Hrnčířské trhy Beroun

"To je podložka na štrůdl! Podívej!" Zastaví se dvě kamarádky u stánku s keramikou.

"No ale udělat ten štrůdl tak akorát dlouhý, aby se na podložku vešel, veď? Obě se na chvíli zasní, v hlavě se jim promítá scénář pečení štrůdlu, pokyvují hlavami, chvilku je ticho.

"Nebo na chlebíčky by se to mohlo hodit, veď? Povídá zas ta druhá

"To je jasný, takhle když přijde návštěva, tak nemám nic, na co bych mohla dát chlebíčky!" Obě zase mlčí a prsty něžně přejíždí přes keramický podnos ve tvaru obdélníku. Našly si obhajobu, až jim budou chlapi vyčítat, že zase vyhodily peníze za zbytečnost.

Je to velká dámská událost roku, tedy vlastně půlroku. Na jaře a na podzim se konají hrnčířské trhy v Berouně. Letos jsme to s mámou zvládly navštívit v obou termínech a udělaly jsme si radost, nakoupily jsme si vzájemně dárky na Vánoce, to byla naše obhajoba nesmírného utrácení. Při poslední návštěvě jsem kromě hrnků sledovala tak po očku i zákaznice. Píšu zákaznice, protože muži se sice na události také vyskytují, ale pouze z donucení. Některé muže ženy odložily u občerstvení, ti odvážnější se derou davem společně se svými drahými polovičkami a sem tam utrousí větu: "Už sis vybrala?" Slyším ji často. Tímto bych chtěla vzkázat mužům, že tato věta je plýtvání vzduchem z plic, my ženy nemáme NIKDY vybráno. Na trzích se ženy vrací do svých pravěkých rolí sběraček ovoce, hrnky zvedají, ohmatávají, pokládají a některé si dokonce ze zvědavosti i čichnou.

Sběračka Helga hledá kvašák. Rozhodla jsem se, že si budu kvasit zeleninu, chutná mi kimči, ale v Albertu je hrozně předražené. Jídlo chudých korejců a za malou sklenku mám dát 80Kč? Udělám si vlastní kimči! Tak zní moje obhajoba pro kvašák.

Mezitím se scházíme s mámou u jejího nejoblíbenějšího stánku s designovým porcelánem. Hrnek tam stojí kolem 500. U stánku je tlačenice. O porcelán je velký zájem. V tom všem shonu a vybírání se do přední řady protlačí rázná dáma, její muž stojí za ní.

"Přišla jsem si vybrat nový hrnek, manžel mi ho rozbil!"

V tom okamžiku ustalo strkání, ciknání, placení, vybírání, ptáci přestali zpívat, jako byste zapauzovali film. Všechny ženy zabodly své nevěřícné pohledy do muže. Byl slyšet jen šepot "on rozbil hrnek" vedle sebe jsem zaslechla tichý povzdech "bastard!!" Čekala jsem, že se strhne veřejný lynč a muže z Berouna vyženou ženy s vidlemi a loučemi v rukou. Muž neztratil svou tvář, vytáhl z peněženky tisícovku: "A proto ti nekoupím jeden, ale DVA!" Situace byla zachráněna, a už byl u stánku zase běžný ruch.

Kvašák jsem koupila, a taky hrnek, a ještě malej hrnek, a ještě ptáčky na provázku na pověšení na strom a dárky a solničku s pepřenkou, a taky mísu na ovoce. A takhle tam šíleli všichni .. a jestli neumřeli, tak tam nakupují dodnes.

Takže tak,

Vaše Helga

První košt natto

"Je to výborná zdravá záležitost," básní mi už poněkolikáté výživový poradce o tom potravinovém zázraku. Fermentované sojové boby, sýr ze sojových bobů! Představuju si že to bude asi něco jako taveňák, snad bych to mohla překonat. Sója samotná až takový zázrak není, ale fermentací se její výživová hodnota změní k lepšímu. A prý že mi jednu vaničku dá, ať ochutnám. "A kde to kupujete? Já si to koupím sama, to mi nemusíte dávat.." Snažím se z nabídky vycouvat. Na tento druh potraviny si nepřipadám dostatečně připravená. "Nene, to je záležitost pár korun, jen to vyzkoušejte!" A už mi strká do batohu podivně vypadající oslizlé bobule v krabičce. Otevírám ji až doma a se silnou nedůvěrou. Ještě než mě udeří do nosu nepopsatelný zápach, slítnou se ke mně všechny mouchy z domácnosti. Zdenda sedí daleko v obýváku a nadává. "Asi se tu někde vysral kocour!" Volá na mě do kuchyně. Ještě neví, co tam mám za zázrak.

