Slovinské móře

Předchozí díl cestování po Slovinsku zde 

Hory, řeky a jezera nechaly laťku hodně vysoko. Druhá destinace je ve vesnici Korte, tedy jižně, blízko moře. Bydlíme v bytě přímo u věže kostela uprostřed vesnice. Cestička se k němu vine úzkými romantickými uličkami, které byly stavěny tak akorát na šířku dvou koňských zadnic. Odřít zde auto je skoro nutností, nicméně nám se to naštěstí nepodařilo. Cesta k našemu bytu:

Kvalita ubytování má sestupnou tendenci, tedy byteček je pěkný, prostorný, nic mu nechybí, jenže to spaní.V ložnici je společná deka! Po 17 letech partnerského života se chcete v noci zejména vyspat. U apartmánu s palandou a s manželskou postelí se musí počítat s tím, že tam nejedou dva milenci na líbánky, nýbrž dvě strhané trosky připravené zemřít ve spánku. A rády by zemřely pokud možno každá pod svou dekou. První dvě noci se přetahujeme, třetí noc vypínám klimatizaci a světe div se, Zdendovi je vedro, kapituluje a deku mi přenechává. V noci průběžně štěkají psi, ráno v 6:30 bijí zvony ve vedlejší vesnici, v 7:00 ten náš. Proškrabujeme krví podlitá očka a přemýšlíme, proč ty kostely bijí takhle postupně. Chodí Bůh po vesnicích podle pořadníku? Kdyby ho zvony volaly najednou, byl by přepracovaný? Málo kostelníků? Jeden kostelník přejíždí na mopedu mezi jednotlivými věžemi? Proč vůbec zvony bijí? A co na to říká Jan Tleskač? Ale abych bimbání jen nekřivdila, večer zvoní náš zvon přesně ve 21:15, čas zahnat děti do postelí a mezitím vyprávět o slovinských klekánicích, které se živí dětskými zadnicemi. Vím, moje výchova není nic moc, ale je to aspoň sranda, když už nic. Když už jsme u té legrace, tady bydlí jeden povedený páreček:

Jsme obklopeni vinicemi a jedním červeným „welcome vínem“ v lednici. Víno je tak tmavé, že ho místní nenazývají červeným vínem, ale jako víno černé. Takže Blackwine. V okolí se kromě vína pěstují i olivy. Vyjíždíme na výlety do opravdu krásných křivolakých uliček měst Piraň, Izola a Koper. Absence turistů podtrhuje malebnost pobřežních městeček. Místo vypadá velmi italsky, a dokonce když se zaposloucháme do hovoru místních, vsadila bych se, že má slovinština v těchto končinách hodně italský přízvuk.

Piran

Piran

V Koperu ochutnáme „Koprski piškot“.  Dal by se přirovnat našemu lineckému cukroví.

V Izole testujeme dezert zvaný Izolanka, který má pomerančovou chuť, a tradiční sladkost zvanou „Gibanica“ je to plněné těsto mákem, ořechy a jablky, podává se ohřáté: 

 

Já jsem živa každý den o grilovaných kalamárech, mají je všude, člověk ví, že to bude čerstvé, lahoda. 

Zdenda a děti konzumují obvykle čevabčiči, které se někde podávají s ajvarem, nebo i s hořčicí, záleží na oblasti. V horách se jedlo hodně zelí na tisíc způsobů, tady se blíží kuchyně té středomořské Sladoled neboli zmrzlina je záhada, která nás provází celým Slovinskem. Prodávají se na porce. Jedna porce je 1 až 3 kopečky, vtip je v tom, že nikdy nevíte dopředu, jakou nálož dostanete. Když si chcete dát dva kopečky, dostanete třeba pět. Když ukážete na tři příchuti, tak dostanete šest až osm kopečků. Když chcete dvě příchuti a snažíte se to vysvětlit, dostanete jeden kopeček namíchaný ze dvou zmrzlin.  Snažím se celou dobu rozklíčovat tu logiku, vysvětlujeme, jak to chceme, nic.  Záhadu jsme prostě nerozluštili.

