Fenomén zahrádkaření

Jezdíme často a rádi za tchánem na zahrádku. Je to opravdu zahrádka, i když zatracuju zdrobněliny, slovo zahrada se použít nedá. Pozemek nemá víc než 400 m2 a uprostřed stojí chatička (opravdu chatička, chata je moc velká), ve které když se rozloží rozkládací gaučík na přespání, už se zde nedá stát, ale už jen ležet (ano, je to gaučík, normální gauč by se tam nevešel, uf já vyčerpávám svou roční zásobu zdrobnělin na jednom článku).

Zahrádkáři to je taková speciální skupina lidí ošlehaných sluncem a drsnou prací, která jim ale dělá velkou radost. Jsou to velcí ekologové a zrecyklují cokoli. Jakmile je něco úzké a dlouhé, šup a už to slouží jako opěrný kolík k rajčatům. PET lahve jsou hit a děsím se okamžiku, až podobně jako igelitky vymizí. Větrníky z nich vyrobené se třepotavě otáčejí na čemkoli úzkém a dlouhém. Fungují prý jako plašiče krtků a jiných potvor prý se ty vibrace od točení přenáší pod zem, což zneklidní nejednoho hlodavce či hmyzožravce. Když zafouká vítr, vypadá taková zahrádkářská kolonie jak malé Holandsko. Z pet lahví jsou vyrobené i lapače vos a sršňů. Okolo chatiček je sem tam zavěšené cédéčko na plašení vlaštovek a jakýkoli obal od margarínu, jogurtu, zmrzliny je vymyt a používán na sazenice, sklizeň ale i výměnný zahrádkářský obchod. Ano výměna na zahrádkách vskutku vzkvétá. Jedná se někdy už o dlouholeté dohody, kdy už si bez ptaní soused natrhá višně kdy se mu zamane, na oplátku nabídne meruňky nebo maliny. V nemilosti jsou ti sousedé, kteří se o pozemek nestarají a plevel z nich se přenáší na pozemky udržovaných zahrádek.

Cokoli není dost vkusné pro běžnou domácnost, odsouvá se na zahrádku, různé staré dekorace, obrázky, dřevěné masky a jiné pičičandy zdobí interiéry chaloupek. Čím více, tím lépe.

Když má zahrádkář narozeniny, obvykle uspořádá oslavu přímo na zahrádce. Zahrádkářům jsou pak z řad hostů nadělovány plastové figurky (dříve sádrové) žab, šneků, krtků, čápů na výzdobu pozemku.

Skoro to vypadá, že se svým článkem zahrádkářům vysmívám ale to je omyl! Já jsem hrdá na celý tento fenomén. Je to prostě naše, hezké české. Před několika lety k nám přijelo příbuzenstvo z Austrálie, uspořádali jsme jim prohlídku Prahy, Mělníka, Kutné Hory, na Řípu jsme byli a na závěr jsme přijeli i na zahrádku. Seděli, jedli koláč od tchýně a ani nedutali. Po několika letech se sem opět vrátili, tak se jich ptáme co za památky by chtěli vidět tentokrát. A oni že ani už nic, že už jim to stačilo, ale že by rádi zase navštívili tu malou zahrádku Zdendových rodičů. Takže přátelé, nikoli Pražský hrad, žádná rotunda, žádná kostnice..ale zahrádka!

Takže tak

Zahrádkářům zdar

Vaše Helga

Praha turistická

To, že je v centru Prahy mnoho turistů, není asi žádná novinka. Je to nepříjemný fakt, pro nás pro Čechy, kteří se chceme jen tak v poklidu projít historickým centrem a nemačkat se v davech. O víkendu jsem dostala ke dni matek jedinečný dar. Zdenda odjel s dětmi na krátkou dovolenou na Moravu. To bylo shonu, to bylo lítání, nevěděla jsem co dřív dělat, jak využít pár rychle utíkajících dní volného času, zběsile jsem bruslila, běhala, procházela se po městě .. a... vyrazila jsem do matičky na procházku po památkách. Zcela sama, zcela volná a zcela natěšená. Dokonce jsem si i vzpomněla, že ráda fotím, takže foťák mi byl společníkem. A z té krásné procházky se vyvrbila malá fotoreportáž "Praha turistická".

Startuju na Pražském hradě, právě tu probíhají konzerty, zřejmě ku příležitosti zahájení Pražského jara.

