Těžký život sportovního debila

Sportovní nadšenci tohle nikdy nepochopí, ale existuje jistá skupina lidí, která se nezajímá o sport. Ani o olympiádu, ani o mistrovství světa amuleta.. prostě nic.. prázdno.. vakuum.. Všichni nadšenci se právě po přečtení první věty rozbrečeli, pomočili a omdleli, nebo si šli udělat pět leh-sedů na vzpamatování. Patřím mezi takové ignoranty i já. A tak nějak nevím, jestli se za to mám stydět, nebo na to být hrdá. Proč nás to proboha nezajímá? Jak to vysvětlit. Třeba to ani nezajímá naše rodiče. Třeba nás vyloženě sere to jak se stáváme vlastenci jen v momentě, kdy někdo z našich dotáhne zlatou. Třeba i sami sportujeme, lyžujeme, hrajeme tenis, volejbal, ale prostě to jenom hrajeme a už nás to nebaví na to koukat. Vedlejší efekt této ignorace je absolutní neznalost jmen sportovců. Jo i těch nejslavnějších. A nejkrajnější ignorantští extremisti neznají ani Ledeckou. Jako fakt! Jestli některý nadšenec dočetl až sem, doporučuju krátkou přestávku, než budete pokračovat, utřete slzy, dalších pět sklapovaček, nádech, výdech.

_{zdroj: pixabay.com}

Já se třeba někdy nad sebou zamyslím a přinutím se dívat na tenis, je to celkem fajn. Jenže když komentátor řekne, že Garciaová zkazila podání, přepínám. Takhle se ta ženská za prvé nejmenuje, za druhé každý rok doufám, že se ústav pro jazyk český umoudří a konečně tuhle část pravopisu změní. U asiatek je to někdy opravdu absurdní.

Moje kolegyně Katka je nadšenkyně. Sleduje všechno, výhry slaví, někdy i ta slzička ukápne, prohry nese těžce. Můžu jí tady v klidu zdrbnout, poněvadž omdlela už po první větě. A taky mi dává záludné otázky, jako třeba co dělá Špotáková. Snažím se schovaná za monitorem pantomimou prosit o nápovědu Livii. Naznačuju nejdřív běh, ta kroutí hlavou, předvádím hod oštěpem, krčí rameny. Livie to taky neví a té nikdo kontrolní otázky nedává. To není fér. Katka se v ten moment hroutí: "Jak proboha někdo může nevědět, kdo je to Špotáková?!" No prostě nevím no. Už i Zora ví o olympiádě víc, než já. Právě jsem jí dávala do postele a dostala jsem školení jaký je rozdíl mezi sáňkama a skeletonem , fakt jsem to nevěděla (a teď jsem si googlila, co je to vlastně skeleton a jak se to píše). Nevím co je severská trojkombinace, musím hodně přemýšlet, ze kterých sportů se skládá triatlon a biatlon. A když už se to dozvím, tak to za dva dny už zase nevím. Určitě mám nějakou formu sportovní sklerózy, nebo aspoň sportovní demenci, možná by mě měli víc prozkoumat. Všechny sportovce moc pozdravuju včetně těch dvou, které znám: té Ledecké (utkvěla mi onehdá, když byla v show Jana Krause, díky tomu jí znám) a ještě té druhé jak jezdí na prkně (asi), i ty ostatní, které neznám. Jejich zápal a boj je obdivuhodný a tímto nechci znehodnocovat a ponižovat jejich snahu a léta dřiny.

Zdraví vás sportovně dementní Helga

P.S. a Jágra taky ještě znám :-)

Lesana vs. Fiflena

Ve škole, kam chodí Zora, se díky alternativnímu přístupu mísí tři skupiny rodičů. Pojmenovala jsem je lesany, fifleny a outdooráci. Už třetím rokem přemýšlím, jestli jsem tam spíš za lesanu nebo za fiflenu a nedokážu se zařadit. Myslím, že jsem takový mix. Je to asi tak podobné, jako když si děláte test osobnosti, nikdy nejste 100% cholerik, ale jste šmrnclí extrovercí, introvercí, sangvinikem a tak. Vypracovala jsem proto krátký test, který by mi měl pomoci zařadit se do některé ze skupin, abych věděla, jak na tom jsem.

