Náš pracovní tým spojuje zpěv. Jednou za rok se sejdeme, opijeme a pak vyjeme do mikrofonu. Kdo z nás nemá dar zpěvu, s o to větší radostí se této aktivity účastní. Například já. Jednou takhle v pátek jsme s Ninou měly obě čas, v jednom kladenském klubu byla karaoke párty, píšeme do pracovní skupiny, kdo se přidá. Doposud jsme vyli jen doma pro potěchu ucha všech sousedů, ale před cizími lidmi by to byla premiéra. Nikdo nemůže, ale to nevadí, jdeme samy. Nejdřív se posilníme v restauraci. Vyfotíme se, protože většinou jsme spolu na čundrech, nenalíčené, smrdící, nyní jsme nalíčené a vonící. Dáváme si červené víno. Tato zpráva se rychle rozkřikne mezi octomilkami z blízkého okolí, další dvě hodiny se zabavíme lovením mušek z vína a náhodným tleskáním kolem sebe. Tanec svatého Víta brzy ukončujeme a přesouváme se.
Black road café se nachází v podzemních prostorách pod restaurací, vyskytlo se tam asi dvacet dalších lidí. Situace mi připomíná tlačící se tučňáky na ledovci, bojí se do vody, než tam jeden náhodně spadne a když ho nic nesežere, jdou po něm ostatní. Stav studu trvá jen chvilku. První odvážlivci se trousí k mikrofonům. Zpívají ale všichni s nimi. Atmosféra mě překvapila, i když se výkon zpěvákovi nedaří, ostatní ho hecují a povzbuzují. To nám dodá odvahu. Ať bude výkon jakýkoli, nikdo nás nevypíská, doufáme. "Tak co dáme?" Ptám se Niny. "Nejdřív tak litr vína a jdem na to." Dohodnuto, pokračujeme s dalšími sklenkami červeného vína. Naše zásadní chyba nám do dvaceti sekund dojde. Přítomnost lahodného moku se rozkřikne nahoru do restaurace. Žíznivé octomilky se dychtivě rychlostí světla přesouvají za námi na karaoke párty. Je tma, tak už nelovíme, netleskáme, bereme to jako nečekané jednohubky zdarma. Při zpěvu s vystupujícími nám samovolně vlétají do úst. Pečení holubi do huby. Co nám nevlítne do úst, to se utopí ve sklenkách. Bílkovina kámo.
Kuráž nasbíraná a jdeme to roztočit s mojí oblíbenou "Kde si včera bol? Si zase ožratý" Přijde mi, že v našem městě se ta píseň prostě do toho podzemí hodí. Sklidíme solidní potlesk. Kromě alkoholu nám začíná do hlavy stoupat i sláva.
Na pódium přichází profesionálních vymetačů karaoke, při duetu "Shallow" by člověk i skoro řekl, že k nám do Kladna zavítala Lady Gaga. Takové talenty tu máme!
Nina je na tom o dost lépe s hudebním sluchem, než já, ale i přes to všechno mě na baru oslovuje mladá holka, že si chce zazpívat Thunder, jestli to dám s ní, že její kámoši s ní nechtějí zpívat. Zřejmě neví, že neoslovila tu pěvecky nejostřejší pastelku v penále, oslovila zlomenou a z druhé strany okousanou pastelku. Hrdost a odvaha mi doslova stříká z uší, nebo víno, co už, jdu do toho, i když to moc neznám. U refrénu se občas chytnu, mega úspěch.
Stihneme ještě zapět Hajný je lesa pán, Lemon tree, protože máme mozkovou paralýzu po příjmu nadměrného množství hmyzu a vína. V rozverné náladě se ptáme barmana, co máme zazpívat. Barman odvětí se zoufalým výrazem: "Mně je to jedno, já chci hlavně domů." Vlastně dobrý nápad. Spolykáme ještě pár mušek na cestu, a protože v nejlepším se má přestat, jdeme radši domů.
To jsme si ale užily večera, příště si musíme udělat předem playlist, protože vymýšlet písně po litru vína není dobrý nápad.
A na podzim si dát červené víno, není také dobrý nápad. Pokud teda nejste milovníci čerstvého hmyzu.
Takže tak.
A jak jste na tom se zpěvem vy?
Vaše Helga