Bubovické suchopády

Vyrazili jsme na výlet. Bubovické vodopády, nebo spíš vlastně suchopády. Jdeme lesem, sem tam potkáme člověka, přes roušku se přidušeně pozdravíme. Kocháme se probouzející se přírodou, něco už taky kvete. Slyšíme ptáky, zastavujeme se a radujeme se z každého živého tvora, z každé květiny. Kvítek se raduje z každého kamene a strká ho do kapsy. Já si klekám ke květinám, cítíte to lidi, ty kytky voní. Zastavujeme u každého opeřence. Googlíme co to je. "Hele děti, žabička," sklání se Zdenda nad něčím seschlým na cestě. Radujeme se i z té mumie. Zora se neraduje z ničeho. Protože puberta. Vypadáme jak banda šílenců. Zora má za úkol vyfotit a popsat jarní květiny, tak jí s nadšením ukazujeme nalezenou květenu, "Zori, foť, to bude asi jaterník" Zora nic nefotí a žbrblá do roušky, ať si to učitelka vyfotí sama, když jí to tak zajímá. Kvítek řeší. proč psi nemusí nosit roušku. "Protože pak by si nemohli vzájemně očuchávat zadky." Jo mohla jsem říct že psi tu nemoc nemůžou chytnout, ale to mě v tu chvíli nenapadlo. Zdenda přikazuje dětem, když sestupujeme k suchopádu, "Držte se toho řetězu co je tu místo zábradlí" Já se na něj zle podívám "Až 72 hodin vydrží koronavirus na kovech, děti nesahejte na to zábradlí, dívejte se na pevný bod a přejděte ten terén bez držení" Tak co je lepší, spadnout ze skály nebo chytnout koronu, já tvrdím, že by si maximálně zlomili nohu, Zdenda tvrdí, že radši koronu než zlomenou nohu. Diskuzi přerušujeme svačinou, jelikož je doba oběda a rozhovor stejně nikam nevede. Cestou zpátky nastává krize, Zoře je moc teplo a asi brzo umře. Kvítek už nemůže, nepomáhá ani odlehčení v podobě vyhození kamenů z kapes. Na tyhle situace jsem připravená, vítězoslavně vytahuju z tajné kapsy v batohu balení sušenek. Poslední záchrana. Do roušek si svačinou slušně nadrobili, vypadají jak koně, kterým se připíná sáček s obilím k hubě. Po zbytek cesty tiše vyzobávají drobky z roušek, no to asi není taky úplně přehlídka sterility. Děti nakopla rychlá energie ze sušenek, Zdendu evidentně taky, protože začíná vtipkovat, a šeptá mi do ucha, že si budeme hrát doma na doktory, když už jsme konečně sehnali ty roušky. Výlet to byl pěkný jen jsme hodně odvykli chození co jsme doma. Sice nadávám na děti, že nechtějí chodit. ale sama jsem toho měla plné kecky, když jsme se na rozcestí rozhodovali, jestli oklikou, nebo přímo k autu, připojila jsem se srabácky k dětem.

Takže tak.

Vaše Helga

Bez roušky

Tak už jsme 6. den doma. Dospělí na home office, děti na home škola. Jak bych to zhodnotila, připadám si jako matka, zaměstnanec, učitelka a kuchařka v závodní jídelně v jednom. Vytáhla jsem největší hrnec, který máme a přemýšlela jsem, jestli není lepší vyrvat vanu a uvařit to v ní. Ráno rozdám dětem úkoly, Zora se k tomu staví rozumně a opravdu celé dopoledne dělá nějakou školní práci. Kvítek se snaží ze všeho vykroutit, nejdřív počítal matiku tajně na kalkulačce, když už je nebaví počítat na papír, můžou se dívat na vzdělávací videa.. no samozřejmě tam tajně ladí něco jiného, jak to říct, kdyby se dělala státnice z minecraftu a robloxu, tak by prošli.

Odpoledne pak jdeme do blízkého lesa. Venku svítí slunce, ve vzduchu voní krokusy, fialky a dezinfekce. Nemáme roušky, říkám si, že v lese snad není takové riziko nákazy jako třeba v MHD. Nicméně rozsáhlá kampaň, která během včerejška proběhla v médiích má za následek to, že i v lese potkáváme téměř všechny lidi orouškované. Vyhýbáme se na cestičkách vzájemně obloukem. Bojím se jejich vyčítavých pohledů. Začínám si uvědomovat, že se z nás stávají černé ovce, infikovaná hovada, co chodí do lesa bez roušky. Děti jsou prý největší přenašeči. Proboha, já mám sebou dvě časovaný bomby! Dvě chuchle bakterií a virů na nožičkách! Dva rozsévače infekce, dvě neřízené střely. Plně si riziko uvědomuji a nenápadně stahuju děti k sobě, po půl hodince už si je vycvičím a procedím jen lehce přes zuby "Děti, k noze!" když je potřeba. Hezky se zarovnají za sebe a obloukem obcházíme kolemjdoucí paní se psem, která uznale pokývá, že mám ta psiska dobře vycvičená.

