Sportka

S kolegy z práce sázíme. Sázíme sportku. Většinou vyhrajeme něco kolem stovky, plný tiket stojí 220 Kč. Prosázeli jsme už asi osm tisíc, vyhráli dva tisíce, ale pořád doufáme v tu závratnou částku, pohádkovou výhru, nesmírné bohatství. Rádi si každý čtvrtek ráno po slosování představujeme, jak vyhráváme a končíme s prací. Je to myšlenka, která má silně spojující až teambuildingový efekt.. Tedy pouze do té doby než skutečně vyhrajeme, poté se náš tým rozpadne a stane se dobrovolně nezaměstnaným. Než tento slavný okamžik nastane, budeme ještě nějaký týden muset snášet výběr 22 Kč od každého účastníka, částka se liší podle předchozích výher. Teď jsem výběrčí já a okusila jsem na vlastní kůži dostat každý týden 220 Kč v korunách až dvackách. Moje peněženka váží něco kolem jednoho kilogramu. Hledám cesty, kde bezbolestně drobné rozměnit. Větřím v obchodech, kde by mohli postrádat drobné a zároveň bych přepočítáváním nebrzdila provoz.

Svítí mi hladové oko, jedu tankovat. Malá benzínka, jen asi čtyři stojany. Nikde nikdo, pusto, prázdno. Přes scénu se převalí chuchvalec chroští. Hraje pomalá hvízdavá westernová hudba. Vcházím do dveří, rozhlédnu se a pomalu dojdu k pokladně. "Čtyřku" pravím, i když jsem na benzínce úplně sama, aby nedošlo náhodou k nějakému omylu. Platím a pokladní se zmíní, že je to mizerné s těmi drobnými. To je moje chvíle, moje příležitost. Rozhlížím se, nikde ani noha. Zářivka nade mnou bzučivě poblikává a já přicházím s nabídkou, která se neodmítá, hodím kilovou peněženku na pult, ta slibně zachrastí. "Mám drobné, chcete?". Pokladní se rozzáří oči, a já začínám za pekelného soustředění skládat mince do komínků. U třetího komínku vchází zákaznice a platí, u čtvrtého komínku vchází další paní a dívá se na mě tak zvláštně, smutně, asi má nějaké osobní problémy, říkám si.

Poté vchází pán, začíná se tvořit fronta a já svým laickým propočtem zjišťuji, že všechny čtyři stojany jsou v tento moment obsazené a ten šťastlivec, co právě stojí za mnou, jen tak neodjede. Zrychluji počítání, dvá, čtyři, šest, osm deset. Na čele mi raší pot. Pán platí, sbírá odvahu a ptá se mě se soucitem v hlase a v naději, že udělá dobrý skutek: "Kolik vám chybí?". A mně to v tu chvíli dochází, ty zvláštní pohledy, to tíživé ticho v obchodě. Oni si myslí, že nemám na benzín a vypočítávám drobné na zaplacení. Je mi trapně, koktám:

"Já, já si tady rozměňuju, teda rozměňuju tady paní, já já už jsem zaplatila, jenom se zbavuju.. no víte.. my vsázíme.. sportku" A dílo je dokonáno, kdybych byla radši zticha. Pán mi položí tiše stovku na pult a odchází. Tak jsem si vyžebrala svou první stovku a nejsem na to hrdá. Už abychom vyhráli v té sportce a já nemusela chodit po benzínkách žebrotou.

A jak jste na tom vy, sázíte? Vyhráli jste?

Sportce zdar.

