Zjišťuju hroznou věc, asi jsem se zasekla. Ne asi, ale určitě. Zdenda se chechtá a má blbý poznámky o záchraně velryb, vyjmenovává všechny druhy včetně vorvaňů, běluh, plejtváků, keporkaků a kosatek a náramně se baví. Pak má proslov o tom, že mám být ráda, že není v okolí nikdo z Greenpeace. Myslím, že jsem předčila německého tatínka. Visím tam, nadávám, Zdenda se řehtá a nikdo se netváří, že by mi pomohl. Nakonec se slituje a vyvrhne mě na palubu. Prý udělal něco šlechetného pro místní přírodu. Vzteky sedám za pedály a šlapu zpátky na břeh. Děti a Zdenda vlajou ve vodě za šlapadlem.

Co maďarská gastronomie? Skvělá. Langošům neholduju, ale ochutnala jsem jejich lečo, ryby, rybí polévku Halaszlé . U těch ryb bych se pozastavila. Polévka Halászlé je něco jako gulášovka, ale místo masa je tam kus kapra nebo něčeho podobného. Znáte ten vopruz kdy vožužláváte vánočního kapra a plivete kosti a kůstky? Tak Halázlé je vyšší level. Nevybíráte totiž kosti jenom z toho masa, ale i z polévky, což tento pokrm staví na pomyslnou příčku nejvoserovatějšího jídla. Těsně za ním je smažená bělice, kterou místní restaurace také s oblibou nabízí a vypadá moc lákavě, nicméně si vynásobte kosti v kaprovi tak 100x a máte počet kostí v bělici. Takže když to shrnu, tak to lečo v rámci mého zdravého jídelníčku jistota, kter jsem se držela po celý pobyt. Zdenda ten okusil i méně zdravé části maďarské kuchyně a moc si to pochvaloval. I když segedín se třeba dost odlišoval od našeho, je to vlastně spíš zelí v troše omáčky. U nás je poměr surovin přesně naopak.

Kvůli velkým vedrům jsme bohužel nevychutnali všechny možnosti vyžití, muzea, hrady a že je tam toho požehnaně. Zalézali jsme jen do vody a do jeskyní. Když to shrnu, je to ideální dovolená pro rodiny. Spousta míst na koupání když jsou vedra. Při horším počasí památky a termály, ukázky řemesel, levandulové farmy. Není tam draho a lidi jsou tam fakt milí. Určitě se tam někdy ještě vrátíme.

Helga hubne II.

Dostala jsem jídelníček, zajásala jsem, jídla lehká na přípravu a všechno celkem "normální". Žádný "bez mouky" nebo "bez mlíka" nebo "bez všeho", prostě od všeho je tam něco, i když asi tak 1/2 množství, než jsem byla zvyklá. Nebudu se rozepisovat, jak jsem nevěděla, co je Quinoa a Tilápie, ale spíš shrnu svoje dojmy z prvních dnů nového jídelníčku:

Den 1. Jsem plná energie, cítím se báječně, ta nová strava mě nabíjí... hovno! Tak tahle otřepaná fráze, která vypadne snad z každé hubnoucí osoby je mystifikace a lež. Je mi zle, hladina cukru mi klesla do záporných hodnot, bolí mě hlava, poslala jsem asi už tři lidi v práci do hajzlu. Jdu spát v osm hodin, protože nemám sílu žít. Převaluju se v posteli, nemám sílu ani usnout.

Den 2. Odpočítávám hodiny, minuty, sekundy do dalšího jídla. Kolegové si tajně po mailech rozeslali šifru: 6,9,12,15 - to jsou hodiny, kdy jsem po jídle, tudíž se mnou můžou řešit svoje požadavky, aniž bych je poslala do hajzlu. Přestávám se dívat na TV, protože buď u nás běží pořady o vaření, nebo reklamy na jídlo a to nedávám. Jdu spát v půl deváté, abych zahnala myšlenky na ledničku.