V lese je hodně lidí, zítra už si ze šátků uvážeme taky něco na ústa, Zora našla na tik toku nějaký návod s šátkem a gumičkami, aspoň na něco je ten tik tok dobrej. Právě jsem dovařila tunu kapustových karbanátků, snad to vydrží aspoň na dva dny, a zítra zase nanovo. Na druhou stranu ten každodenní frmol, do školy, do práce, ze školy, z práce, na kroužky, na schůzky, na nákup, do masny mi ani vlastně až tak nechybí. Jen se teď nějak sladit doma, najet si nějaký rytmus aby se z toho člověk nezbláznil. No a jak vypadají vaše dny v této nelehké době?

Vaše Helga

Proti trudomyslnosti

"Takovou dobu jsme ještě nezažili" povídám Zdendovi. Italové zpívají z oken písně proti trudomyslnosti. Dojalo mě to.

"Zdendo, vykloníme se z oken a budeme taky zpívat," navrhuji v záchvatu solidarity a odhodlání tuhle dobu přežít v dobré náladě.

"Jsi se zbláznila, chceš zabít ještě víc lidí?"

Má pravdu ten hoch, tak jdu zpátky k plotně. Zaženeme trudomyslnost pečením. Protože peče celá země, a když peče celá země, tak peče i Helga. Blíží se dvojitá oslava narozenin Helga & její sestra, přičemž sestra má kulatiny, chce to něco honosnějšího. Myšlenka je jasná, musí v tom být buráky, karamel a čokoládová pěna, to vše zalité perfektní lesklou mirror glaze polevou s efektem vesmíru, hvězd a mlhovin. Realita je jiná. Arašídový korpus se zdrcnul a čokoládový mousse ztuhnul tak, že se naše betonová dlažba na dvorku kroutí závistí. V podstatě bych jím mohla vydláždit zbytek dvorku. Karamel řídký. Vznikla kulatá hnědá cihla zhnisaná žlutým hlenem, mňamka. Pak že matiku člověk v životě nepoužije, ať mi tohle někdo ještě jednou zopakuje a rozbiju mu dortem hlavu. Při pečení je potřeba násobit. Tip pro ostatní pekařské nadšence, děláte-li dvojitou dávku, je vhodné vynásobit dvěmi všechny suroviny. Nevadí, hlavně to nevzdat. Moc často nepeču, takže dort jsem dala do placu a děti i Zdenda se na něj žádostivě přisáli. Ukrojit to nešlo, mohli jen žužlat. Když jsem je odtrhla, nasekali jsme dort jako cukrovou homoli.

Pokus číslo dvě. Korpus dobrý, nezdrcnul se! Mousse skvělý, poměry surovin tentokrát spočítány správně. Karamel tak akorát. Dort musí zmrznout aby na něm poleva ihned ztuhla. Mirror glaze poleva musí mít přesně 32 stupňů Celsia. Zdenda vytahuje teploměr, který používáme na grilování. Ten v polevě nefunguje! Zoufalství. Hledám teploměr na měření tělesné teploty. Taky nefunuguje! Přichází Kvítek do kuchyně, má chudák hlad. Podívám se na něj, z očí mi šlehají plameny a z nozder pára. Couvá. Velké finále. Je to napínavé. Potřebuju obarvit bílou polevu na všechny odstíny mlhovin, hvězd, nicoty prostě vesmír. Nemám barvy. To mě trochu naštve. Myslela jsem, že barvy mám. Nemám. Nebo mám, ale nevím kde. Poleva chladne. Do kuchyně přichází Zora, sežehnu jí plamenem hrůzy a děsu, stala se ze mě nepříčetná saň. Našla jsem ve špajzu jen zelenou barvu, aneb když nemáte vesmírný barvy, dejte tam zelenou. Dort je hotový. Vyrábíme ještě karamelové ozdoby. Pokračování "Peče celá země" rázem mění název na "Lepí celá domácnost". Karamelové vlasy a kousky máme všude.

Nakonec byl dort aspoň dobrý. Skutečná krása se skrývá uvnitř. A aspoň na chvíli jsme nemysleli na koronavirus. Vytloukla jsem klín klínem.. A jak proti trudomyslnosti bojujete vy?

