Runtastic Helga

Nikdy jsem neuběhla ani 500 m ve škole, při dvanáctistovce jsem asi jako většina spolužaček prožila vždycky něco mezi udušením, mrtvicí a infarktem. Jenže Helga si už půl roku platí poradce, takže ho musí poslouchat. Poradce říká, že když má Helga 15 kg dole, tak má na sobě míň "závaží" tudíž se musí teď ještě víc hejbat. Rychlochůze je sice pěkná věc, ale už mi nestačí. Poradce radí indiánský běh, sto kroků chůzí, sto kroků během. Tak jo, jdu na to. Beru si sluchátka, ona ta chůze/běh není žádná velká zábava, člověk má moc času na přemýšlení o tom, kde ho co bolí, jak už nemůže a že asi brzo umře. Sluchátka černé myšlenky trochu utlumí. Prvních sto kroků rozmotávám sluchátka. Nesedřu se hned na začátku. Sluchátka jsou rozmotána. Pouštím si runtastic, protože to člověka docela motivuje, když z něho cáká pot, tečou slzy jiné tělesné tekutiny a ví, že ušel teprve 200 metrů.

Runtastic se mě snaží dalších sto kroků přesvědčit ke koupi placené verze. Nechci a už počítej zmetku vtíravej. Aha, mám povolené boty, prokrastinuju zavazováním tkaniček. Aha hraje mi blbá písnička, prokrastinuju hledáním vhodné motivační hudby. Po půl kilometru přerušované chůze můžu konečně začít s během. Hraje taková pěkná úderná píseň "když nemůžeš, přidej víc" běžím sto metrů, běžím dvě stě metrů, začínám rudnout a chroptět, naštěstí se neslyším, protože sluchátka mám našroubované až u bubínku, aby mi nevypadla a ještě mi do toho řve "zakřič prostě z plných plic" runtastic mi roboticky říká, že "jů hev burnt fifty kalorís" to je pro představu asi tak půl brambory nebo jeden jogurt, chce se mi opravdu křičet z plných plic. Nevím, co mám dělat dřív, jestli kmitat nohama, dýchat, nebo brečet. Dělám všechno dohromady. Lidi čumí, ale mě je to jedno, psi štěkají, ale já je neslyším, odezírám z jejich oslintaných tlam, že by se mi zakousli do svalnatého lýtka, které zanedlouho už jistě budu mít. Nechávám je daleko za sebou, připadám si najednou taková volná, svobodná, cítím se jako pták. Vlastně ne, tohle jsem vždycky četla od lidí co běhají, mě ale píchá na boku, odrazila jsem si patu a už mám zase povolené tkaničky. Dobrý pocit se dostavuje až teď, když sedím na gauči a jsem hrdá, že jsem se vykopala, že jsem chvíli běžela a tudíž jsem zase o kousek blíž svému cíli. A vám všem, co jste ve víru novoročních předsevzetí, přeju, aby to nebyl jen dvoutýdenní záchvěv hysterie, vydržte to, rok, dva, celý život, je to těžké, ale je to fajn.

Takže tak

Helga

PF a pes v rakvi

Není nad ty chvíle strávené s rodinou u vánočního stromečku. Radostné jiskřičky v dětských očích, při rozbalování dárků. Ta spousta lásky, blahopřání, nákupů a všeobecného veselí. Tak dost bylo romantiky a teď trochu reality. Ve skutečnosti přítomnost dětí v domácnosti déle než 24 hodin bez přerušení je něco jako narvat TNT do PET lahve a čekat, že při výbuchu nepraskne, je to něco jako nacpat dvacet veverek do kosmetické taštičky, jako napěchovat slona do zkumavky a dívat se na něj zvědavě mikroskopem.

