O pocení a mločáčeti

 "Helgo, mám tam ještě volný víkend na konci prázdnin." Přikloní se ke mně spiklenecky Nina. A Nina, přátelé, nikdy volno nemá. Když má Nina volno, tak se jde na čundr. Zdenda se mě ptá, co že si přeju k svátku, přeju si propustku na další čundr. Je to levný dárek a prospěšný pro všechny strany, domů se vrátí unavený poštípaný pračlověk s absencí základních sociálních a hygienických návyků, nicméně nabitý  přežít život ve městě až do jara a být na své okolí aspoň trochu milý.

Do poslední chvíle nevíme, kam půjdeme, dolaďujeme den předem poněvadž Nina sehnala hlídání pro psa v důchodovém věku (jak hlídání, tak pes) v jiné lokaci, než jsme myslely. Z místa nám jede autobus do Nového Strašecí, dáme si tam startovacího malého Bohéma a jde se. Nina trpí nadměrnou potivostí. Ačkoliv teploty nepřesáhly 25 stupňů, z Niny lije. Chce sprchu. 

Vyrazily jsme celkem pozdě a stmívá se brzy, v Novém Domě nás zachraňuje hospoda s dobrým vývarem, ale už je skoro tma, rychle to zhltneme, prohodíme pár slov s místními opilci, na družení není čas, jdeme hledat nocoviště.

Neházej mu to,  jinak už se ho nezbavíš. Hodila jsem. 

 Tímto bych chtěla silně nedoporučit čelovku z Lidlu v barvách Lidlu. Je malá, je hezká, ale vhodná tak akorát na čůrání v křoví. Hledání nocoviště se nezdařilo. Všude kopřivy o velkosti ženy středního věku. Na kopci vidíme světýlko. Nejdřív si pomyslíme, že se jedná o nocoviště, ale pak pochopíme, to je posed s myslivcem. Opakovanými světelnými signály nám buď říká, ať tam přijdeme, nebo  ať táhneme do háje. Bé je správně. V tom nás někdo vyfotí. Ne, to nebyl foťák, blíží se bouřka. Ve stroboskopových světelných efektech zrychlíme chůzi na maximální otáčky. Nina se potí. Nina padá. Padá elegantně, nic se jí nestalo. Jdeme po poli na kopec. Z Niny tečou proudy, pálí jí oči.  Nadávám, že to jsme teda pěkný krávy, lézt na kopec v bouřce. Vedle mě nejde Nina, ale v solném roztoku vyráchaný hromosvod. Solný roztok je vodivý, vzpomínám si na hodiny fyziky.  Nina mě uklidní, bouřka je ještě daleko, zatímco jí kape pot do mobilu hledajíc kam se schováme. "Hele, tady je hotel." A udělá prstem loužičku na mapě. Hotel je asi osmset metrů daleko. 

Já: "Ty vole, ale jsme na čundru, nemůžeme spát v hotelu. To už pak není čundr."

Nina: "Já chci sprchu."

Já: "Tak jsem ochotná spát u hotelu někde v kůlně, nebo na záchodě, jinak to není čundr."

Nina. "Seru na čundr, já chci sprchu."

Je deset večer, blesky se přibližují, hotel zamčený, recepce prázdná. Niny naděje na sprchu se vypařuje, stejně jako její pot. Obešly jsme ho kolem dokola a objevily pěkný dřevník slash pergolu. Tady by to šlo. Ale co když na nás někdo zavolá policajty? Dovoláme do hotelu, vysvětlíme situaci s bouřkou síly orkánu a ženách v ohrožení, prý si máme srazit lavice a přespat tam. Jupí!

Takže už jsme spaly na fotbalovém hřišti, na zřícenině, v hospodě, přidáváme si další zářez neobvyklého místa na přespání. Ohňostroj! Zvolá Nina, když zaslechne výstřel. Nikoli. Myslivec na posedu se konečně dočkal, dvě zmatené čundračky jsou v hotelu a neplaší zvířata. Snad i trefil. V noci nás tam ruší přijíždějící hosté, nechápu proč se všichni rozhodli dorazit po půlnoci. Oblejzají tam nejdřív auta, hosté, myši, pak místní Garfield. Nina se ráno probudí s kočkou v nohách, což je nebezpečná záležitost, protože máme nafukovací matrace. 

skoro hotel

Nasnídáme se, uvedeme lavice do původního stavu a jdeme směr Pustověty, kde zavzpomínáme na přespávačku na fotbalovém hřišti.

Jdeme dál přírodou přes Malou Bukovou do Nezabudic. Jéé, leknu se co se mi vlní před nohami. Mloci! Malí, velcí, mám radost, je to moje první setkání s mloky. Vždycky jsem je viděla v naučných knihách, na naučných cedulích naučných stezek. Komiksovou Válku s mloky jsem louskala v časopise Kometa, ale naživo, naživo jsem je viděla až teď.  Viděly jsme mloka s mločicí a s mločáčetem.