Helga

Úchylům nezdar

Ležím v kočárku, jdeme s mámou na procházku. Je pěkný letní den a máma jede z nemocnice, kam mě šla ukázat kamarádkám. V nemocnici před mateřskou pracovala jako dietní sestra. Jedeme lesem a v tom kde se vzal, tu se vzal, na mámu skáče zezadu chlap a chytne ji za ramena. Máma řve a zahlédne v dálce učitelku s dětmi, to zřejmě úchyla také překvapí a pouští ji. Máma se otočí a vidí úplně nahého muže. Utíká za učitelkou a v tu chvíli okolo jedou dva mladíci na kolech, slyší, co se stalo a jedou ještě úchyla hledat. Už ho nenajdou. Ten hrozivý zážitek a také fakt že jsem v nemocnici snědla hrušku, způsobily kvalitní posrání do plíny. Máma jede ke tchýni, která bydlí nedaleko, vypráví jí co se stalo, zatímco mě přebaluje. Babička prohlásí něco jako že moc kroutí zadkem, proto po ní jdou úchyláci. Máma jí to nezapomene už po zbytek života a jde nahlásit přepadení na policii. Policajti ji převezou i s kočárem a mnou na policejní stanici v centru města. Máma dostává fotoalbum s výtržníky a má určit, který z nich ji přepadl. Nalézá asi dva lidi, které zná, je velmi překvapená, že je vidí v databázi policie. Úchyla mezi výtržníky nevidí. Ptají se jí, jak vypadal, co měl na sobě. Máma si pamatuje, že měl knír a byl nahý. Následují další výslechy. Ptají se stále dokola, co měl na sobě a máma jim stále dokola opakuje, že byl zcela nahý.

Prohlíží další fotky, další úchylové, výtržníci, honibrci a násilníci, ale ani tady ho nenajde. Po nějaké době zvoní u nás doma detektiv a ukazuje mámě svůj průkaz. Máma se podívá na průkaz a kroutí hlavou: "Ne, to taky není on!" Historka se navždy zapíše do dějin policie našeho města. Detektiv se nenechá zviklat, ukazuje mámě občanský průkaz, který našli v lese, v místě, kde došlo k přepadení. Je to on! Opakovaně přepadával ženy v místním lesíku a jak byl nahý, neměl prostě kapsu na schování dokladů, že. To se pak snadno stane, že občanku člověk vytratí. Případ se uzavírá a máma si svoje blízké setkání pamatuje dodnes.

A dneska nám celý příběh převyprávěla. Vzpomněla si na to díky tomu, že v ulici, kde bydlí moje sestra, došlo nedávno ke znásilnění. Bavily jsme se o tom, jestli tomu člověk může nějak zabránit. Slečna prý přešla jen od taxíku ke vchodu. Zdánlivě minimální riziko, ale přes to se to stalo. Ségra chodí běhat brzy ráno, já chodím běhat večer, obě máme slzný plyn v ruce a oči na stopkách. Doufáme, že nebudeme mít stejný zážitek jako máma, nedejbože jako ta znásilněná ze ségřiné ulice. Máme sedět doma a nikam nechodit v obavě, že se na nás někdo vrhne? Jak to můžeme ovlivnit? Byla jsem na kurzu sebeobrany, myslím, že jsem o tom také kdysi psala zde. Co jsem si odnesla? Řvát, utéct, volat hoří. Ale jestli to tak dokážu v tu chvíli udělat? Vzpomenu si? Nebudu paralyzovaná překvapením? Doufám, že tohle nikdy nebudu muset zjišťovat a totéž přeju vám všem ostatním.

Takže tak.

Úchylům nezdar.

Helga

5 důvodů proč rodit

Možná si to neuvědomujeme, ale takový porod změní navždy pohled ženy na běžné životní situace. To co se vám zdálo před porodem jako fatální a neřešitelný problém, po porodu přestanete absolutně řešit. Sepsala jsem pět nesporných výhod porodu, možná si to nechceme připustit, ale je to tak, porod je výhodná záležitost.

1. Výhoda: Posera bolínek

U zubaře musíte ležet téměř v narkóze, aby vás zubařka mohla v pohodě odvrtat? Když jdete na odběr krve, kolabujete? Nebojte se, s porodem už vám žádná bolest nebude připadat dost děsivá, hrozná, nevydržitelná, nepřekonatelná. Po porodu se v klidu stanete dárcem krve a necháte si vrtat zuby bez umrtvení a budete na sebe hrdí, opravdu!

2. Výhoda: Estetický sobeček

Řešíte na sobě každou nesouměrnou pihu? Trápí vás, že pravé prso je o centrimetr níže, než to levé? Jeden zub je křivější než ostatní, vlasy se na jedné straně kroutí jinak, než na straně druhé a ještě k tomu máte tři strije na pravém stehnu? To také s porodem skončí, rázem máte obě prsa o dvacet centimetrů až půl metru na jiném místě, zuby jsou vlastně docela dobré a strije se rozšířily na břicho, nohy, ruce, prsa a možná i záda. Budete se těšit nad každou svou nedokonalostí a radovat se, že čerta máte zhruba stále na stejném místě.