Zora ztratila svůj náladový prsten, to je taková ta věc, co se zabarvuje asi podle teploty těla. Hledáme prsten. Je to něco jako hledat jehlu v kupce sena. V legu není, v koši s hračkami není, vzdávám to, vysvětluju jí mojí teorii o tom, že ho najde až bude hledat něco jiného. U mě to tak funguje, člověk najde vždycky to, co nehledal. Mezitím je Štědrý večer, jiskřičky a tak, co jsem už psala výše no a Zora vybaluje vytouženého chi chi pejska, pro neznalé je to hnusná oblečená čivava s vypoulenýma očima v kabelce. Velice výchovný dárek, který její vývoj namíří tím správným směrem, o tom není pochyb. Je to nejvytouženější záležitost. Byl ve slevě. Ostatní chi chi čokli byli nehorázně drazí, říkám Zdendovi, že tolik peněz za ten krám prostě nedám, vyhrabali jsme tam jednu takovou otlučenější krabici - hnusopes navléknutý do vampířího oblečku. Bereme ho. Zora se tulí s pejskem, tulí se s kabelkou a v tu chvíli nám to dochází. Ta kabelka je ve tvaru rakve.

V očích Zory ten dárek je prostě úplně top za jejích posledních osm let života, my točíme oči v sloup, babička omdlévá, děda se směje a my už víme, proč byla čivava tak levná. Až Zora vyroste, bude z ní buď navoněná barbína s čivavou v kabelce, anebo zřízenec pohřebního ústavu. Anebo barbína pracující v pohřebním ústavu. Nebo založí pohřební ústav pro psy. Ale to není vůbec špatný nápad. Jak říkám, prostě skvělý výchovný dárek.

Kvítek se převlíká do pyžama a hlásí, že jeho pinďa má dneska dobrou náladu. Prsten se našel! Zora se raduje, všichni se radujem a vám všem přeji do Nového roku, aby vám prsten ukázal také dobrou náladu. A pozor, navlíkat jen na prsty! Anebo se vykašlete na prsteny a mějte dobrou náladu i tak.

Vaše Helga

Jděte na trhy, trdla

Nevyhnula jsem se té události ani letos. Je pod nulou, venku romanticky pofukuje větřík a lehce sněží. Ideální čas vytáhnout brusle a jít na vánoční trhy do centra našeho města. Zkřehlými prsty utahuju dětem brusle, a mezitím kolenem držím tašku od bruslí, aby ho ten vánek neodvál v dál, druhá taška od helem už se vesele kutálí po náměstí. Kvítek řve, že se mu zařezávají oteplováky do zadku, nevyhneme se každoročnímu svlékání na ledě a hrabání ručičkami ve slipech, je to taková hezká tradice a pevně věřím, že to třeba do patnácti let postupně vymizí. Zora řve, že je jí zima na tváře. má pravdu, je nám zima všem, protože vánek je ve skutečnosti asi 100 km za sekundu a sníh šlehá ostře do tváří. Připadám si jak na Klínovci v nejvyšší sezóně, jen ta mlha ještě chybí. Objedeme asi tři kolečka na kluzišti 10x10 m a radši se jdeme podívat na trh.

