Fan Choch, Lecho a Haach

1985 

V 80. letech všichni toužili cestovat, kupovat si nedostupné věci. I pouhá maličkost ze západu byl největší "flex", jak by řekla dnešní mládež. Píše se rok 1985 a naši žádají o výjezdní doložku do Jugoslávie. Je dovoleno vycestovat jenom tátovi. My s mámou máme smůlu, ale o rok později se nám podaří jet na první rodinnou zahraniční cestu, přes cestovku šlo vycestovat snadněji. Celá rodina jedeme autobusem k moři. Pro mě je to velký zážitek, 24 hodin těšení se v autobuse prokládané náhodným zvracením. Bylo mi pět let a svět čekal, až ho začnu objevovat a poblinkávat. Zpět ale k tátově sólo dovolené. Seznámí se tam s podobně starým párem z Holandska - Inou a Bobem. Slovo dá slovo a v roce 1986 se Holanďani vydávají na cestu do Prahy. Jsou u vytržení. Je únor a teploty klesají pod 20 stupňů celsia. Z nebe se snáší zmrzlý popílek z Poldovky a oni se už nediví, proč se v domácnostech zouváme. Obchody jsou poloprázdné a všechno se halí do šedi komunismu. 

2024

Zora má narozeniny. 15tiny. Přemýšlíme, co s dárkem. "Co když pojedeme někam do ciziny, dámská jízda?" Přemýšlím nahlas.

Vyhrkne: "Holandsko!" Našla si tam přes online hru kamarádku Dunu, chce jí vidět. Zamlouvám letenky a hotel. Duna bydlí asi 30 minut od našich Holanďanů, tak se domluvím i s nimi, že se zastavím. Dvě návštěvy jednou ranou.    

1989

V březnu 1989 se Holanďani za naše zaručí  devizami, a naši se dostávají spolu na cestu do Holandska. Cestování je už asi rozvolněnější a zůstávám doma jako "záloha" já. Coca cola, Mc Donalds, oblečení, elektronika, drogerie, nakupují všechno, co se dá a naši známí se snaží jim dát, co by zrovna mohli potřebovat. Přivezli mi brčka v papírových obalech z mekáče. Měla jsem je pak ještě asi pět let, po použití vypláchnout a uložit do šuplíku. Taková vzácnost!

2024

Vylétáme do Holandska. Zory kamarádka na ní tajně čeká na letišti, tedy já o tom překvapení vím, jenže letiště je velké a já nevím, jak vypadá. Protahuju naše čekání a doufám, že nás najdou. Zavazuju pomalu boty, jdeme koupit vodu, "hledám" v mobilu vlakové spojení. Podařilo se, našly se, dojemné objímání dvou puberťaček, které se doposud znaly jen virtuálně, krása. 

To že má hotel v názvu "budget" mě mělo varovat. Ze zrcadla stírám čísi kapky krve a lituju, že jsem nezabalila egyptskou "kápezetku" v podobě dezinfekčních ubrousků.  Však jedeš do civilizovaný země, znělo mi v hlavě, když jsem ubrousky vhodila zpátky do komory. Za dveřmi hotelového pokoje nás vítá na zemi rozmáčklý hrozen. Někde mají welcome drink, tady je welcome hrozen. I přes stížnosti na recepci se hrozen tři dny statečně drží na místě. Náš vztah z pouhé koexistence přechází téměř v přátelství. S hroznem se vítáme každý večer, když se vracíme z města. Jednoho dne tam není, ale v našich srdcích navždy zůstane prázdné místo tvaru rozmáčklého hroznu. 

Navštívíme muzeum, centrum Amsterdamu, větrné mlýny, Naarden a také Zory kamarádku. Já pak pokračuji k našim Holanďanům. Brečíme, smějeme se, voláme našim přes videohovor, naši brečí, smějí se. Vyprávím jim o revoluci (teda ne, že bych si jí pamatovala, ale dala jsem dohromady střípky znalostí), oni vypráví o návštěvě mých rodičů, kteří se na západě cítili jak v jiném světě. Nakupovali, žasli, nakupovali, žasli,  "Jim se hodilo úplně všechno." Říká Ina.

