Svět Helgy: listopadu 2024

1985

V 80. letech všichni toužili cestovat, kupovat si nedostupné věci. I pouhá maličkost ze západu byl největší "flex", jak by řekla dnešní mládež. Píše se rok 1985 a naši žádají o výjezdní doložku do Jugoslávie. Je dovoleno vycestovat jenom tátovi. My s mámou máme smůlu, ale o rok později se nám podaří jet na první rodinnou zahraniční cestu, přes cestovku šlo vycestovat snadněji. Celá rodina jedeme autobusem k moři. Pro mě je to velký zážitek, 24 hodin těšení se v autobuse prokládané náhodným zvracením. Bylo mi pět let a svět čekal, až ho začnu objevovat a poblinkávat. Zpět ale k tátově sólo dovolené. Seznámí se tam s podobně starým párem z Holandska - Inou a Bobem. Slovo dá slovo a v roce 1986 se Holanďani vydávají na cestu do Prahy. Jsou u vytržení. Je únor a teploty klesají pod 20 stupňů celsia. Z nebe se snáší zmrzlý popílek z Poldovky a oni se už nediví, proč se v domácnostech zouváme. Obchody jsou poloprázdné a všechno se halí do šedi komunismu.

2024

Zora má narozeniny. 15tiny. Přemýšlíme, co s dárkem. "Co když pojedeme někam do ciziny, dámská jízda?" Přemýšlím nahlas.

Vyhrkne: "Holandsko!" Našla si tam přes online hru kamarádku Dunu, chce jí vidět. Zamlouvám letenky a hotel. Duna bydlí asi 30 minut od našich Holanďanů, tak se domluvím i s nimi, že se zastavím. Dvě návštěvy jednou ranou.

1989

V březnu 1989 se Holanďani za naše zaručí devizami, a naši se dostávají spolu na cestu do Holandska. Cestování je už asi rozvolněnější a zůstávám doma jako "záloha" já. Coca cola, Mc Donalds, oblečení, elektronika, drogerie, nakupují všechno, co se dá a naši známí se snaží jim dát, co by zrovna mohli potřebovat. Přivezli mi brčka v papírových obalech z mekáče. Měla jsem je pak ještě asi pět let, po použití vypláchnout a uložit do šuplíku. Taková vzácnost!

2024

Vylétáme do Holandska. Zory kamarádka na ní tajně čeká na letišti, tedy já o tom překvapení vím, jenže letiště je velké a já nevím, jak vypadá. Protahuju naše čekání a doufám, že nás najdou. Zavazuju pomalu boty, jdeme koupit vodu, "hledám" v mobilu vlakové spojení. Podařilo se, našly se, dojemné objímání dvou puberťaček, které se doposud znaly jen virtuálně, krása.

To že má hotel v názvu "budget" mě mělo varovat. Ze zrcadla stírám čísi kapky krve a lituju, že jsem nezabalila egyptskou "kápezetku" v podobě dezinfekčních ubrousků. Však jedeš do civilizovaný země, znělo mi v hlavě, když jsem ubrousky vhodila zpátky do komory. Za dveřmi hotelového pokoje nás vítá na zemi rozmáčklý hrozen. Někde mají welcome drink, tady je welcome hrozen. I přes stížnosti na recepci se hrozen tři dny statečně drží na místě. Náš vztah z pouhé koexistence přechází téměř v přátelství. S hroznem se vítáme každý večer, když se vracíme z města. Jednoho dne tam není, ale v našich srdcích navždy zůstane prázdné místo tvaru rozmáčklého hroznu.

Navštívíme muzeum, centrum Amsterdamu, větrné mlýny, Naarden a také Zory kamarádku. Já pak pokračuji k našim Holanďanům. Brečíme, smějeme se, voláme našim přes videohovor, naši brečí, smějí se. Vyprávím jim o revoluci (teda ne, že bych si jí pamatovala, ale dala jsem dohromady střípky znalostí), oni vypráví o návštěvě mých rodičů, kteří se na západě cítili jak v jiném světě. Nakupovali, žasli, nakupovali, žasli, "Jim se hodilo úplně všechno." Říká Ina.

Větrné Scheveningen

2001

Naši si s Holanďany vyměňují dopisy, vánoční přání a ještě jednou se s nimi setkáme kolem roku 2001. Ptají se mámy, jestli budou chtít jít zase do obchoďáků, na nákupy. Máma hrdě zakroutí hlavou. "Nene, my už u nás všechno máme!"

2024

Po návštěvě Holanďanů vyzvedávám Zoru od její kamarádky, její rodiče mě zvou na večeři, mají každou neděli "bitterball". Jsou to holandské masové smažené krokety, podávané s jinými osmaženými předměty. Bydlí společně s babičkou a dědou. Je to taková velká rodinná večeře a já jsem moc ráda, že toho můžu být součástí, i když chvílemi je naše konverzace rozpačitá. Ptají se, kde pracuju. Říkám, že pracuju pro Lego. Neznají.. vlastně znají, ale říkají tomu "Lecho". Zasmějeme se. Musím si dávat pozor, abych neříkala Van Gogh, ale Fan Choch, a že zítra jedeme do Haachu místo do Haagu. Moje ze všeho nejoblíbenější holandské slovo je Utrecht, hezky zní.

Večer už bych celkem jela na hotel, ale Duna si usmyslela, že musí vytvořit virální fotografii se Zorou při sledování noční oblohy. Je zataženo. Iphone je sice asi šikovný telefon, ale přes mraky se k těm hvězdám ne a ne prokousat. Naštěstí asi po půl hodině se vyjasní a další hodinu se snažíme o virální fotografii s mobilem opřeným o dýni na pekelně dlouhou závěrku.

Průběh vytváření virální fotografie

Další dny navštívíme muzeum Body Worlds, Rembrandtův dům, trhy a frčíme domů. Na letiště nás veze Zory kamarádka ještě se rozloučit. Holky se objímají brečí, ujdeme pár kroků, znovu se objímají a brečí. Rozmazané řasenky, usoplené nosy, trháme je od sebe, než nám k sobě přischnou. Překvapují mě security kontroly, musíme vybalit tašky. Vezeme domů čokoládové posypky, které si kreativní Holanďané sypou na chleba s máslem. Čokoládové posypky vzbudily podezření a jsou vystaveny tvrdé protidrogové kontrole. Nervózně se rozhlížím, člověk by skoro sám uvěřil, že sypání je cosi nelegálního. Takže nedoporučuji vozit si z Holandska nějaké nepovolené látky, když se jim nelíbí ani ty čokoládové bobečky. Zřejmě se jedná o národní poklad či co.

Národní holandský poklad

Jak Ina s Bobem, tak kamarádka Duna s rodinou plánují příští rok návštěvu Prahy. Takže budeme mít návštěvu. Pohostím je naším národním pokrmem, smaženým sýrem. Myslím, že jim bude chutnat. Možná bych mohla udělat holandský řízek. Kvítek uvítal čokoládový národní poklad, sype si ho úplně na všechno. Ptám se ho, proč mu ta povidlová buchta tak divně křupe v puse. "Jsem si tam nasypal dovnitř posypky".

Takže tak, Holandsku a posypkám zdar!

Co čokoládové posypky na chlebu s máslem, ano či ne?

Vaše Helga