První košt natto

"Je to výborná zdravá záležitost," básní mi už poněkolikáté výživový poradce o tom potravinovém zázraku. Fermentované sojové boby, sýr ze sojových bobů! Představuju si že to bude asi něco jako taveňák, snad bych to mohla překonat. Sója samotná až takový zázrak není, ale fermentací se její výživová hodnota změní k lepšímu. A prý že mi jednu vaničku dá, ať ochutnám. "A kde to kupujete? Já si to koupím sama, to mi nemusíte dávat.." Snažím se z nabídky vycouvat. Na tento druh potraviny si nepřipadám dostatečně připravená. "Nene, to je záležitost pár korun, jen to vyzkoušejte!" A už mi strká do batohu podivně vypadající oslizlé bobule v krabičce. Otevírám ji až doma a se silnou nedůvěrou. Ještě než mě udeří do nosu nepopsatelný zápach, slítnou se ke mně všechny mouchy z domácnosti. Zdenda sedí daleko v obýváku a nadává. "Asi se tu někde vysral kocour!" Volá na mě do kuchyně. Ještě neví, co tam mám za zázrak.

Odháním vidličkou mouchy a přemýšlím, jestli plíseň na povrchu je ušlechtilá, nebo prachobyčejná podřadná plesnivina. Google říká, že je to ušlechtilá plíseň, věřím mu. Snažím se navzdory smradu aspoň trochu ochutnat. Zdenda přišel do kuchyně, něco chtěl, ale zápach ho srazil na kolena, po kterých se sune zpátky do obýváku, prý už nic nepotřebuje. Naberu jeden bob, sundám mouchu, která se na bob přilepila. Bob zůstává se zbytkem obsahu krabičky spojen tenkou slizkou šňůrkou. Je to takový malý zázrak, který nikde nekončí. Vzpomenu si, jak jsme takhle blbnuli na školním lyžáku s vosky na běžky do vyšších teplot. Nabrali jsme vosk mezi dva prsty a slepovali a odlepovali je, vosk vytvořil jemná vlákna. Chvilku si s bobem pohraji, natahuji a přitahuji gelový provázek. Sóju pak promíchám, je to celkem zábava, vlákna se táhnou při každém pohybu vidličkou. Vůni bych přirovnala asi k droždí smíchanému se syrečkem.Vypadá to nadpozemsky mimozemsky.

Jeden bob opatrně ochutnávám a na bradě mi visí sliz. Chuť je nepopsatelná, možná se na to dá časem zvyknout, ale ten čas rozhodně není právě teď. Krájím čtyři chilli papričky, kterými svou dávku bobů hojně zasypu. Pepř, cibule, rajčata.. čím bych to ještě přebila? Hmm už je to lepší, nevím, zda příčinou pláče jsou chilli papričky nebo ten zápach. Dala jsem to. Půl mističky do sebe soukám, z úst i visí spousta malých slizkých pavučinek. Zbytek čeká v ledničce. Zítra je taky den. Chce to víc chilli a bude to dobrý. Nevím, co řeknu svému poradci. Asi co jsem jako malá řekla babičce "Babi, bylo to dobrý, ale už to víckrát nevař."

A nyní nastal čas na pár pořekadel, která hned člověka napadnou v souvislosti se zkušeností s lahodným Natto, řekněme, že by to mohla firma použít, jako reklamní slogany (obchodní zástupci, můžete mě kontaktovat jakkoli chcete)

Neházej natto do žita

Darovanému koni na natto nekoukej

Lepší natto v hrsti nežli tofu na střeše

Navrch fuj, uvnitř fuj

Co oči nevidí, to nos ucítí

Takže tak

Nattu zdar

Vaše Helga

Turecko "ššš ššš"