Mlok

Mločáče

V Nezabudicích se ještě neztratila víra v lidskost. Je tam několik samoobslužných obchodů na levanduli, nápoje i keramiku. Neodolám levandulovému mýdlu, čímž si zvýším zátěž na zádech, ale už zas máme upitou vodu a odjedené zásoby, tak to není tak hrozné. V hospodě nás obě s Ninou zaujme sulc. S chutí ho spořádáme a jdeme k přívozu. Nina brečí, že chce sprchu. Můžeme se vykoupat v řece, ale nemáme plavky. Improvizujeme se spodním prádlem. Je to božské a Berounka je překvapivě průzračná. Je vidět až na dno. Nina se dočkala své sprchy.

Sulc.. no a byla žízeň

samoobslužné občerstvení v zastávce v Nezabudicích

sušíme se

Osvěžené, spokojené si děláme naděje na kávičku v mechu a kapradí, kterou jsme tam před pár lety navštívili. Je zavřeno, prý se to rozkřiklo a hulákaly tam davy lidí, místo ztratilo kouzlo, tak šlus. Ale naše kruhy pod očima si vyprosily dvě mimořádně uvařené kávičky od paní majitelky, tak jsme byly rády. Nina zjistila, že do naší další přespávačky, už nemáme cestou žádnou občerstvovnu, a to je průser. Měníme trajektorii, čert vem tajemný Zpropadený zámek, v Branově je hospoda, jde se přes hospodu. Čepují Matušku, mile překvapil.  Nakoupíme ještě vínečko na večer a jde se hledat další místo na spaní. A začíná tajemná část výpravy. Protože s ohněm v lese je to o hubu, padlo nám do oka místo, které nesmím prozradit, s krásným ohništěm a posekanou loukou. Líná huba.. zeptaly jsme se, jestli se tam můžeme usídlit. Mimořádně jsme mohly, ale nesmíme to nikomu říkat, aby jim tam pak necourali túristí. Udělaly jsme si tam hostinu, v noci nám troubili jeleni, obloha zářila hvězdami a tráva jakoby tu oblohu toužila napodobit světluškami. Ach!

večerní hostina

Je neděle. To znamená už jenom šlapat do cíle. V Roztokách jsme brzy, vytáhnu si druhé klíště. Tak máme to rozdělené. Nina stahuje všechna hovada a komáry, já zas klíšťata a sametky. Dáme si luxusní oběd, vymácháme nohy v řece a jede se domů. 

rybí pedikúra

Rychle dohnat spálené kalorie 

Na Stochově vlak zastavil a kvůli technickému problému na trati to vypadá, že dál nepojede. Napadá nás jediné, skokan. Naštěstí skokana prý našli ještě před činem, vlak se rozjíždí, ale už bez nás, nás vyzvedává Zdenda a jedeme domů. 

To zas bylo dobrodružství, viď, tetelíme se s Ninou spokojeně. Tak zas příště.

Takže tak.

A kde couráte vy?

Vaše Helga

 

Sametková pouť na Zvíkovci

Vyrazili jsme s Kvítkem pod stan. Přes platformu "Bezkempu", která zaručuje noční klid a málo nebo dokonce žádné lidi na pozemku. Jedeme na Zvíkovec k Berounce. "Mně se teda jako moc nechce pod stan." Protestuje Kvítek svým již velmi hlubokým hlasem. Přísahám mu, že ho nebudu nutit chodit. Snažím se naladit na jeho řeč: "Budeme kempit a čilovat."  Matka mluvit řeč týnejdžr. Souhlasí. Stan do ruky, bágly na záda, vlak, autobus, a kousek pěšky. "Neboj, je to jen 15 minut chůze!" Utěšuji ho, když spacákem odstrkává kopřivy ze zarostlé cesty. Patnáct minut kopřivami. Cílem těchto zocelovacích akcí je zbavit Kvítka obav z hmyzu, rostlin a jiných výzev, vystavit maximálnímu diskomfortu, poskytnout městskému počítačovému mágovi také jiné vjemy, než jsou beton a obrazovka. 

1.Odolnost vůči kopřivám - odškrtnuto. Jedeme dál.

Tentokrát je bezkemp velmi přátelské místo k maličkým dětičkám. Na místě jsou dvě rodiny. Z druhé rodiny máme smůlu na nadprůměrně nespokojenou holčičku. Všechno špatně, pláč non stop. Žasnu nad odolností rodičů, mě by to děsně deptalo, mít pořád plačící dítě, když už neplakalo, tak kňouralo. Naštěstí v noci děti spí (některé), takže pořád je bezkemp dobrá volba. Kvítek sice vymýšlí kreativní způsoby, jak se řvoucího dítěte zbavit, ale v porovnání s hlukem doléhajícím z protějšího břehu z klasického kempu, jsme za to kňourání ještě celkem rádi.  

2.Bod odolnost vůči dětem a antikoncepce - odškrtnuto

Další den stihneme zajet loďkou na koupací místo, abychom zjistili, že i v tekoucí řece  se můžou vyskytovat sinice. Kvítkovi se okamžitě projeví všechny jeho kožní problémy. Atopický ekzém zvítězí nad plísní a bradavičnatostí. Pravda a láska.. no nic. 