Tržiště je fakt pěkně udělané. Uprostřed je přístřešek s ohništěm, odkud lze v relativním teple sledovat program na pódiu. Stánky prodávají klasické kýče a občas se najde i něco vkusného. Přesto se na trzích člověk nevyhne lehkému zklamání. Dělala jsem jednou doma pokus. Naředila jsem svařené víno ze čtvrtiny vodou a nebylo to na něm vůbec poznat. Z toho usuzuju, že svařák prodávaný na trzích musí být v tom lepším případě naředěný aspoň z poloviny. Výsledek je, že stánky zejí prázdnotou i přes to, že na trhu je lidí dost. Kupujeme pečené kaštany. Celkem 6 ks. Z šesti kusů jde vyloupnout jeden. Zbylé kusy držíme v dlaních a máme vlastně za pár korun celkem pěkný ohřívač dlaní. Čekám ve frontě na typický pečený staročeský maxi trdelník. Trdelník, který není ani typický, ani český, ani maxi a ještě ke všemu je vlastně uvnitř syrový, takže ani slovu "pečený" není učiněno zadost. Děti nadšené hltají sladké syrové těsto a jsou velmi spokojené. Jak se mi něco nelíbí, obvykle to hned vracím a reklamuju, tentokrát si ale nechci kazit náladu hádkami u stánků, a představa, že těm dvěma hladovým krkům urvu od huby trdelník by se dalo připodobnit snaze sebrat lvům kus masa. Tak si aspoň postěžuju tady. A já se ptám, mají to zapotřebí? Proč chce každý na Vánocích vyvařit co nejvíc i za tu cenu, že už mu do stánku nikdy nikdo nepřijde? Anebo jsou lidi ovce a ochotně se vrací pro nepečené kaštany, naředěné víno a syrový trdelník? Já vím, že už si tam příště prostě nic nekoupím. Přiznávám, je to zahořklý a nenávistný příspěvek, fakt mě to štve. Taky vás to štve? Jaké jsou ve vašem městě trhy, je to někde lepší?

Óda na lezení

Asi v záchvatu náhlé mateřské lásky, asi ve chvilkovém zatemnění mysli, prostě jsem zapsala sebe a Kvítka na kurz lezení rodičů s dětmi. Opravdický lezení na lezecký stěně, s lanem, s tím podprdelníkem a lezeckýma malejma botama. Kvítek chodí od září na kurz a já chci samozřejmě držet krok, trochu této španělské vesnici porozumět. Taky jsem si říkala, že by bylo hezké strávit společně odpoledne v rámci upevnění vztahu matka- syn.

Nejdříve nás oddělili, děti šly na boulder - doufám že to píšu správně - to je taková stěna bez jištění, je nízká a dole jsou žíněnky, takže když dítě padá, tak se ani nezabije, maximálně se zraní. Nás rodiče si vzal takový vtipný instruktor a už se všichni soukáme do podprdelníků, které se jmenují sedáky. Nazula jsem si boty, které se jmenují lezečky a v ten okamžik mi ztuhnul úsměv na rtech. Ku*va ty boty mi zlomily oba palce. Válím se po zemi a volám, ať mi někdo dop*dele sundá ty křusky a ať mi přinesou aspoň o tři čísla větší, protože v tomhle se nedá ani sedět, natož třeba chodit a kdybych se špičkou dotkla stěny, tak se na místě pozvracím bolestí.

Učíme se jistit zatím vzájemně mezi rodiči, děti se stále nezabily na bouldru, máme ještě pár minut. I přes velký úbytek váhy v důsledku hubnutí mám stále silnou nadváhu, tudíž se strachuji, abych toho, kdo mě jistí, nevystřelila při spouštění do stropu. Instruktor mě ujišťuje, že fakt nikoho nevystřelím. Jsem v týmu s jednou maminkou, která je asi taková povedená jako já, protože mi hned šeptem hlásí, že za námi leze sošný hoch bez trička, tak si ho se zálibou prohlížíme, ale ona si pak uvědomí dvousečnost svého chlípného nápadu a napomíná mě, že jí mám vlastně jistit a ne koukat kolem. Pak jsem na řadě já, vážu osmičku, skoro se mi povedla, ale stejně mi jí instruktor celou zase rozmotá a udělá úplně jinou osmičku, než jsem měla já.