Rodinnou dovolenou jsme strávili v Turecku. V resortu. Párkrát už jsme se v takovém resortu ocitli, ale to byly menší hotely, komornější. To co jsme navštívili letos, byl resort s velkým R. Ve stylu nakrmte mě, pobavte mě, přivezte mi k nosu celé Turecko. V areálu se nacházela babka pečící placky, turecké trhy, dokonce i jeden derviš se nám tam asi na deset minut zatočil. Ale to my ne, my jsme opustili areál hotelu a jeli poznávat krásy Turecka. Když jsme odjížděli, pár hotelových hostů se pokřižovalo a podle víry a národnosti následně provedlo pár rituálů proti uřknutí a jiným nepříjemnostem. Překvapující je počet Rusů trávících dovolenou v této oblasti, všichni trhovci na nás volali rusky a já nepaňemaju. Kvítek i Zora si rozšířili slovní zásobu o typické smlouvací fráze "its too much" (to je moc), "are you kidding me" (děláte si ze mě prdel), it´s just piece of plastic (je to jenom kus plastu) "its just a copy" (je to jenom kopie). Každá koupě opasku či slunečních brýlí byla jedno velké divadelní představení plné křiku, odcházení a přicházení, přetahování, podávání si rukou. Nadávám, že je to tam předražený kvůli ruským turistům.

Něco mi děsně smrdí vedle postele, jak kdyby tam někdo nechal hodně starý ponožky. Stopovacím pročenicháním celého pokoje objevuju původ. Podlaha. Prostě smrdí a nejvíc vedle mojí půlky postele. Další den pantomimou předvádím uklízečce, že má vytřít, hýbu rukama ze strany na stranu, dělám "ššš ššš" jakože citoslovce šoupání hadru po podlaze, to musí pochopit a ukazuju na podlahu. Ona kýve, směje se, vezme bakšiš a zmizí.

Jedeme do jeskyně Beldibi, kde měly být kresby pravěkých lidí. Říkám Zdendovi, že raději přibalím mikiny aby nás nepřekvapil chlad v jeskyni. Takže táhneme batohy, pití, mikiny, dojdeme k jeskyni a zjistíme, že jeskyně v šedesátých letech spadla a za plexisklem z velké dálky na skále vidíme pár kreseb. "Tak ty mikiny asi potřebovat nebudeme" říkám zklamaně Zdendovi a zrakem přelétnu přes protažené obličeje zpocených dětí. Blíží se poledne, teplota vzduchu 38 stupňů, vítr 0m/s. Jedeme do Antalye. Je to moc pěkné město s historickým centrem a Hadrianovou bránou, je sice vedro, ale lemujeme chůzí stíny budov, dáme to.

Další den zjišťuju, že smrad vedle mé postele nepřestal, volám uklízečku, následuje zase divadlo "ššš ššš" tentokrát do toho dávám všechno, klečím na zemi, vytírám virtuálním hadrem jak o život. Směje se, kýve, bakšiš už nedostává páč nevykonala nic ještě, tak ať se snaží.

Nastal čas na malý fekální odstavec. Jedeme se zchladit do hor, je tam národní park a zbytky antického města, a opět jedna Hadrianova brána, teplota je zde v horách trochu nižší asi tak kolem třiceti, takže to v klidu projdeme, žasneme a jedeme zpět.

U výjezdu z národního parku jsou turecké záchody, Kvítek vítězoslavně vychází z kabinky a hrdě popisuje detaily prvního použití tureckého záchodu v životě. Zběžně ho prohlédnu, jestli nemá někde něco nalepeného. Zdenda prohlašuje, že na turecký záchod by člověk měl mít namontovaný blatníky aby se nevošplouch. Oponuji mu že sraní v dřepu je velmi zdravé a zabraňuje hemeroidům. Naše vysoce intelektuální rozbory způsobu vylučování jsou nedílnou součástí našeho života a z každé dovolené si přivezeme nějakou pěknou příhodu. Ba, jedná se o hloupý a pokleslý zvyk něco vypovídající o výši našeho IQ, ale co už. Kakal každej a kdo tvrdí že ne, ten kaká dodnes. Jsme zpátky. Kvítek má střevní problém. Jde z večeře napřed na pokoj a my se podivujeme, proč je na zemi nakapaná zmrzlina, pak si s děsem v očích uvědomíme, že si dal ale vanilkovou, nikoli čokoládovou. Než dojdeme na pokoj, je vymalováno, všechny 4 ručníky, záchod, koupelna, podlaha, cesta k balkonu kam hodil svoje kontaminované boty. A to vše stihnul za 3 minuty. Vytíráme, pereme, otíráme, nedýcháme, oplachujeme a detoxikujeme celý pokoj. Turecká zajímavost. Neexistují násady na košťata ani násady na mopy. Uklízečky v předklonu šmrdlají "zmrzlinu" z chodby proutěným krátkým koštětem bez násady. Mopy neznají a když už jsme nějaký viděli v akci, tak zase bez násady, kopají do něj nohami. Už nevnímám smrad vedle mé postele, protože je přehlušen a začínám chápat, že všechna ta moje pantomima byla úplně naprd, protože oni prostě nevytírají.

