Kočka (je) Pipina

Máme kočku Pipinu. O jménu se nebudu moc rozepisovat, jen přiblížím, že jméno měl na starosti 4 letý syn, který právě procházel (a prochází) rektálním obdobím (tzn. vše co je o prdění, kadění, zadku atp.. je cool napříč celou školkou). Jméno bylo nejschůdnější a nejmírnější mezi návrhy: Prdilka, Prdelka, Bobinka, Hovnilka, Smradlavka..

Zpátky k Pipině. Chtěli jsme kočku, co se přijde pomazlit, nebude pouštět srst, nebude tlustá, bude mňoukat, bude něco dělat, hrát si a tak, a třeba bude i čistotná, jak se to o kočkách tak povídá... shrnula bych to asi takhle v šesti největších mýtech, které jsme si mysleli o kočkách:

1. Kočka pouští chlupy, když dvakrát do roka přesrsťuje... Realita: Kočka přesrsťuje od narození do smrti.

2. Kočky se rády mazlí.. Ne všechny kočky se rády mazlí, Pipina má jedinou erotogení zónu, a to na hlavě. Občas nestihnu proškolit návštěvu, která kočku naivně pohladí po celém těle. Ale tohle už máme ošetřené, jakmile je ve dveřích návštěva, fasuje krabičku s náplastmi.

3. Kočky jsou čistotné.. králík je čistotnější než kočka! Hanba! Kočka si dvakrát lízne packu a tím její hygiena končí, prase je to.

4. Kočky mňoukají.. jak která..

5. Kočky lezou po výškách. Koupili jsme luxusní škabadlo asi 1,5 metru vysoké. Neleze na to. Pipina má strach z výšek.

6. Když budete dodržovat dávkování žrádla, kočka bude štíhlá a zdravá. Pipina je tlustá a líná. Žrádlo jsme jí omezili na minimum. Máme podezření, že se tajně přežírá pavoukama a octomilkama..

Nechci aby tento článek vyzněl jako nějaké pošahané chvalořečení domácích mazlíčků, vyléčila mě celkem jedna diskuze pod článkem o kočkách, na který jsem narazila, když jsem se obohacovala o znalosti, jak se o to nebohé zvíře starat. Pod článkem jsem nevěřila vlastním očím, úplná obdoba mimibazaru, jen ve zvířecí formě, taková malá ukázka:

Anna B.: Náš Tadeášek mňouká jako malé miminko, když mu nedám mlíčko, týden se se mnou nebaví, je to takové malé zlobidýlko. Myšky mi teda nechytá.

Běta C.: Kočeny jsou prostě můj život, ráno se se mnou přijdou pomazit, přes den rošťačíme, dokonce i na záchod mě Bedříšek provází, nehne se ode mě miláček můj chlupaťoučkej, večer ho pusinkuju na faldíčky, to miluje nejvíc

Cecilie D: My kupujeme Fridolíně ty nejlepší konzervy na trhu a vaříme jí bio kuřecí masíčko, po tom se může utlouct. Rybky jsme jí zkoušeli dávat, ty jen očichá a nechá je být, hubička naše mlsňoučká

Všechny vás prosím, jestli začnu někdy šišlat a rozplývat kvůli kočce, nafackujte mi. To mi tak připomíná, stejnou prosbu jsem vyslovila když jsem byla v očekávání - říkám Zdendovi: jestli budu říkat "my jsme kakali" a šišlat, propleskni mě..

P.S. Naší Pipinečku všichni milujeme, je to taková naše dámička roztomilá, pouští chlupíky, ale nám to nevadí, meleme jí každý den jatýrka a tuňáčka už taky ochutnala. Chodí za námi jako pejsek, a na záchůdku jsme uměli kakat hned od koťátka..

PLESK..

PMS - rady pro partnery

Znáte to (možná ty šťastné s antikoncepcí tolik ne), těch pár dní nervozity, výbušnosti. Čas nadávat, zuřit, brečet, zabíjet, nenávidět, brečet, vztekat se, řvát, mlčet, spát, bláznit, křičet, hudrovat, spílat, šílet, plakat, smrkat, litovat se..