Vyjíždíme k moři, ale je tu celkem problém s parkováním, výjimkou není ani parkovné 2 EUR za hodinu, i tak jsou pláže dost plné. Jak mi dosvědčili sami Slovinci, letos zůstávají všichni místní  ve Slovinsku a toho moře mají fakt malý kousek (47km pobřeží) a většinou se jedná o betonové pobřeží se schůdky do vody. Kvítek se cestou z pláže kroutí a tahá si za kraťasy a opět poblíž ojedinělé české rodiny, tentokráte takové trochu nóbl, řve, že si měl vzít slipy, protože se mu ty kraťasy lepí na pinďoura. 

Nakonec hledáme spíš sladkovodní koupání, zadařilo se, máme skoro soukromé jezero, které během roku vyschne a opět se další rok zaplní vodou. Ještě nevyschlo.

Takový menší rozmarýn

Hrad Predjama

Vydám se jeden večer hledat vavřín neboli bobkový list, že si pár lístečků uzmu, ale nějak se zapomenu a ujdu tak daleko a vysoko, že mi přijde sms "Vítejte v Chorvatsku" zapadá slunce, trochu kýčovité, ale prostě musím. Bobkový list jsem nenašla.

Slovinsko je země mnoha tváří, a mají opravdu všechno, hory, řeky, moře, pláně, úrodnou půdu, termály, země zaslíbená. Příště se podíváme na zoubek třetí naší destinace - lázeňského a historického města Ptuj. 

Takže tak

Vaše Helga

Slovinsko – Škofja Loka – Visoko při Poljanah

Do poslední chvíle nevíme, jestli budeme vpuštěni do země naší plánované dovolené. Situace se neustále mění, ale pár dní před odjezdem je to jasné, ČR dostává na semaforu zelenou, můžeme jet. Cesta probíhá vcelku dobře, až na jednu zácpu před Karavanky tunelem i plynule. Budeme bydlet na třech místech, abychom poznali co nejvíce slovinských koutů. Míříme k městu Škofja Loka na severozápadě v podhůří Julských Alp. Bavíme se nad nápisy ve slovinštině. První postřeh, slovinština nezná tvrdé y! Všechna „i“ jsou ve slovech měkká! Děti mumlají, že to není fér a my uznale kýváme hlavou, jak jsou ti Slovinci chytří. „Měření hitrosti“ mihla se u silnice další cedule. Voláme dozadu na děti s hranou panikou v hlase: „Děti, děti, tvařte se inteligentně! Tady se měří chytrost!“ Kvítek nasadí svůj nejbystřejší výraz, Zora naši lest prokoukla. Další nápis: „Pozor, otroci!“ a na fotografii jsou dvě děti. Se Zdendou se nám rozzáří obličeje a vysvětlujeme dětem, že ve Slovinsku dřou děti v domácnosti jako otroci a vyjmenováváme jim úkoly, které budou muset během celé dovolené plnit, aby měli z této země autentický zážitek. Děti začínají zlobit a pošťuchovat se, díky beznadějným vyhlídkám na další nejhroznější dovolenou v jejich krátkém životě.

Snažím se situaci zachránit zábavnou hrou o hledání nejvtipnějšího názvu města. Vyhrává Gabrk, to je podle mě vhodné citoslovce pro říhnutí.Znělo by to asi takto: „Náš indický kamarád dojedl dezert a na důkaz díků hostiteli se z jeho úst ozvalo grandiozní „gabrk“. Další zvukomalebné slovo je „sladoled“ čili zmrzlina, o té se rozepíšu v příštím přímořském díle. 

Přijeli jsme na malou farmu, místo se jmenuje „Visoko pri Poljanah“, kde máme pronajatý apartmán. Jsme tam jediní, ostatní návštěvníci z jiných zemí nedostali zelenou. Přivítá nás vůně krav, kdákání slepic a zurčení blízké říčky (Poljanská Sora). Prostorný byt, milí majitelé, děti dostávají povolení vybírat ráno vajíčka slepicím, zhostí se tohoto úkolu poctivě a v sedm hodin ráno hned po probuzení ještě v pyžamu jdou týrat slepice. Oblast je velmi úrodná, pěstují se tu zejména brambory alias krompir a cibule zvaná čebula v údolích. A kde končí pole, se zvedá krajina do mohutných kopců, u nás už by bývaly zvané horami, zde jsou to jen takové halabala kopečky.