Odháním vidličkou mouchy a přemýšlím, jestli plíseň na povrchu je ušlechtilá, nebo prachobyčejná podřadná plesnivina. Google říká, že je to ušlechtilá plíseň, věřím mu. Snažím se navzdory smradu aspoň trochu ochutnat. Zdenda přišel do kuchyně, něco chtěl, ale zápach ho srazil na kolena, po kterých se sune zpátky do obýváku, prý už nic nepotřebuje. Naberu jeden bob, sundám mouchu, která se na bob přilepila. Bob zůstává se zbytkem obsahu krabičky spojen tenkou slizkou šňůrkou. Je to takový malý zázrak, který nikde nekončí. Vzpomenu si, jak jsme takhle blbnuli na školním lyžáku s vosky na běžky do vyšších teplot. Nabrali jsme vosk mezi dva prsty a slepovali a odlepovali je, vosk vytvořil jemná vlákna. Chvilku si s bobem pohraji, natahuji a přitahuji gelový provázek. Sóju pak promíchám, je to celkem zábava, vlákna se táhnou při každém pohybu vidličkou. Vůni bych přirovnala asi k droždí smíchanému se syrečkem.Vypadá to nadpozemsky mimozemsky.

Jeden bob opatrně ochutnávám a na bradě mi visí sliz. Chuť je nepopsatelná, možná se na to dá časem zvyknout, ale ten čas rozhodně není právě teď. Krájím čtyři chilli papričky, kterými svou dávku bobů hojně zasypu. Pepř, cibule, rajčata.. čím bych to ještě přebila? Hmm už je to lepší, nevím, zda příčinou pláče jsou chilli papričky nebo ten zápach. Dala jsem to. Půl mističky do sebe soukám, z úst i visí spousta malých slizkých pavučinek. Zbytek čeká v ledničce. Zítra je taky den. Chce to víc chilli a bude to dobrý. Nevím, co řeknu svému poradci. Asi co jsem jako malá řekla babičce "Babi, bylo to dobrý, ale už to víckrát nevař."

A nyní nastal čas na pár pořekadel, která hned člověka napadnou v souvislosti se zkušeností s lahodným Natto, řekněme, že by to mohla firma použít, jako reklamní slogany (obchodní zástupci, můžete mě kontaktovat jakkoli chcete)

Neházej natto do žita

Darovanému koni na natto nekoukej

Lepší natto v hrsti nežli tofu na střeše

Navrch fuj, uvnitř fuj

Co oči nevidí, to nos ucítí

Takže tak

Nattu zdar

Vaše Helga

Turecko "ššš ššš"

Rodinnou dovolenou jsme strávili v Turecku. V resortu. Párkrát už jsme se v takovém resortu ocitli, ale to byly menší hotely, komornější. To co jsme navštívili letos, byl resort s velkým R. Ve stylu nakrmte mě, pobavte mě, přivezte mi k nosu celé Turecko. V areálu se nacházela babka pečící placky, turecké trhy, dokonce i jeden derviš se nám tam asi na deset minut zatočil. Ale to my ne, my jsme opustili areál hotelu a jeli poznávat krásy Turecka. Když jsme odjížděli, pár hotelových hostů se pokřižovalo a podle víry a národnosti následně provedlo pár rituálů proti uřknutí a jiným nepříjemnostem. Překvapující je počet Rusů trávících dovolenou v této oblasti, všichni trhovci na nás volali rusky a já nepaňemaju. Kvítek i Zora si rozšířili slovní zásobu o typické smlouvací fráze "its too much" (to je moc), "are you kidding me" (děláte si ze mě prdel), it´s just piece of plastic (je to jenom kus plastu) "its just a copy" (je to jenom kopie). Každá koupě opasku či slunečních brýlí byla jedno velké divadelní představení plné křiku, odcházení a přicházení, přetahování, podávání si rukou. Nadávám, že je to tam předražený kvůli ruským turistům.