3.Vystavení nezdravé dávce sinic- odškrtnuto

Navzdory předpovědi začíná pršet, přesuneme se do sucha stanu. Náš stan je zevnitř zatmavený. Je to výhoda k ránu, neprobudí vás svítání. Nevýhoda se projevila přes den. Je potřeba si svítit. Tři hodiny si žeru baterku v mobilu nad radarem, pak to vzdám, protože údolím řeky se generuje jedna bouřka za druhou. 

Směr všech bouřek- přes nás

nuda a tma ve stanu

Nasazujeme pláštěnky a jdeme do Zvíkovce, má tam být pouť. Chytneme akorát konec programu. Většina stánků nedorazila, zbytek právě odjíždí. Naštěstí pivo a guláš zůstává. Varietní umělec zrovna točí osm talířů na tyčích, pak žongluje a v mžiku je z něj kouzelník a klaun. Po třech hodinách ve stanu jsme šťastní, že vidíme něco jiného, než temné stěny přístřešku. Déšť ustává a sbor místních dobrovolných hasičů stříká na trávník pěnu. Kvítek se nejdřív cítí být už příliš starý na tuto zábavu, ale pak nuda a dítě v něm zvítězí, sundavá triko. Děti se pak kloužou z kopce po velké klouzačce, dojezd je na trávě.  Z bot vylévá vodu. Gudbáj ortopedické vložky na míru.

Točení talířů

Ráno se probouzíme pokrytí štípanci po celém těle, Kvítek víc. Jsou to sametky. Včerejší klouzání a jen moje pouhá chůze mokrou trávou poskytla vítanou příležitost pro tyto tvory zavrtat se nám do kůže a užít si hostinu. Pouť pro sametky. Jsme jejich guláš a pivo.  Svědí to. Sakra to svědí.  Doma napočítám 70 pupenů, Kvítek jich má dvojnásobek. Svědí to 4 dny. 

4. Odolnost vůči hmyzu - odškrtnuto

Jsme doma, Kvítek si pozve kamaráda, blbnou spolu v pokoji i venku. Večer mu kamarád píše, ať to oblečení, které si navlíkali na hlavu, raději vypere. Zhrozím se, když mi podává chuchvalec věcí. Má vši, je to jasný, už se vidím u každodenního vybírání a jasnému programu do konce prázdnin. Prý ne, ale nemůže nám prý říct, co má. Moje myšlenky zběsile těkají jak končetiny kladenského narkomana. Žloutenka! Četla jsem, že řádí žloutenka, ach jo, ať to jsou vši.  Ne žloutenka to není. Nechce to vyklopit, tady už zasahuju, ať kouká jít s pravdou ven, nasazuju nejtěžší vyjednávací kalibr -  "nebo zavolám tvým rodičům".  Prý má štěnice. Ještě se snažíme to uhrát, že pár sametek z Kvítka přelezlo na kamaráda. Nikoli. Je jedenáct večer, Zora vylejzá ospalá z pokoje, jestli fakt musíme takhle v noci luxovat. Vysávám všechno co najdu, peru všechno co bylo v pokoji. Googlím, prý je odpuzuje Deet. Ha, máme tu repelent s deetem. Kvítek se dusí v pokoji, je mi to jedno. Vydrž, je to pro dobro nás všech. 

5.Odolnost vůči chemikáliím - odškrtnuto. 

A teď můžu jít v klidu spát, víc už jsem udělat nemohla, zbývá pár dní nervózního čekání, jestli nevyleze ze spár podezřelý brouk. Štípance po sametkách se pomalu hojí, další už si neprosíme.

6.Odolnost vůči hysterické matce- odškrtnuto.

Takže tak, odolnosti zdar, a jakou odolnost byste potřebovali vypilovat vy?

Vaše Helga

P.S. Pár doplňujících faktů o Sametce podzimní:

Larva sametky je velká cca 0,2 mm a po těle hostitele se pohybuje velmi rychle, takže je obtížné ji spatřit nebo odchytit; tak se dostane do specifických míst, kde snadněji a nepozorována může proniknout pod kůži. Takovými místy je u lidí zejména oblast třísel, pohlaví, vnitřní strana stehen, břicho, pupek, podpaží, podkolenní jamky, kožní záhyby; larva s oblibou zalézá pod spodní prádlo. Tam se přichytí ke kůži, jejíž povrch naruší svými ostrými kusadly (chelicery). Okamžik napadení hostitele je nebolestivý a tudíž uniká pozornosti. Do vzniklé ranky pak larva vypouští silně lytický sekret svých slinných žláz, který obsahuje trávicí enzymy. Larva se tudíž neživí krví, ale saje takto vzniklou drť nekrotických kožních buněk svého hostitele. Po sání, které trvá 2–3 dny, odpadne a vyvine se postupně přes tři fáze do dospělého jedince. Dále je již sametka neškodná. Samička po nakladení vajíček umírá.^[2]

Následky kousnutí

Kousnutí sametkou po několika hodinách od odpadnutí vyvolává poměrně bouřlivou alergickou reakci se silným svěděním. To způsobuje zarudlá místa, podobně jako kousnutí od komárů. Teplo, například z postele, zvyšuje následky kousnutí a příznaky spontánně zmizí po 10–14 dnech.