Lezci mají taková hesla, kvůli bezpečnosti a tak. Ten kdo leze, řekne "lezu" a ten kdo jistí mu řekne na oplátku "jistím" , dává to docela smysl, bylo by asi trapný, kdyby se někdo rozlezl a jistič čuměl třeba po chlapech.. Tak říkám "lezu", parťačka smutně odvrací zrak od polonahého lezce a říká otráveně "jistim". Připadám si hrozně důležitě, ale zároveň se hrozně bojím, že vystřelím tu svou jistící parťačku do stropu a rozmázne se tam jak mastný flek. Taky když si lezec chce sednout nebo slanit, má zařvat "dober" jako že má jistič dotáhnout lano a jistič na to musí zavolat "sedej". Jako správně blbé matky jsme si kromě pojmů lezu-jistím nedokázaly zapamatovat nic dalšího. Takže když už jsem měla křeč v obou rukách i nohách, volám "už nemůžu, chci dolů" a ona na to "dobrý, můžeš".

Pak jsem si sedla a nevím, jestli jsem měla sedák blbě nasazený nebo co, ale prostě ten sedák mi v podstatě provedl něco silně připomínající ženskou obřízku. S velmi vysokou tóninou v hlasivkách jsem ladně žuchla na zem a kňučím, že už nikdy nebudu mít děti. Né že bych teda ještě nějaký chtěla, dva kusy stačej. A né že by ženská obřízka bránila v početí, prostě mě v tu chvíli nenapadlo nic chytřejšího. A já se ptám, vás to chlapi nebolí? Vždyť tohle musí být středověk, poprava, galeje, mučírna pro ehm.. však vy víte co..

Jenže.. pak jistím Kvítka a on leze a leze a najednou volá: "Dober!" A já nic, a on zase "Dober!" (píšu to v překladu, v reálu volá "dobel")

Dotaženo teda mám, tak mu říkám "Dobrý, můžeš!"

On se drží jak klíště a volá "teď mi musíš něco říct!!

"Já vím, ale nevím co, každopádně už se můžeš pustit!" křičím na něj nahoru.

Stále se drží a začíná rudnout vzteky "něco jinýho musíš říct!"

Začíná mi téct do bot, měla jsem si to heslo zapamatovat, jsem fakt hloupá matka, dvě slova si nezapamatuju.. vařím z vody, jako u zkoušky a volám "slaň?!"

"Ne, něco jinýho."

"Slez?!"

"Ne"

"Kvítku já si nepamatuju, co mám říct, prostě se pusť a já tě spustím dolů"

Kvítkovi naštěstí došly síly a vzdává to: "Mami, řekni SEDEJ"

Tak s úlevou zvolávám ten klíč, svatý grál, heslo, moudro dne "SEDEJ!" Kvítek se pouští a jdeme domů. Popravdě jsem se ho doma ještě ptala na ty dva pojmy, abych o tom posléze mohla napsat tento příspěvek a stejně jsem si je před pěti minutami musela znovu vygooglit, já to neudržím ani po takovém zážitku! Beznadějný případ..

Abych to shrnula, pro mou váhovou kategorii to ještě nebude úplně nej sport, ale za dalších 15 kg přijdu a zúčtujeme spolu! Překvapivě je dost posilovna už i samotné jištění, myslím, že si zítra nevyčistím ani zuby. Pro štíhlejší je to ale perfektní způsob, jak si zasportovat a ještě se i pokochat pohledem na svalnaté lezce bez triček.

Lezení zdar!

Zachraňte fotky!

Dnešní doba digitálních fotoaparátů nás už nijak nenutí vyvolávat fotky. A tak fotíme a fotíme, ale kam s fotkami? Udělala jsem malý průzkum mezi známými a většina z nich mi odvětí, že fotí hodně, fotek mají tisíce, ale všechny v počítači a nikdy si je neprohlíží. Smutné! Rozhlídněte se, kamkoliv jdete, všichni cvakají jak pominutí, hele jídlo na stole cvak, hele socha cvak, hele Praha cvak, hele já, cvak. Ale na co? Aby ty fotky zažily svých pět minut slávy na facebooku, instagramu a pak doslova shnily, upadly v zapomnění? Plakaly a tiše se choulily někde hluboko v paměti počítače a teskně doufaly, že si na ně někdy někdo vzpomene? Prstíčkem hrabaly, aby se ještě mohly objevit na monitoru a rozzářit pár tváří? Rozvášnila jsem se, pravda, ale jen se do těch chudinek zkuste vcítit vy fotovrazi!!! A protože jsem se vcítila, sepsala jsem pár zamyšlení a rad, jak zachránit pár fotoživotů, když budou ty Vánoce a na Vánoce se mají zachraňovat životy a fotky.