Poljanská Sora

Tady bydlíme

 

Přemluvím Zdendu a zastavíme na jednom statku, chci koupit dvě kila krompir. Vítězoslavně si odnáším pět kilo brambor a dvě kila čebule. To znamená jediné, už víme, co budeme jíst příštích čtrnáct dní.

Každý den se koupeme v ledových řekách a kocháme se místní přírodou a večeříme brambory s cibulí. Kvítek rozbije svoje potápěčské brýle o Zoru, zjišťujeme, že sklo z nich není žádné plexisklo, všichni se pořežeme o miliardu miniaturních střípků. Na jezeře Bled, se ptá Zora, jestli na plovárně budou záchody, zrovna za námi jde jiná česká rodina, Kvítek jí odpoví dostatečně hlasitě: „Se dyštak vysereš do vody.“ Slovinsko přepíná ČR na barvách semaforu na oranžovou. Uf, to bylo o fous. Z následujícího ubytování nám píší, že půjdeme do karantény, až tam přijdeme. Odepisujeme, že nepůjdeme, protože už tu týden jsme. Za pár dní jsme opět zelení, teda ne my, ale semafor, takže se nás v obchodech nemusí už nikdo štítit. 

Pokračování již brzy.

Koupaliště na jezeře Bled

Bledsky grad

jezero Bled

Soutěska Vintgar

Nádherně zbarvená voda soutěska Vintgar

Náhorní plošina "Veliká planina"

Vítací kocour Ivan

Škofja Loka

O feťácích a pepřových slzách

Zkusila jsem běhat, ale pak jsem si jednou změřila tep a číslo na hodinkách se ocitlo mimo škálu lidských tepových frekvencí. Právě jsem si vygooglila, že srdce kolibříka vyvine 1000 tepů za minutu. Jsem kolibřík. A asi jsem si odrolila všechny klouby, tak raději jen rychle chodím. Prý je to zdravé, člověk má nějakej ten aerobní pohyb, nadýchá se vzduchu, potká pár úchylů a našlápne si na každou nohu psí bobek. Přísahám, že kdybych měla pět nohou, přinesu domů pět hoven. Rekord jsou tři, a to mám nohy jen dvě, dá se to, stačí na chvíli vzhlédnout nedejbože do korun stromů. 

Na chození mám systém, týden po výplatě do přilehlého městského lesa nechodím, protože se tam motají feťáci, co okamžitě utratili svojí výplatu za omamné látky. Je mi to celkem jedno, ať si každej do sebe cpe co chce. Špatný je, že mají blbý nápady vůči kolemjdoucím. Ideální je chodit v dešti, říkám si, kterej úchyl by chodil po lese v dešti. Leda Helga. Také jsem si řekla, že je na čase najít starý pepřák, když bych zase natrefila na partičku se špatnými nápady. Už si to zase šinu lesem, od výplaty uběhl už více než týden a poprchává. T

Ten pepřák mám už vlastně asi osm let, přemýšlím, jestli on není už náhodou prošlý. Přikradl se mi do hlavy skvělý nápad. Vyzkouším ho. Odjistím, stříknu a tenký proužek zrzavé vody mi steče po ruce. Nádoba ztratila tlak. Páchne to po chilli, ruku otřu, hodinku se svižně procházím lesem a myslím intenzivně na to, abych si hlavně rukou nesáhla do oka. Dotkla jsem se omylem rtů. Ruka pálí, rty pálí. Jdu domů. Říkám si, že to je teda slabý čajíček, když nástup bolesti je tak pozvolný. Doma poznávám pravou sílu zbraně. Ve sprše se z ruky začne uvolňovat ten pravý odér, abych se regulérně dusila, brečela a kuckala. To jako vážně? Já bych na nějakého recidivistu stříkla sprej, on by mě ještě v klidu znásilnil a pak by si doma ve sprše pobrečel a konec? Ještě druhý den jsem si párkrát neprozřetelně zažmoulala oko a poplakala si, tak silně zažraný byl sprej v ruce. Sprej jsem vyhodila. Mám doma ještě jeden, mnohem starší, příště ho také otestuju, ale tentokrát si beru rukavici, snad už si nepopláču. Nebo ho možná rovnou vyhodím a koupím nový.