Vaše Helga

Jak to mělo vypadat:

Jak to vypadalo:

Krátce stručně výstižně

Ve zkratce:

Na fb na mě vyskočila stránka "cyklistická žena" . Potěšilo mě, že si fb všiml mé záliby. Když jsem zjistila, že se to nejmenuje cyklistická nýbrž cyklická žena, moje nadšení narostlo. Dočetla jsem se, že PMS je náš kamarád a pomáhá pročistit vzduch. Dokonce mají i cyklický obchod, měla jsem nutkání objednat magnetku na lednici odkazující na fázi cyklu v jakém se nacházím. Cítím se být zase o kousek více ženou a uvažuji že pokryju díru na trhu a založím stránku "Cyklistická cyklická žena".

Kvítek měl poklidné období ve škole, je ve druhé třídě a se Zorou jezdí zpátky autobusem, protože se prý mají děti nechávat v nepohodlí a rodiče jim nemaj dělat taxíky. A taky aby zažily drsnou realitu dělnického města. Za tu dobu jsme ho hledali po městě jen dvakrát, jinak trefí ceklem dobře i když nastoupí do špatnýho autobusu. Z autobusu má pěkné zážitky, řidič prý sprostě nadává a hnědé děti zlobící na zadních sedačkách, se tomu hlasitě smějí.

Byli jsme na horách v Itálii osvíceni vesmírem, vyšší mocí a všemi bohy a svatou prostatou, jeli jsme tam už na začátku ledna. Kvítek zvracel. Všude. Obě cesty. Nejsme na to zvyklí, tak jsme neměli žádný sáček. Zdenda na něj volá ať aspoň zvrací z okénka. Tak nazvracel přesně do škvíry ve dveřích. Okénko drhne. Auto smrdí dodnes.

Začala jsem chodit pěšky do práce, mám to něco přes 3 km, ideální rozcvička ráno a odpoledne. Zjistila jsem, že to jsou přesně dvě půl hodinky, kdy si můžu popřemýšlet o čem chci, a nikdo a nic mi je nevezme. To v autě moc nejde, když jsem se naposledy zamyslela v autě, projela jsem na červenou.

Zora byla na škole v přírodě. Vrátila se a voněla lesem. Při noční bojovce šla jako poslední a zatímco plnila úkol a hledala v lese strom, který by objala, učitelé ji předběhli a sesbírali všechny svíčky, které měly značit cestu. Našla silnici a dorazila do chaty po silnici. Prý ji ani nehledali. Ještě že začínají jarní prázdniny, stihnu vychladnout.

Dostal mě film "Králíček Jojo". Moc pěkná věc zase po delší době.

Kvítek našel v ložnici zapomenutý obal od ochrany. S vyčítavým pohledem mi ho přinesl. Nastal čas mu vysvětlit, jak se věci mají. Už něco přece jen ví, ale stále si myslí že k našemu spojení s otcem došlo pouze dvakrát a to při plození Zory a podruhé při plození jeho. Přiznala jsem barvu, a to že jsme v ložnici tajně jedli bonbony.

Takže tak.

Vaše Helga

_{zdroj: pixabay}

Pes Bingo

Nalévám čaj do termosky, venku je lehce pod nulou. Děti se bez řečí oblékají, balím svačinu do batohu. Tohle nebývá obvyklý průběh příprav na procházku. To je vždycky řečí: Kam půjdeme? Kolik kilometrů to bude? To neujdu! Nevím na co chodíme furt ven, už teď mě bolí nohy. Je v té svačině sýr?

A teď se stal zázrak! Nikdo nenadává, nikdo neprotestuje, dokonce jsou oba rychleji venku, než já. Jedeme totiž do blízké vesnice, kde si půjčíme psa z útulku a půjdeme ho venčit! Zdenda mojí dobročinnou iniciativu podpoří.. kroutí hlavou, oči v sloup. "Ty tvoje akce zase.." Během oblékání dostanu informaci, že čtrnáct dní před horama nás všechny rozcupuje vzteklá bestie, chytneme cestou na tom čerstvým vzduchu minimálně syfla a pojedeme leda tak do pr.ele, místo na hory.