Nechat fotky v počítači/mobilu?

Proč ne? Ale.. Téměř nikdo si ale už nesedne k počítači s rodinou, přáteli a neprohlíží se fotky jen tak, co dělali před pěti lety. Výjimkou jsou ukázky fotek z cest, to se pak přes TV nebo PC udělá promítání pro rodinu, přátele.. no jo, ale vrátíme se pak k těm fotkám? Počítač/mobil pak jednoho krásného večera odpochoduje do křemíkového nebe a většinou sebou vezme i fotky. A když náhodou ještě slouží, jsou v něm tuny podobných fotek, podobných záběrů, než se jimi člověk prokouše, je otrávený. A proto je tu taková skvělá věc. Mazání. Opravdu doporučuju při každém nahrání do počítače fotky promazat. Říká se, že koš je nejlepším přítelem fotografa. Za pět let vám už bude jedno, že máte tu sochu/dítě/psa vyfocenou zprava, zleva, zespoda. Nevrátíte se k tomu, protože se nebudete chtít prokousávat dvaceti stejnými záběry,než se dostanete k záběru novému. A jestli jste líní mazat, tak se nad fotkou trochu zamyslete a cvakněte jí méněkrát. Méně je více. O co víc se zamyslíte při focení, o to méně budete mazat.

Já si ale fotky zálohuju na CDčka/externí paměť/cloud

Zálohování na CD je také dočasné, časem CD ztratí svoje vlastnosti. Zkoušeli jste někdy hodit do počítače třeba sedm let staré CD? Fungovalo? Mně teda ne, takhle už jsem pohřbila nejednu fotku. Externí paměť .. máte ji? Já jo, heč. Ale nevím kde.. a je tu další problém. Představte si, že máte fotky v PC a stejně si je neprohlížíte. A teď si představte, že máte externí paměť, na ní pár stovek chudinek fotek, a ani nevíte kde. Jaká je šance, že si fotky z externí paměti někdy prohlídnete? Cloudy jsou taková hodně aktuální věc. Celá firma, kde pracuji, se postupně přesouvá na cloudy. Až se pomalu připravuju, že jednoho dne bude před vrátnicí požární žebřík a po něm se i my, zaměstnanci budeme šplhat na cloud. Cloudy jsou pěkná věc, ale pro nás staromilce ruku na srdce, je to taková nepředstavitelná záležitost. Fotky někde jsou, ale nevím kde, jakmile mi přestane fungovat router, tak si fotky z cloudu prohlídnu snad jen telepaticky. (Machruju s názvy, ale popravdě nevím přesně, co to vůbec router je, vím že to doma máme a že když to nefunguje, tak se rozbil internet, teda ne jako celosvětový internet, ale jen ten u nás doma)

Fotoalba a fotoknihy

A kam vlastně celým tím haněním moderní techniky směřuju? Ke starému dobrému papíru. Fotoalba jsem dělala před osmi lety a dříve, je to záležitost na dlouhé zimní večery, lepení, popisování a někdy i ilustrace. Fotoalba mají duši, ale mají i svoje nevýhody - fotky můžou odpadnout, ztrácí se. Je náročnější naskládat fotky tak, aby tematicky vyšly na tu dvoustranu, vždycky nějaká fotka zbyde, která se prostě nikam nevejde, někdy jsem takové lepila na ty slabé mezistrany, protože mi jich bylo líto. Výhodou je, že do fotoalba se dají nalepit různé vstupenky, letáčky, dopisy. Mají svoje kouzlo. Nicméně před osmi lety jsem propadla fotoknihám a od té doby už neuchovávám fotky jinak.

