Balíme se na dvě noci na malou dovolenou do Liberce. Oznamujeme dětem, že pojedeme na dovolenou, Zora hopsá a běží si zabalit šnorchl. Kvítek mě požádal, abych mu zabalila lodičku. Snažím se jim vysvětlit, že Liberec není u moře. Zklamaně si balí do batůžku autíčko a panenku. Přijíždíme do Liberce právě v době oběda, hledáme dinopark. Víme, že je v nějakém nákupním centru. Po návštěvě třetího obchoďáku nacházíme obchodní dům, který má na střeše dinosaury... překvapivě... jsou vidět celkem z dálky, divíme se, že jsme je neviděli hned.
Nejdřív prý se najíme a pak půjdeme na dinosaury. Máme na výběr ze sushi baru, zahulené pizzerie, raw food baru, a dinofastfoodu. Sushi jím akorát já, to padá. V pizzerii už trochu vztekle prohlašuju "děti, budete ještě chvíli hladovět, tady jíst nebudeme, tady je nahuleno". W raw food baru Zdenda couvá a prohlašuje, "mrkvový karbanátky nežeru" a drží si od baru značný odstup. U Dinofastfoodu je fronta lidí a žádná obsluha. Je to čirá beznaděj. Hladina cukru v krvi klesá, nervozita stoupá.
Poobědvali jsme každý 4 ks fornetti a razíme do Dinoparku. Kvítek neustál tíhu obřích tvorů a zvuků linoucích se z repráků a zbylé tři hodiny nosím asi 17 kg na rukou. Má zavřené oči a řve. Od té doby je všechno, čeho se bojí, s předponou dino. Například prohlašuje, že nepůjde do Dinosauny, je tam moc houko a nelíbí se mu tam. Následující dny vzhledem k absenci kvalitního sněhu trávíme většinou po dalších libereckých atrakcích a hledáme nekuřácké restaurace.
Babylon se nese v podobném duchu jako Dinopark, Kvítek se mě drží a řve. Řve ve vodě. Řve na suchu, ve vodě je to trochu horší udržet se s klíštětem nad hladinou. Značně si vážím toho, že voda nadlehčuje a 17 kg není už tak hrozných jako v Dinoparku. Po třech hodinách se osměluje a docela si to i užíváme, zejména oceňuji plavání bez zátěže. Samozřejmě ten den v Babylonu se dostavuje teta Irma, rudá armáda atp. V převlékací kabině rovnou zabíjím dvě mouchy jednou ranou a navozuji pocit bezpečí a sucha. Ovšem jakmile je dokonáno, zjišťuji, že moje kabinka má dvoje dveře, je průchozí skrz na skrz. Dveře ke kterým jsem čelem, jsou hezky zavřené na petlici, otáčím se. Protější dveře jsou dokořán, stojí tam cizí dítě a civí. Vypadá vyděšeně. Mám v ruce ještě jednu "pocit bezpečí a sucha", říkám "chceš taky?", ne nechtěl, šel k mamince. Raději se rychle balím a jdu sebrat svoje děti houpající se na fénech.
Večer vyrážíme na Ještěd. Je to nádhera, nahoře je trochu sněhu, zapadá rudé slunce. Zpátky už se setmělo, nechce se nám klouzat po silnici dolů. Já s dětmi usedám do čekárny, pojedeme kabinovou lanovkou. Manžel bude čekat s autem dole. Kvítek se rozhodl, že lanovkou nepojede, utíká ven do tmy a do zimy. Je to hra nervů, právě platím průvodčímu za lístky. Ubíhají dlouhé vteřiny, Kvítek je stále venku. Dívám se na průvodčího, Zora se dívá na mě, průvodčí se dívá na mě i na Zoru. Připadá mi to jako hodiny, ale vrzly dveře a Kvítek je zpět a řve. Beru ho na ruku a jdeme do kabinky. Chytá se všeho okolo, řve, mezi dveřmi se vzpříčí, mám pocit, jako bych se snažila strčit obrovského pavouka do pivní lahve. S pomocí dalších lidí v kabince, kteří se také chtějí ještě dnes dostat dolů, se nám podařilo seskládat jeho končetiny tak, aby prošel dvířky do kabiny. Naštěstí se uklidnil, drží se křečovitě tyče a má zavřené oči. Kabina dorazí k úpatí Ještědu a obě děti vyběhnou nadšeně ven, hopsají a volají "ještě! Ještě!" Trousím z úst něco jako: teď jste hrdinové, co..
Chodíme po městě a zase hledáme kde se navečeříme. Děti už si celkem navykly dlouhodobě hladovět při shánění vhodné restaurace. U třetí restaurace už jen bezradně stojíme u okna a díváme se na zamilované párečky jak žerou salátečky. A kurnik, vždyť je sv. Valentýn! Restaurace jsou přeplněné. Děti kňourají, že mají hlad, já jsem už trochu vzteklá. Hladina cukru v krvi klesá, nervozita stoupá. V další restauraci prosím číšnici, a jsem ochotná i zakleknout a prosit na kolenou, jen ať nás posadí třeba do kuchyně, že už nejsme zamilovaní, že se chceme jenom najíst. Asi nevypadáme dost zoufale, děti rozkrádají ze stolů papírová srdíčka a odcházíme.
Ca po 45 minutách tour de Liberec: Našli jsme restauraci! Přímo pod tou jejich pěknou radnicí. Slitovali se. Posadili nás ke stolu, kde je rezervace ca za hodinu, slibujeme a dušujeme se, že to fakt stihneme. Jakmile přináší jídlo, v rámci urychlení odbavení hlásím dětem "ke startu, připravit, pozor teď, a kdo dojí jídlo jako první, dostane odměnu" (to jsem trochu nedomyslela, dalších deset minut přemýšlím, čím je odměním). Radniční sklípek. Fakt doporučuji! Neuvěřitelné, pěkné, chutné, milá obsluha, nekuřácké, přátelské k dětem a když si zapomenete foťák, obsluha za Vámi běží až na ulici a volá "pani, foťák". Žasneme.
Celkově hodnotím dovolenou pozitivně, byla to menší itálie než v Itálii, tak nějak cítím v kloubech, že letní dovolená už bude eňo ňuňo.