Den 3. V práci se slaví. Máme koláčky a medovník. Klávesnice je nasáklá mými slinami, vidím dvojmo a stahovacím páskem jsem se přivázala k noze stolu, mám pěnu u huby, vrčím a občas i štěknu, když jde někdo kolem.

Den 4. Vařím si rizoto z 25 g rýže- pro představu to je asi 1 polévková lžíce, vodu osolím vlastními slzami nad tím plýtváním energií. Zase pozitivní je, že toto množství mě nutí k jisté hospodárnosti. Každé jednotlivé vysypané zrníčko seberu ze země, z linky, ze dřezu, jakmile bych přišla o 10 zrníček rýže, sníží se mi o čtvrtku můj dnešní oběd. Sběrem ze země si jídlo obohatím ještě i o pár kočičích chlupů, sice to není žádné terno, ale taky zasytí. Samozřejmě porce je doplněna masem a zeleninou, na konci je z toho včetně chlupů celkem slušná porce.

Den 5. V práci se zase slaví, na stole jsou chlebíčky. Snažím se od nich duševně oprostit, medituju u stolu. Hledám vnitřní sílu, hledám vnější sílu, provádím dechová cvičení. Odolala jsem koláčkům, odolám i chlebíčkům.

Den 6. Vařím Quinou, dětem tvrdím, že je to něco jako kus-kus. Zora si to prohlíží a konstatuje, že to vypadá jak ty špunty z ucha z náušnicové dírky, to co vypadne, když si mění náušnice. Tím mi to tedy trochu znechutila, ale mám takový hlad, že bych sežrala i ty špunty z uší.

Den 7. Už jsem si na malé porce celkem zvykla a mám asi o 1cm menší břicho a to mě mírně žene kupředu, ještě takových tisíc týdnů a je to. Dokonce jsem už trochu i nakazila Zdendu. Štrachal ve špajzu, a slyším jak hudruje, že ve všem je skrytý cukr. No a pak si šel opéct klobásu, tam prý žádný cukr není..

Tak a já pokračuju dalších 1000 týdnů, připravená ty ušní špunty jíst do smrti smrťoucí. To by bylo, abych to svoje tělo nezdolala!

Hubnutí zdar!

Cirque du Soleil

Byla to rychlá nákupní spontánní akce, kolem Vánoc jsme viděli reklamu, že tu bude Cirque du Soleil, koukli jsme se Zdendou na sebe, ani jsme si nemuseli nic říkat a už jsem objednávala lístky. Nejdřív jsem omdlela nad cenou lístků (2500,- za kus), ale tohle prostě musíme vidět i za cenu že pojedeme v létě "jen" k Balatónu.

_{zdroj:cirquedesoleil.com}

_{Show Varekai byla uvedena v kanadském Montrealu v roce 2002, od té doby se odehrálo na 4000 představení, které vidělo více než 6 milionů diváků. Od roku 2013 opustilo Varekai Velké šapitó a putuje po sportovních arénách po celém světě. Název představení pochází z romského jazyka a znamená "kdekoli". (zdroj: www.ceskatelevize.cz)}

Děti jsme nechali doma, by to zmetci neocenili, furt by měli žízeň, čůrat, žízeň, čůrat, hlad.. kakat.. Jednou je tam třeba vezmeme, až si na to vydělají. No a po téměř půl roce nastal den D, máma přebírá děti a my jedeme do Prahy. Ptám se už popáté Zdendy, jestli má lístky. Pokaždé je má, ale pro jistotu. Po lehkých komplikacích při parkování, toxikováni výfukovými plyny z garáží, se ocitáme v O2 aréně právě včas.