Na místě nás přivítá štěkot psů. Štěkot mnoha psů. Je slyšet už z dálky. Vyplním formulář a už nám vedou něco zběsilého bílého stakatého. Bingo. Toť jeho jméno. "Vraťte ho minimálně za hodinu, nejpozdějc do tří." Prohodí pracovník útulku a potáhne z cigára. A už jdeme. Cesta z útulku je lemována planými stromky a psími bobky. Bingo má z procházky takovou radost, že ji úplně přenese i na nás, vrtí ocasem, skáče na nás, úplně se o nás opírá celou vahou bokem, jen abychom ho podrbali. Kvítek má největší radost z toho, že Bingo každých deset kroků čůrá. A když jako bonus po dvoustech metrech pustí řídký bobek, radostí se zalyká, myslím Kvítka, ne psa. Takovou radost ten kluk neměl ani na Štědrý večer, co drahý dárky, zabalíme mu tam úplně něco jinačího.. a pes to nebude.

Zkoušíme, jestli slyší na přivolání a na jméno. Jenže léta života v domácnosti s kočkou zapříčiní, že na cokoli živého pak voláte "čiči", to samé mé podvědomí nabídlo i mně, takže jak blbec volám na psa "čiči". Každopádně je potřeba ověřit všechny možnosti, a nyní již víme, že pes na "čiči" neslyší.

Zora už je rozumná slečna, tudíž vede psa velice důležitě a zodpovědně. Po dvaceti minutách nastává krize. Kvítek má hlad. Instruuji Zoru, v které kapse batohu mám svačinu, držím Binga, ten se oblizuje. Zora vytahuje pytlík. Pytlík je ale vzhůru nohama a celá svačina je ještě v letu sežrána Bingem. Kvítek brečí a nesrozumitelně křičí že umře hlady nebo něco podobného. Bingo se oblizuje. Já nadávám a tahám psa od zbytků svačiny na zemi a volám "čiči fuj". Zora smutně mlčí. Tato chvíle je takovým koktejlem emocí. Minimálně jeden člen výletu má radost a nám je jasné, že k jeho řídké stolici naše svačina moc asi nepomohla.Zásoba čaje v termosce se nám po hodině venčení ztenčila a nám je jasné, co musíme udělat. Jít do nejbližší vesnice a koupit si náhradní svačinu. Vysílám děti k Vietnamcovi, přijdou obtěžkáni velmi nezdravou svačinou a pamlsky pro psa. Pes přežraný naší svačinou nelibě očichá pedigree kostičku a nechá ji ležet na zemi. Vietnamec akorát nosí nové zboží do krámku, "chéský pés" říká, jo pravda, Bingo má hezkou postavu, svalnatou, " pojď čiči" radši odcházíme.

Venčíme druhou hodinu a myslím, že pro začátek to stačilo, vracíme se na hovnivou cestu, jak jsme ji mezitím pojmenovali a Bingo se kupodivu těší zpátky do útulku, čím jsme blíže, tím víc táhne. Trochu je mi líto, že jsme si ho tím jedním výletem a svačinou nekoupili, je věrný tomu svému domovu, byť je asi sebehorší. Sedíme v autě, příjemně unaveni si slíbíme, že z toho uděláme tradici. V autě se z našeho oblečení line typická psí vůně, taková vzpomínka na Binga. Zora má ještě jednu hezkou vzpomínku na botě.

Asi to tak fakt bude. Cesta k velkým věcem vede přes ty věci malé. My jsme jednu malou věc udělali a doufám, že těch malých věcí bude příští rok hodně. A Vám všem přeji do Nového roku totéž, abyste se odhodlali k těm malým věcem, ať už je to o jednu kostku cukru denně méně, nebo o kostku cukru více, prostě někde trochu ubrat, někde trochu přidat. A i když z toho nakonec vzejde jen hovno na podrážce, i za to to stojí.

Takže Tak

Vaše Helga

Bez soucitu

Ve státní škole, kam chodí moje děti, jsme potřebovali rozšířit knihovnu. Protože můj zaměstnavatel se hrdě pyšní podporou lokálních škol, tak jsem si tak říkala, že by mohla nějaká menší podpora tímhle směrem klapnout. No jo, ale naše škola není ani dětský domov, ani do ní nechodí hendikepované nebo sociálně vyloučené děti. Začínám si uvědomovat, že tohle bude těžký oříšek. Ještě ke všemu škola jede podle montessori systému. Je to jiné, tudíž je to pro nezasvěcené špatné.