Něco mi děsně smrdí vedle postele, jak kdyby tam někdo nechal hodně starý ponožky. Stopovacím pročenicháním celého pokoje objevuju původ. Podlaha. Prostě smrdí a nejvíc vedle mojí půlky postele. Další den pantomimou předvádím uklízečce, že má vytřít, hýbu rukama ze strany na stranu, dělám "ššš ššš" jakože citoslovce šoupání hadru po podlaze, to musí pochopit a ukazuju na podlahu. Ona kýve, směje se, vezme bakšiš a zmizí.

Jedeme do jeskyně Beldibi, kde měly být kresby pravěkých lidí. Říkám Zdendovi, že raději přibalím mikiny aby nás nepřekvapil chlad v jeskyni. Takže táhneme batohy, pití, mikiny, dojdeme k jeskyni a zjistíme, že jeskyně v šedesátých letech spadla a za plexisklem z velké dálky na skále vidíme pár kreseb. "Tak ty mikiny asi potřebovat nebudeme" říkám zklamaně Zdendovi a zrakem přelétnu přes protažené obličeje zpocených dětí. Blíží se poledne, teplota vzduchu 38 stupňů, vítr 0m/s. Jedeme do Antalye. Je to moc pěkné město s historickým centrem a Hadrianovou bránou, je sice vedro, ale lemujeme chůzí stíny budov, dáme to.

Další den zjišťuju, že smrad vedle mé postele nepřestal, volám uklízečku, následuje zase divadlo "ššš ššš" tentokrát do toho dávám všechno, klečím na zemi, vytírám virtuálním hadrem jak o život. Směje se, kýve, bakšiš už nedostává páč nevykonala nic ještě, tak ať se snaží.

Nastal čas na malý fekální odstavec. Jedeme se zchladit do hor, je tam národní park a zbytky antického města, a opět jedna Hadrianova brána, teplota je zde v horách trochu nižší asi tak kolem třiceti, takže to v klidu projdeme, žasneme a jedeme zpět.

U výjezdu z národního parku jsou turecké záchody, Kvítek vítězoslavně vychází z kabinky a hrdě popisuje detaily prvního použití tureckého záchodu v životě. Zběžně ho prohlédnu, jestli nemá někde něco nalepeného. Zdenda prohlašuje, že na turecký záchod by člověk měl mít namontovaný blatníky aby se nevošplouch. Oponuji mu že sraní v dřepu je velmi zdravé a zabraňuje hemeroidům. Naše vysoce intelektuální rozbory způsobu vylučování jsou nedílnou součástí našeho života a z každé dovolené si přivezeme nějakou pěknou příhodu. Ba, jedná se o hloupý a pokleslý zvyk něco vypovídající o výši našeho IQ, ale co už. Kakal každej a kdo tvrdí že ne, ten kaká dodnes. Jsme zpátky. Kvítek má střevní problém. Jde z večeře napřed na pokoj a my se podivujeme, proč je na zemi nakapaná zmrzlina, pak si s děsem v očích uvědomíme, že si dal ale vanilkovou, nikoli čokoládovou. Než dojdeme na pokoj, je vymalováno, všechny 4 ručníky, záchod, koupelna, podlaha, cesta k balkonu kam hodil svoje kontaminované boty. A to vše stihnul za 3 minuty. Vytíráme, pereme, otíráme, nedýcháme, oplachujeme a detoxikujeme celý pokoj. Turecká zajímavost. Neexistují násady na košťata ani násady na mopy. Uklízečky v předklonu šmrdlají "zmrzlinu" z chodby proutěným krátkým koštětem bez násady. Mopy neznají a když už jsme nějaký viděli v akci, tak zase bez násady, kopají do něj nohami. Už nevnímám smrad vedle mé postele, protože je přehlušen a začínám chápat, že všechna ta moje pantomima byla úplně naprd, protože oni prostě nevytírají.