Větrné Scheveningen

2001

Naši si s Holanďany vyměňují dopisy, vánoční přání a ještě jednou se s nimi setkáme kolem roku 2001. Ptají se mámy, jestli budou chtít jít zase do obchoďáků, na nákupy. Máma hrdě zakroutí hlavou. "Nene, my už u nás všechno máme!"

2024

Po návštěvě Holanďanů vyzvedávám Zoru od její kamarádky, její rodiče mě zvou na večeři, mají každou neděli "bitterball". Jsou to holandské masové smažené krokety, podávané s jinými osmaženými předměty. Bydlí společně s babičkou a dědou. Je to taková velká rodinná večeře a já jsem moc ráda, že toho můžu být součástí, i když chvílemi je naše konverzace rozpačitá. Ptají se, kde pracuju. Říkám, že pracuju pro Lego. Neznají..  vlastně znají, ale říkají tomu "Lecho". Zasmějeme se. Musím si dávat pozor, abych neříkala Van Gogh, ale Fan Choch, a že zítra jedeme  do Haachu místo do Haagu. Moje ze všeho nejoblíbenější holandské slovo je Utrecht, hezky zní.

Večer už bych celkem jela na hotel, ale Duna si usmyslela, že musí vytvořit virální fotografii se Zorou při sledování noční oblohy. Je zataženo. Iphone je sice asi šikovný telefon, ale přes mraky se k těm hvězdám ne a ne prokousat. Naštěstí asi po půl hodině se vyjasní a další hodinu se snažíme o virální fotografii s mobilem  opřeným o dýni na pekelně dlouhou závěrku.

Průběh vytváření virální fotografie

Další dny navštívíme muzeum Body Worlds, Rembrandtův dům, trhy a frčíme domů. Na letiště nás veze Zory kamarádka ještě se rozloučit. Holky se objímají brečí, ujdeme pár kroků, znovu se objímají a brečí. Rozmazané řasenky, usoplené nosy, trháme je od sebe, než nám k sobě přischnou. Překvapují mě security kontroly, musíme vybalit tašky. Vezeme domů čokoládové posypky, které si kreativní Holanďané sypou na chleba s máslem. Čokoládové posypky vzbudily podezření a jsou vystaveny tvrdé protidrogové kontrole. Nervózně se rozhlížím, člověk by skoro sám uvěřil, že sypání je cosi nelegálního. Takže nedoporučuji vozit si z Holandska nějaké nepovolené látky, když se jim nelíbí ani ty čokoládové bobečky. Zřejmě se jedná o národní poklad či co. 

Národní holandský poklad

Jak Ina s Bobem, tak kamarádka Duna s rodinou plánují příští rok návštěvu Prahy. Takže budeme mít návštěvu. Pohostím je naším národním pokrmem, smaženým sýrem. Myslím, že jim bude chutnat. Možná bych mohla udělat holandský řízek.  Kvítek uvítal čokoládový národní poklad, sype si ho úplně na všechno. Ptám se ho, proč mu ta povidlová buchta tak divně křupe v puse. "Jsem si tam nasypal dovnitř posypky".  

Takže tak, Holandsku a posypkám zdar!

Co čokoládové posypky na chlebu s máslem, ano či ne?

Vaše Helga

Další národní poklad - masové krokety

Naarden

Rembrandt zamlada

Fan Choch

Korfujeme

Vyrážíme na Korfu. Prosadila jsem si to. Zatímco Zdendu při výběru dovolenkové destinace strhávají dávné germánské geny do německy a anglicky mluvících zemí, u mě vítězí jih. Loni jsme cestovali po Německu, Rakousku a Švýcarech, je řada na mých touhách. Řecko mám ráda, je tam binec a pohoda, čas tam běží pomaleji. Zdenda vyznává pořádek a mantinely, prostě vše, co v Řecku nenajdeš. Dostal k narozeninám sluchátka potlačující okolní hluk. Značka sluchátek je britská. Sluchátka jsou jeho jediný ostrov západní jistoty, vzpomínka na řád a smutné memento vzdálených pořádkumilovných zemí. Nasazuje si je už v letadle. 