Takže tak.

Vaše Helga

Přikládám fotografie pořízené v lesíku. Ať to není zase jen všechno negativní.

Pumpuj!

Objevili jsme v našem městě pumptrackovou dráhu. Pro neznalé je to boulovatá dráha pro kola, trikové koloběžky, asi i skateboardy a inline brusle. Ten divný název si dráha vysloužila kvůli tomu, že se v ní člověk pohybuje pumpováním tělem, prostě hrátky s gravitací a fyzikou, takže nemám šajn. Nic pro čajíčky. Správná úzkostlivá matka má před zraky okamžitě otevřené zlomeniny a otřes mozku. Kvítek nějakou dobu sbírá odvahu, jezdí tam už asi pět kluků na kolech, nakonec objede jedno kolo a vítězoslavně zastaví a spadne. Koleno. Odřený. Krev. Řve. Zkontroluji, kost nekouká, mozek nepoškozen. Pokračuje.

Čtu si ceduli, volám "Kvítku, máš prej přenášet váhu a pumpovat." Kvítek nechápe, je rád, že má šlapky, kterými poctivě drhne o hrboly. Protože tady se nemá šlapat, má se pumpovat. Kluci si dávají pauzu, dráha je prázdná. Teď nebo nikdy, jdu to zkusit. Srdce mi buší, spánky mi tepou, potím se všude i tam kde snad ani nemám potní žlázy. Jedu, v zatáčkách ječím jak kráva, málem jsem se vymázla, drhnu pedály o kopečky, to poslední, na co myslím, je nějaké pumpování. Jediné, co teď pumpuje, je moje srdce. Pumpuje tak, že by na něj mohli napojit menší přečerpávací elektrárnu. Kroužím, ječím, potím se, třeštím oči, panikařím, snažím se udržet slzy a moč, nevím jak ven. Děti na dráze mi radí: "Musíte takhle a takhle, nebojte se, podívejte!" A chlapec projede dráhu s výskokem hodí smyk a zastaví." To uhodl zmetek namyšlenej. "Výskoky zkusím příště!" Volám třesoucím se hlasem. Už vidím, kde má dráha cestičku na výjezd, jen se do ní trefit, ještě párkrát objedu kolečko a konečně vyjíždím. Tep 300, popraskané žilky v očích, lapám po dechu a hystericky se směji. To byla jízda!

Na závěr musím říct, jsem ráda, že ve městech krom dětských hřišť vznikají i místa pro starší děti. Tímto děkuji i za matky, jejichž život je natolik chudý na zážitky, že na takovou jízdu na pumptrackové dráze budou vzpomínat do konce svého mrzkého života.

Takže tak.

Vaše Helga

Jaký máte pocit?

Sobota dopoledne. Prší. Ideální čas vyrazit na dlouho odkládaný nákup trekových bot. Necháváme děcka doma, a jedeme do nejbližšího sportu. Po otevření obchodů jsou všichni prodavači plni energie, úsměvů a optimismu. Ujímá se nás čilá padesátnice a už z první věty tuším, že tohle nebude jen tak obyčejný nákup obuvi. Protože jsme v sekci s botami sami, věnuje nám plnou péči, ale v takové míře, jakou jsem snad v životě nezažila. Svůj odborný výklad začíná hbitou přednáškou o důležitosti trekových ponožek, ponožky jsou základ, můžete mít boty za tisíce, ale bez trekových ponožek to ani nepoznáte. Koupit si trekové boty bez trekových ponožek, je jako koupit si kolo bez sedla. Představuju si jízdu na kole bez sedla, ze zasnění mě vytrhává paní záludnou otázkou:

Paní prodavačka (dále už jen PP): "Máte vůbec nějaké trekové ponožky"

Já: (přemýšlím, když řeknu, že ne, bude mi nutit ponožky za 500 Kč, přehrabávám v mysli svůj šuplík s ponožkami a skutečně objevuji tam dvoje prošoupané, ale zřejmě trekové ponožky, nebo možná jsou na in-line bruslení, nebo na běhání, nevím, ale to nebudeme paní říkat) "Ano, mám trekové ponožky."