Trvá vždycky tak hodinku, než si člověk osvojí, jak daný program funguje, ale pak už to frčí. Během dvou večerů máte celý rok života hezky zorganizovaný, vybarvený, naformátovaný a připravený k odeslání. Důležité je to nevzdat se na začátku. Dělala jsem fotoknihy u CEWE, Bontia a před pár dny nově i od Saal digital. Je zajímavé sledovat, jak se za těch několik let programy na výrobu fotoknih vylepšily a dost zjednodušily. Jsou mezi nimi už jen drobné rozdíly. U Saalu mě třeba mile překvapila možnost měnit styl na každé stránce zvlášť, na rozdíl třeba od Bontia, kde si na začátku zvolíte vzhled knihy, se kterým prostě nehnete a musí být dodržený v celé knize. Což sice zaručí určitou konzistenci knihy, ale někdy člověk potřebuje prostě víc kreativity. CEWE má na výběr snad stovky pozadí a rámečků, některé více, některé méně vkusné, Saal jí ale šlape na paty, s pozadím jsem se taky slušně vyřádila, tedy myslím s pozadím fotoknihy.

Ceny jsou u všech srovnatelné, samozřejmě všechny firmy je mají dost nadhodnocené a je dobré sledovat akce, bez akce máte A4 knížku o 26 stranách za 800Kč s akcí máte za stejnou cenu stránek aspoň 70. Rozdíly jsou také v rychlosti výroby a expedice knih, Saal jsem měla snad třetí den v ruce, Cewe trvá o něco déle, a Bontia je v závěsu. Bontia a CEWE mají srovnatelný papír, ale Saal mi vyrazil dech, papír je tedy snad dvakrát silnější, než u konkurentů.

Na fotoknihy máme vyhrazenou jednu polici v knihovně a několikrát do roka si s dětmi sedneme a prohlížíme. Kolik věcí už jsme skoro zapomněli a kolik věcí fotokniha připomene. Vytvoření vezme nějaký čas, ale ten za to stojí, když vypnete televizi, počítač, usadíte se celá rodina na gauči a prohlížíte. Tak jsem udělala doufám dostatečnou reklamu, a teď s chutí do toho, vyhrabte z útrob počítačů ty své zapomenuté fotky a sázejte to tam.

A uslyšíte děti jak říkají "jéé mami, ty jsi měla žluté vlasy" a "jéé mami, ty jsi byla hubená" a " jéé to je hnusný oslizlý miminko" a já jim říkám "jéé to jsi ale ty!"

Helga hubne III

Tři dny se radujte a volejte sláva. Helga zhubla 12 kg. Helga maká. Helga cvičí. Helga nežere. Helga má radost, že to jde hezky pomalu ale jistě, protože má strach z hu hu efektu. Helga chce zhubnout celkem 30 kg , takže je zhruba v první třetině. Když jsem měla za sebou prvních 5 kg, hrdě to hlásím Zdendovi, ten mě pochválil, že jsem teda dost dobrá.. a dodal, že 5 kg to je něco jako sleva 200Kč na Mercedes.

Jak jsem se sžila s jídelníčkem? Vážit jídlo jsem si musela asi prvních 14 dní, teď to mám už v oku a hlavně žaludek hned hlásí, že má dost, když bych se chtěla nějak víc rozšoupnout. Co si budem povídat, vínečko jsem předtím nasávala skoro každý večer, už jen fakt, že jsem víno vynechala, způsobil hubnutí.