Turisti jsou u vytržení, mně běhá mráz po zádech. Je to pěkný a nejvíc mě zaujmou inovativní metody průvodcovství a kreativita průvodců, s jakou si zdobí své průvodcovské vlaječky.

A protože Helga má nervy jen jedny, a vkládat sem 40 fotek po jedné je hodně masochistické, pokračování na facebooku, věřím, že se zobrazí zdárně všem.

https://www.facebook.com/pg/svethelgy/photos/?tab=album&album_id=737017693382274

Takže tak

Vaše Helga

S Leošem v Buddha - Baru

Vyrazili jsme po dlouhé době mezi lidi. Vánoční dárek. Poukázka od mé milé sestry. Tímto sestře děkuji, zase jsem si připadala jako civilizovaný člověk, co civilizovaný člověk, připadala jsem si tak trochu jako milionář nebo aspoň jako zbohatlík. Hezky jsme se oblékli, odevzdali jsme děti do různých koutů České republiky. Ještě jsme se prošli po centru Prahy v úžase nad tím množstvím turistů, buší mi z toho mumraje srdce, ta kvanta muzeí, kaváren, odpudivých suvenýrů, čověk neví kam se dřív dívat. To toho zakopáváte o obrovské žebrající plyšáky, fakíry s umělými hady, fakíry s živými hady, a stříbrně nabarvené chlápky, zlatě nabarvené chlápky. Usuzujeme že je to praktická barva, na tom dubnovém horkém slunci by jim v černém bylo asi dost vedro, přece jen stříbrná lépe odráží paprsky. V němém úžase vstupujeme do Buddha Baru, interiér překrásný, jedná se o secesní budovu kde při budování hotelu a restarace museli skloubit secesi a Asii. Usedáme v šeré místnosti s obrovským Buddhou v čele, impozantní, působivé.

_{zdroj: www.buddha-bar.cz}

Vůně vonných tyčinek omamně doplňuje celkový dojem. Ze stropu visí mnoho extravagantních lustrů, ale světlo je tlumené, je zde intimní atmosféra kterou dokreslují asijsky rudé zdi.

Zdenda jde do předkrmu, a já využívám toho, že je zde na návštěvě pařížský šéfkuchař a dávám si jehněčí kotletku přímo od něj. Právě přichází nějaký pár a já v tom šeru poznávám Leoše Mareše, usedají ke stolu za mě a já koulím významně očima na Zdendu. Ten v domnění, že se dusím couvertem, mě lehce začne plácat po zádech. Mimochodem couvert jsou bagetky s máslem s příchutí kim-chi a druhé máslo s příchutí koriandru. Kimči je teda vynikající a už se těšíme na své jídlo, když už máslíčko je tak výborné. Setřesu jeho ruku a dál pantomimou navádím jeho zrak za sebe. Nechápe, když už mi chce provést Heimlichův chvat, tak procedím mezi zuby, že "zzu nuumu suudu Luuš Muuruš. Jeho výraz je nepopsatelný, stále nechápe. Jenže Leoš se zvedá a odchází i s přítelkyní. Když prochází okolo mě, zjišťuju, že chlapci je asi tak dvacet let a rozhodně to Leoš není. Zdendovi odpovídám nahlas na jeho tázavý pohled "Ale už nic".

V luxusních restauracích bývají vymazlené toalety, jdu to zkontrolovat. Toalety mají ještě tlumenější světlo, než restaurace. Nahmatávám mísu a usedám, přemýšlím, že navrhnu kavárně a výstavě "po tmě" jejich rozšíření i do Buddha baru. Nahmatávám toaletní papír a všímám si pohmatem, že mám na výběr z jemného čtyřvrstvého toaleťáku s vytištěným vzorem a z nepotištěného pětivrstvého. Prostě luxus, ještě nikde jsem si nemohla vybrat z dvou toaleťáků. Ale umyvadla! Kybyste viděli umyvadla, to je taková krása, že se v nich šplíchám pět minut. Takovou radost z tekoucí vody jsem měla naposledy jako dítě. Vracím se zpátky do restaurace, pravda, košili a kalhoty mám lehce zacákané, ale v tom šeru to není naštěstí vidět. Na stole už je Zdendův předkrm o velikosti rodinného oběda. Proboha, když je předkrm tak pro čtyři lidi, jak velké bude hlavní jídlo? Je to nějaký asijský kuřecí salát, ale výborný, se Zdendou se rozplýváme nad tou harmonií chutí, každé sousto jiná chuť.