Paráda, na cestu zpět jsem střevní problém od Kvítka dostala já. Jsem velmi ráda, když dorazíme domů bez nehody.. včetně té letecké.

Dovolená skončila, jdu s Kvítkem do Tchiba pro kafe. Zaujmou nás tam hračky pro kočky. Říkám Kvítkovi, že jsou sice pěkný, ale 300 za takovou malou myšku nedám. "Je to tu předražený kvůli těm Rusákům, viď mami."

Takže tak.

Dovoleným zdar a jestli někdo znáte nějakýho Turka, tak ho můžete překvapit názornou ukázkou koštěte či mopu s násadou, jistě bude nadšen.

Vaše

Helga

Jak jsme si čepovali sami pivo

Prázdniny jsou v trapu. Ale stálo to letos za to, o tom žádná. O prázdniny máme takovou malou střídavou péči, ne nejsme rozvedení, ale rozkládáme dovolenou na střídačku, pak jedeme na jednu společnou. Zahájila jsem pobyt v kempu u Hracholuské přehrady, kde jsme měli příležitost spát v chatce na khaki vojenských matracích, prozradila nám to razítka na matracích z roku 1970 a znak zkřížených mečů, což jsou prý dělostřelci. Celý týden, zejména v noci, jsem upřímně litovala všechny vojáky, kteří tu tvrdost museli vydržet. Jednu noc jsem si lehla na zkoušku na zem a byla měkčí, než ty khaki betony na palandě

Vojenská matrace v kempu, podlaha byla její měkčí sestrou.

Pobyt to byl pohodový, malý klidný kemp s názvem Pohoda. Přehrada je v tomto místě celkem mělká. Slunce ji snadno prohřeje, je velmi teplá, bohužel je zde i hodně řas, tudíž působí dost špinavě. Já jakožto fajnová štítivka jsem pomalu s odporem do vody jednou vstoupila. A tady je obrovský rozdíl mezi pesimistickým rodičem a optimistickým dítětem. Kvítek se ihned jal do pomazávání těla blátem ze dna a vykřikoval nadšeně "mažu na sebe brutální průjem!" Zora se nadšeně potápí: "Mami to je hustý, ta voda je tak neprůhledná, že se můžu tajně pod vodou přiblížit ke komukoli, aniž by to věděl" Hlásí mi nadšeně. Můj odpor k zelenému patoku to ale nesnižuje a hledám už jiná místa na koupání. Třeba tento lom u Konstantinových Lázní, to bylo jiný kafe! Kvítek nadává že se nemá čím pomazat, Zora nadává, protože jí v hloubce uplavaly brýle a nemůže se potápět. "A i kdybych se tu potopila, ta voda je tak hnusně čistá, že mě každej uvidí." Důležitý je spokojený rodič, jak jsem kdysi četla v jakési příručce, spokojený rodič=spokojené dítě. Spokojeně si plavu v křišťálově čisté vodě, nespokojené děti čekají, až se večer zase obalí blátem v přehradě.