Zdroj: Wikipedia

Hovada v Samopších

Před dvěma lety jsme s Ninou začaly chodit na čundry, tradici držíme stále. Tentokrát jsme vyrazily k Sázavě. Vycházíme z Mnichovic, první zastávka je senohrabská plovárna. Tady se nám zatají dech kouzlem místa, starými převlékacími kabinkami a přívozem. Vykoupeme se, doplníme ionty a lahve s vodou a míříme přespat na  zříceninu Zlenice.

 Je tu krásný přístřešek, takže odpadá napínání plachty. Napneme jen šňůru na usušení plavek. Nina dostává první bodance od ovádů, jasný signál, kdo na tomto čundru bude hlavní strava pro havěť.

 Blíž, než by bylo příjemné, se nachází chata s bujarou párty. Svítí úplněk a celou noc mě tlačí v žaludku špekáček, moje tělo, navyklé na kalorický deficit, ho odmítá strávit. Párty trvá celou noc. Připadám si, jako bych byla součástí. Špekáček letí ven už snad jen v soudržnosti s pařící mládeží. Mládež paří, stáří zvrací. Účastníci uléhají v 6 ráno a my vstáváme. Nezamhouřily jsme oko. Uvaříme si kávu, tentokrát už máme sebou plynový vařič, voda bublá ach, blahodárný nápoj nás zachraňuje před smrtí. 

Vyrážíme brzy, jdeme směr Samopše. U cesty se polovznáší nafukovací balónek ve tvaru srdce. Má připevněný pohled. Tak to je klika, nevěřícně zkoumáme německou adresu. Ten balonek musel uletět přes 200 kilometrů. 

Navštívíme lesní bar, hodně jsme o nich slyšely, ale ještě nikdy nepotkaly. Osvěžíme se nápoji a tyčinkami. Balonek tam vnutím jedné malé návštěvnici, jelikož připnutý na batoh mi naráží do hlavy a nemůžu se zbavit dojmu, že na mě útočí nadrozměrný hmyz.

Míjíme lávku s nápisy "nebezpečí, zákaz vstupu". Lávka vypadá normálně, nicméně uposlechneme cedule a držíme se stále na stejném břehu řeky. Jakmile se Nina vzdálí, usedají hovada i na mě. Po prvním štípanci se prozíravě držím zbytek cesty u Niny. Je to užitečný souputník, nejen, že nese asi tři sta mini vychytávek na kempování včetně plátkového mýdla, ale stahuje k sobě veškerý hmyz. Trpí. Trpí nahlas, škrábe se a já jí okřikuju ať si to neškrábe, že to bude ještě horší. Ano mami.  

Cesta je dlouhá, je teplo, bolí mě záda, Ninu bolí nohy a štípance. Přicházíme k Samopším, zde je také lávka, tentokrát bez cedulí, ale její stav je tak pět minut před spadnutím. Nemáme jinou možnost, na brod je tu  dost vody. Lávka má částečně zborcené pilíře a pochozí mříž je na mnoha místech propadlá. Je to stezka odvahy, opatrně našlapujeme. 

Vidina sprchy, jídla a piva na konci lávky je silnější, než pud sebezáchovy. Omrkneme místo, tentokrát mastňácky ukotvíme v kempu, jsme grogy a nemáme sílu něco hledat. Zdolaly jsme svůj osobní rekord v počtu kroků. 48 tisíc! To už asi nikdy nepřekonáme. Ohniště vypadá slibně, plachtu napneme co nejdál od ostatních stanů a snášíme dřevo. V mezičase se nám k ohništi přesune ukrajinská rodina s grilem, vypadá to na mejdan. Opatrně se ptám, jak dlouho tam tak asi budou pařit, jestli se nemáme ještě přesunout. Neví. Néé my už nechceme další probdělou noc. Upečeme si hermelín v epesních mističkách, lahoda. Po předchozí divoké noci odpadáme jako mimina. U ohniště je stále živo, ale tentokrát je nám to jedno. Luxusní vyspání a wc v kempu, co víc si může člověk přát. 

Za ty dva roky jsme se staly survival mistryněmi ve skladování a nošení veškerého vybavení v co nejmenší formě. Nevadí, že do ručníku 10x20 cm se prostě neutřeš, máš ručník? Máš. Beru mini pastu na zuby, která stojí stejně, jako velká pasta, ale 50 ušetřených gramů,  nekup to.  Hrajeme oficiálně nevyřčenou soutěž, kdo vytáhne menší věc z batohu. Nině vytřu zrak s koncovkou sundanou z elektrického kartáčku. Čištění zubů se stává mistrovstvím jemné motoriky palce a ukazováčku, které musí suplovat zbytek sonického stroje, ale dalších 20g úspora. Trumfne mě naporcovanou zubní nití v malém sáčku. Potřebujeme sprchu, Nina vytasí své slavné plátkové mýdlo, které 5x nesla zbytečně, pošesté se nám šikne. Honíme kluzké plátky mýdla po těle a jsme jako znovuzrozené.