Cítím, že jsem v podstatě sytá a nevím, kam dám jehněčí kotletky. Posléze se obava rozplývá, luxusní restaurace nezklamala, na talíři jsou dvě překřížené kosti na konci kousíček masa a jeden lístek řeřichy, jeden lístek smažené šalvěje (asi), jeden lístek ještě něčeho jiného a pár kapek něčeho červeného. Jsem ale celkem ráda za tu malou porci, po velkém předkrmu. Tak jak jsme se natěšili na couvertu a předkrmu, tak nás hlavní jídlo lehce zklamalo, to je tak, když někam míříte s přehnaným očekáváním. Jako dezert jsem si dala creme brulee, to bylo moc dobré, pak už jen sedíme a kocháme se interiérem, okolo prochází Libor Bouček a pár dalších celebrit, samozřejmě to nejsou oni, ale v té tmě by to klidně oni být mohli. Začínáme se lehce nudit, než zaplatíme, chvíli se bavíme tím, že očním kontaktem přivoláváme a odvoláváme obsluhu, umění je, včas pohledem uhnout a dělat, že jste nic nechtěli. Když lehce nadzvihnete pravé obočí, je to signál, že se chystáte platit. Tak tohle mě baví! Tato neverbální komunikace byla takovou hezkou tečkou za tím naším večerem. Prodereme se davy turistů zpět k autu a spokojeně napucnutí jedeme domů. Ségra dík, bylo to pro nás mimořádné povyražení. Takže tak.

Buddhovi zdar.

Lyžovačka v Řecku

Horor pro rodiče jménem jarní prázdniny. Ti co nelyžují, řeší příměstské tábory, nebo se děti poflakují po městě, machři vysadí ráno děti před školou a odpoledne je zase vyzvednou a lyžaři si celou zimu okusují nehty, aby ta trocha sněhu, co napadla, vydržela do toho podělanýho března. Co má asi člověk dělat na jaře, všude smrdí sněženky, řvou ptáci, prší, všechno je zablácený, tráva je hnědá, stromy bez listů, ještě to ani nepučí, sníh už si to už v kapalné podobě šine do Hamburku a my máme jako v březnu jezdit na hory? Jistota sněhu nulová, takže volíme Rakousko s naivní představou, že tam sníh bude a sněženky se sem dostaví o něco později. Zjistili jsme, že příští rok se ocitneme v posledním březnovém termínu jarních prázdnin, tudíž to zavání už celkem i nějakou tou koupačkou.

Vše zabaleno, vyrážíme. Kvítek se ptá, kdy už v tom Řecku budeme, "Kvítku, nejedeme do Řecka, jedeme do Rakouska!" Cesta je dlouhá, ale zvládli jsme to.

Přijíždíme do místa našeho bydliště, Kvítek se raduje, že je konečně v Řecku, zdraví majitele alpského bytového domu "Kalimera" a ptá se nás kde je moře. Ještě potřebujeme sehnat bankomat. Auto nedovoluje psát za jízdy do navigace, tudíž musíme využít hlasového ovládání. Jenže, když máte v autě dva non-stop mluvící tvory, odpovídá navigace:

"Nevím, jak mám na záladě vašeho pokynu "buďte zticha" vyhledávat"

Bankomat jsme nakonec našli. Prší, smutně koukáme z okna. To ten lyžařský pobyt začíná. Kvítek hlásí ze záchodu, že byl na záchodě, nevím co je to za zvyk, hlásit své výkony na toaletě. Ten záchod je nějaký divný, protože i Zora se následující den nahlas diví nad velikostí svého díla. Máme v apartmánu ten typ wc se schůdkem, kde se člověk může pokochat svým veledílem, než to spláchne. Tohle z domova neznáme, naše ráno se po snídani se skládá z nadšených výkřiků i mě a Zdendy nad podaným výkonem. Oba se shodujeme, že je to silně uspokojující pocit vidět svoje dílo a už to dětem nezazlíváme, že se chlubí svými výkony. Já vím, hrozně nechutný téma, o kterém se nesluší hovořit, natož psát. Ale můj blog je již velmi pokleslá forma zábavy, patří to sem prostě, nikam jinam. Nutí to zamyslet se, jak bohatý máme asi život, když se dokážeme nekonečně radovat z hovna, ale to je asi na jiný článek.