Co tedy nedávám je táborák a špekáček. Prostě ho sežeru a pak zase držím jídelníček dál. Jídelníček je totiž už na věky věků. A že někdy ulítnu, mi pomáhá se oprostit od "zakázaného ovoce", když si toho ovoce občas dopřeju. Poradce je toho názoru, že jednoho dne přestanu toužit po prasárnách. Protože si prý uvědomím ty priority, sebe sama, svoje vnitřní já, svoje čakry a vesmír a třetí voko a čtvrté voko a tak. Priority mám jasný, jak je nad vohněm špekáček, tak se Helga nezná. Voní, rozevírají se nad ohněm, volají na mě, "pojď a dej si nás", okapává z nich omastek, ze mě okapávají sliny. Tohoto reflexu jsem se ještě nezbavila, teď přes zimu si dám takovou malou odvykačku, takový antišpek, no uvidíme zase v létě, jestli na mě hošani budou zase mrkat a zase mě svedou, nebo už se jim vysměju do zářezů a budu už mít srovnané priority i všechny tři až čtyři oči. Ježiš teď to tady píšu večer, usrkávám caro a kape mi z koutku slina.

Zdenda dostal zákaz sledovat pořady o vaření, protože večery jsou nejkritičtější část dne. Včera jsem ho načapala, jak si tajně čte v kuchařce. Po pár měsících udělá vždycky testovací sondáž, zkusí to přepnout na bizarní jídla nebo gay cestujícího kuchaře Inda, nebo gay cestujícího kuchaře Francouze. Ještě jsem se tak daleko nedostala, jenom otočím hlavou doprava a už ví, přepne na výměnu manželek a jde si číst do postele Šéfa na grilu. Takový loajální on je.

Prý když budu cvičit, tak ta kila půjdou rychleji. Chodím do posilovny, na rychlochůzi, plavat a na jógu. V posilce se už ustálila taková naše páteční partička, dokonce jsem mezi svalouše už zapadla. Občas mě i pozdraví a přestali si na mě odkládat ručníky v domnění, že jsem ukrajinská uklízečka zvyšující komfort posilovny. Já je pouštím k zrcadlu, protože vím, že je fatálně důležité koukat na sebe do zrcadla, omrknout si svaly. I když mám spíš pocit, že se jedná o diskuzní kroužek, oni cvičí třeba dvě minuty a pak deset minut surfují na netu, vyřizují zprávy a povídají si, tohle budu muset ještě prozkoumat. Skoro to vypadá, že posilovna vůbec není určena na cvičení a nás debilů, kteří se tam dřeme z kůže, je nějak podezřele málo. A plavání, umím akorát prsa, klasika. Ale naučila jsem se vydechovat pod vodu a to je velký úspěch, pokud si tedy nešplouchnu při nádechu. Když si chci hodně dát do těla, zařadím se záměrně do pruhu před rychlejšího plavce a to je pak fofr, sice se častěji topím, ale spaluju kalorie, a to pořádně.

Je dobrý pocit, navlíknout na sebe kalhoty, které jsem nosila před pěti lety, a teď mám další milník, navlíknout na sebe kalhoty, které jsem nosila před deseti lety. A všichni kdo říkáte že nemáte, vůli, čas, peníze, chuť, cokoli, ani to neříkejte, neomlouvejte se nikomu nahlas, zbytečná slova, věty.. Zkuste promluvit k sobě, otevřít svoje čakry, odevzdejte se vesmíru, rozmrkejte svoje třetí oko.. hovno, kecám . Co se snažím říct, prostě to v sobě nechte uzrát, musíte chtít vy sami, a nedá se to nikým vnutit, ani tahle moje rada vám nikomu stejně nepomůže, protože si tohle musí každý srovnat sám ať věří na čakry, v Boha nebo v bůček.

Takže tak.

Horor jménem dětská obuv

Jsem nepoučitelná špatná matka, s unaveným dítětem jsem šla kupovat dětské boty. S unaveným dítětem se nechodí nakupovat, základní pravidlo všech matek. Pravidlo jsem porušila a tvrdě narazila. Kvítek zmožen pobytem ve školce a logopedií zatím nadšeně pochoduje za ruku. Taková idyla, matka se synem si hodlají užít svou hezkou půlhodinku. Otevíráme dveře obchodu a idyla se rozplývá.