Paráda, na cestu zpět jsem střevní problém od Kvítka dostala já. Jsem velmi ráda, když dorazíme domů bez nehody.. včetně té letecké.

Dovolená skončila, jdu s Kvítkem do Tchiba pro kafe. Zaujmou nás tam hračky pro kočky. Říkám Kvítkovi, že jsou sice pěkný, ale 300 za takovou malou myšku nedám. "Je to tu předražený kvůli těm Rusákům, viď mami."

Takže tak.

Dovoleným zdar a jestli někdo znáte nějakýho Turka, tak ho můžete překvapit názornou ukázkou koštěte či mopu s násadou, jistě bude nadšen.

Vaše

Helga

Jak jsme si čepovali sami pivo

Prázdniny jsou v trapu. Ale stálo to letos za to, o tom žádná. O prázdniny máme takovou malou střídavou péči, ne nejsme rozvedení, ale rozkládáme dovolenou na střídačku, pak jedeme na jednu společnou. Zahájila jsem pobyt v kempu u Hracholuské přehrady, kde jsme měli příležitost spát v chatce na khaki vojenských matracích, prozradila nám to razítka na matracích z roku 1970 a znak zkřížených mečů, což jsou prý dělostřelci. Celý týden, zejména v noci, jsem upřímně litovala všechny vojáky, kteří tu tvrdost museli vydržet. Jednu noc jsem si lehla na zkoušku na zem a byla měkčí, než ty khaki betony na palandě

Vojenská matrace v kempu, podlaha byla její měkčí sestrou.

Pobyt to byl pohodový, malý klidný kemp s názvem Pohoda. Přehrada je v tomto místě celkem mělká. Slunce ji snadno prohřeje, je velmi teplá, bohužel je zde i hodně řas, tudíž působí dost špinavě. Já jakožto fajnová štítivka jsem pomalu s odporem do vody jednou vstoupila. A tady je obrovský rozdíl mezi pesimistickým rodičem a optimistickým dítětem. Kvítek se ihned jal do pomazávání těla blátem ze dna a vykřikoval nadšeně "mažu na sebe brutální průjem!" Zora se nadšeně potápí: "Mami to je hustý, ta voda je tak neprůhledná, že se můžu tajně pod vodou přiblížit ke komukoli, aniž by to věděl" Hlásí mi nadšeně. Můj odpor k zelenému patoku to ale nesnižuje a hledám už jiná místa na koupání. Třeba tento lom u Konstantinových Lázní, to bylo jiný kafe! Kvítek nadává že se nemá čím pomazat, Zora nadává, protože jí v hloubce uplavaly brýle a nemůže se potápět. "A i kdybych se tu potopila, ta voda je tak hnusně čistá, že mě každej uvidí." Důležitý je spokojený rodič, jak jsem kdysi četla v jakési příručce, spokojený rodič=spokojené dítě. Spokojeně si plavu v křišťálově čisté vodě, nespokojené děti čekají, až se večer zase obalí blátem v přehradě.