PP: "A z jakého materiálu?"

Já: aha mrška, chce mě načapat "Nějaká syntetika to je" snažím se působit sebevědomě.

PP: "Máte nějakou vadu chodidla? Vysoký nárt, nízký nárt, široké chodidlo, úzké chodidlo, zahnuté prsty, vyhrbené prsty, blánu mezi prsty, kuří oko, bradavice? (kecám) Kterou nohu máte větší, předpokládám levou?"

Já: udivená co všechno za mrzácký hnáty může existovat: "Mám normální nohu" a nesměle ukazuji na hezkou botu na polici, aneb co si budeme povídat, nejdůležitější věc na trekových botách je jejich inovativní moderní a správně barevný vzhled, že ano.

PP mi přináší komín bot, nejsou tam ani jedny z krásných moderních inovativních a barevných prototypů, protože podle charakteristiky mé nohy paní prostě odhadla, které boty chci. Připadám si jako v jednom z těch barů, kde vám barman namíchá koktejl na míru jen podle pohledu, viděla jsem to v americkém filmu, musí to existovat. Zkouším si první kousky, paní stojí starostlivě u mě a hned přiskočí, "Posuňte si palec do špičky" a už mi šátrá prstem u paty, přesně tak jak to dělám dětem, když kupujeme boty. Takovou péči jsem v životě nezažila. "Jaký máte pocit z této boty?"

Já: "Normální, zkusím ještě další"

PP: "Nebojte se mluvit o svých pocitech z boty, je důležité abyste mluvila a už při tom mluvení si sama uvědomíte, co je na botě dobře a co je špatně"

Já: "Mám pocit, že je pohodlná" přešlapuji na místě a přemýšlím, jaké mám další pocity. Asi žádné.

PP: "Choďte! Hlavně choďte a mluvte o svých pocitech! Jen vy sama rozhodujete o tom, co budete mít na noze, jakmile vyřknete své myšlenky, ty vám napoví."

Já: chodím sem a tam a mluvím o svých pocitech "Tyhle asi vezmu, líbí se mi a jsou pohodlné."

PP: "Nenene! Nechte si čas, vyzkoušejte si další a uvidíte!" a už nese další komín trekových bot

Já: Vyzkouším si ještě pár bot, ale ty předchozí byly prostě nejlepší. Chodím po obchodě, mluvím o pocitech, a uvědomuji si, že jsou děti už dvě hodiny doma, a že bych taky už mohla uvařit oběd. "Už jsem rozhodnutá, vezmu tyhle"

PP: "A podíváme se ještě na trekové ponožky?" nevzdává se

Já: "Ne, už musím jít vařit oběd."

PP: "Takže nejlepší pocit máte z těchto bot, který pocit pro vás byl rozhodující?"

Já: "Nevím prostě mi sedí a potřebuji jít domů."

Do konverzace vstupuje Zdenda: "Také bych potřeboval trekové boty."

PP zažhnou malé plamínky radosti v očích, mně se v očích zažehnou plamenomety. Zdenda sežehnutý od hlavy až k patě mění názor: "Tak já sem zajedu třeba odpoledne."

A jaký je moudrý a poučný závěr celého příběhu? Že pocity jsou sice pěkná věc, ale není na ně moc čas, když potřebujete zasytit hladovějící rodinu. To je ale blbej příběh. Vy, co jste dočetli až sem, můžete za odměnu chodit a mluvit o svých pocitech.

Takže tak.