^{přísné kontroly u vstupu}

Jaksi jsme podcenili výběr míst, sedíme na přistavěných židlích, u kterých pořadatelé nečekali, že by na nich mohli sedět dva tlustí lidé vedle sebe. Tímto děkuji návštěvníkům po naší pravici a levici za to, že se uskromnili a pevně se přitiskli na své partnery. Děkujeme také té paní, co seděla na konci řady už jen na půlce židle. Téměř jsem nedýchala a půlkou zadku jsem seděla na Zdendovi, i tak jsem se nemohla vyhnout celkem těsnému kontaktu s pánem vedle mě. Tomu to zřejmě vadilo, ale nemohl nic dělat, kdyby se posunul ještě o centimetr, paní na konci řady už by neudržela balanc a spadla by na zem.

_{plná 02 aréna}

Už to začíná, začíná to jsem nadšená, nevím jestli se mám smát, nebo brečet radostí. Po pódiu se začínají rojit postavy a postavičky v neuvěřitelných kostýmech. Kam dřív koukat? Přemety, různě po sobě všichni lezou, skáčou, plazí se. Někteří aktéři přicházejí i kolem nás, pán na začátku řady se vždycky lekne, když okolo něj proběhne lidská ještěrka a díky těsnému kontaktu celé řady jeho leknutí prožijeme svorně všichni.

^{zdroj:netfinemagazine.com}

Je to nádhera, vlhne mi oko dojetím nad sílou okamžiku. Celý zážitek umocňuje živá hudba a zpěv, obojí jako z jiného světa. Celé vystoupení prolíná tenká pavučinka děje, která spojuje jednotlivá artistická vystoupení. Z nebe sestoupí něco jako anděl, nebo je to vlastně Icarus, ostatní mu hned čórnou křídla a on se tam tak chudák plácá celým představením úplně bez křídel. Občas se tam objeví komický výstup kouzelníka a jeho blbé asistentky, která všechna jeho kouzla kazí. Třeba pánovi vedle mě se tohle vůbec nelíbilo, necítila jsem ani náznak potřesu jeho těla při smíchu, zatímco já jsem se zmítala v křečích, stříkaly mi slzy a padala jsem ze židle smíchy, on seděl a nehnul brvou. Zřejmě intelektuál.

Abych to vzala z pohledu ženy, tak akrobatky jako dobrý, čínský tým artistů jako dobrý, vrcholem byli dva chlápci v černých koženkových bodýčkách, nebo nevím jak to nazvat. O kterých jsem si první dvě minuty myslela, že jsou to ženy. Až teprve když prosvištěli s nohama v rozštěpu nad mou hlavou, zjistila jsem, že jsou to muži a hned představení dostalo nový rozměr. Ti byli z celého představení asi nejlepší.

_{cirquedusoleil.com}

Skutečným vrcholem byla tedy závěrečná scéna s velkými houpačkami a výskoky z nich kamsi do plachet, u toho se člověku tajil dech, hlavně jsem teda pořád nemohla z hlavy dostat myšlenku, že musím dávat pozor, aby ta houpačka nebouchla někoho do hlavy, už takový zlozvyk z hodin strávených na dětských hřištích. Přistihla jsem se dvakrát, jak vyskakuju a chci zakřičet "pozor na tu houpačku"...

_{zdroj: naplesillustrated.com}

Zajímavou součástí je i vystoupení hendikepovaných tanečníků, fenomenální tanec s berlemi sebou nese jasnou zprávu a to je "Nikdy to nevzdávej!".

^{zdroj: commdiginews.com}

Shrnutí, ty prachy za to fakt stály. V létě u Balatónu budu vzpomínat na chlápky v černých bodýčkách a na dětském hřišti se mi při pohledu na houpačku zakalí zrak vzpomínkami na Varekai. Je to zážitek, který člověk absolvuje třeba jen jednou za život a jestli se tady Cirque ještě objeví, fakt doporučuji, stojí za návštěvu.

Helga hubne

Vietnamec to všechno rozhýbal. Můj vietnamec gynekolog mne zdravě nasral: "Jšte obéžní, ploto máte výkyvy nálad. Máte dvě možnošti, buď zhubnout, nebo blát holmony a antideplesiva". A protože holmony a antideplesiva do sebe cpát nehodlám, hned druhý den hledám na internetu výživového poradce v mém městě, který 1) nenabízí nějaké hnusné koktejly 2) neúčtuje si za jídelníček majlant 3)google ho najde na prvních pěti pozicích, dál se totiž nedívám. Zadařilo se, jsem objednaná.