Kemp Samopše je bývalý pionýrský tábor pro děti zaměstnanců Poldi. Jezdil tam můj táta, jednou jsem tam byla i já. Byl to takový zážitek, který moje paměť naprosto vytěsnila. Snažím se rozpomenout, nevybavuji si vůbec nic. Historie tam dýchá na každém kroku a dlouhé baráky mi  připomínají koncentrační tábor. Možná to je důvod, proč si nic nepamatuju.  Gulag. V hospodě jsou vesměs kladeňáci, kteří sem jezdí vzpomínat. Nechápu na co. Z pionýrských táborů mám leda trauma.

Třetí den si dáme pohodu, bolí nás všechno. Děláme často přestávky, smočíme si nohy. Všechna občerstvení jsou na druhé straně, sakra. Budeme brodit a riskovat, že si namočíme věci? Radši ne. Docházíme do Českého Šternberku. U nádraží je jídelní lístek celý smažený, dáváme si utopence jako nejmenší zlo. Vyběhneme na hrad.. eh.. tedy vyplazíme se, abychom zjistily, že v hradní kavárně vaří hotovky. Tohle byla rána pod pás. Dáváme si aspoň dezert s kafíčkem. Za hodinu nám jede vlak domů, nádraží je plné vodáků a je z něj nádherný výhled na hrad. Ach jo, proč už je neděle, sedíme smutně a loučíme se s hradem, čundrem, hovady a řekou. Tak zas příště.

Takže tak.

A co sežralo toto léto vás?

Vaše Helga

Našly jsme svatební balonek, pohled odeslán zpět

Pionýrský tábor Samopše

Luxusní vývar v Samopších

Český Šternberk

Vražedná zátoka

Egypt mě uchvátil před třemi lety svým podmořským životem. Od té doby se zrodila tradice jezdit pravidelně do Marsy Alam a nabažit se šnorchlování na celý rok dopředu. A hezky masochisticky v létě, kdy je přes den krásných 40, v noci 30. God bless klimatizejšn. Předchozí dva pobyty sloužily jako nácvik střevní odolnosti a vyjednávání o cenách.  Tentokrát  jsme změnili destinaci a zvolili menší resort Shams Alam jižně od Marsa Alam. Takový resort pro důchodce, veškerý život a děti pohlcuje vedlejší hotel se skluzavkami a animačním programem. Klid zaručen. 

Je nás letos sedm, šest žen a jeden syn. Všichni rádi šnorchlujeme, kromě Hanky. Hanka jede relaxovat, číst. Sice jí přemlouváme, aby se šla podívat s námi do vody, marně. Je to náš suchozemský záchranný bod, vlastně je to asi dobře, pokud by nás posvačil nějaký mořský tvor, zjistí se to dřív, než na konci zájezdu. Hanka si sebou bere kolegyni z práce, která má panickou hrůzu z moře. Tentokrát nebude na břehu sama a to je dobře.

Týden ubíhá, nejodvážnější trojka se ještě před snídaní vypraví pěšky do vedlejšího 2 km vzdáleného resortu - toho se skluzavkami a animacemi. Odsud se dá splout po proudu podél korálů zpět do našeho hotelu. Bereme bójky, lékárničku, vodu, ploutve, mobil ve vodotěsném pouzdře. Pro jistotu si ukládám telefon na egyptské záchranné složky. Jediné, co mi schází ke štěstí je záchranná světlice.  Molo je zavřené, je sedm, otvírá v osm, snažíme se ho obeplout, ale mezi korály se nám nedaří najít cestu. Kromě toho zjišťujeme, že pravidelný proud dneska proudí přesně opačným směrem. Na nedochvilnost a nespolehlivost v Egyptě jsme už zvyklé, ale že jsou nespolehlivé i proudy, to nás překvapilo. Vracíme se na břeh a vidíme lidi v blízkém potápěčském centru. Marta má spásný nápad, jít se tam zeptat na zapeklitosti nadcházející cesty. Ještě, že jsme se zeptaly! Nachází se tam vražedná zátoka, ze které se těžko dostává i zkušeným plavcům. Snažíme se namemorovat mapku, nasáváme každou informaci jak se zátoce vyhnout, ale jsme z toho silně nervózní. "To je jednoduchý, až uvidíte velký korál, musíte zahnout doleva." Radí nám zkušený ploutvista. 

Molo už je otevřené, kdo půjde první? Kdo nás přivede na smrt? "Ok, tak já jdu první." nervózně vydechnu, přijmu zodpovědnost za naše tři životy a plujeme. Holky se kochají, juchají a výskají nad krásným deset metrů hlubokým korálem. Já  hledám velký korál. Sakra, co je velký korál, tady je všechno velké! U první anomálie, která by odpovídala popisem zátoce i přes pochybnosti zatáčíme doleva. Byla to ona. Konečně si začínám užívat cestu i já, i když už jsme na cestě dvě hodiny a od kopání proti proudu se nám začínají dělat z ploutví puchýře a prázdné žaludky nám škrundají. Do hotelu dorazíme v půl desáté, vysílené, ale hrdé, že jsme to daly, běžíme na snídani. Za dva dny tam vyrazíme znovu, tentokrát nasnídané a sebevědomé, proud jde správným směrem, viditelnost suprová, už si to už užijeme všechny.  

