Cirque du Soleil

Byla to rychlá nákupní spontánní akce, kolem Vánoc jsme viděli reklamu, že tu bude Cirque du Soleil, koukli jsme se Zdendou na sebe, ani jsme si nemuseli nic říkat a už jsem objednávala lístky. Nejdřív jsem omdlela nad cenou lístků (2500,- za kus), ale tohle prostě musíme vidět i za cenu že pojedeme v létě "jen" k Balatónu.

_{zdroj:cirquedesoleil.com}

_{Show Varekai byla uvedena v kanadském Montrealu v roce 2002, od té doby se odehrálo na 4000 představení, které vidělo více než 6 milionů diváků. Od roku 2013 opustilo Varekai Velké šapitó a putuje po sportovních arénách po celém světě. Název představení pochází z romského jazyka a znamená "kdekoli". (zdroj: www.ceskatelevize.cz)}

Děti jsme nechali doma, by to zmetci neocenili, furt by měli žízeň, čůrat, žízeň, čůrat, hlad.. kakat.. Jednou je tam třeba vezmeme, až si na to vydělají. No a po téměř půl roce nastal den D, máma přebírá děti a my jedeme do Prahy. Ptám se už popáté Zdendy, jestli má lístky. Pokaždé je má, ale pro jistotu. Po lehkých komplikacích při parkování, toxikováni výfukovými plyny z garáží, se ocitáme v O2 aréně právě včas.

^{přísné kontroly u vstupu}

Jaksi jsme podcenili výběr míst, sedíme na přistavěných židlích, u kterých pořadatelé nečekali, že by na nich mohli sedět dva tlustí lidé vedle sebe. Tímto děkuji návštěvníkům po naší pravici a levici za to, že se uskromnili a pevně se přitiskli na své partnery. Děkujeme také té paní, co seděla na konci řady už jen na půlce židle. Téměř jsem nedýchala a půlkou zadku jsem seděla na Zdendovi, i tak jsem se nemohla vyhnout celkem těsnému kontaktu s pánem vedle mě. Tomu to zřejmě vadilo, ale nemohl nic dělat, kdyby se posunul ještě o centimetr, paní na konci řady už by neudržela balanc a spadla by na zem.

_{plná 02 aréna}

Už to začíná, začíná to jsem nadšená, nevím jestli se mám smát, nebo brečet radostí. Po pódiu se začínají rojit postavy a postavičky v neuvěřitelných kostýmech. Kam dřív koukat? Přemety, různě po sobě všichni lezou, skáčou, plazí se. Někteří aktéři přicházejí i kolem nás, pán na začátku řady se vždycky lekne, když okolo něj proběhne lidská ještěrka a díky těsnému kontaktu celé řady jeho leknutí prožijeme svorně všichni.

^{zdroj:netfinemagazine.com}

Je to nádhera, vlhne mi oko dojetím nad sílou okamžiku. Celý zážitek umocňuje živá hudba a zpěv, obojí jako z jiného světa. Celé vystoupení prolíná tenká pavučinka děje, která spojuje jednotlivá artistická vystoupení. Z nebe sestoupí něco jako anděl, nebo je to vlastně Icarus, ostatní mu hned čórnou křídla a on se tam tak chudák plácá celým představením úplně bez křídel. Občas se tam objeví komický výstup kouzelníka a jeho blbé asistentky, která všechna jeho kouzla kazí. Třeba pánovi vedle mě se tohle vůbec nelíbilo, necítila jsem ani náznak potřesu jeho těla při smíchu, zatímco já jsem se zmítala v křečích, stříkaly mi slzy a padala jsem ze židle smíchy, on seděl a nehnul brvou. Zřejmě intelektuál.

Abych to vzala z pohledu ženy, tak akrobatky jako dobrý, čínský tým artistů jako dobrý, vrcholem byli dva chlápci v černých koženkových bodýčkách, nebo nevím jak to nazvat. O kterých jsem si první dvě minuty myslela, že jsou to ženy. Až teprve když prosvištěli s nohama v rozštěpu nad mou hlavou, zjistila jsem, že jsou to muži a hned představení dostalo nový rozměr. Ti byli z celého představení asi nejlepší.

_{cirquedusoleil.com}

Skutečným vrcholem byla tedy závěrečná scéna s velkými houpačkami a výskoky z nich kamsi do plachet, u toho se člověku tajil dech, hlavně jsem teda pořád nemohla z hlavy dostat myšlenku, že musím dávat pozor, aby ta houpačka nebouchla někoho do hlavy, už takový zlozvyk z hodin strávených na dětských hřištích. Přistihla jsem se dvakrát, jak vyskakuju a chci zakřičet "pozor na tu houpačku"...