_{Zatopený lom u Konstantinových Lázní, paráda!}

_{Chatky kempu Pohoda}

Pak jsem se taky ukázala v práci, a už jsme pokračovali do penzionu Příbrazský do Příbrazi poblíž Stráže nad Nežárkou a Třeboně. Táhla jsem sebou tři kola. Teploty šplhaly ke 40kám, děti zaryly své malé prstíčky do pěstěného trávníku, když jsem je za nožky táhla ke kolům, že si uděláme malou vyjížďku. Na jednu jsem je dostala, ale na víc už nikoli, jelikož vypilovali svou strategii a po snídani se schovali do libovolného z deseti pokojů. Musela jsem pak odchytávat hosty a ptát se, jestli tam nemají nějaké děti navíc. Kašlu na vás zmetci nevděční a další dny se jedu projet aspoň před snídaní, kdy bylo ještě méně horko. Nejsem zas takový sportovec, abych vstávala dobrovolně v půl sedmé ráno na dovolené abych se projela na kole, ale potřebovala jsem mít lepší pocit, že jsem tam ta kola nevezla zbytečně. Pomohlo to. Penzion je něco neuvěřitelného, to jsem ještě nezažila. Čisté pěkné ubytování, krásná zahrada, hřiště a vstřícná majitelka. Chce to ale včasnou rezervaci. Nejvíc naplňující je důvěra majitelů v poctivost hostů, veškeré nápoje si berete a účtujete sami, pivo, kofolu si točíte sami. Vždycky jsem toužila natočit si pivo a myslím si, že i ostatní hosté se v tom dost našli. Čepovali všichni, čepovala jsem, i když jsem vůbec na pivo chuť neměla. Dokonce se mi zdálo, že tajně čepovaly i děti, neboť byly veselé, hodně zpívaly a brzy usnuly. Jeden den je deštivý, tak ujíždíme před deštěm do Tábora, zastavuje nás místní husita a zve nás na slavnosti. To neměl dělat, protože já chci vzít děti do táborského podzemí kam také jdeme. Kvítek během procházky na náměstí furt otravuje, že chce nějaký kačery. "Nic ti nekoupím, máš toho plnej pokojíček," vyslovuju automatickou frázi na jakýkoli požadavek koupě nové cetky. Po chvíli mě už zase tahá, že nechce do podzemí, ale chce kačery. Začíná mi to být divné. "Jaké kačery?" ptám se. " No přece ty Kačerské slavnosti, jak jsme potkali toho pána" chvíli mi to dochází "Jo ty myslíš Husitské slavnosti!" Dovolená končí. Mládež přebírá Zdenda a jedou do Harrachova, což později označují za velký omyl. Kdyby prý jeli na dovolenou na Václavák, vyšlo by to nastejno a bylo by to blíž. Nastává čas na společnou dovolenou, letos zvítězilo Turecko. O Turecku již brzy v příštím článku, zůstaňte naladěni.

_{Penzion Příbrazský}

_{Kačerské slavnosti}

Fenomén zahrádkaření

Jezdíme často a rádi za tchánem na zahrádku. Je to opravdu zahrádka, i když zatracuju zdrobněliny, slovo zahrada se použít nedá. Pozemek nemá víc než 400 m2 a uprostřed stojí chatička (opravdu chatička, chata je moc velká), ve které když se rozloží rozkládací gaučík na přespání, už se zde nedá stát, ale už jen ležet (ano, je to gaučík, normální gauč by se tam nevešel, uf já vyčerpávám svou roční zásobu zdrobnělin na jednom článku).

Zahrádkáři to je taková speciální skupina lidí ošlehaných sluncem a drsnou prací, která jim ale dělá velkou radost. Jsou to velcí ekologové a zrecyklují cokoli. Jakmile je něco úzké a dlouhé, šup a už to slouží jako opěrný kolík k rajčatům. PET lahve jsou hit a děsím se okamžiku, až podobně jako igelitky vymizí. Větrníky z nich vyrobené se třepotavě otáčejí na čemkoli úzkém a dlouhém. Fungují prý jako plašiče krtků a jiných potvor prý se ty vibrace od točení přenáší pod zem, což zneklidní nejednoho hlodavce či hmyzožravce. Když zafouká vítr, vypadá taková zahrádkářská kolonie jak malé Holandsko. Z pet lahví jsou vyrobené i lapače vos a sršňů. Okolo chatiček je sem tam zavěšené cédéčko na plašení vlaštovek a jakýkoli obal od margarínu, jogurtu, zmrzliny je vymyt a používán na sazenice, sklizeň ale i výměnný zahrádkářský obchod. Ano výměna na zahrádkách vskutku vzkvétá. Jedná se někdy už o dlouholeté dohody, kdy už si bez ptaní soused natrhá višně kdy se mu zamane, na oplátku nabídne meruňky nebo maliny. V nemilosti jsou ti sousedé, kteří se o pozemek nestarají a plevel z nich se přenáší na pozemky udržovaných zahrádek.

Cokoli není dost vkusné pro běžnou domácnost, odsouvá se na zahrádku, různé staré dekorace, obrázky, dřevěné masky a jiné pičičandy zdobí interiéry chaloupek. Čím více, tím lépe.

Když má zahrádkář narozeniny, obvykle uspořádá oslavu přímo na zahrádce. Zahrádkářům jsou pak z řad hostů nadělovány plastové figurky (dříve sádrové) žab, šneků, krtků, čápů na výzdobu pozemku.