Za každý bod, který splňuju u každého směru si udělám čárku, anebo půl čárky, pokud to splňuju částečně, podle počtu čárek uvidím jak na tom jsem:

Lesany:

• ráno vstanu, utluču si máslo (vyrobím domácí lučinu, marmeládu, vyškvařím sádlo, prostě cokoli), upeču chleba a to si dám k snídani (pro získání bodu stačí splnit jedno z uvedených)
• vlasy si myju jenom v žitné mouce, sodě, černém čaji, nebo si je nemyju vůbec, protože mají dar od přírody se samy čistit
• pokud se stane ta vzácná chvíle, že zrovna nekojím nebo nejsem těhotná a menstruuji, používám výhradně látkové vložky případně kalíšek
• pokud se počůrávám, používám výhradně látkové pleny (platí i pro děti) anebo žádné pleny v rámci bezplenkové komunikační metody
• nepoužívám plasty, nosím si vlastní látkové tašky a na ovoce v obchodě mám speciální látkové sáčky
• po vzoru afrických matek nosím dítě uvázané až do jeho pěti let a zároveň ho kojím tak dlouho, dokud ho nevystřídá nově narodivší se potomek.
• nelíčím se, neholím se
• vyznávám některý z východních směrů, buddhismus, hinduismus, nebo aspoň mluvím o síle vesmíru, o energiích, nebo jenom věřím na klasické horoskopy
• děti se mnou spí v posteli tak dlouho, až si najdou přítele-přítelkyni a štafetu si pak převezmou dále
• sex provozuju jen za účelem zplození dalšího potomka a to většinou v kuchyni nebo v koupelně, protože jednak na to není čas a jednak s třemi dětmi v posteli se špatně souloží
• oblečení nekupuji, pokud ano, pak jedině české výroby, je-li zahraniční, pak alespoň fair trade, občas zajdu do second handu
• jídlo kupuji od lokálních prodejců, snažím se vyhnout supermarketům
• hračky kupuji jedině v rámci montessori programu, nebo jiné dřevěné, děti si stejně nejraději hrají s blátem a klacíky
• vlasy si nebarvím, pokud ano, tak jen hennou
• dětem dávám na svačinu výhradně věci bez cukru, bez sladidel, bez glukózovofruktózového sirupu, vodu pijou ideálně ze skleněné lahvičky.
• neberu antikoncepci, léky, léčím se maximálně bylinami

Outdooráci

• ráno vstanu a vypiju si kávu z plechového hrníčku koupeného na polární expedice
• navléknu si kostkované kalhoty (anebo jiné šusťákové, prodyšné, které za mě dýchají ale nepropustí ani kapku vody zpátky k noze, což se při jízdě autem velmi hodí)
• nosím fuknční spodní prádlo (což se při jízdě autem velmi hodí)
• nosím funkční fleesovou mikinu (což se při jízdě autem velmi hodí)
• nosím multifunkční šátek na hlavu (což se při jízdě autem velmi hodí)
• goretexové pohory (což se při jízdě autem velmi hodí)
• jdu nakoupit do Kauflandu /Lidlu atp, na nákup beru výhradně krosnu, takže cestou z Kauflandu vypadám, jako když se vracím z Everestu
• krosnu sebou nosím i do hospody, na vycházky.. nikdo neví, co v ní celou dobu vláčím, nevím to ani já sám
• nelíčím se
• jezdím na koloběžce nebo skvělém supermoderním mountajnbajku - ideálně po městě
• děti nosím na výpravy krosně na zádech, občas i v croozeru, pokud to terén dovolí
• na klíčích mi visí pět karabin, i když jsem v životě nikam nevylezl
• na společenské akce nechodím, nemám společenské oblečení
• dětem dávám na svačinu proteinové tyčinky, musli tyčinky, sušené maso nebo cokoli jiného co se dá koupit v hudy sportu, zapíjí to pak ze své plechové lahvičky švýcarské výroby do extremních teplot, což se ve škole velmi hodí
• léčím se bylinkami, homeopatiky, až když je nejhůř, zajdu do lékárny