Od té doby se loučím s nápoji a pokrmy, které navždy budu muset eliminovat ze svého života, za víkend vypiju pět piv, sním jeden zrající sýr, jeden pytlík brambůrků a jeden pytlík nachos. Loučím se s pizzou, loučím se s hamburgerem, i když ho vlastně ani nemám ráda, ale dám si ho už jen z principu. Nasmažím bramboráky, které dělám asi podruhé v životě, se kterými se taky hezky rozloučím. Děti se na mě dívají divně, ale pak se jim hra zalíbí a loučí se s nimi též. Nestíhám se rozloučit s vínem, ale s tím jsem se loučila v podstatě nepřetržitě posledních deset let téměř každý den. Loučím se bílým rohlíkem, i když ho vlastně taky skoro nejím, ale už jen tak z principu. Jsem rozloučená, připravená, začíná nová éra života.

Dnes vyrážím k poradci. Jsem tam o něco dřív, chvilku se tam jen tak procházím a dělám, že vůbec nemířím do toho domku s velkou cedulí na plotě "Výživový poradce - poradenství pro obézní tlusťochy, co se nedokážou kontrolovat, jsou hnusný, mastný a líný". Ba ne, to tam samozřejmě není, ale jako by to tam bylo. Projdu kolem domku tam, pak zase sem, pak zase tam, dělám, že se kochám zahrádkami, sem tam k nějakému keříku přivoním, prostě taková děsně nenápadná romantická procházka. Když míjím dům potřetí, slyším "Dobrý den!" Kouknu za sebe, kouknu před sebe, nikde nikdo, asi bych si fakt měla zobnout nějaké to antidepresivum, už slyším hlasy. "Dobrý den! Vy jdete asi ke mně?" Ozve se nade mnou v okně. "Jak jste to proboha poznal?" Tvářím se totiž celou dobu hrozně hubeně, ale asi to nezabralo.

Uplynuly dvě hodiny, jsem zvážená, změřená, pan poradce vypadá, že radí rád a přihazuje půl hodinu rad navrch. Mám samozřejmě všeho moc, tuku v pravé ruce, tuku v levé ruce, v nohou, v trupu, venku, vevnitř. Dokonce se rozhlížím, jestli nějaký tuk náhodou nelevituje i okolo mne anebo neodkapává pod židli. Mám tolik tuku, že by si s ním děti v průměrné africké vesnici mohly smažit řízky 4 roky, pokud by tedy nějaké řízky sehnaly. Mám tolik tuku, že by v izolovaných částech Tibetu pokryl spotřebu Jačího másla průměrné tibetské rodiny na deset let. Jediná pozitivní zpráva je, že mám nadlimitně hodně svalů. Prý kdybych se nehýbala, tak jak se hýbu, tak bych byla dávno mrtvá. Ne to samozřejmě neřekl, ale že prý bych tam nevyzařovala to co vyzařuju. Nevím co jsem vyzařovala, nebo ne, jedno je jisté, k večeři si dám ještě poslední pivo a matesy. Od zítřka píšu jídelníček, ten už si nechci zasviňit prasárnami.

Držte mi palce!

Hubnutí zdar!