Skoro to vypadá, že se svým článkem zahrádkářům vysmívám ale to je omyl! Já jsem hrdá na celý tento fenomén. Je to prostě naše, hezké české. Před několika lety k nám přijelo příbuzenstvo z Austrálie, uspořádali jsme jim prohlídku Prahy, Mělníka, Kutné Hory, na Řípu jsme byli a na závěr jsme přijeli i na zahrádku. Seděli, jedli koláč od tchýně a ani nedutali. Po několika letech se sem opět vrátili, tak se jich ptáme co za památky by chtěli vidět tentokrát. A oni že ani už nic, že už jim to stačilo, ale že by rádi zase navštívili tu malou zahrádku Zdendových rodičů. Takže přátelé, nikoli Pražský hrad, žádná rotunda, žádná kostnice..ale zahrádka!

Takže tak

Zahrádkářům zdar

Vaše Helga

Praha turistická

To, že je v centru Prahy mnoho turistů, není asi žádná novinka. Je to nepříjemný fakt, pro nás pro Čechy, kteří se chceme jen tak v poklidu projít historickým centrem a nemačkat se v davech. O víkendu jsem dostala ke dni matek jedinečný dar. Zdenda odjel s dětmi na krátkou dovolenou na Moravu. To bylo shonu, to bylo lítání, nevěděla jsem co dřív dělat, jak využít pár rychle utíkajících dní volného času, zběsile jsem bruslila, běhala, procházela se po městě .. a... vyrazila jsem do matičky na procházku po památkách. Zcela sama, zcela volná a zcela natěšená. Dokonce jsem si i vzpomněla, že ráda fotím, takže foťák mi byl společníkem. A z té krásné procházky se vyvrbila malá fotoreportáž "Praha turistická".

Startuju na Pražském hradě, právě tu probíhají konzerty, zřejmě ku příležitosti zahájení Pražského jara.

Turisti jsou u vytržení, mně běhá mráz po zádech. Je to pěkný a nejvíc mě zaujmou inovativní metody průvodcovství a kreativita průvodců, s jakou si zdobí své průvodcovské vlaječky.

A protože Helga má nervy jen jedny, a vkládat sem 40 fotek po jedné je hodně masochistické, pokračování na facebooku, věřím, že se zobrazí zdárně všem.

https://www.facebook.com/pg/svethelgy/photos/?tab=album&album_id=737017693382274

Takže tak

Vaše Helga

S Leošem v Buddha - Baru

Vyrazili jsme po dlouhé době mezi lidi. Vánoční dárek. Poukázka od mé milé sestry. Tímto sestře děkuji, zase jsem si připadala jako civilizovaný člověk, co civilizovaný člověk, připadala jsem si tak trochu jako milionář nebo aspoň jako zbohatlík. Hezky jsme se oblékli, odevzdali jsme děti do různých koutů České republiky. Ještě jsme se prošli po centru Prahy v úžase nad tím množstvím turistů, buší mi z toho mumraje srdce, ta kvanta muzeí, kaváren, odpudivých suvenýrů, čověk neví kam se dřív dívat. To toho zakopáváte o obrovské žebrající plyšáky, fakíry s umělými hady, fakíry s živými hady, a stříbrně nabarvené chlápky, zlatě nabarvené chlápky. Usuzujeme že je to praktická barva, na tom dubnovém horkém slunci by jim v černém bylo asi dost vedro, přece jen stříbrná lépe odráží paprsky. V němém úžase vstupujeme do Buddha Baru, interiér překrásný, jedná se o secesní budovu kde při budování hotelu a restarace museli skloubit secesi a Asii. Usedáme v šeré místnosti s obrovským Buddhou v čele, impozantní, působivé.

_{zdroj: www.buddha-bar.cz}

Vůně vonných tyčinek omamně doplňuje celkový dojem. Ze stropu visí mnoho extravagantních lustrů, ale světlo je tlumené, je zde intimní atmosféra kterou dokreslují asijsky rudé zdi.