3. Výhoda: Stydlivky

Předporodní přípravy a porod, to je něco jako jeden dlouhý návštěvní den ve vaší jeskyni, který ale nocí nekončí. Dívá se vám tam každý, sahá vám tam jakýkoli kolemjdoucí, dokonce máte chvílemi pocit, že si do vás hrábly i uklízečky. A když podepíšete souhlas s návštěvou mediků při porodu, poštěstí se vám dvacetičlenné obecenstvo zírající do vašich útrob. A jaká je výhoda ptáte se? Od teď už se nebudete stydět, když vám omylem někdo vleze na záchod, přestanete u kabinek v obchodě řešit netěsnící závěs. Studí vás u jezera mokré plavky a nikde ani křovíčko? Prostě to shodíte, lidi nelidi. A když se stane nějaká ta vykoukávací/vypadávací/vyhrnovací nehoda, žíly vám to neutrhá. Ze stydlivky klidně i striptérkou. Jaký posun v životě ženy.

4.Výhoda Žádný rozměr vás nerozhází

Tuto výhodu asi nebudu rozvádět, nechť si to každý vyloží jak potřebuje.

5. Výhoda: Výsledek

A pro samý humor bych zapomněla na docela taky důležitou výhodu porodu. Máte miminko, jste rodičem a to už vám nikdo nikdy neodpáře. Staráte se, běháte, koupete, vaříte, vychováváte, strachujete se, nespíte, vozíte, ohříváte, taxikaříte, děláte úkoly, chodíte na schůzky, škrtíte puberťáka (svého vlastního), pomýšlíte na euthanasii.. (svoji vlastní) (sorry Pade, jsem tě trochu vykradla) a tak se stane to, že vlastně ani nemáte čas už řešit, že jste se někdy styděli, že jste brečeli u zubaře a kolabovali při odběru krve. Svět se zrychlí, zeměkoule se točí jako káča, dny jsou jako vteřiny, ale vám to všechno konečně dává smysl a stydíte se, jaké pí.oviny jste dokázali řešit.

Samozřejmě všechny jmenované vlastnosti jsou silně individuální a mnohé z nás nepotřebují rodit, aby nabyly vyčtených výhod. Zajisté moho žen neřeší každou nesouměrnou pihu či striji .. muhehe dělám si srandu, řeší, a kdo tvrdí, že neřeší, tak řeší dvojnásob. Tak doufám, že nám ta porodnost hezky stoupne po tomto článku a ráda bych do budoucna obdržela fotografie dětiček, které vznikly po přečtení toto článku.

Plození a rození zdar.

Helga

O rybičkách a lidech

V domácnosti by prostě měla být voda, nějaká tekoucí, šplouchací, fontánka, akvárko, cokoli, prostě to tak cítím. Před nějakou dobou jsem pořídila malé akvárium, zjistila jsem, že v hantýrce akvaristů je to nanoakvárium. Prý je to velká móda a v pěstování rostlinek v nanoakváriích se dokonce pořádají i soutěže. Do nanoakvária jsem dala jednu betu bojovnici a k té nějaké dvě hyperaktivní "přísavky". Přísavky se ale v akváriu mohly zbláznit, a ještě honily betu, tudíž jsem je vrátila do obchodu a pořídila přísavku jednu, jiný druh, mnohem klidnější. Beta si zpočátku myslela, že má v přísavce konkurenci, machrovala na ni roztaženými ploutvemi a natřásáním. Ale kluci si na sebe už zvykli. Člověk by nevěřil, že akvaristika je děsně zábavný koníček. Zábava začíná při zjišťování informací v diskuzích, napíšete-li že máte betu bojovnici v malém akváriu, tak si vás minimálně pět dalších akvaristů podle IP adresy vystopuje a osobně vám přijdou rozbít ústa, akvárium a rybičku vypustí do nejbližšího čínského rýžového pole, kde je její domov. Je to zase úplně stejné, jako když jsem hledala informace v diskuzích o dětech, o bydlení, o focení. Napíšete-li do diskuze o dětech, že děcko nosíte v chicco nosítku, nebo jste ho posadili do chodítka, přijedou minimálně dvě nejblíže vyskytující se matky společně se sociálkou, dojde k výslechu a možná vás narvou a pověsí taky za rozkrok do chicco nosítka, oko za oko, zub za zub.