Vaše Helga

V knihovně po karanténě

Otevřely se knihovny. Doporučují nezevlovat po knihovně a knížky si objednat předem. Tak to dělám vlastně vždycky. Balím do tašky všechny naše knihy ke vrácení. Co to znamená, asi tři díly Deníku malého poseroutky, což je jediná literatura, kterou Kvítek bere na milost, mám za úkol přinést další díly. Přibaluji knížky Zory, která Poseroutku už má dávno v kapse a frčí na Deníku Mimoňky, prostě deníky jsou v kurzu. Moje knihy Řekni lituji- Michael Robotham - neee.. rozvláčné, přečetla jsem začátek a po několikadenním snažení a přemáhání zase konec abych věděla jak to dopadne, ty popisy na tři stránky, jak moc hustá, převalující se, studená a depresivní byla ranní mlha, to není nic pro mě, ti autoři snad závodí o to, jak tlustou knížku vydají? Je to jako poměřování camfrlíků? Tak v tom případě opravdu na velikosti nezáleží. Nebezpečná minulost - David Morell už byla o něco lepší, napínavější a dráždila mou touhu lézt do starých opuštěných baráků, tak jsem si jí splnila aspoň prostřednictvím literatury. Ovšem nejlepší moje koronavirové čtení byla Mormonka. V knihovně díky pandemii došlo k výraznému posunu organizace práce. Dříve seděly v každém oddělení dvě až tři dámy vedle sebe a nikdy jsem se nemohla rozhodnout, kterou z nich obšťastním vracenými knihami, aby se ta druhá i nadále mohla k smrti nudit. Nyní vyzbrojeny neprodyšným plexisklem, zahradními rukavicemi a rouškami, mají jedna na starosti příjem, druhá výdej, třetí sedí u vchodu a kontroluje počet lidí v knihovně a jestli si vydezinfikovali ruce. Tohoto progresu si cením, kromě toho, že to tam vypadá teď jako v bance, určitě to vyřeší životní dilema všech příchozích, kterou dámu zvolit.

Ještě jsem nikdy nečetla nic od Betty Mac Donaldové, hanba mi! Vybrala jsem "Co život dal a vzal". Překvapilo mě, že knihu mi společně s ostatními dětskými knihami předávaly dámy v dětském oddělení. Znervózněla jsem a ptám se opatrně, jestli to je knížka pro děti. Připravuju si v případě kladné odpovědi svou odpověď, že samozřejmě to mám pro děti, že milují Betty Mac Donaldovou a hned po Shakespearovi je to jejich druhá nejoblíbenější četba. Paní knihovnice si mě změří pohledem, vědoma, že knihu chci pro sebe,ujišťuje mě, že to je kniha i pro dospělé. Kvítek má s Poseroutkou smůlu, Poseroutka je do pondělí v karanténě.

Betty mě ale dostala. Už od prvních stránek se člověk neubrání širokému úsměvu a někdy se i uchechtnu a nevěřícně kontroluji datum narození autorky. 1908(nebo 1907)-1958. - Betty se dožila pouhých 50 let, kniha je souborem tří románů, které napsala téměř před osmdesáti lety! Nikdy bych nevěřila, že by před osmdesáti lety mohl někdo sršet tak nadčasovým, čerstvým a chytrým humorem a ještě v Americe. Jsem ráda, že jsem ji našla, pozdě, ale přece. Jsem zvědavá, kolik autorů mi takhle ještě uteklo? Nějaké tipy?

Takže tak

Vaše Helga

Poštovní zázrak

Všichni tam jednou musíme. Na poštu. Roztrhané fronty s rozestupy se jak morseovka vinou ulicemi. Včera jsem tam musela taky. Skoro běžím, protože zavírají v 16.00. Jak to má asi (díkybohu) pracující člověk stihnout.

15.30 přibíhám na konec fronty. Tahle pošta disponuje 4 - slovy čtyřmi okénky, ale nikdy v životě jsem nezažila, že by byly otevřená víc než dvě. Ve frontě to hučí, brblá, nadává, přešlapuje. Lidi jsou nervózní. Aspoň je hezky. Mohlo ještě třeba pršet, že jo. Počítám si lidi, asi tak 3 vevnitř, 20 venku.. noo to by znamenalo při průměrných 5 minutách na člověka, že tohle holky pošťácký neodbaví ani do půl šestý.