V hotelu je následující skladba hostů: 30% Polsko, 30% Ukrajina, zbytek se dělí mezi Francii, Británii, Německo a nás. Hlavní zábava je tipovat národnosti, "Hele Zdendo, to je Brit jak Brno." Zdenda nereaguje, má ta  britská sluchátka. Jídlo máme výborné, moře luxusní. Jediné, co pokulhává, je ubytování. No co, však tu budeme  jen spát. Klimatizace míří na mojí postel. Zatímco na mně se ráno sráží rosa a bradavky trhají prostěradlo, zbytek pokoje vadne horkem. Máme otisk něčího těla na skříni. Celý týden se snažíme rozšifrovat polohu toho člověka, který se stal živým razítkem opalovacího krému. Rozluštěno. Byl to muž, Zdenda odhalil v obrysech povědomý okurkovito vejcovitý tvar.

Šnorchlujeme s dětmi, potápíme se. S Kvítkem jsme byli na malém kurzu freedivingu před pár měsíci. Nadšeně vyprávím Zdendovi, že jsem viděla chlupatou podvodní stonožku. Má sluchátka. "Co?" Vrací se ze svého šťastného místa vyndáním jednoho sluchátka. "Máš smůlu, právě jsem ti vyznala lásku, tys to prošvihl, druhá šance už nebude." 

Cesta k vrcholku hory Pantokrator

Půjčujeme si auto a vyjíždíme na nejvyšší horu Korfu - Pantokrator. V překladu Hora Všemohoucího. Všichni jsme velmi rádi, že Řekové nejsou příznivci pěší turistiky a vybudovali slušnou asfaltku až na vrchol. Pohodlný národ, žádné strastiplné výšlapy, žádné pokání poutní cestou, hezky autem až k Všemohoucímu. Teploty šplhají ten den přes 40, zmůžeme se jen na plazení se stinnými místy podél zdí v klášteře na vrcholku hory.

Pantokrator - pohled z nejvyšší hory Korfu

Cestou zastavujeme na oběd v pěkné taverně. Zdenda pookřál.  Moment. Něco tady nesedí. Tavernu vlastní Němka, která se vdala za Řeka. Tím se toto místo stalo nejupravenějším a nejčistším místem v celém Řecku. Přísahala bych, že jsem chvíli zacítila i dezinfekci. Zdenda ani nenasadil sluchátka a vychutnává si německý pořádek. Přiznávám, z čistoty wc jsem uchvácena i já.

Německo-řecká taverna ve stínu vzrostlého jilmu

Podíváme se i na jiné pláže. Na jedné z nich podle výkřiků koupajících se lidí a vzápětí dle vlastní zkušenosti, zjistíme, že ve vodě řádí žahavý plankton. Naše pláž u hotelu je stejně nejlepší. Večer míříme do hlavního města. Slunce dávno zapadlo, ale teplota stále neklesla pod třicítku. Kvítek si vydobude nákup malého nabíjecího ventilátoru. Cena za umlčení nadávajícího puberťáka 3 eura. Zbytek rodiny se pere o jeden vějíř z předchozího výletu. 

Poslední noc leze po Zdendovi šváb a  jsme asi rádi, že jedeme domů.

Sedíme u recepce a čekáme, až pro nás přijede autobus. Ptá se nás zaměstnankyně recepce, jak se nám líbilo. Mno. Začnu pozitivy. Jídlo a moře super. Pak se ptá na čistotu pokoje,  nebudu lhát, tak zmíním, ať si otřou ten otisk pinďoura na skříni a nakladou pasti na šváby. Mimochodem její icebreaking otázka byla, zda jsme právě přijeli, anebo odjíždíme. Mlčím a pohled mi sklouzne na má rudá předloktí. Safra, asi si myslela, že moje rudo-hnědá barva je moje přirozená. No co, fototyp si nevybereš.

A kde jste se letos spálili vy?