Sepsala jsem pár tipů pro muže, podaří-li se vám dodržet aspoň 14. z 14. bodů, máte vyhráno a možná se dožijete dalšího PMS Vaší partnerky:

1. Trávíte-li společný čas u televize, nepřepínejte na fotbal, hokej, formuli 1, tenis, biatlon, triatlon.. (samozřejmě můžete, je-li milovnicí těchto sportů)

2. Blíží-li se ony dny, vemte děti, psi, plyšáky, nebo cokoli, o co se společně staráte, a odjeďte někam hodně daleko, nechte jí doma, vyzuří se, vypláče se, rozbije pár talířů, přečte si knížku, bude spát, bude jí srát celý svět, ale nikoho za to nebude obviňovat.

3. V žádném případě se nesmí dostat k žehličce. Pokud to vypadá, že se schyluje k žehlení ( takovou hlavní indicíí je, že právě rozkládá vztekle žehlící prkno, mrská oblečením z jednoho prádelního koše do druhého, a lije vodu do žehličky rovnou z kohoutku plným proudem.) Mírumilovně, opatrně jí žehličku vyjměte z ruky, prkno složte, pošlete jí do postele ať si čte. Silnější nátury můžou vyžehlit pár kousků jako vyjádření soustrasti, a aby měli zítra co na sebe.

4. V žádném případě nesmí připravovat jídlo, s největší pravděpodobností se vzteky řízne, jídlo bude od krve, popřípadě do něj nabrečí nebo naplive.

5. Nekrkejte, neprďte, nekýchejte nahlas, nekašlete, to všechno ona celý měsíc nějak zvládala v pohodě, ale teď, těch pár dní vás za každý hlasitý projev "mužnosti" bude v tom lepším případě propichovat pohledem, v tom horším dostanete seřváno za každý prd.

6. Nesahejte na ní, vůbec.. fakt vůbec na nic! Ne, ani na prsa ne, dotykem se aktivují a explodují.

7. Nemluvte.

8. Teď jste na ní chtěli sáhnout, nesahat! Dotykem se celá aktivuje a exploduje.

9. Její náladu nijak nekomentujte, ona to moc dobře ví, že je protivná, je protivná i sama sobě.

10. Poznačujte si tyto kritické dny do kalendáře a jakmile se blíží víkend s PMS vmíchávejte jí do jídla uspávací prášky.

11.. Pošlete jí co nejrychleji do práce, ať je protivná taky na někoho jiného, než na rodinu.

12. V žádném případě nesmí v onen kritický víkend uklízet, nedej bože mýt okna!

13. Vydržte dodržovat body 1-12

14. Pokud je to pro vás příliš těžké, vyměňte partnerku za partnera.

Lázně Libverda

Sedíme na terase apartmánu a kocháme se, ta zeleň, ta příroda, ta nádhera... Jsme zase na dovolené. Jizerské hory, Lázně Libverda. Plně se uvědomujeme, jak nás ten městský život ubíjí.

V koupelně je dokonce i vířivka, nejdřív v ní smočíme potomstvo kteréžto skáče šipky v domnění, že je to bazén. Upozorňuji je, že vířivka nespadá do kategorie bazén, nýbrž do kategorie vana a zklidňuji jejich počínání pouze na vzájemné topení.

Poté, co jsem varhánkovatou rozmočenou zvěř sprovodila do postele, nakládám se já a užívám si vířivku. Přichází Kvítek, že se mu chce čůrat. Za tři minuty přichází Zora, jelikož ji Kvítek ruší hlasitým předstíraným chrápáním. Přesvědčuji ji, že z mé ponořené pozice ztěžka podniknu nápravná opatření a posílám ji do hajan. Přichází Zdenda předčítat mi z mobilní aplikace nejnovější zprávy o počasí, počítám v duchu do 542. Odchází.

Konečně nastává 5 minut nerušeného odpočinku a bublání, děti pravděpodobně už spí, nebo se škrtí, manžel zalezl s mobilem někam daleko a já bublám a bublám a ani se mi z již vychladlé vířivky nechce. Nabírám síly na nadcházející tůry.

Nadešla nadcházející tůra, vyrážíme na nějaké vodopády. Kvítek v podstatě celou cestu prořve byť se snažím ho motivovat ústním podáním pohádek všeho možného žánru, dokonce i na remixy jsem si troufla (Jak červená karkulka potkala batmana Karla a společně loupali perníček z perníkového domečku ježidědka Rumcajse). Podařilo se, cíl jsme zdolali, vyfotíme se vítězoslavně u vodopádu a valíme si to zpět dolů.

Potkáváme další rodiny se řvoucími dětmi, Kvít jim škodolibě sděluje, že je to ještě "huozně daleko a ze budou muset uezt po bauvanech", rodiče na nás spiklenecky mrkají, "ne není to daleko, viď chlapče, je to už za zatáčkou," mrkají na něj, mrkají na mě, nicméně 4 leté dítě není ještě schopno tu hru hrát s nimi a stále přesvědčuje stoupající děcka, aby už dál nepokračovala.