_{Zatopený lom u Konstantinových Lázní, paráda!}

_{Chatky kempu Pohoda}

Pak jsem se taky ukázala v práci, a už jsme pokračovali do penzionu Příbrazský do Příbrazi poblíž Stráže nad Nežárkou a Třeboně. Táhla jsem sebou tři kola. Teploty šplhaly ke 40kám, děti zaryly své malé prstíčky do pěstěného trávníku, když jsem je za nožky táhla ke kolům, že si uděláme malou vyjížďku. Na jednu jsem je dostala, ale na víc už nikoli, jelikož vypilovali svou strategii a po snídani se schovali do libovolného z deseti pokojů. Musela jsem pak odchytávat hosty a ptát se, jestli tam nemají nějaké děti navíc. Kašlu na vás zmetci nevděční a další dny se jedu projet aspoň před snídaní, kdy bylo ještě méně horko. Nejsem zas takový sportovec, abych vstávala dobrovolně v půl sedmé ráno na dovolené abych se projela na kole, ale potřebovala jsem mít lepší pocit, že jsem tam ta kola nevezla zbytečně. Pomohlo to. Penzion je něco neuvěřitelného, to jsem ještě nezažila. Čisté pěkné ubytování, krásná zahrada, hřiště a vstřícná majitelka. Chce to ale včasnou rezervaci. Nejvíc naplňující je důvěra majitelů v poctivost hostů, veškeré nápoje si berete a účtujete sami, pivo, kofolu si točíte sami. Vždycky jsem toužila natočit si pivo a myslím si, že i ostatní hosté se v tom dost našli. Čepovali všichni, čepovala jsem, i když jsem vůbec na pivo chuť neměla. Dokonce se mi zdálo, že tajně čepovaly i děti, neboť byly veselé, hodně zpívaly a brzy usnuly. Jeden den je deštivý, tak ujíždíme před deštěm do Tábora, zastavuje nás místní husita a zve nás na slavnosti. To neměl dělat, protože já chci vzít děti do táborského podzemí kam také jdeme. Kvítek během procházky na náměstí furt otravuje, že chce nějaký kačery. "Nic ti nekoupím, máš toho plnej pokojíček," vyslovuju automatickou frázi na jakýkoli požadavek koupě nové cetky. Po chvíli mě už zase tahá, že nechce do podzemí, ale chce kačery. Začíná mi to být divné. "Jaké kačery?" ptám se. " No přece ty Kačerské slavnosti, jak jsme potkali toho pána" chvíli mi to dochází "Jo ty myslíš Husitské slavnosti!" Dovolená končí. Mládež přebírá Zdenda a jedou do Harrachova, což později označují za velký omyl. Kdyby prý jeli na dovolenou na Václavák, vyšlo by to nastejno a bylo by to blíž. Nastává čas na společnou dovolenou, letos zvítězilo Turecko. O Turecku již brzy v příštím článku, zůstaňte naladěni.

_{Penzion Příbrazský}

_{Kačerské slavnosti}

Fenomén zahrádkaření

Jezdíme často a rádi za tchánem na zahrádku. Je to opravdu zahrádka, i když zatracuju zdrobněliny, slovo zahrada se použít nedá. Pozemek nemá víc než 400 m2 a uprostřed stojí chatička (opravdu chatička, chata je moc velká), ve které když se rozloží rozkládací gaučík na přespání, už se zde nedá stát, ale už jen ležet (ano, je to gaučík, normální gauč by se tam nevešel, uf já vyčerpávám svou roční zásobu zdrobnělin na jednom článku).

Zahrádkáři to je taková speciální skupina lidí ošlehaných sluncem a drsnou prací, která jim ale dělá velkou radost. Jsou to velcí ekologové a zrecyklují cokoli. Jakmile je něco úzké a dlouhé, šup a už to slouží jako opěrný kolík k rajčatům. PET lahve jsou hit a děsím se okamžiku, až podobně jako igelitky vymizí. Větrníky z nich vyrobené se třepotavě otáčejí na čemkoli úzkém a dlouhém. Fungují prý jako plašiče krtků a jiných potvor prý se ty vibrace od točení přenáší pod zem, což zneklidní nejednoho hlodavce či hmyzožravce. Když zafouká vítr, vypadá taková zahrádkářská kolonie jak malé Holandsko. Z pet lahví jsou vyrobené i lapače vos a sršňů. Okolo chatiček je sem tam zavěšené cédéčko na plašení vlaštovek a jakýkoli obal od margarínu, jogurtu, zmrzliny je vymyt a používán na sazenice, sklizeň ale i výměnný zahrádkářský obchod. Ano výměna na zahrádkách vskutku vzkvétá. Jedná se někdy už o dlouholeté dohody, kdy už si bez ptaní soused natrhá višně kdy se mu zamane, na oplátku nabídne meruňky nebo maliny. V nemilosti jsou ti sousedé, kteří se o pozemek nestarají a plevel z nich se přenáší na pozemky udržovaných zahrádek.

Cokoli není dost vkusné pro běžnou domácnost, odsouvá se na zahrádku, různé staré dekorace, obrázky, dřevěné masky a jiné pičičandy zdobí interiéry chaloupek. Čím více, tím lépe.