Vaše Helga

 

  

Ples učitelů

Kamarádka Irena je učitelka. V jejich vesnické škole se koná učitelský bál, což bereme jako vhodnou příležitost rozhýbat kyčle a jiné ztuhlé klouby při pokusech o tanec. Téma párty jsou 90. léta. "Kde máme tu ledvinku?" hystericky přehrabuju tašky ve skříni. Mám ji, ledvinku, sametovou širokou gumičku do vlasů a sadu malých plastových dudlíků na svítivě růžové tkaničce, kterou před několika lety děti ulovily na bleším trhu. Zářivé žluté tričko s fialovými a růžovými vzory dokreslí dokonalý outfit brzkých devadesátek. Jsme na místě, zapadla jsem mezi ostatní ženy se sametovými gumičkami ve vlasech. Parketu vládnou lacláče, šusťáky, rapperské 90kové utfity a dokonce jedna Miluna s kloboukem, kostýmkem a ladnou chůzí, kdyby byla soutěž o nejlepší vzhled, známe výherce. 

Kouzlo historické sokolovny

Co si budeme povídat, povolání učitele vás poznamená, ať chcete, nebo nechcete. A já sleduju ty drobné odchylky, atmosféra je jiná, než by byla na běžném plesu. Přichází ředitel s proslovem. Bavím se nad smíšenými reakcemi pedagogického sboru. Část neodolá nutkavé potřebě mluvit bez přestávky (jsem svědkem situací, kde na sebe mluví dvě souběžně, aniž by se poslouchaly) a druhá část okřikuje hlasitým "Šššššš, a pššššštttt" štěbetající zbytek. Atmosféru dokreslují dekorace - všechny ručně s láskou vyrobené, dětmi, nebo pedagogy, někdy těžko říct. 

Občerstvení

Rozplývá se moje představa přestárlého učitelského sboru, na který jsme byli všichni zvyklí ze svých mladých let, ty učitelky a učitelé jsou všichni dost mladí (a ne, není to tím, že mi v dětství 30letý učitel přišel jak jednou nohou v hrobě) a hned při prvních tónech se vrhnou do zběsilých naprosto odvázáných kreací a někdy dokonce i v rytmu hudby! Žádné dlouhé sezení a čekání, až se parket zaplní, jak je člověk zvyklý z jiných akcí.

Hlavní cenou tomboly je zesnulé divoké prase, vegani omdlévají, ochránci přírody skřípou zuby, zjevně tedy ale ne v buštěhradské sokolovně.

 Začíná hrát rocknrollová kapela, což úplně nezapadá do konceptu, chvíli trvá, než se psychicky odladím od dj Bobo a naladím na rockové vypalovačky. Naštěstí v přestávkách jsou naše 90kové touhy naplněny reprodukovanou hudbou našich oblíbených kapel. A pozor, hudba hraje příjemně tak akorát nahlas, aby se u toho mohlo bez obtíží konverzovat. Náhoda? 

Probíhají soutěže. Saju s kamarádkou teplé pivo dlouhým brčkem z pivní lahve, mám prasklé brčko (díkybohu), takže nenasaju ani lok a prohráváme. Omlouvám se škytající a říhající kamarádce, že to musela všechno tahat z lahve sama. 

Ředitel hlásí do mikrofonu, že za 15 minut bude tombola a do té doby máme volnou zábavu. Vyprsknu smíchy, myslela jsem si, že to byl vtip. Nebyl. "Volnou zábavu" trávíme tím, že uzavíráme pakty s jinými účastníky plesu, kteří znají řezníka a dělíme se na strategické skupiny, které se podělí v případě výhry hlavní ceny. Proběhne pár hádek, jestli se šípkovou, nebo se zelím. Jsem v šípkové skupině. Navrhuju přikoupit trochu hovězího a vyudit salám, ale nezaručuju jim, že to nesežeru. 

Kupujeme každá deset lístků do tomboly. Nevyhrávám vůbec nic a žárlivě sleduju na kamarádky vracející se s plnou náručí výher.  Kance vyhrála jedna paní asistentka. "Tak příště, jo?" Volají na nás členové naší strategické skupiny.

Impozantní vstup s třásněmi

Na parketu krouží v tanečních křečích šlachovitý pan učitel. Podle všech možných ukazatelů tipuju výuku IT. Těsně vedle, je to matikář. 