Fifleny

• ráno vstanu, ve svém značkovém kávovaru si udělám značkovou kávu kterou piju z hrníčku Villeroy Boch nebo podobných ve své designové kuchyni
• nalíčím se
• oholím se (všude kam si dosáhnu)
• nastříkám se antiperspirantem s hliníkem, protože po těch bio deodorantech člověk páchne jak pes
• minimálně 1x měsíčně vyrážím na nákupy do nákupního střediska, když mám splín, tak častěji
• děti radši moc nechci, když už se mi to přihodí, tak je proboha nekojím, aby mi to neroztáhlo moje symetrické dvorce
• děti mají od prvního týdne vlastní designový pokojíček, nebudu je navykat na spaní v naší posteli, to bych si s mužem už nikdy nevrzla
• beru antikoncepci, jeden harant mi fakt už stačí
• barvím si vlasy
• mám gelové/akrylové nehty
• ven bych nevyšla v keckách, nejdu-li tedy zrovna do fitka
• děcku kupuju plastové barevné hračky, ideálně programovatelné, vítám jakoukoli hračku, která dítě zabaví tak, abych se mu nemusela věnovat, tablety, mobily atd.
• na svačinu mu dávám plněný croisant, brumíka nebo dětské menu z mekáče
• pití má v polypropylenové lahvi, je mi jedno, že bude neplodné, ale lahvička je hezká s barbínama, bleskem mc queenem, tak proč ne
• když jsme nemocní, vykoupíme lékárnu, bereme léky, i když nemocní nejsme, pro jistotu
• nevěřím ve vesmír, ani v čakry, věřím jenom v Gucciho
• pokud mám holčičku, má od tří let nalakované nehty a k pátým narozeninám dostane svůj první make-up

_pixabay.com

A je to venku, sečetla jsem body, jsem se sedmi body fiflena, ale v závěsu s pěti body outdooračka a čtyřmi body lesana.. takže taková smíšená povaha s převahou fiflenství. Konečně mám jasno! A jak jste na tom vy?

Runtastic Helga

Nikdy jsem neuběhla ani 500 m ve škole, při dvanáctistovce jsem asi jako většina spolužaček prožila vždycky něco mezi udušením, mrtvicí a infarktem. Jenže Helga si už půl roku platí poradce, takže ho musí poslouchat. Poradce říká, že když má Helga 15 kg dole, tak má na sobě míň "závaží" tudíž se musí teď ještě víc hejbat. Rychlochůze je sice pěkná věc, ale už mi nestačí. Poradce radí indiánský běh, sto kroků chůzí, sto kroků během. Tak jo, jdu na to. Beru si sluchátka, ona ta chůze/běh není žádná velká zábava, člověk má moc času na přemýšlení o tom, kde ho co bolí, jak už nemůže a že asi brzo umře. Sluchátka černé myšlenky trochu utlumí. Prvních sto kroků rozmotávám sluchátka. Nesedřu se hned na začátku. Sluchátka jsou rozmotána. Pouštím si runtastic, protože to člověka docela motivuje, když z něho cáká pot, tečou slzy jiné tělesné tekutiny a ví, že ušel teprve 200 metrů.