Děcka se hromadí u nás, odmítají jít dál a společně s našimi staví z kamenů komíny. Na cestě nastává zácpa, nově příchozí už jsou vlastně jen zvědaví, co se na místě děje a zůstávají stát také. Tatínkové, maminky, dědečkové, babičky se snaží děti přesvědčit, že to není daleko, už nemrkají spiklenecky, nýbrž neuroticky. Děti se nakonec líně rozcházejí, slabší jedinci s řevem, silnější s blbýma kecama.

Ale je tady krásně, prohlašuje Zdenda, hlášku o hrudních košíčcích vypouštím už asi popáté, perfektně jsme naplánovali, jak se tam přestěhujeme, a budeme mít slepice a pracovat na dálku. No nic, zpátky v našem průmyslovém městě, zpátky v práci, už se těšíme, až si příště zase zasníme.

Mozek a módní trendy

Ještě před pár lety jsme si šli zaběhat, na kolo, chodili jsme bosí. Doba se mění, činnosti děláme stále stejné, jen pod jinými názvy a za víc peněz. Došlo mi to až teď, když jsme se chystaly na pracovní sraz - v módnější terminologii teambuilding kamsi na něčí chatu.

A že pojedeme na kole. Celý den jsem sledovala meteoradar, hypnotizovala každý srážkový mrak a doufala že se z něj stane minimálně tornádo, abych mohla jet autem. Bohužel neprší, vyrážíme fakt na kole. Na sobě obyčejné legíny a bavlněné tričko. Trochu jsem se zastyděla, ostatní mé spolupracovnice měly krásné cyklistické dresy, kola bez blatníků, vypolstrované zadky. A zvonek bajkeři taky nemají. Aha, bajkeři, dobře, říkám si, hned jsem si připadala nesmírně důležitá.

Bajkuju, nejedu na kole, sice mám blatníky a zvonek na dámském 13 let starém dobrém Authorovi, ale i tak jsem trochu bajker. Skvělý pocit z bajkování mi vydržel jen chvíli, poněvadž nebajkuju moc často, poslední léta jsem vlastně vůbec nebajkovala a po deseti kilometrech a dvou malých pivech (já vím, já vím, ale pšt) jsem si šáhla na své bajkerské dno. Nejen že nohy vůbec nespolupracovaly, ale začaly mě brnět, brnění s každým dalším kilometrem a pivem rostlo. Abych se brnění zbavila, střídavě vyvěšuju jednu či druhou nohu, brnění odeznívá. Tento styl jsem si držela následujících 5 km, ale přišla další zrada, sjely jsme ze silnice na hrubý štěrk, klepání řídítek rozbolavělo moje zápěstí. Moje bajkerské souputnice toto samozřejmě měly ošetřené odpruženými vidlicemi, proklínám svůj kostitřas.

Následujících pět kilometrů jsem ke střídavému vyvěšování nohou přidala střídavé vyvěšování a vyklepávání rukou. Bylo důležité dodržet jistá pravidla, nevyvěšovat ruku i nohu zároveň na jedné straně. S vyvěšováním jsem byla už celkem psychicky srovnaná, v tom přišla další zrada, mouchy v očích. Ty nemáš bajkerské brýle? Uchechtávají se bajkerky.

Dorážíme do cíle, jediné, co mě pohání, je myšlenka na flašku červeného a opečený špekáček.

Rychle zdravím ostatní moudřejší nebajkerské kolegyně, které se do cíle prozíravě přesunuly automobily, nařezávám špekáček a sundavám boty, po zbytek večera chodím bosa. S ubývajícím vínem v lahvi to i míň bolí. Co děláš? Ptají se mě. Barefootuju vole, říkám jim, náležitě poučená z bajkování. A až doberfůtuju, půjdu si zadžogovat, nakonec dobajkuju zpátky domů. Jsem prostě dobrá a jdu s dobou.

Proč se to takhle všechno jmenuje? Abychom za to utráceli! Mám pocit že bychom si měli koupit mozek a podléhat trendům s mírou.. nebo s láďou. A ten zvonek a blatníky fakt nesundám! Protože občas musím zaringovat, jako takový malý warning pro walkery a taky moje kolo má pokročilou mudprotection.

Bajkování zdar!

