Pumpuj!

Objevili jsme v našem městě pumptrackovou dráhu. Pro neznalé je to boulovatá dráha pro kola, trikové koloběžky, asi i skateboardy a inline brusle. Ten divný název si dráha vysloužila kvůli tomu, že se v ní člověk pohybuje pumpováním tělem, prostě hrátky s gravitací a fyzikou, takže nemám šajn. Nic pro čajíčky. Správná úzkostlivá matka má před zraky okamžitě otevřené zlomeniny a otřes mozku. Kvítek nějakou dobu sbírá odvahu, jezdí tam už asi pět kluků na kolech, nakonec objede jedno kolo a vítězoslavně zastaví a spadne. Koleno. Odřený. Krev. Řve. Zkontroluji, kost nekouká, mozek nepoškozen. Pokračuje.

Čtu si ceduli, volám "Kvítku, máš prej přenášet váhu a pumpovat." Kvítek nechápe, je rád, že má šlapky, kterými poctivě drhne o hrboly. Protože tady se nemá šlapat, má se pumpovat. Kluci si dávají pauzu, dráha je prázdná. Teď nebo nikdy, jdu to zkusit. Srdce mi buší, spánky mi tepou, potím se všude i tam kde snad ani nemám potní žlázy. Jedu, v zatáčkách ječím jak kráva, málem jsem se vymázla, drhnu pedály o kopečky, to poslední, na co myslím, je nějaké pumpování. Jediné, co teď pumpuje, je moje srdce. Pumpuje tak, že by na něj mohli napojit menší přečerpávací elektrárnu. Kroužím, ječím, potím se, třeštím oči, panikařím, snažím se udržet slzy a moč, nevím jak ven. Děti na dráze mi radí: "Musíte takhle a takhle, nebojte se, podívejte!" A chlapec projede dráhu s výskokem hodí smyk a zastaví." To uhodl zmetek namyšlenej. "Výskoky zkusím příště!" Volám třesoucím se hlasem. Už vidím, kde má dráha cestičku na výjezd, jen se do ní trefit, ještě párkrát objedu kolečko a konečně vyjíždím. Tep 300, popraskané žilky v očích, lapám po dechu a hystericky se směji. To byla jízda!

Na závěr musím říct, jsem ráda, že ve městech krom dětských hřišť vznikají i místa pro starší děti. Tímto děkuji i za matky, jejichž život je natolik chudý na zážitky, že na takovou jízdu na pumptrackové dráze budou vzpomínat do konce svého mrzkého života.

Takže tak.

Vaše Helga