Zdenda jde do předkrmu, a já využívám toho, že je zde na návštěvě pařížský šéfkuchař a dávám si jehněčí kotletku přímo od něj. Právě přichází nějaký pár a já v tom šeru poznávám Leoše Mareše, usedají ke stolu za mě a já koulím významně očima na Zdendu. Ten v domnění, že se dusím couvertem, mě lehce začne plácat po zádech. Mimochodem couvert jsou bagetky s máslem s příchutí kim-chi a druhé máslo s příchutí koriandru. Kimči je teda vynikající a už se těšíme na své jídlo, když už máslíčko je tak výborné. Setřesu jeho ruku a dál pantomimou navádím jeho zrak za sebe. Nechápe, když už mi chce provést Heimlichův chvat, tak procedím mezi zuby, že "zzu nuumu suudu Luuš Muuruš. Jeho výraz je nepopsatelný, stále nechápe. Jenže Leoš se zvedá a odchází i s přítelkyní. Když prochází okolo mě, zjišťuju, že chlapci je asi tak dvacet let a rozhodně to Leoš není. Zdendovi odpovídám nahlas na jeho tázavý pohled "Ale už nic".

V luxusních restauracích bývají vymazlené toalety, jdu to zkontrolovat. Toalety mají ještě tlumenější světlo, než restaurace. Nahmatávám mísu a usedám, přemýšlím, že navrhnu kavárně a výstavě "po tmě" jejich rozšíření i do Buddha baru. Nahmatávám toaletní papír a všímám si pohmatem, že mám na výběr z jemného čtyřvrstvého toaleťáku s vytištěným vzorem a z nepotištěného pětivrstvého. Prostě luxus, ještě nikde jsem si nemohla vybrat z dvou toaleťáků. Ale umyvadla! Kybyste viděli umyvadla, to je taková krása, že se v nich šplíchám pět minut. Takovou radost z tekoucí vody jsem měla naposledy jako dítě. Vracím se zpátky do restaurace, pravda, košili a kalhoty mám lehce zacákané, ale v tom šeru to není naštěstí vidět. Na stole už je Zdendův předkrm o velikosti rodinného oběda. Proboha, když je předkrm tak pro čtyři lidi, jak velké bude hlavní jídlo? Je to nějaký asijský kuřecí salát, ale výborný, se Zdendou se rozplýváme nad tou harmonií chutí, každé sousto jiná chuť.

Cítím, že jsem v podstatě sytá a nevím, kam dám jehněčí kotletky. Posléze se obava rozplývá, luxusní restaurace nezklamala, na talíři jsou dvě překřížené kosti na konci kousíček masa a jeden lístek řeřichy, jeden lístek smažené šalvěje (asi), jeden lístek ještě něčeho jiného a pár kapek něčeho červeného. Jsem ale celkem ráda za tu malou porci, po velkém předkrmu. Tak jak jsme se natěšili na couvertu a předkrmu, tak nás hlavní jídlo lehce zklamalo, to je tak, když někam míříte s přehnaným očekáváním. Jako dezert jsem si dala creme brulee, to bylo moc dobré, pak už jen sedíme a kocháme se interiérem, okolo prochází Libor Bouček a pár dalších celebrit, samozřejmě to nejsou oni, ale v té tmě by to klidně oni být mohli. Začínáme se lehce nudit, než zaplatíme, chvíli se bavíme tím, že očním kontaktem přivoláváme a odvoláváme obsluhu, umění je, včas pohledem uhnout a dělat, že jste nic nechtěli. Když lehce nadzvihnete pravé obočí, je to signál, že se chystáte platit. Tak tohle mě baví! Tato neverbální komunikace byla takovou hezkou tečkou za tím naším večerem. Prodereme se davy turistů zpět k autu a spokojeně napucnutí jedeme domů. Ségra dík, bylo to pro nás mimořádné povyražení. Takže tak.

Buddhovi zdar.

Lyžovačka v Řecku

Horor pro rodiče jménem jarní prázdniny. Ti co nelyžují, řeší příměstské tábory, nebo se děti poflakují po městě, machři vysadí ráno děti před školou a odpoledne je zase vyzvednou a lyžaři si celou zimu okusují nehty, aby ta trocha sněhu, co napadla, vydržela do toho podělanýho března. Co má asi člověk dělat na jaře, všude smrdí sněženky, řvou ptáci, prší, všechno je zablácený, tráva je hnědá, stromy bez listů, ještě to ani nepučí, sníh už si to už v kapalné podobě šine do Hamburku a my máme jako v březnu jezdit na hory? Jistota sněhu nulová, takže volíme Rakousko s naivní představou, že tam sníh bude a sněženky se sem dostaví o něco později. Zjistili jsme, že příští rok se ocitneme v posledním březnovém termínu jarních prázdnin, tudíž to zavání už celkem i nějakou tou koupačkou.