Když má zahrádkář narozeniny, obvykle uspořádá oslavu přímo na zahrádce. Zahrádkářům jsou pak z řad hostů nadělovány plastové figurky (dříve sádrové) žab, šneků, krtků, čápů na výzdobu pozemku.

Skoro to vypadá, že se svým článkem zahrádkářům vysmívám ale to je omyl! Já jsem hrdá na celý tento fenomén. Je to prostě naše, hezké české. Před několika lety k nám přijelo příbuzenstvo z Austrálie, uspořádali jsme jim prohlídku Prahy, Mělníka, Kutné Hory, na Řípu jsme byli a na závěr jsme přijeli i na zahrádku. Seděli, jedli koláč od tchýně a ani nedutali. Po několika letech se sem opět vrátili, tak se jich ptáme co za památky by chtěli vidět tentokrát. A oni že ani už nic, že už jim to stačilo, ale že by rádi zase navštívili tu malou zahrádku Zdendových rodičů. Takže přátelé, nikoli Pražský hrad, žádná rotunda, žádná kostnice..ale zahrádka!

Takže tak

Zahrádkářům zdar

Vaše Helga

Praha turistická

To, že je v centru Prahy mnoho turistů, není asi žádná novinka. Je to nepříjemný fakt, pro nás pro Čechy, kteří se chceme jen tak v poklidu projít historickým centrem a nemačkat se v davech. O víkendu jsem dostala ke dni matek jedinečný dar. Zdenda odjel s dětmi na krátkou dovolenou na Moravu. To bylo shonu, to bylo lítání, nevěděla jsem co dřív dělat, jak využít pár rychle utíkajících dní volného času, zběsile jsem bruslila, běhala, procházela se po městě .. a... vyrazila jsem do matičky na procházku po památkách. Zcela sama, zcela volná a zcela natěšená. Dokonce jsem si i vzpomněla, že ráda fotím, takže foťák mi byl společníkem. A z té krásné procházky se vyvrbila malá fotoreportáž "Praha turistická".

Startuju na Pražském hradě, právě tu probíhají konzerty, zřejmě ku příležitosti zahájení Pražského jara.

Turisti jsou u vytržení, mně běhá mráz po zádech. Je to pěkný a nejvíc mě zaujmou inovativní metody průvodcovství a kreativita průvodců, s jakou si zdobí své průvodcovské vlaječky.

A protože Helga má nervy jen jedny, a vkládat sem 40 fotek po jedné je hodně masochistické, pokračování na facebooku, věřím, že se zobrazí zdárně všem.

https://www.facebook.com/pg/svethelgy/photos/?tab=album&album_id=737017693382274

Takže tak

Vaše Helga

S Leošem v Buddha - Baru

Vyrazili jsme po dlouhé době mezi lidi. Vánoční dárek. Poukázka od mé milé sestry. Tímto sestře děkuji, zase jsem si připadala jako civilizovaný člověk, co civilizovaný člověk, připadala jsem si tak trochu jako milionář nebo aspoň jako zbohatlík. Hezky jsme se oblékli, odevzdali jsme děti do různých koutů České republiky. Ještě jsme se prošli po centru Prahy v úžase nad tím množstvím turistů, buší mi z toho mumraje srdce, ta kvanta muzeí, kaváren, odpudivých suvenýrů, čověk neví kam se dřív dívat. To toho zakopáváte o obrovské žebrající plyšáky, fakíry s umělými hady, fakíry s živými hady, a stříbrně nabarvené chlápky, zlatě nabarvené chlápky. Usuzujeme že je to praktická barva, na tom dubnovém horkém slunci by jim v černém bylo asi dost vedro, přece jen stříbrná lépe odráží paprsky. V němém úžase vstupujeme do Buddha Baru, interiér překrásný, jedná se o secesní budovu kde při budování hotelu a restarace museli skloubit secesi a Asii. Usedáme v šeré místnosti s obrovským Buddhou v čele, impozantní, působivé.