Pár dní jsme si zalyžovali, ale sníh byl rozmoklý a taky smůla na středisko, potřebujeme pro děti něco mírného, skiareál Loser slibuje na vrcholcích modré sjezdovky. Fakt je, že jsou to vlastně červené, děti se vám šprajcnou ve 2000m n.m, že dolů nejedou a sjíždí sjezdovku po zadku. Pro rodiny s dětmi a začátečníky rozhodně nedoporučuji. Hledáme díky dešti následující den náhradní program. Termály, paráda. Rozšiřujeme si vstupenku i o saunový svět. Bezplavková zóna. Děti tam nesmí. Necháváme děcka v plavkové zóně na lehátkách a jdeme se trochu zahřát. Je to pro mě osobně docela výzva. Jak už jsem psala o porodech a odbourávání studu, myslela jsem si, že se už nestydím, když mi při porodu asistovalo dvacet mediků.. Ale.. těkám očima, nevím kam koukat. Asi ti medici u porodu měli být nazí, abych odbourala i stud z pohledu na nahé mužské tělo. Všude, kam se podívám, tam prostě "něco" je. Nacházím bezpečnou zónu pohledu na zem, ale proč proboha máme my ženy tak proklatě dobré periferní vidění? A proč 90% návštěvníků bezplavkové zóny jsou muží 60+? Ale jako pozitivní považuju plavat v bazénu bez plavek, to je opravdu zajímavá zkušenost. Vše, co plavky obvykle pěkně drží pohromadě, najednou tak vlaje ve stavu beztíže.

Postupujícímí dny se nám apartmánem line nesnesitelný zápach, rychle nalézáme původce smradu. Odpadkový koš v koupelně. "Kdo z vás hází použitý toaleťák do koše?" Kvítek se překvapeně hlásí, prý aby se neucpaly trubky. Stále věří, že jsme v Řecku. Už nevíme, jak mu to vysvětlit.

Odjíždíme, loučíme se s majiteli, Kvítek už konečně pochopil, že jsme nebyli v Řecku, a po příjezdu do Čech hlásí na benzínce náležitě nahlas "Uuf konečně jsme z toho Německa pryč a já můžu mluvit česky".

Takže tak,

Kalimera Německo

Sportka

S kolegy z práce sázíme. Sázíme sportku. Většinou vyhrajeme něco kolem stovky, plný tiket stojí 220 Kč. Prosázeli jsme už asi osm tisíc, vyhráli dva tisíce, ale pořád doufáme v tu závratnou částku, pohádkovou výhru, nesmírné bohatství. Rádi si každý čtvrtek ráno po slosování představujeme, jak vyhráváme a končíme s prací. Je to myšlenka, která má silně spojující až teambuildingový efekt.. Tedy pouze do té doby než skutečně vyhrajeme, poté se náš tým rozpadne a stane se dobrovolně nezaměstnaným. Než tento slavný okamžik nastane, budeme ještě nějaký týden muset snášet výběr 22 Kč od každého účastníka, částka se liší podle předchozích výher. Teď jsem výběrčí já a okusila jsem na vlastní kůži dostat každý týden 220 Kč v korunách až dvackách. Moje peněženka váží něco kolem jednoho kilogramu. Hledám cesty, kde bezbolestně drobné rozměnit. Větřím v obchodech, kde by mohli postrádat drobné a zároveň bych přepočítáváním nebrzdila provoz.

Svítí mi hladové oko, jedu tankovat. Malá benzínka, jen asi čtyři stojany. Nikde nikdo, pusto, prázdno. Přes scénu se převalí chuchvalec chroští. Hraje pomalá hvízdavá westernová hudba. Vcházím do dveří, rozhlédnu se a pomalu dojdu k pokladně. "Čtyřku" pravím, i když jsem na benzínce úplně sama, aby nedošlo náhodou k nějakému omylu. Platím a pokladní se zmíní, že je to mizerné s těmi drobnými. To je moje chvíle, moje příležitost. Rozhlížím se, nikde ani noha. Zářivka nade mnou bzučivě poblikává a já přicházím s nabídkou, která se neodmítá, hodím kilovou peněženku na pult, ta slibně zachrastí. "Mám drobné, chcete?". Pokladní se rozzáří oči, a já začínám za pekelného soustředění skládat mince do komínků. U třetího komínku vchází zákaznice a platí, u čtvrtého komínku vchází další paní a dívá se na mě tak zvláštně, smutně, asi má nějaké osobní problémy, říkám si.