Runtastic se mě snaží dalších sto kroků přesvědčit ke koupi placené verze. Nechci a už počítej zmetku vtíravej. Aha, mám povolené boty, prokrastinuju zavazováním tkaniček. Aha hraje mi blbá písnička, prokrastinuju hledáním vhodné motivační hudby. Po půl kilometru přerušované chůze můžu konečně začít s během. Hraje taková pěkná úderná píseň "když nemůžeš, přidej víc" běžím sto metrů, běžím dvě stě metrů, začínám rudnout a chroptět, naštěstí se neslyším, protože sluchátka mám našroubované až u bubínku, aby mi nevypadla a ještě mi do toho řve "zakřič prostě z plných plic" runtastic mi roboticky říká, že "jů hev burnt fifty kalorís" to je pro představu asi tak půl brambory nebo jeden jogurt, chce se mi opravdu křičet z plných plic. Nevím, co mám dělat dřív, jestli kmitat nohama, dýchat, nebo brečet. Dělám všechno dohromady. Lidi čumí, ale mě je to jedno, psi štěkají, ale já je neslyším, odezírám z jejich oslintaných tlam, že by se mi zakousli do svalnatého lýtka, které zanedlouho už jistě budu mít. Nechávám je daleko za sebou, připadám si najednou taková volná, svobodná, cítím se jako pták. Vlastně ne, tohle jsem vždycky četla od lidí co běhají, mě ale píchá na boku, odrazila jsem si patu a už mám zase povolené tkaničky. Dobrý pocit se dostavuje až teď, když sedím na gauči a jsem hrdá, že jsem se vykopala, že jsem chvíli běžela a tudíž jsem zase o kousek blíž svému cíli. A vám všem, co jste ve víru novoročních předsevzetí, přeju, aby to nebyl jen dvoutýdenní záchvěv hysterie, vydržte to, rok, dva, celý život, je to těžké, ale je to fajn.

Takže tak

Helga

PF a pes v rakvi

Není nad ty chvíle strávené s rodinou u vánočního stromečku. Radostné jiskřičky v dětských očích, při rozbalování dárků. Ta spousta lásky, blahopřání, nákupů a všeobecného veselí. Tak dost bylo romantiky a teď trochu reality. Ve skutečnosti přítomnost dětí v domácnosti déle než 24 hodin bez přerušení je něco jako narvat TNT do PET lahve a čekat, že při výbuchu nepraskne, je to něco jako nacpat dvacet veverek do kosmetické taštičky, jako napěchovat slona do zkumavky a dívat se na něj zvědavě mikroskopem.

Zora ztratila svůj náladový prsten, to je taková ta věc, co se zabarvuje asi podle teploty těla. Hledáme prsten. Je to něco jako hledat jehlu v kupce sena. V legu není, v koši s hračkami není, vzdávám to, vysvětluju jí mojí teorii o tom, že ho najde až bude hledat něco jiného. U mě to tak funguje, člověk najde vždycky to, co nehledal. Mezitím je Štědrý večer, jiskřičky a tak, co jsem už psala výše no a Zora vybaluje vytouženého chi chi pejska, pro neznalé je to hnusná oblečená čivava s vypoulenýma očima v kabelce. Velice výchovný dárek, který její vývoj namíří tím správným směrem, o tom není pochyb. Je to nejvytouženější záležitost. Byl ve slevě. Ostatní chi chi čokli byli nehorázně drazí, říkám Zdendovi, že tolik peněz za ten krám prostě nedám, vyhrabali jsme tam jednu takovou otlučenější krabici - hnusopes navléknutý do vampířího oblečku. Bereme ho. Zora se tulí s pejskem, tulí se s kabelkou a v tu chvíli nám to dochází. Ta kabelka je ve tvaru rakve.

V očích Zory ten dárek je prostě úplně top za jejích posledních osm let života, my točíme oči v sloup, babička omdlévá, děda se směje a my už víme, proč byla čivava tak levná. Až Zora vyroste, bude z ní buď navoněná barbína s čivavou v kabelce, anebo zřízenec pohřebního ústavu. Anebo barbína pracující v pohřebním ústavu. Nebo založí pohřební ústav pro psy. Ale to není vůbec špatný nápad. Jak říkám, prostě skvělý výchovný dárek.

Kvítek se převlíká do pyžama a hlásí, že jeho pinďa má dneska dobrou náladu. Prsten se našel! Zora se raduje, všichni se radujem a vám všem přeji do Nového roku, aby vám prsten ukázal také dobrou náladu. A pozor, navlíkat jen na prsty! Anebo se vykašlete na prsteny a mějte dobrou náladu i tak.