Zpátky k rybkám. Ve článcích a diskuzích vlastně zjistíte, že děláte všechno, ale kompletně všechno špatně. Naše betta je třeba už od začátku hrozně líná. Furt leží někde na listu, ani neplave. Na co jsem si přizovala takovou ozdobnou rybu, když se ulejvá v koutě akvária? V diskuzi se dočítám, že bety často spí v leže. Dobře, ať spí v noci, ale přes den? V další diskuzi se dočítám, že časté polehávání je následkem zácpy. A je to tady. Nemoc! Beta má zácpu! Trochu se stydím jet s ní k veterináři. Ta představa, že sedím s rybkou v pytlíku vedle labradora s ubrečenou majitelkou, ona mi řekne na můj tázavý pohled "Nádor..", a já jí smutně odpovím na její tázavý pohled "zácpa".. To by mě hanba fackovala. Rozhoduji se pro samoléčbu. Nasazuji několikadenní hladovku a servíruju jí kousek hrášku o velikosti rybího oka. V diskuzi ale už nenapsali, jak jí mám přesvědčit, že rychle klesající hrášek je její lék na zácpu? Rozmlouvám k ní klidným hlasem, ale kouká na mě stejně nechápavě, jako vždy. Hrášek zpucuje přísavka. Jedno je jisté, přísavka určitě zácpu mít nebude. Dneska jsem čistila akvárium, podle toho množství vykydaného hnoje usuzuji, že máme po zácpě. Beta je čilejší, přísavka zmizela. Přísavka zmizela! Zdenda na mě volá ze záchodu, jestli přísavka chcícpla. Říkám, že ne, ale že jí nemůžu najít. Zdenda nechápe, proč je přísavka v záchodě, ať si ji vyndám, nebo že jí udělá něco, co se jí líbit nebude. Přísavce se v záchodě celkem líbí, je těžké jí "odcucnout" zpátky do akvária. Chvíli přemýšlím, jestli jsem právě nevymyslela nový druh bio eko čištění mísy, pustit tam pár přísavek a čekat. Co mi nejde do hlavy, je to, že špinavou vodu z akvária včetně omylem odsáté přísavky jsem spláchla. A to velkým tlačítkem! Přísavka to zvládla, připlavala odpadní trubkou zpátky šikula jedna! Teď sleduji život v akváriu, beta zase polehává, přísavka žije kupodivu, jen trochu změnila barvu. V diskuzi jsem se dočetla, že to je od stresu.

Takže tak,

akvaristice zdar.

Tatranka poslepu

Něco jsem už slyšela, ale že to bude tak působivé a rozsáhlé, to jsem netušila. Neviditelná výstava. Představa byla taková, že si ohmatáme nějaké sochy a obrazy a půjdeme domů. Na výstavu je vhodné udělat si rezervaci na konkrétní čas, ale jejich rezervační systém jsem prostě neprostřelila, tudíž jsme šli na blind. Měli jsme štěstí, volné místo bylo už za půl hodiny, která nám rychle utekla v místnosti, kde se dají hrát poslepu různé společenské hry. Zkusili jsme pexeso a musím říct že najít 5 párů nám vyšlo akorát na tu půl hodinu.

A už se nás ujímá Pavel a dává nám instrukce, jak se po místnostech pohybovat. Prohlídka bude trvat hodinu! Ocitáme se v absolutní tmě a suneme se podél zdi za povzbuzování Pavla. Jediné, co nás naviguje, je jeho hlas a luskání prsty. Překvapuje mě, jak se hned na začátku všichni celkem dobře ve tmě dokážeme spolehnout jen na sluch. Nikdy bych neřekla, jak dobře vnímáme odkud zvuk jde, pokaždé jsme došli k cíli. Procházíme jednotlivými místnostmi domácnosti a osaháváme a hádáme předměty, projdeme si ale i fiktivní ulici, les, srub, výstavní síň a skončíme v kavárně. Přikládám fotografii z výstavní síně, zleva Zora, Kvítek,já, schválně jestli uhodnete, u které sochy stojíme.