Zaměstnavatel se k akci staví bokem, prý že uspořádáme sbírku knížek mezi zaměstnanci. A už to jede, vylepuju plakátky. Daruj knihu dětem. V den zahájení akce mi přichází první e-mail. "Proč bych měl dávat knížky zdravým dětem, když jim ty knížky můžou koupit rodiče?" Má pravdu ten hoch! Proč bychom měli podporovat normální zdravé děti s rodinným zázemím a ještě na divné škole. Povím mu proč. Spolupracujeme s dětským domovem, kde jsou totálně zahrnuti věcnými dary, vlastně podporou domovů se ty děti akorát učí, že je všechno zadarmo, špatná cesta. Chcete odvézt starší plyšáky do domova, pravděpodobně budete odmítnuti. Jednou jsem se byla podívat ve stacionáři pro hendikepované děti, v každé třídě měly děti tablety, chytrou tabuli, perfektní vybavení od podlahy až po strop. Je to samozřejmě super, že lidé, firmy, sponzoři mají srdce a dávají peníze na něco co dává smysl. Pak si jdu zahrát volejbal na běžnou základní školu ve městě a žasnu, tělocvična je prázdná, je v ní jedna žíněnka, rozdrbaná koza z dob mých rodičů a to je vše.

Milému kolegovi jsem odpověděla: "Ostatní děti musíme taky podporovat, rozvíjet je, rodiče neutáhnou všechno, protože tyhle děti jednou vyrostou a budou platit daně a z těch daní budou podporovat všechny ostatní, co pracovat nemůžou." Rozjíždět akci pro zdravé děti je sakra těžká záležitost, ano je to nezvyklé přispívat na zdravé děti, nabízíme rovné příležitosti všem dětem až na ty příliš normální je zapomenuto. Proč? Nevzbuzují soucit. Jsou průměrné, obyčejné. Proč bychom je nemohli podpořit?

Akce skončila, několik knížek se sešlo. Nejvíc se ovšem sešlo erotické literatury! Jsou to právě lehtivé knihy, kterým vděčíme za momentálně uvolněnou atmosféru v kanceláři. Když je nám ouvej, přečteme si pár čuňáren, zasmějeme se nad těmi obraty a pracujeme dál. Ještě musíme vymyslet, komu tyto knížky budou putovat, někdo navrhoval založit knihovnu i pro učitelky, no uvidíme.

Takže tak.

Knihám zdar.

Velká teplá svatba

A je to tady, do práce mi poštou přišla červená obálka. Probíhá mi hlavou, asi nějaký tajný ctitel, CO proboha může být v červené obálce? Nesu si obálku ke stolu, sebevědomí stoupá, přemýšlím, jak asi vypadá a jak dlouho mě uctívá. Otevírám obálku. Ne, není to žádný ctitel, je to bývalý kolega. Myšák, gay o kterém jsem psala už ve článku "Gay and bitches party". Je to svatební oznámení. Myšák se žení, vdává, registruje, možno vybrat libovolný pojem. Uběhne několik týdnů a už sedíme s dalšími kolegyněmi v autě směr Praha, kde se na jejím okraji v parku svatba koná. Klukům to sluší a už začíná obřad. A je to úplně jedno, že jsou to dva kluci, když přivádí Myšáka maminka, brečím, teplá neteplá svatba, je to pořád stejně silný. Kluci se políbí, vymění prsteny, vypustí holubice a proběhne fotografování. Chlapci volají do davu "kdo se ještě chce vyfotit s nevěstami?" Přesouváme se do blízké hospody a začíná párty. U jídla se s kolegyněmi rozhlížíme po sále a hrajeme tipovací soutěž, kteří z mužů jsou homo, kteří hetero, na někom se to poznat dá, jiní klamou tělem. Všimneme si, že podobnou hru hraje více stolů, jejich pohledy míří právě k naší dámské partičce. "Je to jasný, ženy, vypadáme jako pět leseb." prohlásím a jdu si dát řízek. První tanec chlapců, pak tanec s maminkami, brečím opět, asi bych si měla vyšetřit hormony. A už si ženichy/nevěsty střídají hosté, vtipné na tom celé je, že si je střídají muži i ženy, tančím s Myšákem v tom mě odstrčí postarší šamstr s motýlkem, přilepí se na něj tělo na tělo. Jdu si radši pro řízek, to je dneska jediná jistota. Krájí se dort, na horním patře se vyjímají dva pajduláci, je to vtipné. Zábava roste, tipovací soutěž už nás omrzela, na místo se sjíždějí travesťáci jako vrchol večera, které bych moc ráda viděla, akorát na tohle musí člověk opravdu pít, aby to bylo vtipné, nechci si kazit poslední pěkný zážitek z travesti show svým střízlivým stavem, uctivě poděkujeme, loučíme se, odjíždíme. Slibujeme Myšákovi, že to ještě doslavíme, až nebudeme řídit. Přeji chlapcům, totéž co mi přála babička a co přála její babička jí: "Hlavně se nehádejte, děti!"

Takže tak

Vaše Helga