Matkám zdar

Děti vypadly se Zdendou na plavání, vzácná to chvilka samoty. Trochu jsem se tedy dneska zamyslela, to je také celkem vzácné. A tady je výsledek:

Nikdy jsem nechápala, proč mámě zvlhly oči, když jsem jí dávala přání ke dni matek. Proč o nás měla pořád strach a zásobovala nás informacemi kudy smíme, nesmíme chodit, s kým nesmíme mluvit, nedej bože aby nám někdo cizí dával bonbóny. V pubertě zase to nabádání, jak všichni v partě třeba budou kouřit, a budou mi říkat "netrhej partu, dej si taky", nad tím se usmívám ještě teď. Žádnou partu jsem nikdy neměla a myslím, že party existovaly asi v šedesátých/sedmdesátých letech, jinak si ta její slova nedokážu vysvětlit. Jak jsem si musela hlídat pití na diskotéce, protože prý mi do toho někdo může něco nasypat.. ruku na srdce.. uhrovatá pleť, mastné vlasy a absolutní neschopnost navázat hovor s osobou opačného pohlaví by maximálně skončila tím, že si do pití ty drogy radši dotyčný nasype sám. Kromě toho výraz "diskotéka" už byl totálně "out" už i za mé puberty.

A pomalu mi to všechno dochází a vrací se to jak bumerang, který kdysi hodila moje máma a já ho právě chytila a hodlám ho zase vyhodit, aby ho chytily moje děti, až to všechno taky jednou pochopí.

Pochopí, proč jsem dneska řvala jak blbá, když jsem dostala ta přáníčka, proč jsem znovu brečela, když jsem si je dávala na nástěnku v kuchyni, proč brečím právě teď, když si na to jenom vzpomenu. Proč jim říkám, že nemají s nikým cizím mluvit a nedej bože od někoho cizího brát bonbóny. V pubertě je budu zase nabádat o trhání party, o drogách v pití na diskotéce, i když diskotéka už se tomu už 20 let neříká. Už je předem lituju chudáky.

Také už jste si chytili svůj bumerang, jaké to je? Nebo jste stále dětmi a nechápete ty matky, proč jsou takové pošahané, co po nás furt chtějí? A co na to otcové? A co na to Jan Tleskač?

Matkám zdar!

Počůrej gynekologa svého

"Ný neboj more.. to nebolí.. tak sis to měla rozmyslet.." Poslouchám hovor matky s dcerou, které mi dělají společnost v čekárně. Dcera jde evidentně prvně na gyndu, je jí tak patnáct a přemlouvá mámu, aby tam šla s ní. Trochu se děsím, jestli už rovnou nevyfasuje těhotenskou průkazku, ale obavy se rozplývají, vychází s receptem na antikoncepci. V čekárně přibyly dvě těhotné Rusky a jejich partneři, rozjedou ruskou diskuzi, ani jim nemusím rozumět, je to stejné furt dokola, termíny, pohlaví, pocity, bolesti.. Celkem se tam nudíme, tak se vzájemně posloucháme. To je celkem zábava poslouchat a dělat že neposloucháš. Přicházím na řadu. Doktor je Vietnamec, ze všech doktorů v našem městě zůstal jediný, který nabírá ještě nové pacienty. Jsem celkem vděčná za ty předsudky, díky kterým se k němu nikdo moc nehrne.

A jestli si prý prohmatávám prsa. "Ne, ale manžel jo a to celkem pravidelně". Doktor zapochybuje, jestli to prý dělá pořádně, doslova "Estli nekontloluje jen bladavky". Ujistila jsem ho, že ne, že je celkem pečlivý. Podle doktora existuje prý studie, že muži jsou velmi úspěšní při vyšetřování prsou a hledání nádorů. To už jsem ale na koze a směju se a pak si uvědomím, že jsem ho asi trochu počůrala smíchy. Dělám, že jako nic nevím. Stejná strategie jako v čekárně. Oblékám se, doktor se šel umýt, asi to zjistil. Ale což, vzhledem k tomu, kde se hrabe, je moč něco jako dezinfekce. V podstatě když to vezmu z živočišného hlediska, prostě jsem si ho označkovala. Proběhl slavnostní křest, pasovala jsem ho svým novým gynekologem. Měl by být poctěn. Tohle je ale hrozně nechutný článek, takže budu radši končit. Co si z toho tak můžeme odnést? Že předsudky jsou na hovno, a není nutné se stydět, když počůráte svého gynekologa. Čůrání a Vietnamcům zdar.