Se mnou a dětmi je ve skupině ještě jedna matka se synem, občas osahávám jejího syna v domění, že je to Kvítek, dokonce došlo i k pěkné osahávačce s kolegyní matkou. Nepříjemné to nebylo, v té tmě si pod tím osahávačem můžete představit kohokoli, takže mě osahával třeba Brad Pitt. Utíká to velmi rychle, klopýtáme, posloucháme, osaháváme a na konci v kavárně si děti dávají tatranku, já vodu. Samozřejmě stále po tmě. A máme chvíli na otázky. Já pod vlivem silných dojmů a hluboce filozofického rozpoložení se ptám, jak Pavel při prodeji tatranek v sekci kavárna pozná, která tatranka je čokoládová a která lískooříšková. Odpovídá, že to pozná to podle toho, že si kousne. Chroupání po mé levici ustalo. Druhou otázku volím už trochu normálnější, jestli je nevidomý od narození. Přestal vidět ve 14 letech po úraze. Jedna fotka z kavárny:

"Děti, máte také nějaké otázky?" vybízím do míst, kde si myslím, že sedí.

Kvítek už samozřejmě na židli není. Volám na něj a asi o tři metry dál se ozve snaživé šmátrání:

"Pavle, jak se dá dostat za bar? Chtěl bych taky prodávat."

Pavel naštěstí vychytrale ukáže ve tmě "Tudy".

Kvítek vtip samozřejmě nepobírá a ptá se "Kudy?"

"No vždyť ti to ukazuju, tudy." Odvětí Pavel.

"Já to ale nevidím." Brání se Kvítek.

"No tak vidíš."

Prohlídka končí a Pavel nám ukazuje cestu k východu velice vtipně "A východ je tamhle."

Rozjímám nad tím, jaké to musí být v té tmě strávit celý život. My po hodině ve tmě v klidu odejdeme, díváme se na orloj, díváme se na motýly v Hamleys, zkoumáme ozdobné fasády pražských domů. Pavel odchází domů se svým psem, ze tmy, jde tmou a do tmy. Vnímá zvuky, vnímá vůně, vnímá chodník. Je to nepředstavitelné a jsem ráda, že aspoň ta hodina člověka probere a profackuje. Pro děti je to spíš zábava, než nějaké hluboké uvědomění, ale říkám si, že se jim to v těch hlavičkách snad nějak rozleží a něco hlubšího v nich krom tatranky zůstalo.

Takže tak, běžte tam taky.

Helga

Nikdy nejez žlutý sníh

A že pojedeme dneska na jednodenní výlet na hory. Ještě jsme nikdy nebyli na Fichtelbergu. Plány velké, vždy sním o tom být na české či přilehlé německé sjezdovce s otvíračkou, kdy není svah ještě rozježděný. Fichtelberg otevírá v devět, cesta trvá dvě hodiny, vyjíždět musíme v sedm. A jak to bylo v reálu? V šest hodin vstávám a zajišťuji catering. Věci máme krásně připravené, jen naházet do auta a jet. V sedm hodin nakládáme Kvítka do auta, Zora je toho času u dědy. Kvítek jen v mikině, přece se to za chvilku vytopí.

Něco nehraje. Zmizel nám králík. Běhám po dvorku a se slzami v očích se bojím nejhoršího. V naší střeše žije kuna a králíka jsme zapomněli na noc zavřít. Je to jasný, posmrkávám, je po Růženě. Ale nikde nevidím chlupy nebo krev. Usedám brečky do auta a co se mi nemihne před očima, Růžena, ta mrcha chlupatá, si běhá spokojeně po ulici. Naše králice Růžena se má nadstandardně dobře. Každý den má volný výběh po celém dvorku, patrovou 3+kk králíkárnu se zateplenou ložnicí. All inclusive co se týká potravy na záhonku, může si okusovat vše, na co má chuť. A to vše, to vše zahodila a prchla. Svoboda je víc než all inclusive. Bereme se Zdendou do rukou hokejky, to už je půl osmé a naháníme Růženu směr naše vrata. Nechtěli jsme na sebe volat, abychom nebudili sousedy. Posunky máme okoukané z akčních filmů, takže jsme si naznačujeme, kdo Růženu ze které strany nadeběhne. Hotová jednotka rychlého nasazení. Je to skvělá rozcvička, schovává se potvora pod auty, tudíž si člověk musí kleknout na silnici a dívat se pod kterým autem se nachází, posunky pak navigovat partnera. Jestli nás někdo ze sousedů pozoruje, musí se náramně bavit. Fúrie nevděčná je konečně doma a my v osm hodin vyjíždíme. Kvítek je už celkem promodralý, tak jsme se do akčního filmu zažrali, a zapomněli, že sedí v otevřeném autě jen v mikině.