Konec Vietnamců v Čechách

To bylo tak, je neděle, škola v přírodě začíná v pondělí ráno a NEMÁME GUMÁKY! Pro znalce škol v přírodě - nepřítomnost gumáků - to je neomluvitelná záležitost. Dítě bez gumáků (a nedejbože třeba i bez pláštěnky), to je druhý největší hřích, který může rodič spáchat na nebohém dítěti, hned po zapomenutí potvrzení o bezinfekčnosti.

V neděli se nedělá, dělají jen Vietnamci. Říkám Zorce, že jí zavedu k těm zatracovaným, ale velmi pracovitým Vietnamcům, zná je už z vyprávění.

Přicházíme do nejproslulejšího místního viet-obchodu. Žasnu, v obchodě prodávají "naše" paňmámy, přítomen je i jeden rodilý Vietnamec, ale má zde spíše reprezentativní funkci, nikoli správní. Něco jako prezident. Okolo něj běhají paňmámy s kýbly a hadry a vehementně vytírají podlahy. Zkouším Zorce asi třetí gumáky, v tom projede jeden nacucaný hadr mezi námi.

"Zori, ty gumáky si už asi rovnou nech na sobě", prohlašuju trochu nechápavě nad počínáním paňmám a psychicky se připravuju na brod.

Po chvíli pochopím. Do obchodu vchází zákazník. Paňmáma od pokladny řve na paňmámu v uličce, ať zařve na paňmámu u východu, že "Zavírámeee!!!" Zákazník prchá, další dvě nakupující šokem upustily ponožky a prchají též. Jen my potřebujeme nutně ty gumáky, nějakého zavírání se nezaleknu.

Beru gumáky a bruslíme po mokré podlaze k pokladně. Paňmáma u pokladny je už děsně nervní, protože je za deset minut tři a ještě tam jsme, když za deset minut zavírají. Otvírám peněženku a zasazuji paňmámě poslední ránu z milosti slovy "berete karty?" Vietnamec se snaží o kompromis a nabízí ať "pšijdu žítua". Žítua fakt přijít nemůžu, vysvětluji.

Mažu do bankomatu, cestou stihnu Zorce vysvětlit, že Vietnamci jsou ve skutečnosti hrozně pracovití lidé, že mají otevřeno i v neděli. Ale zaměstnávají paňmámy, které zažily doby dřívější, a kterým je úplně jedno, jestli do kasy dostanou dvě stovky za gumáky, nebo nedostanou, hlavně když už budou doma u fifinky na gauči.

Vracíme se s obnosem zpět k paňmámám, je za 5 minut tři. Stihly jsme to. Tam tři baby, jedna za kasou, dvě kývají s hadrama v ruce, napadá mě na námět na horor ... bába a kyvadlo .. babotřeskyplesky. Připadám si trochu jako V.I.P. nikoho jiného do obchodu baby nepustily, naskenovaly mě svým rentgenovým pohledem, "approved" zablikala jim kontrolka v očích a mohla jsem dovnitř. Paní, která chtěla vklouznout do obchodu tajně se mnou, byla zalehnuta paňmámou a vystrčena zpět na ulici. Další dvě strážkyně obchodu mezitím pro jistotu zkřížily mopy u vchodu, aby nikdo nemohl už proniknout.

Setřásám ze sebe černé myšlenky a platím. Paňmáma na pokladně rudne, dostávám pucung za to, že platím tisícovkou. Z obavy že mi snad gumáky ani neprodají rychle balím peníze a nákup a mažu ven. Strážkyně s mopy otevřou mopovou zábranu, jako by to byla středověká kopí.

Uf, to bylo těsné, Zora má gumáky a šťastně odjíždí na školu v přírodě, hrdě jsme složili zkoušku rodičovství č. 1252 "Sežeň v neděli gumovky" a došli jsme k závěru, že statné líné české důchodkyně drtí pracovité Vietnamce. Je to konec Vietnamců v Čechách? Je to konec Vietnamců celosvětově? Převezmou české důchodkyně vietnamské obchody? A co na to Jan Tleskač?

Zavři voči a vypij smoothie

Nezavírejte oči před trendy ve výživě. Nežerte k večeři tlačenku, dejte si smůtý. Všichni pijou smůtý. Dokonce v časopise Dieta, který jsem dneska studovala u kadeřníka, to píšou.

Kolegyně v práci pijou smůtý. Jedno zapomenuté smůtý ve firemní ledničce téměř vyvolalo chemický poplach.