Poté vchází pán, začíná se tvořit fronta a já svým laickým propočtem zjišťuji, že všechny čtyři stojany jsou v tento moment obsazené a ten šťastlivec, co právě stojí za mnou, jen tak neodjede. Zrychluji počítání, dvá, čtyři, šest, osm deset. Na čele mi raší pot. Pán platí, sbírá odvahu a ptá se mě se soucitem v hlase a v naději, že udělá dobrý skutek: "Kolik vám chybí?". A mně to v tu chvíli dochází, ty zvláštní pohledy, to tíživé ticho v obchodě. Oni si myslí, že nemám na benzín a vypočítávám drobné na zaplacení. Je mi trapně, koktám:

"Já, já si tady rozměňuju, teda rozměňuju tady paní, já já už jsem zaplatila, jenom se zbavuju.. no víte.. my vsázíme.. sportku" A dílo je dokonáno, kdybych byla radši zticha. Pán mi položí tiše stovku na pult a odchází. Tak jsem si vyžebrala svou první stovku a nejsem na to hrdá. Už abychom vyhráli v té sportce a já nemusela chodit po benzínkách žebrotou.

A jak jste na tom vy, sázíte? Vyhráli jste?

Sportce zdar.

Helga

Úchylům nezdar

Ležím v kočárku, jdeme s mámou na procházku. Je pěkný letní den a máma jede z nemocnice, kam mě šla ukázat kamarádkám. V nemocnici před mateřskou pracovala jako dietní sestra. Jedeme lesem a v tom kde se vzal, tu se vzal, na mámu skáče zezadu chlap a chytne ji za ramena. Máma řve a zahlédne v dálce učitelku s dětmi, to zřejmě úchyla také překvapí a pouští ji. Máma se otočí a vidí úplně nahého muže. Utíká za učitelkou a v tu chvíli okolo jedou dva mladíci na kolech, slyší, co se stalo a jedou ještě úchyla hledat. Už ho nenajdou. Ten hrozivý zážitek a také fakt že jsem v nemocnici snědla hrušku, způsobily kvalitní posrání do plíny. Máma jede ke tchýni, která bydlí nedaleko, vypráví jí co se stalo, zatímco mě přebaluje. Babička prohlásí něco jako že moc kroutí zadkem, proto po ní jdou úchyláci. Máma jí to nezapomene už po zbytek života a jde nahlásit přepadení na policii. Policajti ji převezou i s kočárem a mnou na policejní stanici v centru města. Máma dostává fotoalbum s výtržníky a má určit, který z nich ji přepadl. Nalézá asi dva lidi, které zná, je velmi překvapená, že je vidí v databázi policie. Úchyla mezi výtržníky nevidí. Ptají se jí, jak vypadal, co měl na sobě. Máma si pamatuje, že měl knír a byl nahý. Následují další výslechy. Ptají se stále dokola, co měl na sobě a máma jim stále dokola opakuje, že byl zcela nahý.

Prohlíží další fotky, další úchylové, výtržníci, honibrci a násilníci, ale ani tady ho nenajde. Po nějaké době zvoní u nás doma detektiv a ukazuje mámě svůj průkaz. Máma se podívá na průkaz a kroutí hlavou: "Ne, to taky není on!" Historka se navždy zapíše do dějin policie našeho města. Detektiv se nenechá zviklat, ukazuje mámě občanský průkaz, který našli v lese, v místě, kde došlo k přepadení. Je to on! Opakovaně přepadával ženy v místním lesíku a jak byl nahý, neměl prostě kapsu na schování dokladů, že. To se pak snadno stane, že občanku člověk vytratí. Případ se uzavírá a máma si svoje blízké setkání pamatuje dodnes.

A dneska nám celý příběh převyprávěla. Vzpomněla si na to díky tomu, že v ulici, kde bydlí moje sestra, došlo nedávno ke znásilnění. Bavily jsme se o tom, jestli tomu člověk může nějak zabránit. Slečna prý přešla jen od taxíku ke vchodu. Zdánlivě minimální riziko, ale přes to se to stalo. Ségra chodí běhat brzy ráno, já chodím běhat večer, obě máme slzný plyn v ruce a oči na stopkách. Doufáme, že nebudeme mít stejný zážitek jako máma, nedejbože jako ta znásilněná ze ségřiné ulice. Máme sedět doma a nikam nechodit v obavě, že se na nás někdo vrhne? Jak to můžeme ovlivnit? Byla jsem na kurzu sebeobrany, myslím, že jsem o tom také kdysi psala zde. Co jsem si odnesla? Řvát, utéct, volat hoří. Ale jestli to tak dokážu v tu chvíli udělat? Vzpomenu si? Nebudu paralyzovaná překvapením? Doufám, že tohle nikdy nebudu muset zjišťovat a totéž přeju vám všem ostatním.

