Ochraptělý hlas z reklamy na Planeo Elektro oznamuje další lákavou akci. "Tak dlouho se chraptí do televize, až se hlasivky utrhnou" proběhne mi hlavou. Na mobilu mi pípla sms, Kvítek je pozitivní. O týden později jsme pozitivní i my se Zorou. Ano, chtěla jsem klidné Vánoce, ale až zas tak klidné?
Mám spoustu času sledovat pohádky a symptomy. Třetí den s radostí hlásím rodině, že tentokrát za moje nepovedené obědy už nemůže moje nešikovnost, ale ztráta chuti a čichu, podávám jim pak jídla silně nedokořeněná anebo překořeněná. Nestěžují si, prý to není žádná změna.
Čtvrtý den čichám po domě spálenou gumu. A je to tady, mám ty zvláštní čichotiny, o kterých jsem slyšela od jiných lidí. Člověk s covidem prý cítí divné neexistující zápachy. Źádný čichotiny, na Kladně už pět hodin hoří skládka pneumatik.
Zítra je Štědrý den. Štědrý večer proběhne online s našima, tím jsme se vyhnuli tomu, že si budeme vzájemně nadělovat dárky až v lednu. Ale nejlepší dárek bude synovec, kterého mi chystá nadělit ségra, už se všichni moc těšíme. Kvítek počítá, až bude jeho bratranci osm let, tak on bude mít už řidičák, vezme ho někam na pěkný výlet autem nebo na motorce. Když jsem to sdělila sestře, moc se netvářila.
A kdybych už letos nic nesesmolila, přeji všem svým pěti věrným čtenářům, stejně klidné Vánoce, jako máme my, a hodně štěstí a zdraví v Novém roce.