Hanky suchozemská parťačka Věrka, ta s panickou hrůzou z moře, s přezdívkou "Levák bob" (vznikla nerovnoměrným opálením levého boku) se osmělí a jde se aspoň vykoupat do moře. Zatímco na mělčině tlacháme, ostražitě se rozhlíží po podezřelých ploutvích. Najednou jí zazáří očka a vytahuje z vody mušli. "Holkyy mám mušličku!" Podlouhlou. My zkušené potapičky na ní křikneme, ať to okamžitě pustí. Může to být jedovatá homolice, a její trauma z moře je dvojitě zpečetěno.  Nebyla to ona, ale aspoň si to zapamatuje, že se v moři na nic nesahá. 

Na pláž prý připlouvá Dugong čili mořská kráva se napást, čekáme na ní 4 dny, ale vždycky na špatném místě. Píšu domů, že čekáme na mořskou krávu, odepisují mi, že je nás tam dost, že nemusíme čekat ještě na další. 

Na pláži se dá půjčit windsurf. Bilancuji, jestli prošvihnout mořskou krávu a jít surfovat. "Holky, vsaďte se, že vlezu na prkno a  kráva připluje." Proškolená Pálavou se vydávám na své první mořské dobrodružství. Dostávám instrukce, jak proplout mezi korály na volné moře. Z korálů jsem nervózní, nejen že bych je nerada zničila, ale tento typ peelingu by mým končetinám neprospěl. Dál v moři jsou plnohodnotné mořské vlny. Vlny!  Na tohle z Pálavy nejsem zvyklá. To už je skoro jako surfování na Havaji. Mám strach. Musím se otočit, ale pořád padám do vody. "Helgo, seber se," mluvím už na sebe nahlas. "Zpívej si, to ti pomůže." První co mě napadne je "U stánků, na levnou krásu.." sápu se na prkno, se zpěvem na rtech, prokládám to motivačními výkřiky "To dáš, to dáš, to dáš.. postávaj a  smějou se času.. ruku sem nohu sem, otočka, to dáš.. s cigaretou a holkou, co nemá kam jít." Pomohlo to, kurz srovnán, vracím se ke břehu s Holubím domem na rtech. Blížím se ke břehu a vidím hlouček šnorchlistů, je tam. Dugong. Já to věděla. Kamarádka mi půjčí brýle, seskočím z prkna a taky ho zažiju mazlíka. Když prkno odevzdám, zastavují mě náhodně lidi, že na mě koukali a měli strach.  "Nebojte, mám kurz na Pálavě, a padala jsem do vody záměrně, neboť jsem se chtěla osvěžit"

V našem malém resortu jsou celkem tři obchody. V jednom se dá zakoupit  místní parfém. Věrka už kdysi jeden měla a touží po něm. Najímá si mě jako smlouvače. Přicházíme do obchodu a ještě netušíme, že nás čeká dvouhodinový ceremoniál s pitím čaje, čicháním vůní, kouřením šíši a tvrdým závěrečným smlouváním. Prodavač se představuje jako Samdoktoribrahim. Parfém se prý míchá individuálně. To nám ještě nepřijde divné, ale když mi chytne ruku a nozdrama mi sjede předloktí sem tam a vrhá se vzápětí na můj krk, aby udělal totéž, uskakuju. Je to  úchylné, nechutné a perverzně vzrušující. Vůně se míchá individuálně podle vůně naší kůže. Moje kůže byla celý den v moři, pochybuju, že chobot Samadoktora vůbec něco zachytil kromě mořské soli a tělních tekutin dugonga a turistů. Dostanu svou vůni, ale je dost sladká. Okomentuju to, že to nechci, voním jako ananas. Nejsem tady kvůli vůni, ale kvůli smlouvání. Kromě toho nedůvěřuju chemickému složení čehokoli egyptského, vodou počínaje. Samadoktoraibrahima to trochu rozhodí, ale je to součástí mé strategie, připravuju si půdu na smlouvání. Věrka byla proškolena, nesmí vypadat zoufale toužebně, celé odpoledne trénovala laxní výraz tváře s náznaky nezájmu. Přichází k nám jediný chlapec zájezdu ze zvědavosti, než stihne pozdravit Samdoktor už je na něm přisátý svým mocným nosem. Chlapec vytřeští oči, ale nakonec dostane vůni, která voní na rozdíl od mého ananasu velmi dobře. Pokaždé, když se doma polije tou vůní, zakalí se mu zrak vzpomínkou na nozdry Samadoktora sjíždějícího jeho předloktí. Podařilo se nám cenu stáhnout o 15 dolarů, výkon mohl být lepší, na tento výsledek nejsem moc hrdá.

