Nalévám čaj do termosky, venku je lehce pod nulou. Děti se bez řečí oblékají, balím svačinu do batohu. Tohle nebývá obvyklý průběh příprav na procházku. To je vždycky řečí: Kam půjdeme? Kolik kilometrů to bude? To neujdu! Nevím na co chodíme furt ven, už teď mě bolí nohy. Je v té svačině sýr?
A teď se stal zázrak! Nikdo nenadává, nikdo neprotestuje, dokonce jsou oba rychleji venku, než já. Jedeme totiž do blízké vesnice, kde si půjčíme psa z útulku a půjdeme ho venčit! Zdenda mojí dobročinnou iniciativu podpoří.. kroutí hlavou, oči v sloup. "Ty tvoje akce zase.." Během oblékání dostanu informaci, že čtrnáct dní před horama nás všechny rozcupuje vzteklá bestie, chytneme cestou na tom čerstvým vzduchu minimálně syfla a pojedeme leda tak do pr.ele, místo na hory.
Na místě nás přivítá štěkot psů. Štěkot mnoha psů. Je slyšet už z dálky. Vyplním formulář a už nám vedou něco zběsilého bílého stakatého. Bingo. Toť jeho jméno. "Vraťte ho minimálně za hodinu, nejpozdějc do tří." Prohodí pracovník útulku a potáhne z cigára. A už jdeme. Cesta z útulku je lemována planými stromky a psími bobky. Bingo má z procházky takovou radost, že ji úplně přenese i na nás, vrtí ocasem, skáče na nás, úplně se o nás opírá celou vahou bokem, jen abychom ho podrbali. Kvítek má největší radost z toho, že Bingo každých deset kroků čůrá. A když jako bonus po dvoustech metrech pustí řídký bobek, radostí se zalyká, myslím Kvítka, ne psa. Takovou radost ten kluk neměl ani na Štědrý večer, co drahý dárky, zabalíme mu tam úplně něco jinačího.. a pes to nebude.
Zkoušíme, jestli slyší na přivolání a na jméno. Jenže léta života v domácnosti s kočkou zapříčiní, že na cokoli živého pak voláte "čiči", to samé mé podvědomí nabídlo i mně, takže jak blbec volám na psa "čiči". Každopádně je potřeba ověřit všechny možnosti, a nyní již víme, že pes na "čiči" neslyší.
Zora už je rozumná slečna, tudíž vede psa velice důležitě a zodpovědně. Po dvaceti minutách nastává krize. Kvítek má hlad. Instruuji Zoru, v které kapse batohu mám svačinu, držím Binga, ten se oblizuje. Zora vytahuje pytlík. Pytlík je ale vzhůru nohama a celá svačina je ještě v letu sežrána Bingem. Kvítek brečí a nesrozumitelně křičí že umře hlady nebo něco podobného. Bingo se oblizuje. Já nadávám a tahám psa od zbytků svačiny na zemi a volám "čiči fuj". Zora smutně mlčí. Tato chvíle je takovým koktejlem emocí. Minimálně jeden člen výletu má radost a nám je jasné, že k jeho řídké stolici naše svačina moc asi nepomohla.Zásoba čaje v termosce se nám po hodině venčení ztenčila a nám je jasné, co musíme udělat. Jít do nejbližší vesnice a koupit si náhradní svačinu. Vysílám děti k Vietnamcovi, přijdou obtěžkáni velmi nezdravou svačinou a pamlsky pro psa. Pes přežraný naší svačinou nelibě očichá pedigree kostičku a nechá ji ležet na zemi. Vietnamec akorát nosí nové zboží do krámku, "chéský pés" říká, jo pravda, Bingo má hezkou postavu, svalnatou, " pojď čiči" radši odcházíme.
Venčíme druhou hodinu a myslím, že pro začátek to stačilo, vracíme se na hovnivou cestu, jak jsme ji mezitím pojmenovali a Bingo se kupodivu těší zpátky do útulku, čím jsme blíže, tím víc táhne. Trochu je mi líto, že jsme si ho tím jedním výletem a svačinou nekoupili, je věrný tomu svému domovu, byť je asi sebehorší. Sedíme v autě, příjemně unaveni si slíbíme, že z toho uděláme tradici. V autě se z našeho oblečení line typická psí vůně, taková vzpomínka na Binga. Zora má ještě jednu hezkou vzpomínku na botě.
Asi to tak fakt bude. Cesta k velkým věcem vede přes ty věci malé. My jsme jednu malou věc udělali a doufám, že těch malých věcí bude příští rok hodně. A Vám všem přeji do Nového roku totéž, abyste se odhodlali k těm malým věcem, ať už je to o jednu kostku cukru denně méně, nebo o kostku cukru více, prostě někde trochu ubrat, někde trochu přidat. A i když z toho nakonec vzejde jen hovno na podrážce, i za to to stojí.
Takže Tak
Vaše Helga