_{zdroj: www.buddha-bar.cz}

Vůně vonných tyčinek omamně doplňuje celkový dojem. Ze stropu visí mnoho extravagantních lustrů, ale světlo je tlumené, je zde intimní atmosféra kterou dokreslují asijsky rudé zdi.

Zdenda jde do předkrmu, a já využívám toho, že je zde na návštěvě pařížský šéfkuchař a dávám si jehněčí kotletku přímo od něj. Právě přichází nějaký pár a já v tom šeru poznávám Leoše Mareše, usedají ke stolu za mě a já koulím významně očima na Zdendu. Ten v domnění, že se dusím couvertem, mě lehce začne plácat po zádech. Mimochodem couvert jsou bagetky s máslem s příchutí kim-chi a druhé máslo s příchutí koriandru. Kimči je teda vynikající a už se těšíme na své jídlo, když už máslíčko je tak výborné. Setřesu jeho ruku a dál pantomimou navádím jeho zrak za sebe. Nechápe, když už mi chce provést Heimlichův chvat, tak procedím mezi zuby, že "zzu nuumu suudu Luuš Muuruš. Jeho výraz je nepopsatelný, stále nechápe. Jenže Leoš se zvedá a odchází i s přítelkyní. Když prochází okolo mě, zjišťuju, že chlapci je asi tak dvacet let a rozhodně to Leoš není. Zdendovi odpovídám nahlas na jeho tázavý pohled "Ale už nic".

V luxusních restauracích bývají vymazlené toalety, jdu to zkontrolovat. Toalety mají ještě tlumenější světlo, než restaurace. Nahmatávám mísu a usedám, přemýšlím, že navrhnu kavárně a výstavě "po tmě" jejich rozšíření i do Buddha baru. Nahmatávám toaletní papír a všímám si pohmatem, že mám na výběr z jemného čtyřvrstvého toaleťáku s vytištěným vzorem a z nepotištěného pětivrstvého. Prostě luxus, ještě nikde jsem si nemohla vybrat z dvou toaleťáků. Ale umyvadla! Kybyste viděli umyvadla, to je taková krása, že se v nich šplíchám pět minut. Takovou radost z tekoucí vody jsem měla naposledy jako dítě. Vracím se zpátky do restaurace, pravda, košili a kalhoty mám lehce zacákané, ale v tom šeru to není naštěstí vidět. Na stole už je Zdendův předkrm o velikosti rodinného oběda. Proboha, když je předkrm tak pro čtyři lidi, jak velké bude hlavní jídlo? Je to nějaký asijský kuřecí salát, ale výborný, se Zdendou se rozplýváme nad tou harmonií chutí, každé sousto jiná chuť.

Cítím, že jsem v podstatě sytá a nevím, kam dám jehněčí kotletky. Posléze se obava rozplývá, luxusní restaurace nezklamala, na talíři jsou dvě překřížené kosti na konci kousíček masa a jeden lístek řeřichy, jeden lístek smažené šalvěje (asi), jeden lístek ještě něčeho jiného a pár kapek něčeho červeného. Jsem ale celkem ráda za tu malou porci, po velkém předkrmu. Tak jak jsme se natěšili na couvertu a předkrmu, tak nás hlavní jídlo lehce zklamalo, to je tak, když někam míříte s přehnaným očekáváním. Jako dezert jsem si dala creme brulee, to bylo moc dobré, pak už jen sedíme a kocháme se interiérem, okolo prochází Libor Bouček a pár dalších celebrit, samozřejmě to nejsou oni, ale v té tmě by to klidně oni být mohli. Začínáme se lehce nudit, než zaplatíme, chvíli se bavíme tím, že očním kontaktem přivoláváme a odvoláváme obsluhu, umění je, včas pohledem uhnout a dělat, že jste nic nechtěli. Když lehce nadzvihnete pravé obočí, je to signál, že se chystáte platit. Tak tohle mě baví! Tato neverbální komunikace byla takovou hezkou tečkou za tím naším večerem. Prodereme se davy turistů zpět k autu a spokojeně napucnutí jedeme domů. Ségra dík, bylo to pro nás mimořádné povyražení. Takže tak.

Buddhovi zdar.