Poslední den je rozvolněná atmosféra, povolíme kohoutky s all inclusive drinky. Věrka prohlásí asi po dvaceti nápojích, že má dostatek kuráže jít s námi  šnorchlovat. Ženy jí objednají ještě dva drinky, na udržení té odvážné hladiny, dostává školení, bójku a všichni plaveme kolem ní jako její strážci. Plujeme k nejbližšímu korálu se sasankou a klaunem "nemo". Je z toho unešená. Hanka právě ztratila svého parťáka suchozemce. Konvertovala k ploutvonožcům. "Holky, to je taková nádhera, proč jsem se nevožrala už první den?" 

Odlétáme, konec, fin, the end, z okénka zahlédnu pyramidy, taková hezká tečka za tím naším výletem.

Takže tak, a jaký máte vztah k moři vy?

Šnorchlování zdar

Vaše Helga

sýýr

najdi pyramidy

 

Modrý Windsurfing

 "Máti, to bude asi spíš vchod do metra" snaží se být nápomocen Kvítek, když se z hlavního nádraží v Brně snažíme podchodem dostat na správnou tramvaj, tedy šalinu. "Ne, dneska metrem nepojedem, musíme na šalinu" uchechtávám se a mluvím přehnaně nahlas. Šalina před námi má poruchu, máme tedy čas si jízdu, tedy stání náležitě užít. Listuju spoceně v časopise s překvapivým názvem "Šalina" a zaujalo mě, že v míjejících soupravách jsou samé řidičky ženy.V kempu máme být v pět, autobus nám ujel, další jede za hodinu. Na cestě z Kladna do Pasohlávek trávíme v horku víc času, než je příjemné. Jedeme na kurz windsufingu. Matka, syn. Proč? Protože u matky nastává krize středního věku a začíná si uvědomovat, že v šedesáti už asi bude mít všechno náhradní,  zejména klouby a možná i mozek. Syn by nejraději trávil celé prázdniny online a to se musí  překazit. Měl na výběr, buď někam pojedeme na túry anebo na windsurfing. Znuděně volí windsurfing, protože bude dělat cokoli jiného, než chodit. "A co to vlastně je?" ptá se aniž by zvednul oči od mobilu. Kemp je obrovský, nasbírám jen deset tisíc kroků, když se snažím dostat z vedlejší brány na bránu hlavní. Vidíme bary, restaurace, cirkus, kolotoče,  potěš pánbu, tady se nevyspíme. Pár zkušeností z kempů mám, proto špunty do uší balím vždycky, oddechnu si, že je mám i tentokrát. 

Druhý den nám začíná kurz, naučíme se základní pravidla. Mám dovolenou, to znamená, že teploty celý týden ráno nestoupnou nad patnáct stupňů a prší. Soukání do suchých neoprénů je luxus prvního dne, který už žádný další den nezažijeme. Neoprény neschnou, Wim Hof by z našeho nedobrovolného otužování juchal radostí a žongloval ledovými kostkami. Slejzám odpoledne z prkna a předloktí, která mi z krátkého neoprénu koukají, jsou pěkně opálená. Vtip. Nejsou opálená, ta barva je temně modrá. Společně s námi je v kurzu hádejte kdo? Řidička šaliny! Tak se dozvídám, že řízení šaliny je čistě dámská práce v Brně. To jsem nevěděla.

Třetí den se zvedne vítr a dokonce vytvoří na Novomlýnské přehradě něco jako vlny (no spíš vlnky, ale na tom prkně jsem si připadala jako na Havajských megavlnách). Všechny nás to překvapí a byť už nějaké základy známe, všechny nás vítr odnese na druhý konec přehrady. Vysílím se nekonečným padáním a nalézáním na to pekelné prkno, teď už mám modré komplet i holeně, tentokrát od modřin. Instruktoři nikde, mají sami problém  dojet k nám. Chvíli se mi chce brečet, tak a tady to je, konec, ve vodě, ve vlnách, takhle jsi to chtěla Helgo? Už se nesnažím tahat plachtu z vody. Záchrana je na cestě, vidím člun. Nasoukáme plachtu přes člun a prej si mám na tu plachtu lehnout, jinak nám v tom vichru nafackuje. Ve člunu není prostor na nějaké otáčky, zalehávám na břicho, ráhno se mi bolestivě zaboří do stehen a zadek v každé vlně hopsá na člunu. Můj zadek směle rozráží vítr směrem ke břehu.  Jestli nás někdo sleduje, musí si myslet, že sváží promáčknutou bójku, nebo nafouklou mrtvolu. Cesta je nekonečná a já už vím, že modré už nebudu mít jen holeně, ale i stehna. Když jsem zachráněna, uvědomím se, že někde v tom vlnobití se ještě stále nachází Kvítek. Bleskne mi hlavou, jaká jsem hrozná matka, když mi jde o holý život, na dítě si ani nevzpomenu, ale v zápětí se uchlácholím hláškou z letadla, nejdřív nasaďte masku sobě, pak dítěti. Tohle je ten případ. Přivezou ho taky, prý bomba. Nevím. 

Byl to největší vítr, který za ten týden zažíváme, pak už smutně stojíme na místě a čekáme, až foukne aspoň vánek. Kvítek to balí, po tom středečním adrenalinu je tohle hrozná nuda. Naštěstí se dá bezvětří strávit na paddleboardu.