Vaše Helga

Jděte na trhy, trdla

Nevyhnula jsem se té události ani letos. Je pod nulou, venku romanticky pofukuje větřík a lehce sněží. Ideální čas vytáhnout brusle a jít na vánoční trhy do centra našeho města. Zkřehlými prsty utahuju dětem brusle, a mezitím kolenem držím tašku od bruslí, aby ho ten vánek neodvál v dál, druhá taška od helem už se vesele kutálí po náměstí. Kvítek řve, že se mu zařezávají oteplováky do zadku, nevyhneme se každoročnímu svlékání na ledě a hrabání ručičkami ve slipech, je to taková hezká tradice a pevně věřím, že to třeba do patnácti let postupně vymizí. Zora řve, že je jí zima na tváře. má pravdu, je nám zima všem, protože vánek je ve skutečnosti asi 100 km za sekundu a sníh šlehá ostře do tváří. Připadám si jak na Klínovci v nejvyšší sezóně, jen ta mlha ještě chybí. Objedeme asi tři kolečka na kluzišti 10x10 m a radši se jdeme podívat na trh.

Tržiště je fakt pěkně udělané. Uprostřed je přístřešek s ohništěm, odkud lze v relativním teple sledovat program na pódiu. Stánky prodávají klasické kýče a občas se najde i něco vkusného. Přesto se na trzích člověk nevyhne lehkému zklamání. Dělala jsem jednou doma pokus. Naředila jsem svařené víno ze čtvrtiny vodou a nebylo to na něm vůbec poznat. Z toho usuzuju, že svařák prodávaný na trzích musí být v tom lepším případě naředěný aspoň z poloviny. Výsledek je, že stánky zejí prázdnotou i přes to, že na trhu je lidí dost. Kupujeme pečené kaštany. Celkem 6 ks. Z šesti kusů jde vyloupnout jeden. Zbylé kusy držíme v dlaních a máme vlastně za pár korun celkem pěkný ohřívač dlaní. Čekám ve frontě na typický pečený staročeský maxi trdelník. Trdelník, který není ani typický, ani český, ani maxi a ještě ke všemu je vlastně uvnitř syrový, takže ani slovu "pečený" není učiněno zadost. Děti nadšené hltají sladké syrové těsto a jsou velmi spokojené. Jak se mi něco nelíbí, obvykle to hned vracím a reklamuju, tentokrát si ale nechci kazit náladu hádkami u stánků, a představa, že těm dvěma hladovým krkům urvu od huby trdelník by se dalo připodobnit snaze sebrat lvům kus masa. Tak si aspoň postěžuju tady. A já se ptám, mají to zapotřebí? Proč chce každý na Vánocích vyvařit co nejvíc i za tu cenu, že už mu do stánku nikdy nikdo nepřijde? Anebo jsou lidi ovce a ochotně se vrací pro nepečené kaštany, naředěné víno a syrový trdelník? Já vím, že už si tam příště prostě nic nekoupím. Přiznávám, je to zahořklý a nenávistný příspěvek, fakt mě to štve. Taky vás to štve? Jaké jsou ve vašem městě trhy, je to někde lepší?

Óda na lezení

Asi v záchvatu náhlé mateřské lásky, asi ve chvilkovém zatemnění mysli, prostě jsem zapsala sebe a Kvítka na kurz lezení rodičů s dětmi. Opravdický lezení na lezecký stěně, s lanem, s tím podprdelníkem a lezeckýma malejma botama. Kvítek chodí od září na kurz a já chci samozřejmě držet krok, trochu této španělské vesnici porozumět. Taky jsem si říkala, že by bylo hezké strávit společně odpoledne v rámci upevnění vztahu matka- syn.

Nejdříve nás oddělili, děti šly na boulder - doufám že to píšu správně - to je taková stěna bez jištění, je nízká a dole jsou žíněnky, takže když dítě padá, tak se ani nezabije, maximálně se zraní. Nás rodiče si vzal takový vtipný instruktor a už se všichni soukáme do podprdelníků, které se jmenují sedáky. Nazula jsem si boty, které se jmenují lezečky a v ten okamžik mi ztuhnul úsměv na rtech. Ku*va ty boty mi zlomily oba palce. Válím se po zemi a volám, ať mi někdo dop*dele sundá ty křusky a ať mi přinesou aspoň o tři čísla větší, protože v tomhle se nedá ani sedět, natož třeba chodit a kdybych se špičkou dotkla stěny, tak se na místě pozvracím bolestí.