Takže tak.

Úchylům nezdar.

Helga

5 důvodů proč rodit

Možná si to neuvědomujeme, ale takový porod změní navždy pohled ženy na běžné životní situace. To co se vám zdálo před porodem jako fatální a neřešitelný problém, po porodu přestanete absolutně řešit. Sepsala jsem pět nesporných výhod porodu, možná si to nechceme připustit, ale je to tak, porod je výhodná záležitost.

1. Výhoda: Posera bolínek

U zubaře musíte ležet téměř v narkóze, aby vás zubařka mohla v pohodě odvrtat? Když jdete na odběr krve, kolabujete? Nebojte se, s porodem už vám žádná bolest nebude připadat dost děsivá, hrozná, nevydržitelná, nepřekonatelná. Po porodu se v klidu stanete dárcem krve a necháte si vrtat zuby bez umrtvení a budete na sebe hrdí, opravdu!

2. Výhoda: Estetický sobeček

Řešíte na sobě každou nesouměrnou pihu? Trápí vás, že pravé prso je o centrimetr níže, než to levé? Jeden zub je křivější než ostatní, vlasy se na jedné straně kroutí jinak, než na straně druhé a ještě k tomu máte tři strije na pravém stehnu? To také s porodem skončí, rázem máte obě prsa o dvacet centimetrů až půl metru na jiném místě, zuby jsou vlastně docela dobré a strije se rozšířily na břicho, nohy, ruce, prsa a možná i záda. Budete se těšit nad každou svou nedokonalostí a radovat se, že čerta máte zhruba stále na stejném místě.

3. Výhoda: Stydlivky

Předporodní přípravy a porod, to je něco jako jeden dlouhý návštěvní den ve vaší jeskyni, který ale nocí nekončí. Dívá se vám tam každý, sahá vám tam jakýkoli kolemjdoucí, dokonce máte chvílemi pocit, že si do vás hrábly i uklízečky. A když podepíšete souhlas s návštěvou mediků při porodu, poštěstí se vám dvacetičlenné obecenstvo zírající do vašich útrob. A jaká je výhoda ptáte se? Od teď už se nebudete stydět, když vám omylem někdo vleze na záchod, přestanete u kabinek v obchodě řešit netěsnící závěs. Studí vás u jezera mokré plavky a nikde ani křovíčko? Prostě to shodíte, lidi nelidi. A když se stane nějaká ta vykoukávací/vypadávací/vyhrnovací nehoda, žíly vám to neutrhá. Ze stydlivky klidně i striptérkou. Jaký posun v životě ženy.

4.Výhoda Žádný rozměr vás nerozhází

Tuto výhodu asi nebudu rozvádět, nechť si to každý vyloží jak potřebuje.

5. Výhoda: Výsledek

A pro samý humor bych zapomněla na docela taky důležitou výhodu porodu. Máte miminko, jste rodičem a to už vám nikdo nikdy neodpáře. Staráte se, běháte, koupete, vaříte, vychováváte, strachujete se, nespíte, vozíte, ohříváte, taxikaříte, děláte úkoly, chodíte na schůzky, škrtíte puberťáka (svého vlastního), pomýšlíte na euthanasii.. (svoji vlastní) (sorry Pade, jsem tě trochu vykradla) a tak se stane to, že vlastně ani nemáte čas už řešit, že jste se někdy styděli, že jste brečeli u zubaře a kolabovali při odběru krve. Svět se zrychlí, zeměkoule se točí jako káča, dny jsou jako vteřiny, ale vám to všechno konečně dává smysl a stydíte se, jaké pí.oviny jste dokázali řešit.

Samozřejmě všechny jmenované vlastnosti jsou silně individuální a mnohé z nás nepotřebují rodit, aby nabyly vyčtených výhod. Zajisté moho žen neřeší každou nesouměrnou pihu či striji .. muhehe dělám si srandu, řeší, a kdo tvrdí, že neřeší, tak řeší dvojnásob. Tak doufám, že nám ta porodnost hezky stoupne po tomto článku a ráda bych do budoucna obdržela fotografie dětiček, které vznikly po přečtení toto článku.

Plození a rození zdar.

Helga