Střih. Flashback. Mlhavý snový záběr, tenkrát před virem. Jako by se zastavil čas, nebo zpomalil. Fronta sahá vždycky až ven, i když není pandemie. Jedou rekordní dvě okénka. Dámy nespěchají. Kdo by se jim divil. Ty pohyby. Pomalinku utrhne lísteček, vsune ho do tiskárny, jde na pět minut hledat balíček dozadu do hromady bordelu, pomalu přichází, cestou prohodí pár slov se šéfovou, šnečím tempem podsouvá lístek k podpisu, předá balíčekt tempem, za které by se nemusel stydět žádný zpomalený záběr hollywoodského romantického filmu. A bleskurychle zasune roletku a jde na svačinu. Patnácti lidem ve frontě právě praskla žilka, dva dostali infarkt a jeden mrtvici. Zbývá jedno okénko. Né že bych jí to holce nepřála, svačit je důležité, ale kurňa tak tam dám člověka na víc, ne? Nudíte se? Pořiďte si balíček a jděte ho poslat. Párkrát jsem se přistihla, jak jim tlačím do rukou pohledem, silou mysli, telepaticky je nutím se zrychlit. Nic. Ale ještě netuším, že všechno bude brzy jinak.

15:45 ale pozor, fronta postupuje nezvykle rychle. Už jsem skoro v polovině! To dám! Co se stalo? Že by jelo více okének? Lidé jsou stále nervóznější. Jedna extrovertní paní schválně mluví nahlas a čeká kdo se chytne "Ty roušky prej budeme ještě muset nosit dlouho, bůhví, kdy to zrušej".

"No v létě se v tom upečeme" návnada se chytila. Ob tři lidi se přidává paní s červenou rouškou.

"To je hrozný, viďte, člověk je celej den doma, a oni mu hodí lístek "adresát nezastižen"" Přihřívá si své želízko v ohni pán za mnou.

Z fronty se stává hlas lidu, hyde park, demonstrace, revoluce. Každý vykřikne, co ho štve:

"Ráno jsou tu fronty!"

"Já tu byla už včera a byla tu fronta až támhle za roh! To se nedalo."

"V poledne jsou tu taky fronty!"

"A předevčírem byla fronta až támhle za třetí lampu!"

"Pane, maj do čtyř! (Když přichází ke dveřím muž podívat se do kolika mají otevřeno)"

"Včera mi zavřeli před nosem!"

Pečlivě poslouchám a snažím se zapamatovat repliky, abych je mohla navždy zvěčnit. Najednou hlasy utichnou. Je řada na mně, společnost očekává, že si taky od srdce zanadávám. Sakra, na tohle jsem si nestihla připravit a všechno, co bych řekla, to už za mě řekli ostatní. Začínám se potit trémou, co mám říct sakra. Když neřeknu nic protestního, vrhne se na mě rozzuřený dav. Periferně vidím, že žena za mnou zapaluje pochodeň a její muž vytahuje vidle. Rychle musím něco vymyslet, teče mi do bot, mysli, mysli..

A konečně, nadechnu se, zamračím se, ruce zatnu v pěst: "A vsadím se, že je otevřený jen jedno okýnko!"

Pohledy se ode mě spokojeně odvrátí, splnila jsem svou společenskou povinnost.

Konečně, je 15:55, už jsem na řadě. Podávám slečně složenku a něco tu nehraje. Cvak, cvak, cvak na klávesnici, šup složenku do přístroje, šup ústřižek, už to podepisuji a tisíc, dva tisíce, tři tisíce sází mi rychle peníze na pult. Mám otevřená ústa a valím oči. Jsem odbavená asi za 30 vteřin. A pak že to nejde! Takové nasazení jsem v tomto podniku v životě neviděla! Během těch posledních pěti minut stihnou ty závratná dvě otevřená okénka odbavit snad deset lidí. Neuvěřitelné. Stal se zázrak! Do očí mi vhrknou slzy dojetí, škrtám ze svého seznamu, jak se teď odborně říká "bucket listu", že bych chtěla vidět někdy v životě svižnou poštovní úřednici. Je to napsané v těsném závěsu za plaváním s delfíny.

Takže tak, zázraky se dějí. A jak to chodí na vaší poště?

Vaše Helga