Učíme se jistit zatím vzájemně mezi rodiči, děti se stále nezabily na bouldru, máme ještě pár minut. I přes velký úbytek váhy v důsledku hubnutí mám stále silnou nadváhu, tudíž se strachuji, abych toho, kdo mě jistí, nevystřelila při spouštění do stropu. Instruktor mě ujišťuje, že fakt nikoho nevystřelím. Jsem v týmu s jednou maminkou, která je asi taková povedená jako já, protože mi hned šeptem hlásí, že za námi leze sošný hoch bez trička, tak si ho se zálibou prohlížíme, ale ona si pak uvědomí dvousečnost svého chlípného nápadu a napomíná mě, že jí mám vlastně jistit a ne koukat kolem. Pak jsem na řadě já, vážu osmičku, skoro se mi povedla, ale stejně mi jí instruktor celou zase rozmotá a udělá úplně jinou osmičku, než jsem měla já.

Lezci mají taková hesla, kvůli bezpečnosti a tak. Ten kdo leze, řekne "lezu" a ten kdo jistí mu řekne na oplátku "jistím" , dává to docela smysl, bylo by asi trapný, kdyby se někdo rozlezl a jistič čuměl třeba po chlapech.. Tak říkám "lezu", parťačka smutně odvrací zrak od polonahého lezce a říká otráveně "jistim". Připadám si hrozně důležitě, ale zároveň se hrozně bojím, že vystřelím tu svou jistící parťačku do stropu a rozmázne se tam jak mastný flek. Taky když si lezec chce sednout nebo slanit, má zařvat "dober" jako že má jistič dotáhnout lano a jistič na to musí zavolat "sedej". Jako správně blbé matky jsme si kromě pojmů lezu-jistím nedokázaly zapamatovat nic dalšího. Takže když už jsem měla křeč v obou rukách i nohách, volám "už nemůžu, chci dolů" a ona na to "dobrý, můžeš".

Pak jsem si sedla a nevím, jestli jsem měla sedák blbě nasazený nebo co, ale prostě ten sedák mi v podstatě provedl něco silně připomínající ženskou obřízku. S velmi vysokou tóninou v hlasivkách jsem ladně žuchla na zem a kňučím, že už nikdy nebudu mít děti. Né že bych teda ještě nějaký chtěla, dva kusy stačej. A né že by ženská obřízka bránila v početí, prostě mě v tu chvíli nenapadlo nic chytřejšího. A já se ptám, vás to chlapi nebolí? Vždyť tohle musí být středověk, poprava, galeje, mučírna pro ehm.. však vy víte co..

Jenže.. pak jistím Kvítka a on leze a leze a najednou volá: "Dober!" A já nic, a on zase "Dober!" (píšu to v překladu, v reálu volá "dobel")

Dotaženo teda mám, tak mu říkám "Dobrý, můžeš!"

On se drží jak klíště a volá "teď mi musíš něco říct!!

"Já vím, ale nevím co, každopádně už se můžeš pustit!" křičím na něj nahoru.

Stále se drží a začíná rudnout vzteky "něco jinýho musíš říct!"

Začíná mi téct do bot, měla jsem si to heslo zapamatovat, jsem fakt hloupá matka, dvě slova si nezapamatuju.. vařím z vody, jako u zkoušky a volám "slaň?!"

"Ne, něco jinýho."

"Slez?!"

"Ne"

"Kvítku já si nepamatuju, co mám říct, prostě se pusť a já tě spustím dolů"

Kvítkovi naštěstí došly síly a vzdává to: "Mami, řekni SEDEJ"

Tak s úlevou zvolávám ten klíč, svatý grál, heslo, moudro dne "SEDEJ!" Kvítek se pouští a jdeme domů. Popravdě jsem se ho doma ještě ptala na ty dva pojmy, abych o tom posléze mohla napsat tento příspěvek a stejně jsem si je před pěti minutami musela znovu vygooglit, já to neudržím ani po takovém zážitku! Beznadějný případ..