_{zdroj: naplesillustrated.com}

Zajímavou součástí je i vystoupení hendikepovaných tanečníků, fenomenální tanec s berlemi sebou nese jasnou zprávu a to je "Nikdy to nevzdávej!".

^{zdroj: commdiginews.com}

Shrnutí, ty prachy za to fakt stály. V létě u Balatónu budu vzpomínat na chlápky v černých bodýčkách a na dětském hřišti se mi při pohledu na houpačku zakalí zrak vzpomínkami na Varekai. Je to zážitek, který člověk absolvuje třeba jen jednou za život a jestli se tady Cirque ještě objeví, fakt doporučuji, stojí za návštěvu.

Helga hubne

Vietnamec to všechno rozhýbal. Můj vietnamec gynekolog mne zdravě nasral: "Jšte obéžní, ploto máte výkyvy nálad. Máte dvě možnošti, buď zhubnout, nebo blát holmony a antideplesiva". A protože holmony a antideplesiva do sebe cpát nehodlám, hned druhý den hledám na internetu výživového poradce v mém městě, který 1) nenabízí nějaké hnusné koktejly 2) neúčtuje si za jídelníček majlant 3)google ho najde na prvních pěti pozicích, dál se totiž nedívám. Zadařilo se, jsem objednaná.

Od té doby se loučím s nápoji a pokrmy, které navždy budu muset eliminovat ze svého života, za víkend vypiju pět piv, sním jeden zrající sýr, jeden pytlík brambůrků a jeden pytlík nachos. Loučím se s pizzou, loučím se s hamburgerem, i když ho vlastně ani nemám ráda, ale dám si ho už jen z principu. Nasmažím bramboráky, které dělám asi podruhé v životě, se kterými se taky hezky rozloučím. Děti se na mě dívají divně, ale pak se jim hra zalíbí a loučí se s nimi též. Nestíhám se rozloučit s vínem, ale s tím jsem se loučila v podstatě nepřetržitě posledních deset let téměř každý den. Loučím se bílým rohlíkem, i když ho vlastně taky skoro nejím, ale už jen tak z principu. Jsem rozloučená, připravená, začíná nová éra života.

Dnes vyrážím k poradci. Jsem tam o něco dřív, chvilku se tam jen tak procházím a dělám, že vůbec nemířím do toho domku s velkou cedulí na plotě "Výživový poradce - poradenství pro obézní tlusťochy, co se nedokážou kontrolovat, jsou hnusný, mastný a líný". Ba ne, to tam samozřejmě není, ale jako by to tam bylo. Projdu kolem domku tam, pak zase sem, pak zase tam, dělám, že se kochám zahrádkami, sem tam k nějakému keříku přivoním, prostě taková děsně nenápadná romantická procházka. Když míjím dům potřetí, slyším "Dobrý den!" Kouknu za sebe, kouknu před sebe, nikde nikdo, asi bych si fakt měla zobnout nějaké to antidepresivum, už slyším hlasy. "Dobrý den! Vy jdete asi ke mně?" Ozve se nade mnou v okně. "Jak jste to proboha poznal?" Tvářím se totiž celou dobu hrozně hubeně, ale asi to nezabralo.

Uplynuly dvě hodiny, jsem zvážená, změřená, pan poradce vypadá, že radí rád a přihazuje půl hodinu rad navrch. Mám samozřejmě všeho moc, tuku v pravé ruce, tuku v levé ruce, v nohou, v trupu, venku, vevnitř. Dokonce se rozhlížím, jestli nějaký tuk náhodou nelevituje i okolo mne anebo neodkapává pod židli. Mám tolik tuku, že by si s ním děti v průměrné africké vesnici mohly smažit řízky 4 roky, pokud by tedy nějaké řízky sehnaly. Mám tolik tuku, že by v izolovaných částech Tibetu pokryl spotřebu Jačího másla průměrné tibetské rodiny na deset let. Jediná pozitivní zpráva je, že mám nadlimitně hodně svalů. Prý kdybych se nehýbala, tak jak se hýbu, tak bych byla dávno mrtvá. Ne to samozřejmě neřekl, ale že prý bych tam nevyzařovala to co vyzařuju. Nevím co jsem vyzařovala, nebo ne, jedno je jisté, k večeři si dám ještě poslední pivo a matesy. Od zítřka píšu jídelníček, ten už si nechci zasviňit prasárnami.

Držte mi palce!