Jdeme se projít po kempu. žasnu, kdo si dobrovolně v tom hluku pronajme dlouhodobé stání pro karavan, pěstuje tam muškáty a rajčata a líbí se mu to. Z jednoho karavanu vyběhne starší pán, "Tož pojďte na štamprlu" tak jdu. Prý mu noční ruch v kempu neva, zvykli si. Pokecáme, a už mám v Pasohlávkách kamaráda. 

Předchozí týden jsme strávili v Děčíně, chtěla jsem zkusit feratu (ano, krize středního věku) a půjčili jsme si kajaky a jeli po Labi. Hezká dovolená, ale je to takový drsný nevrlý kraj. Lidi buď na drogách, nebo opilí, nebo střízliví, ale hrozně nekomunikativní, čest výjimkám, taky jsme na takové natrefili, ale pomálu. Teď na Moravě to byl pravý opak, neumíš použít sprchu na dvacku? Už u tebe stojí pět lidí a předhání se, kdo ti pomůže, div že ti nepředplatí sprchování na další dvě hodiny. Jedeš do Mikulova autobusem na výlet, nejdřív tě nasměruje řidička kde vystoupit, venku se lidi perou o to, kdo ti nejlíp ukáže cestu do centra.. Učí se na moravských školách, vidíš-li zmateného cizáka, hned mu musíš pomoct, to je tvoje moravská svatá povinnost? Bylo to hezké a srdíčka nám poskočila při každé takové interakci s místními. Prostě slunce a víno a hned se líp žije. Teda slunce tam teď moc nebylo, ale víte jak to myslím. 

Slaví se výročí 100 let od nalezení Věstonické Venuše a v kempu se koná akce promítání laserem Venuše na vodní stěnu a dorazí i velká nafukovací Venuše, kdyby nebylo náhodou zřejmé, co že se to slaví. Kvítek si krátí čas tím, že se dívá v kempu po ženských kyprých tvarů. "Ta by mohla jít taky dělat maskota." Bodyshaming utnu hned v počátku, holt se narodily ve špatném tisíciletí. 

Lapu po dechu, jak je ten kraj krásný a chci se tam podívat znovu a zase hezky bez auta. Zažiješ toho víc, potkáš se s místními, chytneš pár nemocí s veřejného mhd, nebo nechytneš, protože ti ujede, prostě taková dobrodružná dovolená. Kdyby Zibura jezdil po světě autem, těžko bychom si přečetli jeho dobrodružné a vtipné knihy, že. 

Víkend v kempu znamená jeden velký mejdan od rána do večera. Stanů a karavanů jsou tam stovky. Každý je hrdým vlastníkem repráku. Při procházce kempem si člověk poslechne nespočet skladeb,  hitparáda Pasohlávky letem světem.  V sobotu ráno cestou do umývárny vidím už první lahváče na kempingových stolcích a opravdu to nejsou  zbytky od večera. Začínají hrát první repráky. Jen jednou jsem zahlédla skupinku lidí s kytarou, jak se nesměle krčí mezi stany. Nejraději bych se k nim rozeběhla a objala je, ale zase nejsem šiblá, poslala jsem jim jen vzdušný polibek zamávala a ukázala znak srdce dlaněmi. Kecám. Kempem se ozývají výkřiky "Tož hošii, tož tu pařím sám?" a podobné moravské projevy mládí. V občerstveních lze zakoupit grilovaný klobás a rizoto s okurkem. Při surfování se před Kvítkem motali lidi na šlapadle, volají na něj "Tož zavazime ti?" Kvítek nechápavě kouká. "Zavazime ti?" volají znovu v domnění, že se setkali s hluchoněmým chlapcem, začínají i znakovat. "On slyší, ale nerozumí!" Volá instruktorka, a překládá Kvítkovi, zda mu šlapadlo nepřekáží. Šlapači se spokojí s "Nee vůbec" a odšlapou dál. 

Zpátky zamlouvám Regiojet, cesta tam s Českými drahami nebyla žádné terno. I když má taky zpoždění, aspoň je to příjemnější cesta v hezčím a pohodlnějším vlaku. Chvílemi člověk podlehne iluzi, že je v letadle, až pohled z okénka tě vyděsí, jak to letadlo letí pekelně nízko.  A hlavně, stejně jako cesta tam, při cestě zpět už jsou opět třicítky, proč? Protože mi končí dovolená. Oceňujeme klimatizaci. 

"Tož zme tu" hlásím doma zbytku rodiny. Je večer. Ráno do práce. Kvítek už na surf nechce,  nuda. Ale pojede prý příště taky, pronajme si šlapací vozík v kempu a bude rozvážet opilce a jiné zájemce. Objevil díru na trhu, tedy díru v kempu. No co, taky pohyb na čerstvém vzduchu.

A kde jste letos šlapali vy?

Takže tak

Surfování zdar.

Vaše Helga

To nejsme my

V týdnu bylo v kempu pusto, těch pár stanů, které tam byly, porovnala vichřice.