Abych to shrnula, pro mou váhovou kategorii to ještě nebude úplně nej sport, ale za dalších 15 kg přijdu a zúčtujeme spolu! Překvapivě je dost posilovna už i samotné jištění, myslím, že si zítra nevyčistím ani zuby. Pro štíhlejší je to ale perfektní způsob, jak si zasportovat a ještě se i pokochat pohledem na svalnaté lezce bez triček.

Lezení zdar!

Zachraňte fotky!

Dnešní doba digitálních fotoaparátů nás už nijak nenutí vyvolávat fotky. A tak fotíme a fotíme, ale kam s fotkami? Udělala jsem malý průzkum mezi známými a většina z nich mi odvětí, že fotí hodně, fotek mají tisíce, ale všechny v počítači a nikdy si je neprohlíží. Smutné! Rozhlídněte se, kamkoliv jdete, všichni cvakají jak pominutí, hele jídlo na stole cvak, hele socha cvak, hele Praha cvak, hele já, cvak. Ale na co? Aby ty fotky zažily svých pět minut slávy na facebooku, instagramu a pak doslova shnily, upadly v zapomnění? Plakaly a tiše se choulily někde hluboko v paměti počítače a teskně doufaly, že si na ně někdy někdo vzpomene? Prstíčkem hrabaly, aby se ještě mohly objevit na monitoru a rozzářit pár tváří? Rozvášnila jsem se, pravda, ale jen se do těch chudinek zkuste vcítit vy fotovrazi!!! A protože jsem se vcítila, sepsala jsem pár zamyšlení a rad, jak zachránit pár fotoživotů, když budou ty Vánoce a na Vánoce se mají zachraňovat životy a fotky.

Nechat fotky v počítači/mobilu?

Proč ne? Ale.. Téměř nikdo si ale už nesedne k počítači s rodinou, přáteli a neprohlíží se fotky jen tak, co dělali před pěti lety. Výjimkou jsou ukázky fotek z cest, to se pak přes TV nebo PC udělá promítání pro rodinu, přátele.. no jo, ale vrátíme se pak k těm fotkám? Počítač/mobil pak jednoho krásného večera odpochoduje do křemíkového nebe a většinou sebou vezme i fotky. A když náhodou ještě slouží, jsou v něm tuny podobných fotek, podobných záběrů, než se jimi člověk prokouše, je otrávený. A proto je tu taková skvělá věc. Mazání. Opravdu doporučuju při každém nahrání do počítače fotky promazat. Říká se, že koš je nejlepším přítelem fotografa. Za pět let vám už bude jedno, že máte tu sochu/dítě/psa vyfocenou zprava, zleva, zespoda. Nevrátíte se k tomu, protože se nebudete chtít prokousávat dvaceti stejnými záběry,než se dostanete k záběru novému. A jestli jste líní mazat, tak se nad fotkou trochu zamyslete a cvakněte jí méněkrát. Méně je více. O co víc se zamyslíte při focení, o to méně budete mazat.

Já si ale fotky zálohuju na CDčka/externí paměť/cloud

Zálohování na CD je také dočasné, časem CD ztratí svoje vlastnosti. Zkoušeli jste někdy hodit do počítače třeba sedm let staré CD? Fungovalo? Mně teda ne, takhle už jsem pohřbila nejednu fotku. Externí paměť .. máte ji? Já jo, heč. Ale nevím kde.. a je tu další problém. Představte si, že máte fotky v PC a stejně si je neprohlížíte. A teď si představte, že máte externí paměť, na ní pár stovek chudinek fotek, a ani nevíte kde. Jaká je šance, že si fotky z externí paměti někdy prohlídnete? Cloudy jsou taková hodně aktuální věc. Celá firma, kde pracuji, se postupně přesouvá na cloudy. Až se pomalu připravuju, že jednoho dne bude před vrátnicí požární žebřík a po něm se i my, zaměstnanci budeme šplhat na cloud. Cloudy jsou pěkná věc, ale pro nás staromilce ruku na srdce, je to taková nepředstavitelná záležitost. Fotky někde jsou, ale nevím kde, jakmile mi přestane fungovat router, tak si fotky z cloudu prohlídnu snad jen telepaticky. (Machruju s názvy, ale popravdě nevím přesně, co to vůbec router je, vím že to doma máme a že když to nefunguje, tak se rozbil internet, teda ne jako celosvětový internet, ale jen ten u nás doma)