Hubnutí zdar!

Matkám zdar

Děti vypadly se Zdendou na plavání, vzácná to chvilka samoty. Trochu jsem se tedy dneska zamyslela, to je také celkem vzácné. A tady je výsledek:

Nikdy jsem nechápala, proč mámě zvlhly oči, když jsem jí dávala přání ke dni matek. Proč o nás měla pořád strach a zásobovala nás informacemi kudy smíme, nesmíme chodit, s kým nesmíme mluvit, nedej bože aby nám někdo cizí dával bonbóny. V pubertě zase to nabádání, jak všichni v partě třeba budou kouřit, a budou mi říkat "netrhej partu, dej si taky", nad tím se usmívám ještě teď. Žádnou partu jsem nikdy neměla a myslím, že party existovaly asi v šedesátých/sedmdesátých letech, jinak si ta její slova nedokážu vysvětlit. Jak jsem si musela hlídat pití na diskotéce, protože prý mi do toho někdo může něco nasypat.. ruku na srdce.. uhrovatá pleť, mastné vlasy a absolutní neschopnost navázat hovor s osobou opačného pohlaví by maximálně skončila tím, že si do pití ty drogy radši dotyčný nasype sám. Kromě toho výraz "diskotéka" už byl totálně "out" už i za mé puberty.

A pomalu mi to všechno dochází a vrací se to jak bumerang, který kdysi hodila moje máma a já ho právě chytila a hodlám ho zase vyhodit, aby ho chytily moje děti, až to všechno taky jednou pochopí.

Pochopí, proč jsem dneska řvala jak blbá, když jsem dostala ta přáníčka, proč jsem znovu brečela, když jsem si je dávala na nástěnku v kuchyni, proč brečím právě teď, když si na to jenom vzpomenu. Proč jim říkám, že nemají s nikým cizím mluvit a nedej bože od někoho cizího brát bonbóny. V pubertě je budu zase nabádat o trhání party, o drogách v pití na diskotéce, i když diskotéka už se tomu už 20 let neříká. Už je předem lituju chudáky.

Také už jste si chytili svůj bumerang, jaké to je? Nebo jste stále dětmi a nechápete ty matky, proč jsou takové pošahané, co po nás furt chtějí? A co na to otcové? A co na to Jan Tleskač?

Matkám zdar!

Počůrej gynekologa svého

"Ný neboj more.. to nebolí.. tak sis to měla rozmyslet.." Poslouchám hovor matky s dcerou, které mi dělají společnost v čekárně. Dcera jde evidentně prvně na gyndu, je jí tak patnáct a přemlouvá mámu, aby tam šla s ní. Trochu se děsím, jestli už rovnou nevyfasuje těhotenskou průkazku, ale obavy se rozplývají, vychází s receptem na antikoncepci. V čekárně přibyly dvě těhotné Rusky a jejich partneři, rozjedou ruskou diskuzi, ani jim nemusím rozumět, je to stejné furt dokola, termíny, pohlaví, pocity, bolesti.. Celkem se tam nudíme, tak se vzájemně posloucháme. To je celkem zábava poslouchat a dělat že neposloucháš. Přicházím na řadu. Doktor je Vietnamec, ze všech doktorů v našem městě zůstal jediný, který nabírá ještě nové pacienty. Jsem celkem vděčná za ty předsudky, díky kterým se k němu nikdo moc nehrne.

A jestli si prý prohmatávám prsa. "Ne, ale manžel jo a to celkem pravidelně". Doktor zapochybuje, jestli to prý dělá pořádně, doslova "Estli nekontloluje jen bladavky". Ujistila jsem ho, že ne, že je celkem pečlivý. Podle doktora existuje prý studie, že muži jsou velmi úspěšní při vyšetřování prsou a hledání nádorů. To už jsem ale na koze a směju se a pak si uvědomím, že jsem ho asi trochu počůrala smíchy. Dělám, že jako nic nevím. Stejná strategie jako v čekárně. Oblékám se, doktor se šel umýt, asi to zjistil. Ale což, vzhledem k tomu, kde se hrabe, je moč něco jako dezinfekce. V podstatě když to vezmu z živočišného hlediska, prostě jsem si ho označkovala. Proběhl slavnostní křest, pasovala jsem ho svým novým gynekologem. Měl by být poctěn. Tohle je ale hrozně nechutný článek, takže budu radši končit. Co si z toho tak můžeme odnést? Že předsudky jsou na hovno, a není nutné se stydět, když počůráte svého gynekologa. Čůrání a Vietnamcům zdar.