Půlnoční překvapení jen potvrdí hravost učitelů, taneční show Barbín, skupiny Lunetic a Maxim turbulenc. Nechybí ani Tereza Pergnerová. 

Irena se ptá,  jak se nám to líbilo. Odpovídám,  kdyby takhle spontánně probíhala každá párty, svět by byl hned lepším místem. 

Takže tak, učitelům zdar.

Vaše Helga

Pan ředitel alias Paĺo Habera

Chlapci a chlapi

Celé dětství obou mých potomků bylo jedno velké předsevzetí, zejména u prvorozené Zory ty velké plány. Nevloží do úst sladkosti, první uzeninu ochutná nejdřív v patnácti a první mobil bude mít v osmnácti. Člověk pomalu couvá, ustupuje, měkne a nakonec je jediným cílem dožití se dospělosti a zachování základních životních funkcí nás rodičů. 

Dlouhé Kvítkovo přemlouvání se zdařilo a my ho přihlásili na kroužek airsoftu. Kdo by nevěděl, je to horda zelených chlapců pobíhajících v lese hrajících si na vojáky s pomocí realistických zbraní střílejících malé plastové kuličky (máme biologicky rozložitelné kuličky, plast v lese samozřejmě neschvalujeme). No co, aspoň nebude pořád sedět u počítače a roztáhne si hrudní košíček na čerstvém vzduchu, shořely poslední záchvěvy předsevzetí o nehraní stříleček včetně střílení v reálu.

Máme celé léto na sehnání výbavy. Po návštěvě Airsoft obchodu, musel Kvítek vlastním roztřeseným písmem stvrdit, že se jedná o dárky k svátku, narozeninám, Mikuláši a k Vánocům. Navrhuji provést symbolický pohřeb alespoň jedné naší debetní karty za pomalé, tklivé vojenské hudby. To neprojde, tak aspoň držíme minutu ticha za padlé peníze.

Můj slovník se rozšířil o dosud neznámé pojmy jako je "nosič plátů" a "kolimátor". Ten název se učím asi dva měsíce, zaměnuji za kulminátor, akumulátor a terminátor. Jeho M čtyřku i nadále nazývám "pistolí", "Nezapomeň si pistol", čímž ho tedy neskutečně ztrapňuji, ještě v kombinaci s kulminátorem,  na mě je to už moc výrazů, nedávám to.

"A budeš tam jezdit autobusem, já tě vozit nebudu, vojáky taky nevozí maminky autem na bojiště."

O den později u kladenského lesoparku na parkovišti K+R, dávaj maminky pusu svým malým chlapcům. Včetně mě.  Malým chlapcům s neprůstřelnými vestami, helmami, kompletně v maskáčích. Chybí už jen z kapsy vytáhnout látkový kapesníček a mávat narukujícím vojínům. 

"A máš ten kolimátor?" Volá za jedním chlapcem jeho maminka. Hmm, umí holka, uznale pokývám. Auta odjedou a z hochů se stávají muži. Ve dvojstupu odchází do lesa. Ještě, že je to jenom hra. 

O dvě a půl hodiny později usedá špinavý maskovaný muž těžce do našeho auta. "Koupil jsem to." Vydechne a vyhrnuje si rukáv, aby se pochlubil s první lehce krvácející modřinou.  Podobný scénář asi probíhá ve všech odjíždějících autech. Jsou to zase naši chlapci.. navždy.

Takže tak.

Airsoftu zdar.

Vaše Helga

Vodovky

Jak děti odrůstají, najednou mám zas víc času pro sebe. Občas je ještě násilím přinutím k nějaké společné aktivitě, která se jim nakonec možná i trochu líbí, nebo možná jenom doufají v rychlý konec.

Tak co to bude tentokrát, co bude můj nový koníček? Youtube mi nahazuje udičky, sem tam vyskočí video s nějakou činností, kterou nutně musím vyzkoušet. Už mi hraje vysoce uspokojující video malování vodovkami.  Vodovky. Odporná plastová věc s mdlými barvami, kterými člověk maloval v deseti letech na úrovni tříletého a hlavně, v té době frčelo všechno těžce okonturovat černou barvou, což v případě vodovek vytvářelo dost strašidelné výsledky. Vodovkový brutalismus, tak bych shrnula celé to období základní školy.