Fotoalba a fotoknihy

A kam vlastně celým tím haněním moderní techniky směřuju? Ke starému dobrému papíru. Fotoalba jsem dělala před osmi lety a dříve, je to záležitost na dlouhé zimní večery, lepení, popisování a někdy i ilustrace. Fotoalba mají duši, ale mají i svoje nevýhody - fotky můžou odpadnout, ztrácí se. Je náročnější naskládat fotky tak, aby tematicky vyšly na tu dvoustranu, vždycky nějaká fotka zbyde, která se prostě nikam nevejde, někdy jsem takové lepila na ty slabé mezistrany, protože mi jich bylo líto. Výhodou je, že do fotoalba se dají nalepit různé vstupenky, letáčky, dopisy. Mají svoje kouzlo. Nicméně před osmi lety jsem propadla fotoknihám a od té doby už neuchovávám fotky jinak.

Trvá vždycky tak hodinku, než si člověk osvojí, jak daný program funguje, ale pak už to frčí. Během dvou večerů máte celý rok života hezky zorganizovaný, vybarvený, naformátovaný a připravený k odeslání. Důležité je to nevzdat se na začátku. Dělala jsem fotoknihy u CEWE, Bontia a před pár dny nově i od Saal digital. Je zajímavé sledovat, jak se za těch několik let programy na výrobu fotoknih vylepšily a dost zjednodušily. Jsou mezi nimi už jen drobné rozdíly. U Saalu mě třeba mile překvapila možnost měnit styl na každé stránce zvlášť, na rozdíl třeba od Bontia, kde si na začátku zvolíte vzhled knihy, se kterým prostě nehnete a musí být dodržený v celé knize. Což sice zaručí určitou konzistenci knihy, ale někdy člověk potřebuje prostě víc kreativity. CEWE má na výběr snad stovky pozadí a rámečků, některé více, některé méně vkusné, Saal jí ale šlape na paty, s pozadím jsem se taky slušně vyřádila, tedy myslím s pozadím fotoknihy.

Ceny jsou u všech srovnatelné, samozřejmě všechny firmy je mají dost nadhodnocené a je dobré sledovat akce, bez akce máte A4 knížku o 26 stranách za 800Kč s akcí máte za stejnou cenu stránek aspoň 70. Rozdíly jsou také v rychlosti výroby a expedice knih, Saal jsem měla snad třetí den v ruce, Cewe trvá o něco déle, a Bontia je v závěsu. Bontia a CEWE mají srovnatelný papír, ale Saal mi vyrazil dech, papír je tedy snad dvakrát silnější, než u konkurentů.

Na fotoknihy máme vyhrazenou jednu polici v knihovně a několikrát do roka si s dětmi sedneme a prohlížíme. Kolik věcí už jsme skoro zapomněli a kolik věcí fotokniha připomene. Vytvoření vezme nějaký čas, ale ten za to stojí, když vypnete televizi, počítač, usadíte se celá rodina na gauči a prohlížíte. Tak jsem udělala doufám dostatečnou reklamu, a teď s chutí do toho, vyhrabte z útrob počítačů ty své zapomenuté fotky a sázejte to tam.

A uslyšíte děti jak říkají "jéé mami, ty jsi měla žluté vlasy" a "jéé mami, ty jsi byla hubená" a " jéé to je hnusný oslizlý miminko" a já jim říkám "jéé to jsi ale ty!"