" Já chči bězecký boty"

"Jdeme kupovat podzimní boty"

"Tyhle bězecký chči" a už si rve na nohu neonové žlutooranžové sportovní boty které sebral z jiné police, tudíž jsou o tři velikosti menší.

"Jdeme kupovat podzimní boty, co třeba tyhle?" stéká mi studený čůrek potu po zádech

"Ty jsou hnusný, já chci tyhle žlatý"

A vytahuje dívčí zlaté tenisky se stříbrnými hvězdami, pravda, jsem ráda, že upustil od neonu, ale pořád jsme se nepřiblížili mému nápadu, že by mohl mít podzimní boty, dokonce bych se odvážila tvrdit, že se tomu nápadu vzdalujeme. Začíná mi tikat oko, ale stále se držím v klidu, Kvítek začíná nabírat a už se podlitými očičkami slzami a krví dívá zpátky na neóny. Musím zachránit situaci.

"Hele Kvítku, tyhle mají svítivé tkaničky" a vytahuju konečně boty, které spadají do požadované kategorie. Kvítek jásá, zkouší boty a mně tuhne úsměv. Zmlsaná suchými zipy a gumovými tkaničkami zjišťuju, že pod suchým zipem se skrývá skutečná tkanička. Kvítek volá že tyhle "chči". "Kvítku ale to se musíš naučit zavazovat tkaničky" Kvítek se raduje a požaduje po mě stručný názorný návod. Následujících 15 minut se bez úspěchu snažím naučit Kvítka vázat tkaničku. Moje vnitřní já už si dvakrát prostřelilo hlavu revolverem, moje nervy už vytekly do dvaceti kýblů a tiká mi už i druhé oko. Tkaničku se nenaučil a já to prostě těm učitelkám ve školce neudělám. I když by to už vlastně měl v rámci předškolní výchovy, uvolňování zápěstí, cvičení jemné motoriky a tak podobně umět. To už Kvítek regulerně řve. Seru na motoriku. Vracíme boty do regálů a odcházíme. Ještě mě trochu vyděsí paní prodavačka, protože zaujmula psychopatický schizofrenní pohled, kdy z očí šlehají blesky, ale spodní část obličeje se usmívá. Skrz vyceněné zuby cedí "Nshldn". Obdivuju její sebekázeň a sebeovládání a tímto ji vřele pozdravuji ke sklence vínka, kterou si dneska dozajista dopřála. Kvítkovi slibuji, že běžecké boty koupíme, ale ve sportu, protože vím, že ve sportu je mají za 300 a ne za litr.

Obchod č. 2

Vcházíme do druhého obchodu, kam nerada chodím, protože je tam nepříjemná ženská, ta má obvykle výraz horní a dolní poloviny obličeje zcela synchronizovaný a úsměv tam není. Ale nedá se nic dělat. Jsme tam. Rychle skočím po prvních botách, protože vidím, že ta očička prosycena červenými tepajícími žilkami už zase těkají po nejbližších běžeckých botách. V mezičase stihne Kvítek praštit tu protivnou ženskou. Protože jsem to neviděla, tak se ptám, jestli kopnul paní, prý ne, "jen" jí dal loket. Musí se omluvit a moje reinkarnované vnitřní já začíná plakat a nabíjí další revolver.

Scénář je zase stejný, chce běžecký boty, já mu vnutím jedny podzimní, které mu konečně jsou a i se mu docela líbí. Při pohledu na cenu se mi podlomí kolena, běžím rychle zaplatit, než si to některý z nás rozmyslí a než nepříjemná paní vypustí z očí a úst blesky a lejzry.

Mám zase o pár šedých vlasů víc a ponaučení pro příště, nepůjdu nakupovat boty s unaveným dítětem, objednám je na internetu.