Ale to video! Jemné tahy štětcem, hra s vodou na papíře,  něžné prolínání barev. Ach!

Náhoda tomu chtěla a v proslulém obchodě jménem Action mé oči utkvěly na malé krabičce vodovek, která se tvářila prudce profesionálně a zejména levně. Vedle pak papíry přímo určené na malbu akvarelem. Podle youtube tutoriálů jsem začala zkoušet svoje první mistrovská díla obalená opadanými chlupy z vypelichaných štětců. Vodovky vůbec nebarvily.. holt kdo šetří, má za tři (tři kopy nefuknčních věcí).

A zase náhoda, ve městě bude workshop se známou umělkyní. Malování květin akvarelem. Neváhám. Pozor, to nejsou vodovky, to je akvarel. Jsem poučena hned na začátku kurzu, kde máme říct, jak jsme na tom s malováním a já sdílím své začátky s youtubem a vodovkami z Actionu. 

Sešlo se nás asi sedm žen a jedna dovedla i svého muže. Moc se netvářil a já po očku sledovala, jestli na něj v kapse nemíří nějakou zbraní. Ona se bránila, když zjistila, že jí takhle podezíravě prohlížíme všechny: "Já jsem ho nenutila, já mu to pouze důrazně vysvětlila!" 

Vybrala jsem si chrpy a vlčí máky. Vypadalo to jednoduše, nebylo to jednoduché. Chrpy dobré, ale vlčí mák ne. Mám na krajíčku, zachvacuje mě nával zoufalství a hysterie. To nejsou máky, můj papír vypadá jako použitá menstruační vložka ozdobená chrpami.  Naštěstí včas zakročila paní lektorka a cennými radami z těch fleků udělala něco jako vlčí máky. Pár odvážlivců si vybralo k malbě řebříček. Myslím, že kdykoli narazí v přírodě na skutečný řebříček, rozpláčí se.

"A co jste si z našeho workshopu odnesli?" ptá se paní umělkyně. 

Z workshopu si odnáším lásku k chrpám a nenávist k vlčím mákům.  Ale nevzdávám to, sehnala jsem z druhé ruky skutečné akvarelové barvy, to teď  bude teprv zážitek. 

Malování zdar!

Vaše Helga

Jiný

Pod hlavičkou zaměstnavatele můžeme několikrát do roka dobrovolničit na některé z "Local Comunity Engagement" akcí. Mám tyhle události ráda, člověk vypadne na chvíli z kancelářského stereotypu a má povznášející pocit ze smysluplné činnosti. Co si budeme, práce v korporátu má kromě euforických stavů štěstí 8.-10. den v měsíci i různé vedlejší efekty v podobě neodkladného pocitu, že některé úkony jsou zbytečné. 

Tentokrát jsme šli  s žáky 6. tříd sbírat odpadky do jejich vesnice.  Děti dostávají instrukce, nesbírat exkrementy, stříkačky, tekutiny, zdechliny a nic, co neznají.

"A co to jsou exkrementy?" Hlásí se první vtipálek. 

"Nikdy nesbírej hnědé papírové kapesníčky." Doplňuje náš vedoucí dobrovolník.  

Vystřeluje další ruka do vzduchu: "A žluté kapesníčky sbírat můžem?"  

Les rukou, překřikující se hlasy: "A když najdu vajgl, můžu ho dokouřit?" 

 "Když najdu peníze, můžu si je nechat?" 

Vyrážíme po okolí. Sem tam se objeví odpadek. Natěšeně si rozdáváme pytle, protože po zkušenosti z Kladna máš takový 60 l pytel plný tak na deseti metrech čtverečních. A tady? Tady nic přátelé. Ze sběru odpadků se stává hledání svatého grálu. "Odpadek!" zvolá kdosi, a třicet dětí se rozeběhne tím směrem. "Jé, to je jenom list." Zklamaně se hlouček rozchází těkajíce očkami po zemi, jestli přece jen nenajde aspoň ten vajgl. 