Dokonce i Lucie Borhyová pije smůtý. I děti Lucie Borhyové pijou smůtý. Vím to, psali to v Dietě. Abych šla s trendy, vymyslela jsem si svoje vlastní smůtý. Na tlačenku to sice nemá, ale musím uznat, že je to docela dobrý.

Helgy vostrý zelený smoothie:

-300 ml vody (nebo něčeho víc hogo fogo jako třeba kokosové vody, mandlové nebo sojové ... atp. ale fakt stačí kohoutková)

- půl vaničky rukoly

- 2ks kiwi

- 1 banána

- 1 malá chilli paprička (pro plechové huby vč. semínek, pro méně plechové huby vyjmout semena)

- 2cm zázvoru oloupaného, nakrájeného na kousky

Všecko rozšmelcovat na žabí hlen.

Zavři voči a dobrou chuť :-)

Tvoje Helga

Jóga nás obklopuje

Po pár hodinách jógy mi to došlo. Když tě pohltí, je všude kolem tebe. Je to jako droga... Je neděle. Ležíme v tělocvičně tedy vlastně v jóga studiu a začínáme. To je mi na tomhle cvičení děsně sympatické, prvních deset minut na začátku a na konci, kdy se jenom leží a dýchá. Zbývá tedy už jen 40 minut čistého času na nějakou tělesnou námahu, a to je príma, to už se dá vydržet. Dýchání je super, máme dýchat do břicha, jednou se tam rozčilovala jedna nejmenovaná jogínka, jak má dýchat do břicha, když plíce má vejš?

Zdravíme slunce. Protože tu nejsem prvně, už vím, že ho teď budeme zdravit asi desetkrát. To je furt nahoru dolů, čakuranda, pes hlavou nahoru zadkem dolů, pes zadkem nahoru hlavou dolů, rovný předklon, křivý předklon, nádech, výdech. Jako jo, chápu, Slunce to je tvůrce života a tak dál, ale nestačilo by ho pozdravit jednou? A co ostatní planety? Není jim to líto? Kde je nějaká spravedlnost? A tak další pozdravy věnuji Měsíci, Merkuru, Venuši, Zemi, Marsu, Jupiteru, Saturnu, Uranu, Neptunu a dokonce i Plutu, jako takovou malou satisfakci za to, že ho moudré hlavy vyškrtly ze seznamu. Cvičitelka nás průběžně informuje o možnosti lehnout si do pozice dítěte, když už nemůžeme. Máme poslouchat své tělo. Mé tělo praví, že už nemůže v podstatě hned po prvních deseti minutách dýchání. Ale protože se mi zase nechce dávat 120 kaček za to, že budu v pozici dítěte, říkám si že pozici dítěte si dám na hoďku doma a zadarmiko.

Poté co jsme pozdravili všechny planety, nastává ta pravá chvíle pro rovnovážné polohy. Je celkem zajímavé ztrátou vlastní rovnováhy nabourávat rovnováhu i jogínům v mém bezprostředním okolí. Ti, co si nenašli zrakem pevný bod, na který by se mohli aspoň trochu soustředit, padají po tělocvičně jako domino. Ustojí to jen nejsilnější jedinci.

Klesáme do podřepu, slovy Jardy Duška do polohy močící ženy. Vždycky si na ten název vzpomenu a veškerá má mysl se v tu chvíli soustředí na udržení smíchu a moči.

Posledních deset minut, poloha blaženosti, cvičitelka počítá od desíti do jedné, máme se prý absolutně uvolnit, necítíme nohy, ruce, tělo, obličej, část po části, mám snad uvolněné i slepé střevo, tak moc uvolněná jsem. Jsem tak uvolněná, že už ani nevnímám, co všechno mám ještě uvolnit a hodím si pětiminutového šlofíčka. Budím se, vstávám a tvářím se dokonale zrelaxovaně. Cvičitelka se na mě usmívá víc než na začátku, asi jsem chrápala. Pak si řekneme Namasté a mastíme si to domů.

Doma mě čeká poloha uspávající chůvy, žehlící ženy a pozice mrtvoly. Následující den strávím v poloze sedící cvičené

opice a v pozici skrčené žáby v autě.

Jóga mě obklopuje, v každém mém nádechu, výdechu, úsměvu. Jóga nás všechny obklopuje. Všichni jsme jóga. Jóga je pro všechny. Svět obklopuje jógu. Jóga obklopuje svět. Svět obklopuje všechny. Všichni obklopují svět. Namasté!