Přijíždíme k Fichtelbergu. Sjezdovka vypadá prudce a přelidněně. Otáčíme to a jedeme na Boží Dar, přece jen potřebujeme ještě pro Kvítka mírný svah. Kvítek vydrží lyžovat dvě hodiny a pak si jezdí na bobech. Padá mlha. Přestávám vidět na Kvítka, dole pod kopcem vidím matné obrysy, strhla se tam velká koulovačka, několik dospělých a dost dětí.

Nevím co je to za zvyk, ale dost lidí lyžuje na kopci a stejný počet přátel, fanoušků, příznivců a příbuzných stojí pod kopcem s foťáky, mobily a se psy a dívají se na své přeborníky. Psi samozřejmě kálí všude a tak koukám, Kvítek přichází z koulovačky jaksepatří vyválen v lejnu. Možná se ta děcka nekoulovala sněhem, ale hovny, kolik jich pod kopcem je. Ó ještě, že nebyl v tu chvíli na blízku jakýkoli pán a pes, myslím, že by to schytali za všehna lejna, které jsem kdy seškrabovala z nás a z dětí. Ono se to zahrabe do sněhu, že jo. Co je bílé, to je dobré. Blbé je, že to bílé roztaje a ještě blbější je, že třeba na Božím Daru se to už ani neobtěžují lidi zahrabávat.

Opravuju Kvítkovi pravidlo č.1 pobytu na sněhu: Nikdy nejez žlutý sníh o dodatek .. a nikdy se nekouluj ve sněhu hnědém.

Ještě sjedeme pár kopců, zkusím přejet i vedle na Neklid, nikdy jsem tam nebyla, ale sváteční davy dolehly i tam, tak se vracím zpátky na kopeček. Jedeme domů, chvilku hrajeme v autě slovní fotbal, poté vyhlašuji hru na broučky. A spali a spali, nevím, kdo usnul dřív, jestli Kvítek, nebo já, Zdenda naštěstí neusnul a já jsem prý vyhrála soutěž o nejvíc chrápajícího broučka, ani nevím, co mě zmohlo víc, jestli to lyžování, anebo hon na Růženu.

Jsme doma, vybalujeme lyže. Růžena sedí dost naštvaně ve svém loftu. Zdenda, navrhuje, že bychom ji měli venčit na vodítku, když tak touží po toulkách ulicemi. Ještě to zvážím. Jednou jsme jí zkusili dát kšíry a málem se na nich oběsila. A taky si moc neumím představit, jak po ní budu sbírat každý bobek zvlášť. Ale na Boží Dar bychom ji mohli vzít, stála bych pod svahem s králíkem, fotila, Zdenda metá obloučky a Růža metá bobky, dost bychom zapadli.

Takže tak, nikdy nejez žlutý sníh a hnědý už vůbec ne.

Helga

Píchej!

Děti si spokojeně hrají v pokojíčku, máme se Zdendou hezkou chvilku na jednu rychlou předvánoční akci. Následující řádky nejsou vhodné pro děti a mladistvé.

Zdenda: Tak jdeme na to?

Já: Jo, počkej, sundám si kalhoty, ať nemám zase prošoupaná kolena.

Z: Klekni si a chyť ho.

Já: Dobrý klečím, držím ho, zvedej.

Z: Zvedám.

Já: Můžeš ho tam píchnout.

Z: Tři dva jedna šup.

Já: Vedle! Vytáhni ho!

Z: (naštvaně) Vytahuju.

Já: Zvedej!

Z: Zvedám.

Já: Píchej!

Z: Píchám

Já: Jo, je tam.

Z: Cejtíš ho? Je tam celej?

Já: Jo, ale je nějakej ohnutej.

Z: To víš no, už to není co to bejvalo.

Já: (panika) Zdendo, okamžitě ho vyndej! Prasklo nám to!

.

.

A tak jsme museli jet koupit nový stojánek na stromeček.

Všem přeji příští rok hodně humoru, když je humor, tak je i to zdraví (potvrdí experti na psychosomatiku), a Helgy motto pro rok 2019: Puberta nikdy nekončí!