Připojuje se ke mě chlapec jménem Jan. "Jak se jmenujete?" "Rád vás poznávám Helgo", zdvořile odpovídá. Pak že cestování v čase neexistuje. Ten kluk sem musel dorazit z jiné doby. Nezapadá a já jsem ráda, takového jedince nepotkáte ani mezi dospělými. Povídáme si, občas i najdeme nějaký ten odpadek. Snaží se konverzovat, padají z něj vtipy a dospělé řeči. Míjí ho tříčlená partička ze třídy, každý ho zdraví "Čau Honzo." "Čau Honzo." "Čau Honzo." dívají se mu provokativně do očí . Je to sice jen pozdrav, ale cítím z toho úplně všechno. Ten kluk to nebude  mít  mezi vrstevníky jednoduchý. 

Konec, sneseme všechny poloprázdné pytle na hromadu. Asi jsme těmi pytli vygenerovali víc odpadu, než jsme sebrali.  Vlastně jsme rádi. Aspoň někde není binec. Loučím se s Jenem, namířím na něj dlaň  "Tak čau, placáka!"  "Těšilo mě" podává mi způsobně svou dvanáctiletou ruku.  Moje high five zahanbeně klesne a podáme si ruku jako dva dospěláci. Doufám, že se tou základkou popere úspěšně, držím mu palce. 

Takže tak, jinakosti zdar. 

Vaše Helga 

Topím, topíš, topíme se

Ano, topná sezona se blíží, ale o té tento článek nebude. Některé ženy v krizi středního věku flirtují s muži, my s Alenou flirtovaly s kraulem. Přihlásily jsme se loni do kurzu kondičního plavání, kde krom jiného budeme po absolvování oplývat nebesky ladným stylem kraulu. Myšlenka to byla vzrušující. Natěšeně pořizujeme barevné plavecké čepičky, je to praktické, nelezou vlasy do brejlí, a samozřejmě, teď když se dáváme na profesionální dráhu, musíme taky vypadat profesionálně.

budoucí plavecká hvězda

Po první hodině si vzpomenu, proč jsem přestala se Zorou chodit na kojenecké plavání: "Tak a příští kurz se budou potápět i maminky!" Hysterie, panika. Neumím se potopit bez zacpaného nosu! 

Splýváme.  Na zádech, dobře, na břiše, dobře, ale na boku? Prohrávám svůj boj s fyzikou. Trenérka je přísná,  prohrávám i boj s psychikou. Tady vůbec nejde o kraul nebo znak, všichni na kurzu si něco neseme, strach z vody, trenérů, topení se. Kuckáme, chraptíme, odkašláváme, chroptíme. Nejsme v tom sami. A to nás žene kupředu. Takový psychologický kurz beze slov. Chrchlologický kurz. 

Jediné, co si pamatuji ze školních let z kurzů plavání, je cesta kolem sprchujících se kluků do šatny. Stejný bazén, stejné sprchy, 35 let později, jen místo těch klučičích žížal se tam teď mydlíme my ženy středního věku připraveny na smrt utopením. Jediné, co zůstalo stejné, je plavání s destičkami. Taková nostalgie! Hurá destičky, pohladím ten extrudovaný plast se slzou v oku.

Naučíme se pěkně prsa, obstojně znak a něco jako kraul. Jde to ztěžka. Zvlášť když máš v žaludku kubík chlorované vody. Už vodu nechrchlám, když do mě vejde, prostě ji přijmu. Aspoň jednou za týden mám splněný pitný režim. Nemyslím na složení vody. 

Plavání je očista duše i těla. Musíš  myslet na ruce, na nohy, tělo, aby pohyby nebyly křečovité a vůbec největší výzva je dech. Není čas na deprese, na přemýšlení, co zítra uvařím, co nakoupím a koho kam odvézt. Kam se hrabe jóga. Do budoucna bych si prosím přála žábry, nebo aspoň šnorchl a pár plic navíc. 

Letos pokračujeme, však teď už ten kraul dopilujeme. 

Takže tak,

plavání zdar!

Vaše Helga