O polomrtvých králících a démonech

Vyrazili jsme do místního ekologického naučného biologického záchranného útulného bio centra, prý tam jsou dílničky a divadlo. Tyhle akce mají jednu nespornou výhodu, děti zaprasí cizí stoly, cizí židle, cizí zdi a cizí umyvadla a co je nejdůležitější, uklízí to po nich cizí lidé.

Malujeme vajíčka a já mám velkou radost, že Kvítek už používá jinou barvu, než černou, takže vedle těch černých vajec z loňska a předloňska, už je pár vajec i zelených. Dokonce se mi podaří nabarvit jedno vejce a vypít kafe, ani mi nevadí, že si děti pletou kafe s vodou a namáčí mi v něm svoje barevné štětce. Je mi fajn.

Kvítek si zařídil manufakturu na výrobu perníčků, po své levici si ochočil děvče a na jeho příkazy mu podává sypání a polevy, po jeho pravici mu nějaká paní zajišťuje přísun nových perníčků. Přispěla jsem do kasičky asi stovku, ale ani to jim zřejmě nepokryje náklady na polevy, natož aby se to dostalo těm nebohým zachráněným opeřencům, kteří na nás kulí své smutné oči z voliér.

Za chvíli začíná divadlo, od té doby, co mám děti, cítím na sobě silný pokles IQ a celkem mě ta dětská představení baví. Směju se, tleskám a je-li vyžadována spolupráce dětí s herci, ráda se hlásím jako dobrovolník. Nicméně od účasti mě zrazuje známá, že na tom byli už loni a významně koulí očima. Nevzdávám se, usazujeme se na židle. Mám depresi hned od začátku, herecký sbor se skládá ze staršího manželského páru a zřejmě jejich mladého syna. Syn je šikovný, zvesela zpívá, s písničkou přišel jako ptáček, hraje na nástroje. Jen paní mi tak hrozně připomíná ty hnusné pedantské učitelky, které jsem zažila jako dítě ve školce. Paní zpucuje hned zezačátku pár dětí, aby si daly časopisy pod židličky a narovnaly se, furt chce po dětech vědět, co je tohle za nástroj, a jak dělá kravička, děti narovnejte se, ty nejez, v divadle se nejí, ty nežvejkej a narovnej se. Jen čekám, až řekne, ať si dáme ruce za záda a jsem odhodlaná demonstativně odejít. To je masakr, mám já tohle zapotřebí? Dětem se to ale líbí, takže se já musím vypořádat se svými démony z dětství a jedeme domů.

Hlídáme sousedům králíky. Sousedi odjeli na týden na dovolenou. Jdu králíky nakrmit a co nevidím, králíci si organizovaně vypáčili králíkárnu a prchli na dvůr, kde si na trávníků založili asi devět nor. Co je průser, pouštěli jsme na dvůr Charlie Chaplina Škodovku a vůbec nám nebylo divné, proč je už dvě hodiny u sousedů a je z toho hrozně unavený. Honil nebohé bílé zakrslé roztomilé králíky s černými očičkami. Bílí nebozí králíčci získali nyní červené žíhání od Charlieho drápů. Kontroluju počet očiček, uf, očička mají všechna. Honíme je asi hodinu po dvorku a až za pomoci síťky na motýly se lov vydařil. Zdenda zajišťuje jejich králíkárnu stahovacími páskami. Teď už se ven nedostanete hajzlíci. Pevně doufám, že se králíci zahojí do pátku, a červené žíhání ze sebe omyjí. A taky doufám, že sousedi neví, že píšu blog.

Naproti přes ulici bydlí starší pár, kam chodíme pravidelně na koledu. Letos nám pán oznámil: "Přestávám chlastat, kouknu z vokna, venku vidím dva bílé králíky, tohle už je konečná, seru na to, nechlastám!"

Takže velikonoce jsou takový očistný svátek, já zavřu dveře za svými školkovými prazážitky, soused přestává s alkoholem a Kvítek přestal barvit černě.. ou jé.