Vše zabaleno, vyrážíme. Kvítek se ptá, kdy už v tom Řecku budeme, "Kvítku, nejedeme do Řecka, jedeme do Rakouska!" Cesta je dlouhá, ale zvládli jsme to.

Přijíždíme do místa našeho bydliště, Kvítek se raduje, že je konečně v Řecku, zdraví majitele alpského bytového domu "Kalimera" a ptá se nás kde je moře. Ještě potřebujeme sehnat bankomat. Auto nedovoluje psát za jízdy do navigace, tudíž musíme využít hlasového ovládání. Jenže, když máte v autě dva non-stop mluvící tvory, odpovídá navigace:

"Nevím, jak mám na záladě vašeho pokynu "buďte zticha" vyhledávat"

Bankomat jsme nakonec našli. Prší, smutně koukáme z okna. To ten lyžařský pobyt začíná. Kvítek hlásí ze záchodu, že byl na záchodě, nevím co je to za zvyk, hlásit své výkony na toaletě. Ten záchod je nějaký divný, protože i Zora se následující den nahlas diví nad velikostí svého díla. Máme v apartmánu ten typ wc se schůdkem, kde se člověk může pokochat svým veledílem, než to spláchne. Tohle z domova neznáme, naše ráno se po snídani se skládá z nadšených výkřiků i mě a Zdendy nad podaným výkonem. Oba se shodujeme, že je to silně uspokojující pocit vidět svoje dílo a už to dětem nezazlíváme, že se chlubí svými výkony. Já vím, hrozně nechutný téma, o kterém se nesluší hovořit, natož psát. Ale můj blog je již velmi pokleslá forma zábavy, patří to sem prostě, nikam jinam. Nutí to zamyslet se, jak bohatý máme asi život, když se dokážeme nekonečně radovat z hovna, ale to je asi na jiný článek.

Pár dní jsme si zalyžovali, ale sníh byl rozmoklý a taky smůla na středisko, potřebujeme pro děti něco mírného, skiareál Loser slibuje na vrcholcích modré sjezdovky. Fakt je, že jsou to vlastně červené, děti se vám šprajcnou ve 2000m n.m, že dolů nejedou a sjíždí sjezdovku po zadku. Pro rodiny s dětmi a začátečníky rozhodně nedoporučuji. Hledáme díky dešti následující den náhradní program. Termály, paráda. Rozšiřujeme si vstupenku i o saunový svět. Bezplavková zóna. Děti tam nesmí. Necháváme děcka v plavkové zóně na lehátkách a jdeme se trochu zahřát. Je to pro mě osobně docela výzva. Jak už jsem psala o porodech a odbourávání studu, myslela jsem si, že se už nestydím, když mi při porodu asistovalo dvacet mediků.. Ale.. těkám očima, nevím kam koukat. Asi ti medici u porodu měli být nazí, abych odbourala i stud z pohledu na nahé mužské tělo. Všude, kam se podívám, tam prostě "něco" je. Nacházím bezpečnou zónu pohledu na zem, ale proč proboha máme my ženy tak proklatě dobré periferní vidění? A proč 90% návštěvníků bezplavkové zóny jsou muží 60+? Ale jako pozitivní považuju plavat v bazénu bez plavek, to je opravdu zajímavá zkušenost. Vše, co plavky obvykle pěkně drží pohromadě, najednou tak vlaje ve stavu beztíže.

Postupujícímí dny se nám apartmánem line nesnesitelný zápach, rychle nalézáme původce smradu. Odpadkový koš v koupelně. "Kdo z vás hází použitý toaleťák do koše?" Kvítek se překvapeně hlásí, prý aby se neucpaly trubky. Stále věří, že jsme v Řecku. Už nevíme, jak mu to vysvětlit.

Odjíždíme, loučíme se s majiteli, Kvítek už konečně pochopil, že jsme nebyli v Řecku, a po příjezdu do Čech hlásí na benzínce náležitě nahlas "Uuf konečně jsme z toho Německa pryč a já můžu mluvit česky".

Takže tak,

Kalimera Německo